Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Průkopníci našeho lepšího života

 

prukopnici big

antonovaBarbora Antonová
Autorka

Učitelka, překladatelka, aktivistka, matka, manželka, předsedkyně hnutí, ale nic z toho nedělá pořádně.

13
května
2015

Všimli jste si, kolik je kolem nás divných lidí, které za starých dobrých časů nebylo vidět? Některým není dost dobrá chůze a projíždí se ulicemi na vozíku, další chtějí být zajímaví tím, že si zvolili menšinovou sexuální orientaci, a někteří šli do takového extrému, že si vybrali jinou barvu kůže, než je středoevropský standard. Co naplat, svět už je takový; ale pojďme se podívat, jak těchto kuriozit využít pro kvalitnější život nás obyčejných slušných zdravých bílých heterosexuálních vlastenců.

Začněme jezdci na mechanických nebo elektrických vozících. Představte si, že se kvůli nim, těm pár procentíčkům populace, nakupují nízkopodlažní dopravní prostředky, staví bezbariérové budovy a upravují veřejné prostory! Tu neskutečnou nehospodárnost můžeme vyrovnat tím, že si to všechno přivlastníme, prostě jim to sebereme. Nechť tyto vymoženosti bez skrupulí používají všichni, kdo tlačí kočárky nebo vlečou kufry, kdo si zlomili nohu při lyžování nebo odrovnali kyčle na tenise, kdo ještě nebo už hůře chodí, vidí, slyší. Když se všichni spojíme, hodí to dobrých čtyřicet procent populace. Žádné extrabuřty pro vozmeny, je to nás všech! A je to velmi, velmi příjemné.

A teď k těm gayům a lesbám… Prý chtějí děti. A někteří si je už dokonce bez dovolení pořídili, protože nedávali ve škole pozor a nevědí, že to nejde. A teď pro své děti vymáhají úřední právo na druhého rodiče. Jde samozřejmě o do nebe volající nespravedlnost: proč by mělo mít dítě v homosexuální rodině nárok na DVA milující rodiče, když zhruba polovina dětí z heterosexuálních vztahů si musí vystačit s jedním přítomným (ustaraným, vyčerpaným) a druhým nepřítomným (alimenty zhusta neplatícím) rodičem? A to ani nemluvíme o adopcích. Představte si tu hrůzu, kdyby se gayům povolili adopce a během adopčního řízení se přišlo na to, že jsou schopni poskytnout lásku a domov stejně dobře jako kterýkoli jiný pár. Co pak bude s našimi tradičními hodnotami?! Asi se nám už nepodaří zvrátit chování společnosti a přesvědčit ji, že jediným správným modelem je “máma, táta a dvě děti” (jedno je málo a tři jsou moc, jak každý ví). Tak ať se teda aspoň jasně řekne, co všechno může být rodina a co je právo dítěte. Ale pozor! Neplést s právem dětí heterosexuálních svobodných matek a ovdovělých otců, tyhle děti samozřejmě žádné jistoty v podobě úředně přiznané další pečující osoby nepotřebují… Jakže to mají gayové s tou rodinou vymyšlené?

A teď se podívejme na ty Čechy, kteří se z rozmaru narodili jako Romové. Jak je můžeme využít k vlastnímu prospěchu? Tak v první řadě se zcela přirozeně nabízí zneužití dětí. Dlouhá léta se ví, že s českým školstvím není něco v pořádku. Vyučuje se jako v devatenáctém století, děti se neustále testují, jestli jsou dost dobré pro určitou školu, místo aby se zajistilo, aby byla škola dost dobrá pro každé dítě. A právě malí Romové, kteří se dnes tak obtížně začleňují do hlavního vzdělávacího proudu, můžou namáhavě proklestit cestu k lepšímu vzdělávání i pro naše děcka. Je to úplně snadné: prostě se do každé třídy strčí pár romských kluků a holek a k nim vzdělaný a otevřený pedagog, případně pár pedagogických asistentů, plus nějaké ty vyučovací strategie, díky nimž se děti naučí rozumět světu i sobě. Tadááá! Romové získají kvalitní vzdělání, a tím pádem větší šanci na práci, až dospějí; ale co je důležitější, naše děti z toho (zdarma!) vytřískají neocenitelnou dovednost - vezmou na vědomí, že život je pestrý, různorodý, proměnlivý a každý člověk má svou hodnotu. Vyrostou z nich sebevědomí, nezamindrákovaní a empatičtí frajeři bez předsudků, kteří se nebojí jinakosti. A to se vyplatí!

Ano, zasloužíme si kvalitnější, pohodlnější život. Na předchozích skromných příkladech jsme si ukázali, že nás to nemusí stát ani příliš velké úsilí. Stačí jen maličko podpořit jiné lidi, kteří to oddřou za nás.

 

Foto: Lukáš Houdek (ze série Teorie přizpůsobivosti)

 

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.