Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Není tu bezpečno a chybí školy. Se změnou pomáhá český slabikář,” říká středoafrická učitelka

Irène Célestine Ngono je koordinátorka vesnických škol v regionu Baoro ve Středoafrické republice (SAR), která je v současnosti považována za druhou nejméně rozvinutou zemi světa. Jak vypadá život v takzvaném zhrouceném státě? „V běžném životě se zhroucený stát projevuje například špatným stavem silnic. Nyní, v období dešťů, je naprosto žalostný a jakékoliv cestování je velice nebezpečné,“ říká Irène a dodává, že prioritou by měla být hlavně bezpečnost. „V zemi není bezpečno. Jeden den dojde ke krveprolití tady, druhý den tamhle a tak pořád dokola. Obyvatelstvo je vystavené naprosté nejistotě.“ Zvlášť velkou výzvou je v SAR i vzdělávání, se kterým pomáhají i Češi z organizace SIRIRI. I dnes tu jsou některé školy prosté chýše z bambusu nebo slámy, některé učitele trápí hlad. „Učitelé jsou špatně placení,“ tvrdí Irène a vysvětluje, proč je to problém: „Učitel o sebe musí dobře pečovat, musí dobře jíst, aby byl v dobrém zdravotním stavu a podával dobrý výkon. Pokud učitel nemá slušný plat, snaží se učit, jak nejlépe může, ale trápí ho zdravotní problémy.“


Jiří Pasz 14. 10. 2018

„Chovejte se k ženám tak, jak byste chtěli, aby se k vám choval dvousetkilový spoluvězeň,“ říká vědkyně

Marcela Linková pracuje v Akademii věd na tématu gender a věda. Ženy podle ní mají mnohem menší přístup ke zdrojům a moci, vlastní mnohem méně majetku, mají mnohem menší kontrolu nad svými těly a jsou mnohem více omezovány v projevování vlastního názoru. Počátky svého feminismu vidí v dospívání, kdy vnímala nerovnoměrné rozdělení domácích prací. Co pro ni feminismus znamená? „Ženy jsou stejní lidé jako muži. Může to znít banálně, ale není to tak,“ vysvětluje Linková. „Feminismus je pro mě o uvědomění si systémových nerovností mezi muži a ženami, dvojího standardu v posuzování žen a mužů a jejich chování a tragicky nízkém respektu vůči ženám, jejich názorům a přáním. Feminismus pro mě také znamená, že s tím chci něco dělat,“ pokračuje. Proč feminismus vyvolává takové emoce? „Je znejišťující. Lidé by si museli připustit, že svoje životy mohli žít jinak a že mají odpovědnost za to, co dělají a jak se chovají k druhým a vlastně i k sobě.“ Rovnosti by mohlo být dosaženo v případě většího podílu péče o děti u mužů či odstraněním diskriminace matek na trhu práce. Jak je to tedy s rovností například v české vědě? „Ženy si vedou dobře, v posledních letech vidíme spoustu výrazných osobností, kterým se podařily důležité objevy,“ objasňuje Linková. Situace ale podle ní není růžová, což lze doložit čísly. „Z hlediska statistického zastoupení jsme na tom ale skoro nejhůř v Evropě – sice roste podíl žen mezi studujícími na všech stupních studia a ve všech oborech, podíl žen ve vědě je ale od roku 2005 skoro stejný, lépe řečeno mírně klesá. To je v Evropě naprostá anomálie. Jedna z největších překážek jsou pochopitelně špatné podmínky pro kombinaci práce a rodičovství.“


Jiří Pasz 9. 10. 2018

„Děti s epilepsií bývají často vyloučené z kolektivu. Je třeba to změnit,” říká studentka medicíny

Diana Hanczková je studentkou třetího ročníku medicíny a chce se stát lékařkou specializovanou na neurologii. Jednou z jejích motivací je i diagnóza epilepsie, nemoci, která ji už od dětství provází životem. Diana svou diagnózu nebere tragicky, má podporu rodičů. „Důležité bylo to, že toto téma nebylo u nás doma nikdy tabu, ale mluvili jsme o tom otevřeně a tím pádem jsem to sama dokázala brát jako úplně běžnou součást svého života, o které můžu mluvit a není důvod na nějakou hanbu – je to přece diagnóza jako každá jiná.“ Co se v jejím životě kvůli epilepsii změnilo kromě toho, že musí brát prášky? „Naučila jsem se poslouchat své tělo, jeho limity, přes které jít nemohu, protože vím, že by to nemuselo skončit dobře. Umím si říct, že teď stačí, teď musíš vypnout,“ svěřuje se Diana a pokračuje: „Epilepsie mi taky určitě ukázala, jak úžasné mám kolem sebe kamarády, jak silné jsou naše vztahy. Vím, že se na ty lidi mohu spolehnout nonstop. Byli při mně jak na různých akcích a párty, kde byla super nálada, tak i v nemocnici, kde nám teda nebylo vždy do smíchu.“ 


Jiří Pasz 28. 9. 2018

„Budoucí rodiče dětí s Downovým syndromem čelí nátlaku lékařů i okolí,” říkají autoři filmu o 15leté Dorotce

