„Důchod v Gruzii není k žití,“ říká Beáta Máthé z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pomáhá seniorům v gruzínském městě Chašuri. Důchod samotný je v této zemi pro běžného člověka náročný, situace je ještě horší pro uprchlíky či vnitřně vysídlené. „Mnoho z nich již nikoho nemá. Každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější je ztráta syna nebo manžela,“ popisuje důvody pomoci Beáta a doplňuje: „Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru.“

Jiří Pasz 25. 3. 2020

„Vždycky jsem byla proti drogám. Pak jsem si přečetla knížku My děti ze stanice Zoo, to mi bylo čerstvých patnáct, a dostala jsem strašnou chuť to vyzkoušet,“ popisuje dvaatřicetiletá Gréta, jak propadla závislosti na návykových látkách. „Myslím, že mě lákalo dobrodružství, změna, experiment. Možná za to mohla únava z normálního života. Je těžké to vysvětlit,“ odpovídá na otázku, proč dostala chuť si je vyzkoušet, přes varovné poselství známé knihy o heroinu. Začátky byly relativně nevinné, rychle ale propadala závislosti více a více. 

Jiří Pasz 17. 3. 2020

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Jeli byste jako dobrovolník do jedné z nejnebezpečnějších zemí Afriky? „Studovala jsem humanitární práci a od té doby mě tyhle nebezpečné destinace určitým způsobem lákají,“ říká Kateřina Steinerová, která chce především pomáhat smysluplně a při takové práci je pro ni důležité nenahlížet na místní lidi jako na chudáky a necítit jen soucit. „Přinášet někam vzdělání, uschopňovat místní tak, abychom tam později my ani nemuseli být přítomní, takhle si představuju smysluplnou rozvojovou práci.“ Kateřina jela nedávno školit učitele do Středoafrické republiky (SAR) pro českou organizaci SIRIRI, jedinou, která v zemi pracuje. 

Jiří Pasz 18. 3. 2020

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Třiadvacetiletý Timur Kireev pochází z ruské Ufy, více jak milionového hlavního města Baškortostánu. Jeho otec je muslim, maminka pravoslavná křesťanka. To podle něj také kopíruje častou praxi v jeho domovině. „Funguje to skvěle. Nejsou tam v tomto ohledu žádné problémy. Myslím, že jsou lidé ohledně náboženství poměrně benevolentní,” říká. Do Česka, o kterém téměř nic nevěděl, poprvé odjel jako teenager na letní školu na doporučení matky. A zamiloval se do něj. Rozhodl se pak v Brně studovat politologii, nyní pokračuje studiem České zemědělské univerzity v Praze. Přestože se on sám s negativními reakcemi zdejší společnosti vůči své osobě téměř nesetkal, uvědomuje si, že je mnoho Čechů nyní vůči cizincům nedůvěřivých.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020