Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kasia Siwerska: Být otevřená a nesoudit

 

kasia big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

22
září
2015

Kasia Siwerska je mladá žena původem z polského severovýchodního města Białystok. Pracuje v Asociaci pro kulturní vzdělávání (Stowarzyszenie Edukacji Kulturalnej Widok), do které je zapojeno mnoho umělců. Před časem se spolu s nimi rozhodla rozjet projekt, který by propojil tamní mladé Poláky s mladými čečenskými uprchlíky, kteří ve městě od doby čečenské krize žijí. Společně vytvořili silné divadelní představení Import/Export (režie: Michał Stankiewitz), se kterým aktuálně objíždí polská města a jeho prostřednictvím upozorňují na palčivé problémy, se kterými se uprchlíci potýkají. Současně se snaží pomoci nastolit vzájemný dialog a poskytnout veřejnosti možnost se s uprchlíky setkat a nahlédnout do jejich života. Krátký film o vzniklém představení můžete shlédnout níže. 

Proč jste se rozhodli s uprchlíky z Čečenska pracovat?

V Białystoku a Lublinu jsou dva největší uprchlické tábory pro Čečence v Polsku. Nedávno byl lublinský tábor uzavřen a jeho obyvatelé byli přesídleni do Białistoku, čímž jsme se aktuálně stali městem s největší čečenskou menšinou. Paradoxně s nimi ale nemáme skoro žádné kontakty a možnosti vzájemného poznávání. Lidé mají možnost se s nimi setkat jedině při představení lezginky, jejich národního tance, nebo když pořádají občasné workshopy vaření. Neexistuje však prostor k diskusi a poznávání se. Proto pak ani nevíme, jaké jsou jejich potřeby, s jakými problémy se potýkají. I z těchto důvodů v Polsku stále nevíme mnoho o jejich kultuře a historii.

Jak vaše spolupráce probíhala a co bylo vaším cílem?

S mými přáteli dramatiky nás napadlo, že divadlo by mohlo být dobrým prostorem pro setkání a diskusi. Pozvali jsme proto mladé Čečence a mladé Poláky z Białystoku, aby se zúčastnili série divadelních workshopů. Od počátku jsme v hlavě nosili myšlenku, že by výstupem těchto dílen mohla být nějaká divadelní hra, ale nebylo to dogma. Nejdůležitější pro nás bylo vytvoření prostoru pro společné setkání. Začali jsme tedy navštěvovat čečenské rodiny jak v uprchlickém táboře, tak mimo něj (pozn. red. tedy rodiny těch, kterým již byl udělen azyl). Záměrně jsme vybírali ty rodiny, které již v Polsku nějakou dobu žijí, abychom nemuseli čelit situaci, kdy někteří z lidí, se kterými několik měsíců pracujeme, ze dne na den odejdou dále na západ. Polsko totiž není pro uprchlíky příliš atraktivní zemí.

Jakým způsobem je výsledná divadelní hra postavena?

Sesbírali jsme příběhy mladých Čečenců, sestavili z nich scénář a rozdělili hru do tří kapitol. První bylo dětství a válka v Čečensku, druhá představovala moment příchodu do Polska, třetí pak ukazovala, jak se jim podařilo vypořádat se s novou situací a život v Białystoku. Oni sami pak svůj příběh představí na jevišti. Ona to vlastně není klasická divadelní hra, je to spíš takové intimní setkání s publikem.

Jak setkávání čečenských a polských teenagerů probíhalo?

Trvalo nějakou chvíli je přesvědčit, že nám jde o společné vytvoření něčeho důležitého – nejen pro nás, ale i pro ně samotné. V čečenské kultuře totiž divadlo není seriózní záležitostí. Ve skupině jsme měli i osmnáctileté mladíky, kteří jsou vnímáni už jako dospělí, očekává se od nich, že budou mít manželku s dětmi a budou živiteli rodiny. Po několika setkáních nám několik z těchto chlapců řeklo, že z těchto důvodů nebudou pokračovat. Podobně jsme museli vysvětlit také rodičům ostatních dětí, že nejde jen o další hloupost, ale o seriózní projekt. Další z výzev pramenila také z víry. Jelikož jsou Čečenci muslimové, světy dívek a chlapců jsou oddělené. Divadlo je ale založeno na kontaktu, a to i fyzickém. To jsme právě museli v našich workshopech pečlivě reflektovat, aby se všichni cítili příjemně a uvolněně.

Změnilo se to nakonec?

Projekt jsme supstili v roce 2013. Představení následovalo těsně po workshopech a my jsme si mysleli, že ho možná ještě jednou nebo dvakrát nedlouho po premiéře zopakujeme. Považovali jsme to za uzavřený proces. Do této chvíle jsme ale představení hráli už patnáctkrát na různých místech Polska. To je něco, co jsme skutečně nečekali. Aktéři představení teď jasně vidí, že to, co jsme společně dělali, bylo a je důležité. Dnes jsou mnohem sebevědomější, otevřenější, nemají už problémy v každodenních kontaktech s okolím a i jejich polština je mnohem lepší. Pochopili také, že je velmi důležité sdílet svou vlastní historii s ostatními. Po každém představení totiž pořádáme diskusi s diváky. A právě díky nim tito mladí Čečenci vidí, jak přínosné je to také pro polskou veřejnost. Vidí, že jim rozšířili obzory a možná i změnili jejich názor.
Několik představení jsme odehráli také v malých obcích v našem regionu, kde divadla chybí a tamní obyvatelé na divadlo proto nejsou zvyklí. A právě tito diváci byli ti, které představení dojalo nejvíce. Opravdu s nimi hnulo.

Jaké byly příběhy aktérů?

