Úřady práce evidují množství lidí dlouhodobě nezaměstnaných, tedy těch, kteří jsou bez práce více než půl roku a jsou v jejich evidenci opakovaně. Podle Hany Doležalové z mostecké organizace K srdci klíč, která s těmito lidmi pracuje, jim v úspěšném návratu na pracovní trh často brání různé překážky. „Standardně jsou to tři věci. Buď je to závislost, rodina, nebo zdraví,” říká. Vrátit je zpět do pracovního procesu možné je, je však podle ní nutné překážku odstranit a člověka motivovat. Podle ní se taková píle dlouhodobě vyplatí. „ I kdybychom ty lidi zaměstnali jen na snížené úvazky, nebudeme je tolik dotovat, budou spíše schopni žít život v kladných číslech, budou odvádět do státní pokladny a budou se učit nové věci. Největší nadstavbou ale podle mě je, že to budou učit své děti,” vysvětluje. Právě organizace, v níž Hana Doležalová působí, se snaží v rámci nového programu individuální prací s těmito lidmi najít motivaci, odbourat vytvořené bariéry. Pomocí intenzivního pracovního tréninku ve skutečných firmách, vzdělávání i pohovorů nanečisto se pokouší vrátit jim sebevědomí a postavit se na vlastní nohy. A už po půl roce fungování má program úspěchy. Kompletně jím už prošel jeden z klientů a hned našel uplatnění v jedné z mosteckých společností. „Je tam spokojený. Dostal zpočátku oprávnění k užívání křovinořezu, pak mu bylo svěřeno elektrické vozítko. Má pocit, že je něco platný. Dostává každý den zpětnou vazbu, zaměstnavatel mu říká, co se mu povedlo i kde by měl ještě zapracovat,” říká Doležalová. A další klienti jsou na dobré cestě. Některým z nich ještě před dokončením programu nabídli zaměstnavatelé, u kterých trénují, stálou práci.

Lukáš Houdek 15. 8. 2018

Úspěšný moderátor, event manažer a biker Jakub Ouvín má výšku 135 cm, a proto je často středem pozornosti. Z 99 % mu to tak vyhovuje. „Já zažívám dva druhy pozornosti. Ten profesní, který je vlastně žádoucí, a pak máš tu druhou pozornost, kdy jdeš třeba po ulici s přítelkyní za ruku a lidi na tebe koukaj. Někdy na to prostě nemáš náladu,“ říká Jakub. Zažívá ale i nepříjemnější situace. „Dostal jsem nabídku á la Vlk z Wall Street. Že na sebe navlíknu suchý zip a manažeři se mnou budou házet na terč na večírku.“ Jakub si myslí, že je to známka toho, že někteří lidé nejsou srovnaní sami se sebou. „Potřebují na někoho ukázat, ponížit ho, aby si sami dokázali, že nejsou tak chabí. Tihle lidé mají většinou malé sebevědomí. Zkouší si tím něco vykompenzovat,“ vypráví. Podle Jakuba je důležité si odlišnost více užívat, aby si lidé mezi sebou více rozuměli a nešlapali si navzájem na svou důstojnost. Jemu pomáhá ve vyrovnávání se s hendikepem humor: „Dělám si srandu sám ze sebe. Smích u mě je fakt nejlepší způsob, jak si můžem zlepšovat život.“ Jakub působí v organizaci Cesta za snem, která netradičními způsoby pomocí sportu propojuje všechny lidi bez rozdílu.

Jiří Pasz 9. 8. 2018

Zai Xu je studentem Střední školy umění a designu v Brně. Narodil se před 20 lety v Praze rodičům, kteří pocházejí z Číny. Přestože se v Česku narodil a vnímá ho jako svůj domov, necítí se být Čechem. „Je to především právě tím, jak na mě lidi reagují, jako bych byl jiný. Také mi připadá, že cokoliv udělám, tak zastupuji všechny Asiaty. Okolí soudí Asiaty na základě toho, co udělám já, místo aby soudili mě jako jednotlivce,“ komentuje Zai. „Asi nejhorší to bylo v dny, kdy přijel čínský prezident do Česka. Šel jsem fotografovat demonstrace pro fotografický soubor do školy. Nikdy jsem neslyšel v tak krátké době tolik xenofobních a rasistických nadávek ze strany protestujících na mě jako na Asiata s foťákem i na zastánce čínského prezidenta. Plně jsem tehdy chápal nesouhlas, rozhořčení i naštvání protestujících, ale to, že většina nadávek byla xenofobní i rasistická, mě znepokojilo,“ dodává. Zai více než rok řeší problém, na který narazil při hledání bydlení. „Odpověděl jsem na inzerát jedné realitní kanceláře. Realitní makléřka mi však obratem odpověděla, že majitel v bytě cizince neubytovává. Informoval jsem ji, že mám české občanství. Ona mi však odepsala, že byt je již pronajatý,“ popisuje. „Rozhodl jsem se o tom mluvit, abych na to upozornil a tyto situace se tolik nestávaly,“ uzavírá.