Dnes patnáctiletá Dorotka miluje divadlo a touží stát se herečkou. Oproti vrstevníkům má však něco navíc. A to nejen jeden chromozom, který u ní způsobil diagnózu Downova syndromu, ale i spoustu skrytých schopností a talentů. „Své okolí zahrnuje čistou láskou, upřímností, její emoce jsou nefalšované, nezná intriky ani zákeřnost,” popisuje Palo Kadlečík, který spolu s Martin Šencem tvoří autorskou dvojici filmu Niečo naviac. Dokument zachycuje každodenní život slovenské rodiny Vlčkových, kteří vychovávají Dorotku a její čtyři sourozence. Krátce po porodu dostali rodiče nabídku umístit Dorotku do ústavu. Tu však odmítli a namísto toho dítěti poskytli lásku a podporu. „Pro mě byla práce na tomto filmu velkou školou života. Často jsem si uvědomoval, jaký jsem sobec, když jsem viděl, jak se členové této rodiny k sobě chovají, co dokáží dávat Dorotce i ostatním dětem na úkor svých potřeb. Velmi mě oslovilo, že i takto se dá žít, když člověk přestane dávat sebe na první místo, tak dostane mnohem víc než by čekal,” vypráví Palo Kadlečík. Autentický příběh, který vznikal čtyři roky, přináší kromě splnění Dorotčina snu i divákům něco navíc. Snaží se bourat mýty a předsudky, které téma Downova syndromu stále obestírají. „Lidé o DS stále nemají dostatek informací a především nepotkávají tyto lidi osobně. Myslím si, že je to hlavní příčina toho, že se uzavírají ve svém strachu nebo si vytvářejí předsudky. I proto doufám, že našemu filmu se podaří tuto pomyslnou bariéru mezi ,normálností a nenormálností’ zbourat,” uzavírá Martin Šenc.


Marie Škardová 9. 10. 2018

Češi si ,adoptovali' afghánského teenagera. „Jsme rodina,” říkají

Jana Liprtová pracuje v oblasti IT v jedné z českých bankovních společností. Podle svých slov sledovala se smutkem situaci uprchlíků, a tak se rozhodla spolu se svou rodinou pomoci. Přihlásila se do programu, skrz který dobrovolníci pomáhají nezletilým, kteří do Česka přišli bez dospělého doprovodu. „Po nějaké době jsem se dostala k Walimu. Poměrně rychle jsme si padli do oka, přestože jsme oba byli zpočátku opatrní,” vzpomíná Jana. Velmi se sblížili a Jana ho vzala do své rodiny. Rychle se z něj stal její nový člen a tráví s ní veškerý volný čas. „ Když jedeme na výlet, jede s námi, byl s námi na dovolené, chodíme na výstavy. Máme spoustu aktivit. Fungujeme prostě společně, jsme jako rodina, obohacujeme se navzájem,” vysvětluje Jana. Doplňuje, že přestože je podle ní o tyto mladé příchozí v Česku dobře materiálně postaráno, vnímá jako klíčovou právě pomoc Čechů, aby se co nejrychleji začlenili. Wali je původem z Afghánistánu a do ČR přišel ve svých sedmnácti letech. Česko si vybral cíleně, protože v oblasti, z níž pochází, sloužili čeští vojáci a chovali se podle něj k tamním dětem moc hezky. „Došel k názoru, že jsou v Česku hodní lidé. A proto se rozhodl přijít sem,” říká Jana a doplňuje, že je tu moc šťastný, zejména proto, že zde našel novou rodinu. Učí se druhým rokem na cukráře a na brigádu chodí do fastfoodu. Peníze, které vydělá, posílá své ovdovělé matce a sourozencům, kteří zůstali v Afghánistánu. Přestože Jana zmiňuje různé kulturní odlišnosti, zdůrazňuje, že je Wali velmi pozorný a vše se rychle učí. „Snažím se mu ukázat život v Česku, jak funguje česká rodina, jak fungují sociální interakce, protože to je pro něj dost jiné. A on se učí hodně rychle. Během necelého roku se velmi zlepšila jeho čeština a všechno hned chápe, je velmi empatický,” říká. Trápí ji však postoj některých lidí v jejím okolí. „Vždy, když se setkám s někým, kdo se diví, co dělám, říkám: ,Tak pojď, seznam se s ním. Uvidíš, že to je normální v pohodě kluk.' Nikdo nechce. Nechtějí si tu svou sociální bublinu rozbít. Museli by totiž zjistit, že to je úplně normální kluk, se kterým je legrace. Že má úplně běžné starosti, přemýšlí stejně. Má rád jídlo, má rád legraci, rád se hezky obléká,” uzavírá.


Lukáš Houdek 30. 9. 2018

„Z házení uprchlíků do jednoho pytle je mi smutno,” říká syrský učitel fyziky žijící v Praze

Marwan Alsolaiman je šestapadesátiletý Syřan, který přesně polovinu svého života prožil v Sýrii a polovinu v Česku. Pochází z malého městečka na jihu Sýrie, do Československa přišel v roce 1982. Po tom, co v češtině vystudoval stavařinu na ČVUT, se na osm let vrátil do vlasti, kde si splnil dětský sen a stavěl domy. Kvůli těžkým podmínkám se pak rozhodl odejít do Česka, kde žije nepřetržitě už více než dvě dekády. „Tady jsem to znal a ta atmosféra, kultura i hodně prvků evropského myšlení se mi libilo. Mám ten pocit, že jsem toho součástí,” vysvětluje své rozhodnutí. Zde si po čase dodělal pedagogické vzdělání, aby mohl učit fyziku. Dnes připravuje zahraniční studenty chystající se zejména na medicínské obory. Jeho rodina stále žije v Sýrii, odejít se zatím nechystá. Přestože je v jeho rodném městě relativně bezpečno, potýká se rodina s nedostatkem vody, potravin i pohonných hmot. Za Marwanem přijel jako jediný jeho bratr. „Byl tu půl roku a bohužel jsme pro něj nenašli žádnou práci. Nikde ho nechtěli. Přestože umí perfektně tři jazyky, je vzdělaný inženýr. Musel pak odjet do Německa,” říká. „Pro člověka z východu, a navíc pro Syřana, je to téměř nemožné.


Lukáš Houdek 26. 9. 2018

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.