Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kasia Siwerska: Být otevřená a nesoudit

 

kasia big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

22
září
2015

Kasia Siwerska je mladá žena původem z polského severovýchodního města Białystok. Pracuje v Asociaci pro kulturní vzdělávání (Stowarzyszenie Edukacji Kulturalnej Widok), do které je zapojeno mnoho umělců. Před časem se spolu s nimi rozhodla rozjet projekt, který by propojil tamní mladé Poláky s mladými čečenskými uprchlíky, kteří ve městě od doby čečenské krize žijí. Společně vytvořili silné divadelní představení Import/Export (režie: Michał Stankiewitz), se kterým aktuálně objíždí polská města a jeho prostřednictvím upozorňují na palčivé problémy, se kterými se uprchlíci potýkají. Současně se snaží pomoci nastolit vzájemný dialog a poskytnout veřejnosti možnost se s uprchlíky setkat a nahlédnout do jejich života. Krátký film o vzniklém představení můžete shlédnout níže. 

Proč jste se rozhodli s uprchlíky z Čečenska pracovat?

V Białystoku a Lublinu jsou dva největší uprchlické tábory pro Čečence v Polsku. Nedávno byl lublinský tábor uzavřen a jeho obyvatelé byli přesídleni do Białistoku, čímž jsme se aktuálně stali městem s největší čečenskou menšinou. Paradoxně s nimi ale nemáme skoro žádné kontakty a možnosti vzájemného poznávání. Lidé mají možnost se s nimi setkat jedině při představení lezginky, jejich národního tance, nebo když pořádají občasné workshopy vaření. Neexistuje však prostor k diskusi a poznávání se. Proto pak ani nevíme, jaké jsou jejich potřeby, s jakými problémy se potýkají. I z těchto důvodů v Polsku stále nevíme mnoho o jejich kultuře a historii.

Jak vaše spolupráce probíhala a co bylo vaším cílem?

S mými přáteli dramatiky nás napadlo, že divadlo by mohlo být dobrým prostorem pro setkání a diskusi. Pozvali jsme proto mladé Čečence a mladé Poláky z Białystoku, aby se zúčastnili série divadelních workshopů. Od počátku jsme v hlavě nosili myšlenku, že by výstupem těchto dílen mohla být nějaká divadelní hra, ale nebylo to dogma. Nejdůležitější pro nás bylo vytvoření prostoru pro společné setkání. Začali jsme tedy navštěvovat čečenské rodiny jak v uprchlickém táboře, tak mimo něj (pozn. red. tedy rodiny těch, kterým již byl udělen azyl). Záměrně jsme vybírali ty rodiny, které již v Polsku nějakou dobu žijí, abychom nemuseli čelit situaci, kdy někteří z lidí, se kterými několik měsíců pracujeme, ze dne na den odejdou dále na západ. Polsko totiž není pro uprchlíky příliš atraktivní zemí.

Jakým způsobem je výsledná divadelní hra postavena?

Sesbírali jsme příběhy mladých Čečenců, sestavili z nich scénář a rozdělili hru do tří kapitol. První bylo dětství a válka v Čečensku, druhá představovala moment příchodu do Polska, třetí pak ukazovala, jak se jim podařilo vypořádat se s novou situací a život v Białystoku. Oni sami pak svůj příběh představí na jevišti. Ona to vlastně není klasická divadelní hra, je to spíš takové intimní setkání s publikem.

Jak setkávání čečenských a polských teenagerů probíhalo?

Trvalo nějakou chvíli je přesvědčit, že nám jde o společné vytvoření něčeho důležitého – nejen pro nás, ale i pro ně samotné. V čečenské kultuře totiž divadlo není seriózní záležitostí. Ve skupině jsme měli i osmnáctileté mladíky, kteří jsou vnímáni už jako dospělí, očekává se od nich, že budou mít manželku s dětmi a budou živiteli rodiny. Po několika setkáních nám několik z těchto chlapců řeklo, že z těchto důvodů nebudou pokračovat. Podobně jsme museli vysvětlit také rodičům ostatních dětí, že nejde jen o další hloupost, ale o seriózní projekt. Další z výzev pramenila také z víry. Jelikož jsou Čečenci muslimové, světy dívek a chlapců jsou oddělené. Divadlo je ale založeno na kontaktu, a to i fyzickém. To jsme právě museli v našich workshopech pečlivě reflektovat, aby se všichni cítili příjemně a uvolněně.

Změnilo se to nakonec?

Projekt jsme supstili v roce 2013. Představení následovalo těsně po workshopech a my jsme si mysleli, že ho možná ještě jednou nebo dvakrát nedlouho po premiéře zopakujeme. Považovali jsme to za uzavřený proces. Do této chvíle jsme ale představení hráli už patnáctkrát na různých místech Polska. To je něco, co jsme skutečně nečekali. Aktéři představení teď jasně vidí, že to, co jsme společně dělali, bylo a je důležité. Dnes jsou mnohem sebevědomější, otevřenější, nemají už problémy v každodenních kontaktech s okolím a i jejich polština je mnohem lepší. Pochopili také, že je velmi důležité sdílet svou vlastní historii s ostatními. Po každém představení totiž pořádáme diskusi s diváky. A právě díky nim tito mladí Čečenci vidí, jak přínosné je to také pro polskou veřejnost. Vidí, že jim rozšířili obzory a možná i změnili jejich názor.
Několik představení jsme odehráli také v malých obcích v našem regionu, kde divadla chybí a tamní obyvatelé na divadlo proto nejsou zvyklí. A právě tito diváci byli ti, které představení dojalo nejvíce. Opravdu s nimi hnulo.

