Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Lidé vědí, že jim nic nehrozí,” říká komentátor Bosák. Agresi anonymů čelí často

„Lidi, neblbněte. Není to válka. Není to hladomor. Není to živelná katastrofa. Bavte se,“ říká o fotbale dlouholetý sportovní komentátor Jaromír Bosák. Emotivní odezvy na svou práci zažíval odjakživa, emoce podle něj k fotbalu a komentování patří. Nenávistné reakce se ale zhoršily s nástupem internetu a sociálních sítí. „Bylo to jiné v tom, že když píšete dopis, tak přece jen musíte vynaložit určitou námahu. Říkal jsem si, ten člověk si s tím dal alespoň nějakou práci, i když mi nadává, tak si to přečtu. Většinou jsem se tomu smál, tehdy to nebylo tak agresivní jako dneska. V dopisech se nehrozilo smrtí,“ popisuje Bosák a dodává: „Dnes můžete reagovat na kohokoli, kdykoli, jakkoli, stala se z toho najednou ta nejlehčí věc na světě. Mluví se o tom, že internet zdemokratizoval prostředí komunikace. Ale zároveň z toho udělal takové temné jezero.“ Podle něj je problémem to, že lidé nejsou ochotní přemýšlet, nemusí používat relevantní informace, věc prostudovat, než se k ní vyjádří, nemusí mít důkazy, nepřemýšlí se o podstatě problému – což označuje za dojmologii. Proč jsou podle Bosáka lidé na sociálních sítích agresivní? „Víte, že vám takřka nic nehrozí, pokud nepřepísknete ten limit do kriminálu. 

Jiří Pasz 28. 6. 2019

„Byl jsem spíš uličnice než sladká holčička,” říká mladý trans muž

„Miluju tě, ať jsi, kdo jsi,” řekla před více než deseti lety dnes téměř 90letá Elaine svému vnoučeti. To se jí totiž ve svých jedenácti letech svěřilo, že není dívka, ale chlapec. O několik let později spolu natočili video, ze kterého se stal virál a z babičky Elaine s vnukem Gavinem internetové celebrity. Video zhlédly miliony lidí po celém světě. Vedle toho také odstartovalo Gavinovu novou roli, které se věnuje dodnes. Začali mu psát trans lidé napříč kontinenty. Žádali ho o radu, jak mají o svých pocitech říci těm nejbližším, nebo s ním prostě jen sdíleli své příběhy. Měli se najednou komu svěřit. „Já jim vždy radil, aby si v první řadě zajistili místo, kam se mohou uchýlit, kdyby to ze strany jejich rodiny nedopadlo. Mohl jsem jim nabídnout jen ty zkušenosti, které mám se svou babičkou,” říká. V té době už byl v procesu změny pohlaví. Dnes bere pravidelně testosteron a má za sebou odstranění prsou. „Jsem šťastný. Jsem úplně někým jiným, než kým jsem byl před sedmi lety, kdy jsem započal kolečko medicínské tranzice,” přiznává. Nyní čeká na operaci pohlaví. Přestože říká, že bude z celého procesu nejnáročnější, na její výsledek se těší. „Až tehdy si budu připadat kompletní.”


 

Lukáš Houdek 18. 6. 2019

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Jiří Pasz 10. 6. 2019

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společného s Kungälv.“ Politici přesto iniciovali změnu a vznikl projekt Tolerance zaměřený na zastavení náboru do neonacistických skupin a prevenci rasismu, do něhož byl angažován i Christer. 

Jiří Pasz 23. 6. 2019

„Zažívám podezřívavé otázky, zda můžu jako psychiatrický pacient dělat svou práci,” říká novinářka s ADD

Novinářka Ludmila Hamplová se specializuje na zdravotnická témata, jedno z nich je pro ni velmi osobní: duševní onemocnění. Ludmila má diagnostikované ADD – poruchu pozornosti bez hyperaktivity. Léčí se formou farmakoterapie i psychoterapie. Proč donedávna ADD a ADHD u dospělých nebylo v psychiatrii téma? „Dříve se předpokládalo, že ADD a ADHD je něco, co se týká jenom dětí a teenagerů,“ vysvětluje Ludmila. „Jak rostlo poznání lidského mozku a lidského chování, tak se víc a víc začalo ukazovat, že ADD a ADHD je něco, co člověka provází prakticky celý jeho život.“ ADD a ADHD mají celou řadu projevů: poruchy pozornosti, hyperaktivitu, sklony k závislostem, impulsivitu. Podle Ludmily tyto příznaky pak často vedou k problémům ve škole, v práci a ve vztazích. Důležité je si duševní onemocnění přiznat a aktivně jej léčit. „Bohužel, když se řekne v české společnosti, že jsi duševně nemocný, pořád to je známka méněcennosti. Sama jsem opakovaně zažila podezřívavé otázky, jestli vůbec můžu dělat svou práci, když jsem psychiatrický pacient. Ale právě díky tomu, že jsem psychiatrický pacient a léčím se, se můžu věnovat práci, kterou mám moc ráda. Můžu se věnovat své rodině a žít mnohem kvalitnější život,“ odpovídá Ludmila na otázku ohledně stigmatizace. 

Jiří Pasz 17. 6. 2019

Sedmkrát objel na kole zeměkouli, vyjezdil pro děti s rakovinou a jejich rodiny 12 milionů

350 až 400 dětí v Česku je každý rok diagnostikováno s onkologickým nemocněním. „Před třiceti lety se vracely domů tři děti z deseti, dnes je to dětí devět. To je úžasný pokrok, naděje je dnes veliká,“ říká Josef Zimovčák. O tom, že je to obrovská zátěž nejen pro nemocné dítě, ale i pro celou rodinu, ví své. „Kdo to neprožil, vůbec neví, o čem se bavíme. To jsou neskutečně dramatické příběhy,“ říká. „Nevím, jestli já sám bych byl pevný, jestli bych to zvládnul. Kdyby mi onemocnělo dítě, že bych na to byl připraven.“ Zimovčák spojil svou lásku, cyklistiku, s pomocí nemocným dětem. Mistr světa a milovník velocipedů tento rok už podesáté objede s pelotonem Česko. Délka trasy je 1294 km. 

Jiří Pasz 4. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.