Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Ve válce téměř přišel o život. Dnes veterán navrací ohrožené ptáky do volné přírody

 

robert vallieres big

richterovaKateřina Gamal Richterová
Autorka

Absolventka Blízkovýchodních studií a praktikující muslimka. Členka týmu HateFree Culture.

25

dubna
2019

„Z nákladního auta vyletěl velký trám a udeřil mě do spánku. Probudil jsem se v kdesi v nemocnici,“ popisuje dnes 57letý Robert Vallieres, který působil coby bojový inženýr ve válce v Zálivu. Osudné zranění ho však připravilo o vojenskou kariéru a následné zdravotní komplikace téměř o život. Dlouhé roky bojoval s obrovskými bolestmi, až našel útěchu v pozorování a mapování života dravých ptáků, dříve ohrožených sokolů skalních a orlů bělohlavých, národního symbolu Spojených států. „Když vidím orla stoupat, je to úžasné!“ sdílí s CNN své dojmy Vallieres, který již 25 let působí jako dobrovolník v New Hampshire Audubon organizaci na ochranu životního prostředí. A nyní se částečně i díky němu ptáci do volné přírody navracejí.

Robert Vallieres chodí na dlouhé túry, často i třikrát týdně. Leze na útesy, odkud pozoruje své milované ptáky. Stopování a navracení do života sokoly stěhovavé a orly bělohlavé – dva druhy, které byly kvůli používání insekticidu DDT pesticidům v 60. letech téměř vyhubeny, se stalo jeho vášní a novým smyslem života. Jako mladý bojový inženýr prodělal Robert Vallieres během válečné mise v Kuvajtu traumatické poranění mozku, když tam v roce 1990 opevňoval okopy. „Z nákladního auta vyletěl velký trám a udeřil mě do spánku. Probudil jsem se v kdesi v nemocnici,“ popisuje  osudovou chvíli Vallieres. „Po několika dnech mě poslali zpět k jednotce, ale došlo u mě k srdeční výduti, která málem praskla.“ Trpěl i posttraumatickou stresovou poruchou a byl vystaven působení chemických látek, což ukončilo jeho působení ve válce v Zálivu. Poté, co se vrátil domů, prodělal další aneurysma. Následkem vážných zdravotních komplikací žil dlouhá léta v bolestech z častých migrén a jizev. Míval také potíže s dýcháním a necitlivostí kvůli některým umělým částem těla.

robert vallieres 1

Jeden novinový inzerát však změnil jeho život. Když si všiml nabídky na výlet, kde měli jeho účastníci v newhampshirských Bílých horách pozorovat ptáky, přihlásil se. Tam spatřil, jak sokol během letu chytil jiného ptáka. Scéna, která se před ním odehrála, ho zaujala natolik, že se chtěl o ptácích dozvědět co nejvíce a navíc si zamiloval pobyt na čerstvém vzduchu. „Využíváte přitom všechny své smysly. Zrak, sluch, chuť i hmat,“ popisuje Vallieres a pokračuje: „Čerstvý vzduch je něco, co považujete za samozřejmé, dokud nejste nemocný a uvězněný v pokoji.“

Robert coby válečný veterán nemohl pracovat, dobrovolničit však ano. V polovině 90. let, kdy hledal nový smysl života, hledala organizace pro ochranu životního prostřední New Hampshire Audubon dobrovolníky, kteří by počítali a stopovali sokoly stěhovavé a orly bělohlavé. Ti se řadili mezi ohrožené druhy poté, co nyní zakázaný insekticid DDT, hojně používaný v 50. a 60. letech, usmrcoval ještě nevylíhnutá mláďata. Orly a sokoly, kteří pak byli chováni v zajetí, bylo následně potřeba vypustit do volné přírody a sledovat. A právě do tohoto procesu vstoupil i válečný veterán. Monitoroval ptáky a sledoval, jak rostou, rozmnožují se, staví si hnízda a pečují o svá mláďata. Téměř vyhubení sokoli ani orli, americký národní symbol, již nejsou ohrožené druhy.

