Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Recenze: Mein Kampf – smutná kniha smutného člověka

 

mein kampf big

cermanJaroslav Cerman
Autor

Student sociologie na Fakultě sociálních studií, radikální pseudohumanista, havloid, srandista.

20
února
2015

Protože poslední dobou hýbe světem filmové zpracování veleúspěšné novely Padesát odstínů šedi, není od věci se ohlédnout i za podobně laděnými novelami. Své erotické fantazie pod názvem „Můj boj“ literárně zvěčnil německý politik rakouského původu a vůdce německého týmu ve druhé světové válce Adolf Hitler již v roce 1925.

Stejně jako díla jiných velkých autorů, ani Můj boj nebyl v době svého vydání patřičně doceněn. Kniha se setkala jen s malým zájmem a ani největší fanoušci a přátelé autora nedokázali tento fascinující příběh dočíst do konce. Podobně jako mnoho jiných literárních výtvorů, i tato autobiografie a manifest v jednom se dočkala světové pozornosti až během autorova úpadku, kdy se z relativně nadějného malíře stal člověk spoutaný okovy drog, šílenství, nereálných očekávání a přehnané touhy po pozornosti a uznání.

Ale to trochu přeskakuji. Kniha ani dnes není bez chyb, ale pokud na ni hledíme prizmatem současné doby, uvidíme mnohé skutečnosti v jiném světle, než ve kterém je viděla společnost před více než 70 lety.

Autor hned v první kapitole lamentuje nad nešťastným místem svého narození. Už zde lze spatřit zárodky autorova osobnostního nešvaru, chorobné tendence svalovat příkoří svého života nejen na jiné lidi, ale dokonce i místa. Průměrný čtenář by čekal, že dle názvu novely se teprve k autorovu boji s...něčím (?) dostaneme až po nějaké době, ale ihned po obeznámení se s líbezným krajem autorova původu začíná jeho první střet s otcem. Adolf našel odvahu a postavil se na odpor otcovu přání, aby se stal zaměstnancem státní správy. Jako jedenáctiletý se tak Adolf stává malým Oidipem, neboť od té doby je neustále s otcem ve sporu.

Odjíždí tedy do Vídně, aby si splnil svůj sen. Stát se malířem, mužem štětce, umělcem. Vůbec zde nehovoří o svých přátelích, lze se tedy domnívat, že žádné neměl. Ani studijní úspěchy nejsou na pořadu dne a mladý Adolf dře bídu s nouzí, aby se uživil.

Během svého živoření ve Vídni získává pocit, že zcela pochopil smysl třídního boje, sociální demokracie, marxismu a překvapivě i židovstva. Tato témata tvoří ústřední část Adolfova mládí, o tomto jediném se dozvídáme. Žádní přátelé, žádné ženy, žádné veselí, jen mladý a osamělý Adolf, který vidí spiknutí za každým rohem.

Pokud čtenář novelu v tomto bodě již neodložil, zamyslí se nutně nad slohovou stránkou celého díla. Autor používá zcela nudný a nezajímavý jazyk, spíš než se čtenářem komunikuje sám se sebou. Je na místě se ptát, zda je tento styl psaní vhodný, neboť pokud chtěl autor své čtenáře uspat, jednoznačně se mu to povedlo. Ve chvíli, kdy autor ukončuje líčení svého mládí ve Vídni, se kniha stává jakýmsi mentálním cvikem nebo hrou. Můžete si ji například s přáteli číst nahlas a soupeřit o to, kdo poslední usne nebo zívne, nebo pokud stejně jako Adolf přáteli zrovna neoplýváte, můžete si sami cvičit, jak dlouho udržíte pozornost.

Mladý Adolf v roce 1912 odchází do Mnichova, a to nejspíš jen proto, aby nám zopakoval své dojmy z Vídně. Obviňuje německé politiky z populismu a nedůvěryhodnosti, nic mu není dobré, všichni kromě něj dělají vše špatně. Paralelu lze najít i s některými z dnešních politiků, kteří krom částečné názorové blízkosti s autorem používají podobnou rétoriku vyznačující se populismem. Je třeba ale uznat, že Adolf Hitler je o dost vzdělanější a je to krásně vidět například na použitém jazyce.

Adolf zde rozjíždí své vize o fungování světa, politiky a diplomacie. Zcela evidentně předběhl svou dobu , neboť jeho chápání toho, jak fungují státy, národy a interakce mezi nimi je zhruba na úrovni počítačové hry Age Of Empires (rok 1997!) a Sid Meier’s Civilisation (1991). Funkce a potřeby státu a národa omezuje v podstatě jen na získávání nových území a to pokud možno silou. Hlavní hybnou silou dějin je podle něj síla, moc a násilí, což celé korunuje mottem, že zvítězí ten brutálnější. Zatímco v dnešní době bychom takový náhled na svět mohli smést ze stolu jako výslednici příliš mnoha času stráveného nad počítačovými hrami, násilnými filmy, islámem a homosexualismem nebo snad změnou režimu v roce 1989, u Adolfa nic nelze říci s jistotou.