Některé jsou velmi silné, jiné jsou vtipné. U některých tečou divákům slzy. Já osobně mám jednu scénu, při které pokaždé brečím. Je to tanec jedné z dívek. Ta zpívá píseň o lásce. Pro mě je to obrovská věc, protože v čečenské kultuře jsou ženy podřízené mužům. To jsem pozorovala i během našich workshopů, kdy pro chlapce nebylo nic problém, byli mnohem hovornější a otevřenější. U dívek to byl pravý opak, zejména u Havy, o které mluvím. První dva měsíce se všem stranila a s nikým nemluvila. Přesto byla na každém setkání. A my jsme nedokázali odhadnout, co z toho vzejde. Během představení je ale jako vyměněná, otevírá se jako květina. Proto pokaždé, když ji vidím na jevišti a uvědomím si všechny překážky, které musela překonat, jsem dojatá.

Co byla pro tebe největší výzva?

Být otevřená, nemít předsudky a nesoudit. Brát účastníky workshopů takové, jací jsou. Obrovskou odměnou pro mě dnes je, že jsme dobří přátelé. Nedávno jsem byla pozvaná na čečenskou svatbu a hodně to pro mě znamenalo.

Foto: archiv Kasii Siwerske

Čtěte dále

„Má orientace v rozporu s vírou není,” říká gay, který konvertuje k judaismu. Svou cestu sdílí na FB

„Myslím, že základ víry obsahuje určité hodnoty. To, co je v písmu psáno, je současně otiskem konkrétní doby. Kdo říká, že ho bere doslova, měl by doma dalších pět žen, za nevěru by je ukamenoval, měl by otroky, které by mohl beztrestně zabít. Jestli bylo takhle tehdy pohlíženo na homosexualitu, neznamená to, že to tak má být i dnes,” říká pětatřicetiletý Čech, který se před několika lety rozhodl pro konverzi k židovské víře ještě pod jménem Jiří Korytář. V souvislosti s procesem konverze přijal také nové jméno David Peres. „Zjistil jsem, že to je něco, co mě v dnešním materiálním světě naplňuje. Proces, jak jsem se k víře dostal, je pro mě složité popsat. Protože jsem v ní dnes už ukotvený a cítím se v ní dobře,” vysvětluje své pohnutky a dodává, že pochází z ateistické rodiny. 


 

Lukáš Houdek 12

Za protest proti zahalování odsouzeny k 16 letům vězení. Dopisy lidí ze světa pomáhají nespravedlivě odsouzeným

Čtyřiadvacetiletá herečka Yasaman Aryani z Íránu uspořádala na letošní Mezinárodní den žen protest proti povinnému zahalování. V teheránském metru si ona, její matka a další ženy sundaly šátky, rozdávaly bílé květiny a mluvily s cestujícími o svobodě. Video z protestu sklidilo na internetu velký ohlas. O měsíc později byly Yasaman a její matka zatčeny, vyslýchány a odsouzeny na šestnáct let vězení za propagandu proti systému, zločiny proti národní bezpečnosti a podněcování a napomáhání ke korupci a prostituci propagováním odhalování. Proces je součástí tvrdých represí vůči aktivistům, kteří se zasazují o zrušení zákonů o nuceném zahalování. V Den lidských práv 10. prosince odstartuje další ročník mezinárodní lidskoprávní akce hnutí Amnesty International, Maraton psaní dopisů. Jedním z letošních cílů akce je i okamžité propuštění Yasaman Aryani a její matky.

...

„Naši umělci byli často hospitalizováni i žili na ulici. Ateliér nabízí bezpečné prostředí,” říká Kouwen

Je malování prospěšné duševnímu zdraví? Otto Kouwen z Ateliéru radostné tvorby si myslí, že automatické to není. „Spousta slavných malířů trpěla depresí, Michelangelo měl asi bipolární poruchu, hodně z nich spáchalo sebevraždu.“ Propojení tvorby a šílenství je častý námět knih a filmů, jak je to ale ve skutečnosti? „Výskyt duševních nemocí je mezi umělci a mezi kreativními lidmi všeobecně vyšší než v běžné populaci. Kreativita znamená schopnost mít neobvyklé asociace, vidět věci z nového úhlu pohledu, věřit ve vlastní pojetí skutečnosti a nepodlehnout konformismu. Neexistuje jasná hranice, kdy to je ještě „umění“ a kdy už je to „šílenství“. Takové šílenství může být pro umělce velmi náročné, ale bez něho by se kultura a společnost nehnuly,“ říká Otto. Česká společnost má podle něj stále předsudky. „Příkladem je nedávná kauza ve Svitávce, kde místní odmítli stavbu ...

V Egyptě zažil mučení a elektrošoky. Absolvoval nebezpečný útěk přes poušť, azyl našel v Česku

Kareem Taha pochází z Káhiry, kde také studoval práva na univerzitě. Vystudoval bakalářský program obchodní administrativy, pokračoval pak magisterským studiem. Dokončit studium mu však nebylo umožněno. Stal se terčem represe státu vůči aktivistům kritizujícím poměry ve společnosti. Živil se jako podnikatel a spolupracoval s mnoha neziskovými organizacemi. Aktivně se účastnil revoluce a v aktivismu pokračoval za všech režimů, které se v Egyptě vystřídaly. Několikrát byl uvězněn, během internace zažil mučení včetně elektrošoků do mozku i těla. Po dalším z rozsudků, které ho měly do věznice vrátit, se rozhodl pro dramatický útěk ze země. Podle jeho slov v něm sehrála důležitou roli právě Česká republika, která mu následně udělila doživotní azyl. Nyní pracuje jako výkonný ředitel organizace Egyptian Front for Human Rights, která sídlí v Brně. V Česku se oženil a má ročního syna Alexe.


...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.