robert vallieres 3

Nyní se válečný veterán vydává s těžkým batohem, v němž nosí dalekohledy a stojan, do výšek. „Když vidím orla stoupat, je to úžasné!“ sdílí s CNN své dojmy Vallieres, který již 25 let působí v organizaci na ochranu životního prostředí. „Základem vědy je mít údaje. Nemohli bychom sbírat žádné informace, pokud by někdo neřekl, že skutečně viděl ptáky sedět na vejcích, že mají v hnízdech vajíčka, z nichž se budou, nebo nebudou líhnout mláďata,“ říká biolog Chris Martin z organizace New Hampshire Audubon. V tom byla Robertova zkušenost z armády i válečné mise výhodou – dobrovolníci totiž musejí být velmi trpěliví a mít velmi dobré pozorovací schopnosti a čas. Hodně času. „Lidé to čekání často vzdají nebo přestanou být pozorní. Robert je schopný dřepnout v lese a je v pohodě. Takovou schopnost se jen tak nenaučíte,“ vyzdvihuje Robertovy schopnosti Chris Martin, který je Robertovým přítelem i dlouholetým kolegou. Je navíc potřeba umět dalekohledem přečíst údaje na kroužkách, které mají ptáci přichycené na nohách. Ani to však Robertovi nedělá potíže, vždy byl prý velmi dobrý ve čtení z map a navigování.

robert vallieres 2

Když jde Robert sledovat ptáky, dostává se k nim díky svým zraněním velmi pomalu, ale nakonec vždy dosáhne cíle své cesty, ať už je to pěšky nebo v kánoe přes jezero. Tyto aktivity svědčí nejen jeho tělu, ale především duši. „Hodně bojoval s tím, na co se zaměřit poté, co došlo k jeho zranění,“ prozrazuje Chris Martin. „Tohle mu osvítilo mysl. Má se zase na co soustředit,“ dodává Martin. Robert si dokonce na svém dvoře postavil ptačí budku, aby přilákal poštolky. A podařilo se – nyní v jeho budce hnízdí chovný pár. Robert se také zapojil do léčby ptáků v místní nemocnici a naučil se trénovat ptáky, které není možné vypustit do volné přírody, aby odletěli a znovu se k němu vrátili. „Jsou zavření v kleci, tak je vypouštím, aby se hýbali,“ vysvětluje Vallieres.

Každý měsíc vozí sovu, orla a některé další ptáky do domova pro veterány. Chce vrátit organizacím starajícím se o veterány jejich pomoc během dlouhého zotavování. „Lidé na něj stojí fronty. Vždy jsou tu lidé, kteří s ním chtějí mluvit,“ říká Patty Copeland, koordinátorka dobrovolníků. „Jsou velmi zaujatí, zajímá je to.“ Lidé, kteří v domově pro veterány pobývají, byli z Robertových aktivit tak nadšení, že domov požádal o grant a díky němu získali desítky dalekohledů. Veteráni tak mohou nyní sami ptáky pozorovat v lese či u rybníka, které k domovu patří. Vedení domova také nakoupilo víc ptačích krmítek, aby se z pohledu na ptáky mohli potěšit i ti, kteří se již nemohou tolik hýbat.

Robert Vallieres, který se stal spoluautorem knihy Wounded Warriors: A Soldier's Story of Healing through Birds (Zranění bojovníci: Vojákův příběh o hojení skrz ptáky) (Nyní se válečný veterán vydává s těžkým batohem, v němž nosí dalekohledy a stojan, do výšek. „Když vidím orla stoupat, je to úžasné!“ sdílí s CNN své dojmy Vallieres, který již 25 let působí v organizaci na ochranu životního prostředí. Dodnes trpí migrénami a bolestmi. „Někdy mě bolest na několik dní ochromí, jako by mě chtěla sežrat,“ říká upřímně. Pohled na orlí hnízdo ho ale vrátí zpět do života. „Často, když se díváte jen dolů, vás ptačí stín donutí podívat se vzhůru,“ uzavírá.

Foto: Robert Vallieres

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.