Osmapadesátiletá Samia Nkrumah je dcerou prvního ghanského prezidenta, myslitele a bojovníka za nezávislost afrických zemí Kwameho Nkrumaha, který byl posluchači BCC roku 2000 zvolen Afričanem milénia. I proto o něm ona sama nehovoří jako o svém otci, vždy ho jmenuje celým jménem. Samia je také první ženou v zemi, která kdy stála v čele politické strany. Říká, že to mají ženy v tamní politice těžké, přestože podle ní často mají hroší kůži. „Je to pro nás těžší, protože je nás pořád méně. A samozřejmě že jdou do osobní roviny, snaží se vám tím ublížit a umlčet vás. Je v tom sexismu. Řeší se, jak vypadáte, za koho jste vdaná, kolik a jaké máte děti a s kým. Uráží vás,” popisuje v rozhovoru pro HFC. Sama prožila život plný zvratů. Když jí ještě nebylo šest let, došlo v Ghaně k vojenskému převratu a ona musela s matkou a sourozenci uprchnout do Egypta, odkud matka pocházela. „ Neublížili nám, jen nás vozili z jedné vojenské základny na druhou. Bylo to ale děsivé. Pamatuju si, jak na mě mířili samopaly a pořád se radili, co s námi budou dělat. Celý den jsem brečela. Mohlo se stát cokoliv,” vzpomíná. Přiznává, že má z této skutečnosti dodnes trauma. „Vykoření vás to. Víte, že tohle je vaše země, ale nakonec k ní už nepatříte.

Lukáš Houdek 12. 12. 2018

Mít exotické jméno nemusí být na škodu. „Je to dobrý způsob, jak začít rozhovor,“ říká devatenáctiletý Sufian Massalema. Problémy kvůli svému původu nikdy neměl, podle něj je česká společnost obecně tolerantní a nálady vyvolávají jen konkrétní jedinci, které je nejvíc slyšet. Co mu vadí, je chybějící dialog mezi Čechy a muslimy. „Každý se baví jen sám se sebou v uzavřené bublině, a to není dobře, přitom naše kultury toho mají tolik společného,“ vysvětluje student, který zdědil jméno a arabské kořeny po dědečkovi ze Sýrie.

OPU 7. 12. 2018

„Vždycky mi hodně záleželo na tom, co si o mně ostatní myslí. V momentě, kdy jsem dostala nálepku ,tlustá holka`, jsem možná chtěla všem něco dokázat. Snažila jsem se napasovat do nějaké představy, jak bych měla vypadat. A asi jsem cestou ztratila sama sebe,” říká Lada Brůnová pracovnice proseniorské organizace Elpida. V pubertě v návaznosti na zraňující reakce okolí a nespokojenost s vlastním tělem začala hubnout, až propadla anorexii. „Ze svého jídelníčku postupně ,mažeš` určité potraviny, až nakonec vyřadíš skoro úplně všechno. Rýpeš se v jídle a děsí tě představa, že nemáš naprostý přehled o tom, co jíš a kolik toho jíš. Ono je to pomalé a plíživé, až najednou se po té šílené spirále řítíš dolů a nejde to ukočírovat,” popisuje. Přestože si časem začala uvědomovat, v jak vážné situaci se nachází, nedokázala to zastavit. 

Jiří Pasz 3. 12. 2018

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. Podle něj jsou největší překážkou úspěchu pro Romy v české společnosti nedostatek vzdělání a nezájem.

Jiří Pasz 11. 12. 2018

Magdalena Pospíchalová je živnostnice na volné noze z Čelákovic. Už déle než tři roky aktivně pomáhá lidem na útěku. Vše začalo na podzim roku 2015, ve dnech, kdy bylo uprchlíkům zablokovaným u nádraží Keleti v Budapešti umožněno vydat se vlaky do Německa. Na Hlavním nádraží v Praze se tehdy sešla malá skupinka lidí s jídlem, aby jim cestu zpříjemnili. Krátce nato se spontánně zformovala skupina dobrovolníků, kteří po více než rok v pravidelných směnách obcházeli vlaky a uprchlíky aktivně vyhledávali, aby jim poskytli základní potřeby, poradenství a pomoc. Tehdy se také utvořila skupina lidí, kteří ubytovávali ve svých domovech uprchlíky přes noc, aby si odpočinuli před další cestou. „Domů si je brávali studenti, rodiny i matky samoživitelky. Museli to být ale také lidé, kteří mají tak trochu odvahu. Nebát se například reakcí sousedů. 

Lukáš Houdek 5. 12. 2018

Dvanáct let pracuje jako průvodkyně na jednom z našich nejnavštěvovanějších hradů. Stará se o více než 50 průvodců a každý rok po něm provede kolem 15 000 lidí. „Karlštejn není jen nábytek a porcelán. Je to nejsilnější duchovní místo, jaké jsem poznala,“ říká Olga Halušková.

Lukáš Kotlár 30. 11. 2018