Jednatřicetiletý zpěvák a tanečník Ben Cristovao zažívá velkou popularitu. Jaké jsou její odvrácené stránky? „Je to těžké popsat, protože ten tlak je obrovský. S každým větším projektem přichází tlak větší zodpovědnosti,“ popisuje Ben, který má na svých sociálních médiích statisíce sledujících. „S každým větším sociálním médiem přichází celá sada odpovědností, které musím brát v potaz. Ať chceš nebo ne, vychováváš statisíce lidí, kteří nějakým způsobem absorbují to, co já vysílám ven,“ říká. Jak se on sám vyrovnává s hejty, které jsou se sociálními sítěmi spojené? „Ty negativní věci si už nepouštím k tělu, a to jak v hlavě, na internetu, tak i v reálném světě. Už jsem prostě nad tím.“ Ben ale prožil i útoky mimo internet, které byly spojené především s rasismem. „Když mi bylo osmnáct, napadli mě skinheadi, šlapali mi na hlavu, mám dva umělé zuby, měl jsem zlomená žebra,“ popisuje reálné důsledky nenávisti ve společnosti a pokračuje zážitky z koncertu na Slovensku: „Jednou na mě vystřelili plynovou pistolí. Měl jsem absolutní šok. Celý sál se musel vyklidit, mě museli odnést ven.“ Co je podle něj za takovým chováním? „Je to právě neinformovanost a nedostatek empatie.“ Ben přitom Česko miluje. Věc, kterou by Češi podle něj měli více řešit, jsou zdroje informací, aby neměli jednostranný pohled a zvyšovali svůj rozhled. Sám se pak snaží dělat svou hudbu tak, aby lidi spojovala. „Můžeš dělat hudbu takovou, která bude nesnášenlivá vůči nějakému segmentu lidí, instituci nebo čemukoli. V ten moment hudba polarizuje lidi stejně, jako je může efektivně spojovat. Jsou věci, o nichž můžeš mluvit tak, že to lidi sblíží.“

Jiří Pasz 15. 4. 2019

„Když jsem byl dítě, opouštěl jsem dům zřídka, do kontaktu s ostatními dětmi jsem se proto skoro nedostal,“ říká nevidomý Nepálec Samrat Gautam. „Moji rodiče nedělali rozdíly mezi mnou a mým vidomým bratrem, proto jsem si jiný nepřipadal. Díky slepotě jsem paradoxně dospělejší a samostatnější, musím se víc snažit, dokázat své matce, že se o sebe umím postarat.“ Samrat je zcela nevidomý, pracuje na masérské klinice Seeing Hand v Pokhaře v Nepálu. Zažívá nějakou diskriminaci? „Například před dvěma dny jsem vešel do restaurace a chtěl si objednat jídlo, ale nikdo mě neobsloužil. Personál mě ignoroval, neodpovídal na mé otázky.“ Samrat si myslí, že takové situace jsou výsledkem malé informovanosti a neporozumění tomu, jaký je život nevidomých. „Někteří lidé vůbec nepřemýšlí, jaký je život bez zraku, někteří si to třeba umí představit, ale přesto to ignorují,“ vysvětluje. Masérem se stal především proto, aby se mohl ekonomicky osamostatnit, chtěl si pořídit vlastní telefon, pozvat přátele na večeři nebo cestovat. Začátky byly náročné. „Veškerá výuka anatomie, fyziologie a masážních technik probíhala v angličtině, ale já jsem tou dobou byl schopný říct maximálně tři slova,“ popisuje. Co je pro nevidomého maséra nejdůležitější? „Jistota a schopnost číst v lidech. Pochopit, co lidé potřebují. Kromě toho slušnost, pokora a komunikace.“ Samrat za svou kariéru už namasíroval přes tři tisíce klientů.