Marie Škardová 7. 8. 2018

Mohou Češi významně pomoci kultuře v rozvojové zemi? Filmař Vít Janeček se začal zabývat pomocí Barmě, protože jej pozitivně šokoval potenciál mladých lidí v této zdecimované zemi. Barma byla přes 50 let jednou z nejtvrdších diktatur světa, okolo roku 2010 se ale začala otevírat světu. Velký vliv na tamější kulturu nyní mají i Češi. V zemi, která produkuje 3 500 celovečerních filmů ročně (!), ale kde zároveň stále panuje přísná cenzura, pomáhají vytvořit prostor pro tvorbu kvalitních filmů a společenskou debatu o palčivých problémech země. „Wathann je vlastně nejstarší a první filmový festival v Barmě, který letos proběhne už podeváté a který si svoji nezávislost udržuje i díky podpoře české ambasády,“ líčí Janeček a pokračuje: „První rok jsme jej dělali v sále buddhistického kláštera, kde se nikdy předtím nepromítalo. Bylo to v době, kdy veřejné akce měly pouze oficiální charakter, ale i místem konání se podařilo vykolejit úřady, které byly konfrontovány s akcí povolenou mnichem představeným – a to je přece jen autorita.” Hlavními organizátory Wathannu jsou dva bývalí studenti FAMU, kteří se právě během studií v Praze do sebe zamilovali a stali se později manželi.

Jiří Pasz 10. 8. 2018

„Muslimové byli až do roku 2014 jednou z nejméně ohrožených skupin u nás. V roce 2015 se to zlomilo. Začaly útoky na mešity, protimuslimské demonstrace a zároveň útoky na osoby, které pachatel považuje za muslimy - typicky ženy s šátkem,” uvádí právnička Klára Kalibová z organizace In IUSTITIA, která obětem činů z nenávisti pomáhá. „Ten mechanismus, který si vytvoří, aby se s tím vyrovnaly, je spíše zavírání se do sebe. U svých klientek muslimek jsme zaznamenali zajímavý bezpečnostní mechanismus, kdy místo šátku začaly nosit čepice a turbany, aby se příliš nelišily a současně měly pokryté vlasy. Já osobně to považuji za šílený projev toho, jak je to tu pro ně nebezpečné a je mi z toho úzko,” dodává. Stabilně jsou nejčastějším terčem takových útoků Romové, hned na třetím místě jsou dnes však podle ní ochránci lidských práv. „Nejtypičtější pro předsudečné násilí je asi nemožnost se mu vyhnout. Člověk, který se nějak liší, se může v podstatě kdykoliv stát terčem útoku a děje se mu opakovaně. On to ví a i proto se pak následkem toho násilí rozvíjí také psychické následky a strach, který ústí například v nechození ven,” vysvětluje Kalibová. Obětem násilí z nenávisti pomáhá i proto, že sám osud její rodiny je tragický. Její část zemřela v Lidicích. „Dost mě překvapuje, že lidé, kteří jezdí uctívat oběti do Lidic a na další pietní místa, jsou zároveň sami schopni jiné genocidy popírat, případně útočit na skupiny lidí, které jsou v naší zemi menšinou a mohou se velmi jednoduše stát terčem brutálního hromadného násilí,” uzavírá.

Lukáš Houdek 8. 8. 2018

Dominik Vágai je studentem neobvyklého univerzitního oboru, který kombinuje sociální práci a humanitární pomoc. Studenti se připravují na práci v humanitárních krizích doma i v zahraničí, při škole například procházejí náročným armádním výcvikem a praxí v zahraničních i domácích organizacích. Dominik je v současnosti na praxi v Indii, kde pomáhá uprchlíkům z Afghánistánu a Barmy. „Na to se připravuje hodně těžce a vlastně dokud v takové situaci nejste, ani si moc neumíte představit, o čem se mluví. Už jenom věci jako postel a čistá voda můžou být velkým luxusem, který ne vždycky budete mít,“ líčí Dominik. Do Indie jel s některými předsudky, ale díky inspirativním lidem, které potkal, je mohl odbourat na základě osobních zkušeností. Má podle něj v pomoci hrát roli náboženství? „Náboženství důležité sice je, ale zároveň bychom měli být schopni pomáhat i bez něj,“ myslí si Dominik a dodává „Naše pomoc by neměla jakkoliv omezovat duchovní smýšlení těch, kterým pomáháme.“

Jiří Pasz 3. 8. 2018