Náročné pochody, osvěta a finanční prostředky pro potřebné. Takové jsou cesty pětadvacetiletého Václava Malinského, který se před lety rozhodl skončit ve stereotypním zaměstnání technického směru a zaměřil se na pomoc druhým. Letos absolvoval cestu s názvem Pěšky pro Emičku. Trasa vedoucí kolem českých a slovenských hranic měřila 4000 kilometrů a Václavovi se během ní podařilo vybrat 130 tisíc korun. Vybrané peníze poputují na potřebné rehabilitace Emy Zouharové, která prodělala mozkovou obrnu. Od té doby je plně odkázána na pomoc druhé osoby. „Největším přínosem pro Emičku byla zatím intenzivní neurorehabilitace, za kterou jezdí do lázní Klimkovice. Vždy je vidět zlepšení, co se týká držení a zpevnění trupu a celého těla, lépe pracují i ruce. Problém je však v tom, že si terapii musí rodiče Emičky hradit sami,“ vysvětluje Václav. Jak cesta probíhala, jaký je stav Emy a jaké projekty plánuje Václav do budoucna? 

Marie Škardová 1. 10. 2017

Ve Světlé nad Sázavou speciální oddělení ženské věznice, ve kterém si odpykávají trest matky spolu se svými dětmi. Mateřství bývá pro vězenkyně velkou motivací, o čemž svědčí také fakt, že má toto zařízení nejmenší recidivu v Česku. Do kin právě vstupuje film novinářky Veroniky Jonášové s názvem Máma z basy, jehož je HateFree Culture distribučním partnerem (Chcete uspořádat projekci ve vašem městě nebo prostoru? Více info ZDE). Pojednává o třech ženách ve výkonu trestu a sleduje je také po opuštění bran této unikátní věznice. Proč si režisérka vybrala právě toto téma? Jak se v prostředí věznice film natáčí a podle jakého klíče vybírala protagonistky? A s jakými obtížemi se bývalí vězni setkávají v každodenním životě?

Lukáš Houdek 25. 9. 2017

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.

Klára Malá 19. 9. 2017

Podle Zdeňka Ryšavého, ředitele romské mediální agentury ROMEA, se nenávistné projevy vůči Romům po krátké odmlce vracejí a jsou o to intenzivnější. Současně se podle něj posouvá laťka i tolerance takových projevů. „Když si vzpomeneme, tak v roce 2010 byli Tomáš Vandas a jeho spolustraníci odsouzeni za výrok, že nás čeká ‚ničivá imigrantská vlna tsunami‘. A obdobné výroky v roce 2015 říkal Miloš Zeman,“ uvádí v rozhovoru. „Je tedy otázkou, zda ta rezignace na trestání šíření verbální nenávisti zapříčinila to, že dnes jsou takové útoky mnohem horší – jak proti uprchlíkům, tak proti Romům. Protože zákony se nezměnily,“ dodává. Měly by se podle něj verbální nenávistné projevy trestat? Existuje rasismus ze strany Romů? Jsou stipendia pro romské studenty diskriminační? A proč je potřeba mít romská periodika?

Lukáš Houdek 29. 9. 2017

Pětadvacetiletý umělec Dachil Sado pochází ze severního Iráku z pronásledované komunity Jezídů. Po sérii útoků a poprav ve svém okolí se rozhodl vlast opustit. Do Berlína přišel v lednu 2015 a Německo mu udělilo azyl. Po příjezdu do Evropy ho však překvapily postoje části veřejnosti: „Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů.“ Dachil se v Německu začal věnovat umění a v říjnu nastupuje na prestižní uměleckou školu Weissensee. Aktuálně má do 21. září výstavu v brněnské Galerii Klubovna. Jak se žije Jezídům v Iráku a proč jsou napříč historií pronásledovaní? Jaké byly Dachilovy začátky v novém domově? Proč se začal věnovat umění a z jakého důvodu mu vadí označení „uprchlík“? I o tom je následující rozhovor.

Lukáš Houdek 20. 9. 2017

Kněz David Oláh sloužil mši již během festivalu Prague Pride, minulou neděli pak započal tradici mší pro LGBT katolíky. On sám je gay, coming outem si prošel v roce 2014. Tehdy to, ač to vlastně ani nečekal, pro něj znamenalo fakticky konec jeho 'kariéry' v katolické církvi. "Bylo mi zakázáno plně vykonávat kněžskou službu u nás," popisuje David Oláh, který se později rozhodl odejít do civilního života. Proč mši pro LGBT komunitu vede? Myslí si, že se situace uvnitř církve může změnit?

Jana Leitnerová 31. 8. 2017