Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Coming out zlepšil jeho vztah s otcem. Dnes Honza z Kyjova žije se svým přítelem

 

honza sbarvouven big

pride logoS barvou ven
Autor

Článek redakce poradny pro LGBT lidi S barvou ven, kterou realizuje spolek Prague Pride.

10

března
2018

Rozhoupat se ke coming outu není jen tak. Bývá to často dlouhý proces doprovázený nekonečným zvažováním různých způsobů, jak jít s barvou ven. A je to ještě těžší, nemá-li člověk nikoho, s kým by svůj coming out mohl probrat, někoho, kdo by mu dokázal poskytnout aspoň pár cenných rad. Přesně v takové situaci se nalezl šestnáctiletý Honza z Kyjova, malého městečka na Moravě. Jak už to tak se spoustou problémů v dnešní době bývá, když vše ostatní selže, je tu internet – a na ten se také Honza obrátil. Online nakonec našel nejen podporu potřebnou ke coming outu, ale i svou první lásku.

''Už jako malý jsem si začínal všímat, že se určitým způsobem liším od ostatních kluků. Kromě vojáčků jsem si hrál s panenkami a celkově jsem si byl s holkama bližší,’' vzpomíná Honza. Co to znamená být gay, tehdy ještě netušil. Že má raději kluky než holky, to si uvědomil až na druhém stupni základní školy. Ve svém okolí se ale necítil natolik pohodlně, aby se o svá zjištění s někým podělil. „Kluci mě mezi sebe moc nebrali, takže se objevovaly chvíle, kdy jsem se cítil odstrčeně – například při hodinách tělesné výchovy. I kvůli tomu jsem se dlouho snažil nad sebou nijak hluboce nepřemýšlet.“

honza sbarvouven 1

Bylo příjemné mluvit s někým se stejnou zkušeností

Být upřímný jak sám k sobě, tak ke svému blízkému okolí však bylo pro Honzu hodně důležité. „Schovával jsem se do nějakých 15 nebo 16 let, kdy jsem už chtěl zažít první vztah. Tehdy jsem si řekl, že už to nemůžu přehlížet a že je na čase jít s barvou ven.“ Když se rozhodl podělit o své tajemství se světem, začal přemýšlet nad nejlepším způsobem, jak to udělat. Jelikož se neměl s kým poradit, rozhodl se vyhledat inspiraci na internetu. Tam nakonec přišel i na stránky LGBT poradny Sbarvouven.cz. „Přiznám se, byl jsem nejdřív trochu skeptický. Představa toho, že svoje problémy budu sdílet s cizím člověkem, mi úplně sympatická nebyla,“ líčí Honza své úvodní obavy. Touha po otevřené diskusi s někým, kdo mu bude ve všech směrech rozumět a poskytne mu tak potřebnou podporu v této životní situaci, ale byla silnější než jakákoli obava.

Při komunikaci s mentorem Oldou mohl Honza být sám sebou. „Už po prvních pár větách opadla počáteční nejistota a já věděl, že mu můžu plně věřit. Bylo příjemné bavit se s někým, kdo si coming outem už prošel a může se podělit o své zkušenosti. Já jsem tak mohl nabrat inspiraci pro svůj vlastní coming out. Mentor mě po celou dobu podporoval, sdílel jsem s ním každý svůj pokrok, a co je nejdůležitější, pomohl mi odhodlat se k vůbec prvnímu kroku.“