Jiří Pasz 9. 4. 2019

Slovenská youtuberka Lívia vydala před měsícem video s názvem Feminizmus je rakovina. V něm se o feministickém hnutí vyjadřuje následovně: „Feminismus je dnes zákeřnou chorobou, pro kterou mají predispozice zejména mladé ženy. Epicentrum této epidemie leží západně od nás, ale šíří se nebezpečně rychle. Infekce jedincům způsobuje občasný hysterický vřískot, agresi, paranoiu, omezené myšlení a depresi. Během infikování hrozí i pyšnění se vlastním nadměrným ochlupením.” Na video se rozhodl reagovat český student a youtuber Timofej Kožuchov. Osmnáctiletý student mezinárodní školy LEAF Academy se ve třinácti letech zapsal do debatního kroužku a později se dostal i na debatní mistrovství světa. „Můj cíl je předejít polarizované společenské diskusi mezi liberály a konzervativci a obhajovat různé společensky stigmatizované otázky,” vysvětluje, proč se rozhodl vytvořit vlastní video o feminismu a vyzvat slovenskou youtuberku i další k otevřené diskuzi. „Naneštěstí jsem od ní žádnou odpověď nedostal. Avšak napsalo mi hrozně moc lidí, kteří se mnou nesouhlasili a chtěli se mnou debatovat.

Marie Škardová 27. 3. 2019

Lékaři bez hranic nejsou zdaleka jen lékaři a zdravotníci. Své o tom ví Jakub Hein, který má v české kanceláři této mezinárodní organizace na starosti digitální technologie a sociální sítě. V současnosti je na své druhé misi v Jihoafrické republice, kde se řada obyvatel potýká s virem HIV a tuberkulózou. Úkolem Jakuba Heina je za pomoci digitálních technologií šířit zdravotní osvětu a přimět lidi s HIV, aby podstoupili léčbu, případně se k léčbě, pokud ji z nějakého důvodu přerušili, vrátili. „Úplně poprvé v rámci Lékařů bez hranic využíváme sociální sítě vyloženě pro pacienty. Já jsem z toho opravdu nadšený, je to přelomové v tom, že poprvé testujeme, jestli mohou sociální sítě pomoci našim pacientům. Není to na komunikaci s obecnou veřejností, ale přímo na zdravotní osvětu,“ vysvětluje své poslání Jakub. Ten nyní působí na několika místech, kde pomocí sociálních sítí oslovuje pacienty a šíří zdravotní osvětu. V Khayelitshe, která se nachází na okraji Kapského Města, se snaží mimo jiné přimět lidi s HIV zapojit se do léčby. V Rustenburgu, kde bují především sexuální násilí, dává pomocí digitálních technologií obětem vědět, že mohou beze strachu a studu přijít do mobilní kliniky a nechat se ošetřit. „Často vidím v rozhovorech, že musíme „těm“ lidem v Africe pomoci, těm exotickým vzdáleným lidem, jejichž jedinou životní náplní je 24 hodin denně strádat. Samozřejmě, že se tu lidé mají hodně špatně a řeší hodně problémů, neznamená to ale, že nemohou mít mobilní telefon, Facebook, že nehledají informace jako kdokoli jiný. Vždyť to jsou také lidé. Takže když potřebují zjistit, kde se nachází nějaké místo ve městě, kde se scházejí uprchlíci, budou to hledat na Googlu, na Facebooku. Pokud potřebují najít lékařskou ordinaci, taky si to takto vyhledají. Proto my na těch sítích chceme být taky,“ vysvětluje.

Kateřina Gamal Richterová 11. 4. 2019

Sestra Anne Marie původem z Konga pracuje ve stacionáři pro sirotky v jedné z materiálně nejchudších zemí světa – ve Středoafrické republice (SAR). Proč se rozhodla stát se jeptiškou? „Cítila jsem to jako svoje povolání, následovat Krista. Někdo je povolán k tomu, aby se vdal nebo oženil, já jsem cítila, že chci pracovat pro řád. Když jsem v řádu, mám více svobody a prostoru sloužit ostatním,“ usmívá se. Ve své práci pak pečuje o sirotky. „Jsou tu totální sirotci, nemají ani mámu, ani tátu, kteří třeba oba zemřeli. Nebo mají jen jednoho z rodičů. Někdy jsou tu i děti, které rodiče mají. Ale jsou nemocní nebo hendikepovaní, prostě se nemohou o své děti postarat,“ objasňuje řádová sestra. 

Jiří Pasz 2. 4. 2019

„Sýrie žila vždycky v míru i přes obrovské protiklady mezi lidmi – vedle sebe žili křesťané, židé a muslimové. Odlišnosti v době tohoto všeobecného smíru se daly poznat jedině podle dnů, kdy rodina nepracovala a jaké svátky slavila,“ říká Ahmad, který se narodil a vyrostl v Česku a situaci v Sýrii může hodnotit jak českou, tak arabskou optikou.

OPU 28. 3. 2019