Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Padesátka matek s dětmi s Downovým syndromem natočila rozkošný videoklip. A internet ho miluje

 

DS klip matky big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

24

března
2018

„Jsme prostě normální mámy, milujeme své děti, ony milují nás a jsou prostě jako ostatní čtyřletí, neměnily bychom je,“ říká Rebecca Carless, jedna z padesátky matek dětí s Downovým syndromem, které se u příležitosti středečního Světového dne Downova syndromu spontánně spojily a vytvořily dojemné hudební video. Všechny z nich sedí se svými potomky v autě a na playback zpívají skladbu popové zpěvačky Christiny Perry A Thousand Years, zatímco vedle toho text znakují jazykem makaton. Video se virálně šíří po celém světě a matky jen překvapeně sledují reakce nadšených uživatelů i celebrit, které klip sdílely na svých sociálních sítích. „Video se rozjelo víc, než jsme vůbec doufaly. A reakce jsou úplně bláznivé,“ uvedla potěšeně Rebecca, matka čtyřletého Archieho.

„Představujeme vám 50 obyčejných matek a 50 obyčejných čtyřletých dětí, které spojuje jedna maličkost. Jeden chromozom navíc,“ říkají úvodní záběry ve videu. Matky, které se společně k natočení klipu odhodlaly, se daly dohromady na facebookové stránce Designer Genes. Ta je podpůrnou komunitou pro rodiče dětí žijících s tímto syndromem, které se narodily v letech 2013 a 2014. Právě Rebecca s nápadem na video přišla, aby rozšířila povědomí o tomto světovém dni. A nadšení nejsou jen diváci, z výsledku i úspěchu videa se podle Rebeccy Carless těší i děti, které si užily samotné natáčení. „Archie to miluje. Okamžitě se tam pozná a chytne moji ruku, abych jí mávala,“ popisuje pro BBC Rebecca.

Foto: Repro Youtube

Čtěte dále

Sní o novém životě, v táboře je drží nad vodou sport a aktivity. Pomáhají i Češi

Shan pochází z Kábulu. Hlavní město Afghánistánu je bombardováno, dochází zde k vraždám, únosům a dalším násilnostem. Shanova rodina proto na takovém místě již nevidí svoji budoucnost. Nejprve odešel starší bratr a později i Shan začal hledat své místo ve světě. Nyní žije v uzavřených prostorách rozlehlého utečeneckého tábora v Srbsku. Mluví plynně anglicky a učí se srbsky. Jeho snem je vystudovat ekonomii, v Afghánistánu však školy bombardovali a studenty unášeli z přednášek. Poté by si chtěl otevřít kancelář a pomáhat mladým migrantům, jako je on. O svých snech mluví s úsměvem a věří, že se mu splní.


Marie Škardová 22. 6. 2018

HFFest: Family Fest v Malých Karpatech na Slovensku. Nocování v chatkách i kvalitní hudba

Family fest je eko-geek open air festival při Smolencích v lesním prostředí Malých Karpat v rekreačním středisku Záruby – Jahodník. 22. a 23. června se uskuteční už čtvrtý ročník a očekává účast 500-600 lidí. Rodinná atmosféra, kvalitní domácí i zahraniční hudba, přednášky a množství doprovodného programu - to vše k němu už neodmyslitelně patří. Letos se festival hlásí k označení HateFree Fest. 


HateFree Culture 20. 6. 2018

Mučení a tresty smrti. Aktivita tisíců lidí ročně osvobodí stovky nespravedlivě vězněných

Egyptský student Mahmoud Hussein byl v roce 2014 uvězněný za nošení trička s nápisem „Nation Without Torture" (Národ bez mučení). Bez soudu nakonec strávil za mřížemi více než dva roky. Byl propuštěn díky intervenci organizace Amnesty International, která se celosvětově staví za práva nespravedlivě odsouzených a mučených osob a utlačovaných skupin. V roce 2016 se organizaci za pomoci lidí z celého světa povedlo osvobodit více než 650 nespravedlivě a často i násilně vězněných lidí. „Zlepšit jejich situaci nebo dosáhnout úplného osvobození se nám dlouhodobě daří ve 30-40 % případů!” uvádějí na svých stránkách. „Jsem tak vděčný vám, příznivcům Amnesty, kteří jste zahájili kampaň na mou podporu. Naplnilo mě to velkou nadějí a cítil jsem skutečnou podporu, protože i když jsem byl zavřen bez jakéhokoli kontaktu, na hřbitově života, byl jsem stále živý v myšlenkách j ...

„Cítil jsem jen prázdnotu, která bolela,“ říká filmař Janíček

Jeroným Janíček bojuje s úzkostmi. První úzkost v osmnácti letech pro něj byla nečekaným zážitkem. „Myslím, že jsem seděl večer doma v obýváku a povídal si s mámou. Žádné velké emoce v tom nebyly. Najednou jsem ucítil chlad v nohách a rukách, rozbušilo se mi srdce, přidal se tlak na hrudi, motání hlavy a pocení, máma tehdy zavolala záchranku,“ líčí první manifestaci svých obtíží. Než mu ale byla diagnostikována panická porucha, trvalo to ještě řadu let. Dnes umí s nemocí lépe pracovat. „Už se nebojím, že zešílím, nesnažím se nikam utéct, protože není kam, a když přijde strach ze smrti, vím, že je iracionální. Ale hrůza a nepopsatelný děs z udušení, ztráty vědomí a smrti zůstaly.“ Jeroným Janíček si během léčby své nemoci zažil od lékařů trpělivost, profesionalitu, rovný přístup a lidskost, ale výjimečně i antipatie.


Jiří Pa ...