Nepis-ježíškovi

Coming out mi zlepšil vztah s otcem

Honza se chtěl nejprve vyoutovat před svou rodinou a nejbližšími kamarády. „První člověk, kterého jsem si vybral, byla moje mamka. Svěřil jsem se jí v klidu doma. Byl jsem malinko nervózní, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že to vezme bez problému. A tak se taky stalo. Neodpustila si ani poznámku, že si to stejně už dlouho myslela. Její pozitivní reakce mě natolik potěšila, že jsem se ještě ten den svěřil i své nejlepší kamarádce, která reagovala úplně stejně.“ Ostatní kamarádi se pak novinu dozvídali postupně. Oznámit to tátovi pak už bylo těžší. „Můj otec s námi už tehdy nežil a vídali jsme se jen málo. V určité době jsme se ani moc nemuseli, a tak jsem ani neprahnul po tom se mu svěřit – o to se pak postarala mamka. K mému velkému překvapení byla jeho reakce také pozitivní. Možná i díky tomu se náš vztah časem zlepšil.“

Jak se změnil Honzův život po coming outu? „Otočil se o 360 stupňů. Konečně jsem všem řekl, jaký doopravdy jsem. Přestal jsem přemýšlet nad tím, co si o mně ostatní myslí, a naučil jsem se být na sebe hrdý.“ Zároveň dodává, že pokud se některé jeho vztahy změnily, tak jen k lepšímu. S žádnou negativní reakcí se vlastně nesetkal. „Vím o tom, že některým lidem to trochu leží v žaludku nebo to vůbec nepřijímají, ale neřeším to. Pro mě je důležité, že to přijali lidé, na kterých mi opravdu záleží.“

honza sbarvouven 2

Začal jsem věřit v lásku na první pohled

Jeden z hlavních důvodů, proč se chtěl Honza vyoutovat, byla skutečnost, že se cítil připravený zažít svůj první vztah a konečně žít svůj život podle sebe. Jak se mu to nakonec povedlo? „S přítelem jsme spolu rok a půl. Pro někoho to bude možná těžko uvěřitelné, ale poznali jsme přes seznamku iBoys.cz. V ten den si přítel chtěl rušit svůj účet a já jsem byl poslední, komu napsal. Udělal jsem tedy výjimku a místo přes seznamku jsme si začali psát přes Facebook. Byli jsme v kontaktu asi necelý týden a domluvili jsme si setkání. Nikdy jsem moc nevěřil na něco, jako je láska na první pohled, ale vzpomínám si, že jsem tehdy při prvním pohledu na něho vnitřně cítil, že to vyjde – a ono to i vyšlo. Dnes už bydlíme spolu a já jen doufám, že to i dál půjde stejně tak dobře, jako doteď.“

Budoucnost si nechává Honza spíše otevřenou. Jeho snem je procestovat Asii. Letos bude končit střední školu, a tak se spousta věcí váže na skutečnost, zda se mu povede dostat na vysokou školu ve Zlíně. Zůstat v Kyjově by mu ale také nevadilo. Ačkoli by se někomu mohlo zdát, že jde o malé, konzervativní městečko na Moravě, Honza je v tomto ohledu spíše pozitivní: „Neřekl bych, že zde lidé homosexualitu vnímají v každém případě jako něco špatného. Spíše často dělají, jako kdyby to vůbec neexistovalo, nebo to úplně nechápou, protože na to ještě nejsou zvyklí. Rád bych tu bydlel ještě nějakou dobu, ale nebránil bych se ani tomu tady zůstat navždy.“

Autor textu: Patrik Karkoš

Čtěte dále

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

„Lidé nevědí, s čím se potýkáme,” říkají revmatici. Nemoc se přitom nevyhýbá ani dětem

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

Češi provozují v Gruzii stacionář pro seniory spojený s hostelem pro turisty. Tráví spolu čas i vaří

„Důchod v Gruzii není k žití,“ říká Beáta Máthé z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pomáhá seniorům v gruzínském městě Chašuri. Důchod samotný je v této zemi pro běžného člověka náročný, situace je ještě horší pro uprchlíky či vnitřně vysídlené. „Mnoho z nich již nikoho nemá. Každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější je ztráta syna nebo manžela,“ popisuje důvody pomoci Beáta a doplňuje: „Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru.“

Jiří Pasz 25. 3. 2020

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.