Stejně ale jako o panu Okamurovi nebo Vandasovi nemůžeme říct, že by byli hloupí a zlí, považujme Hitlera za vizionáře mutimediální zábavy. Jinak by jeho vize totiž hraničily s tragickou hloupostí, krátkozrakostí a nevzdělaností. Ale nebuďme přísní.

Osamělost a bídu Adolfova nuzného života nakonec utne první světová válka. Zde ještě není koučem německého týmu, ale pouhým účastníkem, avšak cestu k úspěšnějšímu sequelu této události si začne dláždit už teď. V armádě podobně jako mnoho jiných najde konečně smysl života, je opravdu šťastný. Není divu. Rozepisuje se konečně o kamarádech a vztazích s jinými lidmi, z nichž všichni jsou muži a se kterými sdílí ubikace i strasti na frontě. Homosexuální fantazie se bohužel nekonají, přestože by knize dodaly tak zoufale potřebný spád, šťávu a zábavu.

Válka ale bohužel končí, což Adolf jako jeden z mnoha opláče, protože není do čeho píchnout. Vrací se k nuznému dření na stavbách a sní o kariéře umělce. To se mu však stále nedaří a tak se na doporučení kamaráda (zvrat!) rozhodne navštívit meeting politické strany s názvem Deutshce Arbeit Parte. Od této chvíle nastává nekončící sebechvála. Adolf z maličkého hnutí tvoří řádnou stranu s masovou základnou a tvoří její ideologickou stavbu. A v tomto duchu se nese zbytek knihy.

Pokud by však někdo čekal vzhledem k životu autora zajímavé nebo snad napínavé čtení, těžce se mýlí. Jsme zahlceni banálními úvahami a velice špatnými predikcemi. Autor zde zničehonic začne zmateně rozjímat o „syfilitických negrech“, zlu a nelidskosti židovstva a osudu německého národa. Je schopen tvrdit, že Spojené státy americké jsou čistě germánským státem a že ve velké válce o osud světa bude Anglie přirozeným spojencem jeho režimu.

Na chvíli se rozhovoří konečně i o ženách, ale jejich úlohu ve svém světonázoru omezí na rodičky vojáků a poslušné hospodyně, což je nejen krátkozraké, ale bezesporu i nechutně sexistické.

Jinak se dočteme o tom, co už o nacismu jako ideologii víme. Je však velice zajímavé, že snad nikdo jako autor samotného nacismu o něm dokáže psát tak nudně, zdlouhavě a nezajímavě. Falešně předstíraná skromnost vrcholí v okamžiku, kdy tvrdí, že německý národ potřebuje nutně vůdce výjimečných schopností, neoznačí tak ale sebe a dokonce se tomu i brání. Kde se ale autor v budoucnu vidí, je už zcela jasné.

Na knize nejvíce zamrzí, že je nesmírně špatně napsaná, nudná a zaostává daleko za očekáváním. Je dost dobře možné, že omezené možnosti ji získat nejsou zapříčiněny kontroverzním obsahem (ostatně, Umění vládnout od Tomia Okamury a cestopisy Václava Klause lze nalézt už i náhodně pohozené na autobusových zastávkách), ale opravdu špatnou kvalitou.

Krom toho, že si autor rád v dětství s nějakými chlapci hrál na indiány a že vždy byl vybrán do role náčelníka (což je pochybné, protože s největší pravděpodobností byl tak maximálně vždy v roli oné panny, kterou na divokém západě kdosi nechal svázanou na kolejích), se o něm vlastně nic zajímavého nedovídáme. Jsme nuceni překousávat sáhodlouhé statě fantazírování o autorově vlasti, její budoucnosti, minulosti, Židech a bolševicích. Tedy nic, čeho bychom se pravidelně nemohli těšit od řady našich současných politiků.

Ať už se knihu rozhodnete číst z důvodů čistě historických nebo jen pro zkrácení dlouhé chvíle, děláte špatně. Stejnou látku řada autorů rozebrala lépe nebo aspoň srovnatelně a co se týče erotické literatury, vychází v poslední době nepřeberné množství lepších kousků.

Mizerný styl psaní, nekonečně dlouhé a nudné pasáže o banalitách a takřka nulová informační hodnota dělá z Mein Kampfu dnes ještě nudnější dílo, než bylo v době vydání. Tehdy aspoň mohlo někoho zajímat, zda se předpovědi toho pána s legračním knírem splní. Pokud si dnes během hodinky projdete některé blogové příspěvky Martina Konvičky, Tomia Okamury a Tomáše Vandase, dostanete totožný zážitek za kratší čas a s menším úsilím.

Verdikt je 3/10, nelze doporučit. 

 

Foto: Bundesarchiv, Bild 183-1987-0703-506 / CC-BY-SA (Adolf Hitler u mikrofonu)

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.