Jaké byly příběhy aktérů?

Některé jsou velmi silné, jiné jsou vtipné. U některých tečou divákům slzy. Já osobně mám jednu scénu, při které pokaždé brečím. Je to tanec jedné z dívek. Ta zpívá píseň o lásce. Pro mě je to obrovská věc, protože v čečenské kultuře jsou ženy podřízené mužům. To jsem pozorovala i během našich workshopů, kdy pro chlapce nebylo nic problém, byli mnohem hovornější a otevřenější. U dívek to byl pravý opak, zejména u Havy, o které mluvím. První dva měsíce se všem stranila a s nikým nemluvila. Přesto byla na každém setkání. A my jsme nedokázali odhadnout, co z toho vzejde. Během představení je ale jako vyměněná, otevírá se jako květina. Proto pokaždé, když ji vidím na jevišti a uvědomím si všechny překážky, které musela překonat, jsem dojatá.

Co byla pro tebe největší výzva?

Být otevřená, nemít předsudky a nesoudit. Brát účastníky workshopů takové, jací jsou. Obrovskou odměnou pro mě dnes je, že jsme dobří přátelé. Nedávno jsem byla pozvaná na čečenskou svatbu a hodně to pro mě znamenalo.

Foto: archiv Kasii Siwerske

Čtěte dále

Zažil šikanu učitelů i útoky neonacistů. Dnes je úspěšným moderátorem. Rodina ho zavrhla kvůli orientaci

„Dělám si ze sebe srandu, že kdyby žil Hitler, byl bych první v plynu,” směje se Gerhard Hadi. „Jako Rom, žid a gay to myslím stačí,” vysvětluje. Pětatřicetiletý rodák z Košic se totiž narodil do židovsko-romské vzdělané rodiny. Vyrůstal v době, kdy v regionu vzkvétala neonacistická hnutí, a to se promítlo i do života jeho rodiny. Sám Gerhard byl jako školák opakovaně napaden neonacisty. Rodina proto ze strachu odjela do Německa, kde požádala o azyl. Stesk po domově a příbuzných ji však o pár let později přivedl zpět. Na základní škole na Slovensku pak pro svůj romský původ čelil šikaně. Ne však jen ze strany spolužáků, ale zejména učitelů. Nejhorší to podle něj bylo na němčině, kde učitelka směrem k němu při jedné hře opakovaně říkávala: Ich bin schmutzig (Jsem špinavý). „Nechápal jsem to. Chodil jsem domů s pláčem,” popisuje. 


...

V Amsterdamu vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky. Pomáhá jim s novými začátky

Získat po příchodu do nové země potřebné zkušenosti, pracovní trénink, jazykové dovednosti i velmi cenné sociální vazby. To jsou cíle unikátního projektu v nizozemské metropoli, kde vloni vznikl pop-up hotel s restaurací provozovaný uprchlíky ve spolupráci s místními sociálními pracovníky. Hotel s restaurací dočasně otevřel vloni, a to v poměrně nezvyklém místě - v bývalé věznici na jihu Amsterdamu. A provozovatelé právě na této skutečnosti postavili propagaci. „Nechte se pohodlně zamknout v Amsterdamu,” zní jeden ze sloganů. Hotel nesl název Movement Hotel. Pozornější čtenář si všimne minulého času - hotel totiž před pár týdny zavřel. Brzy dojde k demolici vězeňských věží, aby uvolnily cestu výstavbě nových bytů. Restaurace v bývalé vězeňské prádelně však zatím funguje dál a podobně jako i dříve hotel nemá problém s nedostatkem zákazníků. „Hosté hotel milovali, protože byl jiný,” vy ...

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí d ...

„Neposmívejte se nám,” apeluje 14letá nedoslýchavá dívka. Chce se stát psycholožkou

Čtrnáctiletá Anička Poláková se narodila jako nedoslýchavá. Lékařům se na to podařilo přijít až později a Anička dostala naslouchadlo, když jí byly čtyři roky. Do školy, kde si našla řadu kamarádů, se nemohla dočkat. Některé děti se jí ale kvůli jejímu hendikepu posmívaly. S posměšky a nepochopením se setkává i dnes. „Je to pro nás těžký a fakt se snažíme. Neposmívejte se nám, protože za to nemůžeme a můžeme být kvůli tomu hodně smutní,” říká. „Neslyšící se nemají za co stydět, protože jsme stejně chytří a šikovní jako ostatní,” dodává. Hodně se věnuje gymnastice a atletice, ráda by se věnovala cheerleadingu. V dospělosti by se ráda stala psycholožkou, která by pomáhala dětem s postižením.


Bára Schneiderová 10. 10. 2018

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.