Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela,“ říká filmař Janíček

Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie.


Jiří Pasz 20. 6. 2018

„Propadávání žáků je zrůdnost,” říká expertka na inkluzi

„Cílem inkluzivního vzdělávání je, aby každé dítě mělo rovné šance na naplnění svého vzdělávacího potenciálu a mohlo se učit dle svých individuálních talentů a potřeb,” vysvětluje Klára Laurenčíková, speciální pedagožka, expertka v oblasti inkluzivního vzdělávání a někdejší náměstkyně ministra školství. Dříve tomu tak podle ní nebylo a děti s různými obtížemi byly odkládány mimo hlavní vzdělávací proud, do tehdejších zvláštních škol. „V tomto segmentu končilo mnoho dětí třeba jen proto, že potřebovaly pomalejší tempo, individuálnější přístup či nějakou formu podpory navíc. Mnohdy se vůbec nejednalo o děti s mentálním hendikepem, který by jim znemožňoval výuku v běžné škole. Ocitaly se zde děti s duševním onemocněním, chronickými zdravotními potížemi či, a to velmi masivně, děti romského etnika. Zvláštní školy vzdělávaly častokrát děti, které by při jen trochu větší ochotě a profesionalitě běžných škol mohly s jen malou podporou velmi dobře prosperovat v běžném vzdělávacím proudu.” Takový přístup má pak podle ní vliv i na postoje společnosti. 


Lukáš Houdek 14. 6. 2018

V psychóze sepsala deník, po elektrošocích si obsah nepamatuje. Kvůli stigmatu ho vydá

Evelína se od mládí léčí s hraniční poruchou osobnosti. V rámci jedné z hospitalizací v bohnickém Pavilónu 27 sepsala v hluboké psychóze deník. Jeho obsah si kvůli lékařskému zákroku v podobě elektrošoků nepamatuje, na papíře ale zůstal a nyní jej chce vydat. Deník vypráví o psychotickém světě, který se Evelíně zdá skutečnější než náš. Z něj také dostává příkazy, aby zničila svět nebo sebe. S vydáním jí pomáhá blízká přítelkyně Kamila Ungerová. Ta je její pomocnicí, důvěrnicí i pamětí v dobách, kdy se Evelínin stav zhorší. „K deníkům a obrázkům, které vznikaly během hospitalizace, já zapracuji zprávy, které jsme si napsaly, vzpomínky na stavy, které si nepamatuje, a komentáře, aby deníky byly srozumitelné člověku, který se s duševním onemocněním nikdy nesetkal,“ popisuje Kamila.


Marie Škardová 8. 6. 2018

„Neziskovky nejsou pašeráci ani vítači uprchlíků,” říká ředitelka Multikulturního centra

Hoaxy se nevyhýbají ani neziskovým organizacím. Nedávno se například šířil řetězový e-mail s předmětem: „Okamura má pravdu. Rozesílejte! Dost lidí, hlavně v Praze, nemorálně PARAZITUJE s neziskovými organizacemi a má vystaráno.“ E-mail dorazil i na kontaktní adresu Multikulturního centra Praha. „Skvělé bylo, že pisatelka napsala, že dříve, než e-mail rozpošle, chtěla by si ověřit informace v něm uvedené,“ uvádí jeho ředitelka Zuzana Schreiberová, která se rozhodla na dezinformaci reagovat veřejně pomocí videa. „E-mail operoval s částkami přidělenými ze státního rozpočtu neziskovkám zabývajícím se migrační tématikou, ale vůbec neuváděl, zda je to za rok, nebo za delší období. Pokud bychom přistoupili na jejich hru a domnívali se, že se jedná o částku za rok, lišilo se v našem případě číslo o patnáct miliónů, a to nejenom ze státních dotací, ale z celého obratu naší organizace,“ vysvětluje Schreiberová. Jak přidělování dotací na činnost neziskových organizací nejčastěji probíhá a jak potom kontrola, zda byly využity správně?


Marie Škardová 15. 6. 2018

„Pokud jste duševně nemocný, býváte vyloučen,“ říká Dán s bipolární poruchou. Bojuje proti stigmatizaci

Dvaačtyřicetiletý Mads Trier Bloom je ambasadorem dánské kampaně Jeden z nás (En af Os), která destigmatizuje lidi s duševním onemocněním. Svůj život považuje za svého druhu provazochodectví, jeho prioritou je udržet si balanc. Mads má diagnostikovanou bipolární poruchu, která s sebou nese období manické aktivity střídané obdobími deprese. „Cítil jsem se osamělý, nevěděl jsem, jestli dělám dost dobře svoji práci,“ líčí začátky svých potíží. „Když se objevily první problémy, tak jsem se styděl, nechtěl jsem je sdílet s nikým zvenčí a nechával jsem si je pro sebe,“ pokračuje Mads. Lidem na základě své zkušenosti především radí, aby se nebáli pomoc vyhledat včas. „Mám zkušenosti s tím, že problémy mají tendenci růst uvnitř vás v tichosti. Stávají se většími a většími,“ říká. Jemu samotnému dnes nejvíce pomáhá o nemoci mluvit, sdílet svůj životní příběh veřejně, být akceptován, být součástí komunity a systematicky si budovat odolnost vůči stresu. „Mám různé strategie, jak se vyrovnat se stresem. Promluvím si se šéfem a vezmu si den volna, vezmu si více léků, léky na spaní, které jsou dobrým pomocníkem, pokud jsou potřeba.“


Jiří Pasz 12. 6. 2018

„V Česku jsou protiruské nálady. Nastává však doba pozitivních změn,“ říká Ruska žijící v Praze

Ekaterina Kokkalou původně přišla do Česka studovat, dnes žije a pracuje v Praze. Pochází z ruského Jekatěrinburgu, za manžela má Řeka, její rodina je rozprostřená mezi Českem, Řeckem, Kanadou a Egyptem. „Miluju Českou republiku za největší dar, který mi dala. To je svoboda a seberealizace na osobní i profesní úrovni,“ líčí Ekaterina. Avšak dodává, že se tu zatím necítí být doma. „Stále si nemůžu zvyknout na rezervovaný přístup českých lidí.“ Domnívá se totiž, že se v současné době v Česku objevují negativní nálady vůči Rusům. „Ráda bych zdůraznila, že ruský lid, kultura a současná ruská politická situace nejsou stejné věci. Cítím se smutně, že nyní kvůli politické situaci může být trapné přiznat, že jste z Ruska.“ Podle ní může ruská kultura tu českou obohatit. Sama se angažuje v pomoci cizincům v České republice a věří, že je potřeba být aktivní v integračním úsilí. „Chci být součástí barevného města, kde se lidé navzájem uvědomují, učí se od sebe a užívají si rozmanitosti ve všech formách,“ říká.


Jiří Pasz 6. 6. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.