Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji podařilo z poruchy vyléčit. Lucie založila rodinu, vdala se a začala žít spokojený život.


 

Lukáš Houdek 23. 1. 2020

„Mačismus je u nás všude. Se ženou se zachází jako s majetkem,” říká portorikánská aktivistka

Jak to vypadá, když jste sice občany země, ale druhé kategorie? Co kdyby například Moraváci byli sice občany ČR, ale nemohli volit prezidenta? Aktivistka Stephanie Anderson má občanství USA, ale její rodné Portoriko, souostroví v Karibiku, není státem unie jako ostatních 50 federálních zemí. „Můžeme volně cestovat do kontinentálních Spojených států bez nutnosti pasu a využívat výhod dohod o vízech s jinými zeměmi. Zároveň nesmí Portoričani žijící v Portoriku hlasovat ve volbě prezidenta USA. Náš zástupce v kongresu nesmí hlasovat, může pouze říct svůj názor. Máme menší práva ve srovnání s Američany, kteří žijí v USA,“ vysvětluje. Podle ní mají Američané o Portorikáncích mnoho stereotypů. „Pití chlastu, neustálé večírky, chodí vždycky všude pozdě, ženy mají vzrušující křivky a muži jsou slizcí. Američané si myslí, že náš domov je jeden velký plážový rezort, do kterého můžou jet se jen hlučně bavit, a kde vždycky na pozadí hraje Despacito.

Jiří Pasz 17. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do kina, poslouchali jsme hudbu.“ Podle ní jsou lidé v Afghánistánu z vleklého konfliktu unavení.

Jiří Pasz 23. 1. 2020

„Když je kolega pilot mačo, může mi vlézt na záda,” říká 60letá pilotka ČSA. Létá od 15 let

Hana Babčanová je šedesátiletá pilotka žijící v Kladně. Létat začala ve svých patnácti letech, v roce 1975. Začínala na větroních, po pár letech se dostala do československé reprezentace, kde se věnovala akrobacii. Tu po založení rodiny opustila a starala se o své tři děti. Později se však rozhodla k létání vrátit a nastoupila jako pilotka k ČSA, kde létá dodnes. Jak na její odhodlání reagovali rodiče? Jakou cestu musely ženy ujít, aby se i u nás dostaly do kokpitu? A setkává se Hana mezi piloty s předsudky nebo sexismem?


 

Lukáš Houdek 17. 1. 2020

Zapomenutá krabice v britské skříni odhalila život české židovské rodiny. Novinář z Prahy její obsah rozplétá

Liberální židovská rodina Welsových žila v Čechách po staletí. Rudolf Wels  byl známým a úspěšným architektem ve 30. letech. On i většina členů jeho rodiny pak zahynuli v Osvětimi. Přežil jen syn Tomáš, kterému se podařilo uprchnout do Velké Británie. Po válce se do Prahy vrátil, aby zjistil, že jsou všichni jeho blízcí po smrti. Vyzvedl si u známých krabici s osobními věcmi, které u nich rodina před transportem do Terezína uschovala. Tu on sám zřejmě nikdy neotevřel. Trauma bylo příliš veliké.


 

Lukáš Houdek 10. 1. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.