Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Říkají mu Děda z JIPky. Už 12 let chodí chovat nedonošená miminka. A internet ho miluje

 

JIPdeda big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

3
října
2017

Když jednoho rána matka předčasně narozeného Logana za synem přišla na jednotku intenzivní péče v americké Atlantě, v pokoji seděl starší muž, který dítě choval. „Kdo jste?“ zeptala se vyděšeně. „Já jsem Děda z JIPky,“ odpověděl muž s úsměvem. Dvaaosmdesátiletý David Deutchman chodí na dětské jednotky intenzivní péče už 12 let dvakrát týdně chovat nedonošené děti. Snaží se tak zastoupit často vyčerpané matky, když odpočívají doma, nebo se starají o další potomky. Atlantská dětská nemocnice ve čtvrtek zveřejnila na Facebooku fotografii Davida s malým Loganem spolu s jejich příběhem. A z postu se stala internetová senzace.

Facebooková stránka Children’s Healthcare of Atlanta ve čtvrtek zveřejnila fotografii muže chovajícího miminko. Na první pohled snímek vypadá jako klasická fotografie z rodinného alba, kde dědeček chová v porodnici svého čerstvě narozeného vnuka. Při přečtení komentáře stránky však uživateli dojde, že za snímkem je mnohem víc. „Říkají mu Děda z JIPky. Úterky navštěvuje pediatrickou jednotku intenzivní péče pro miminka, kde je chová, zatímco s nimi jejich rodiče nemohou být. Čtvrtky zase dochází na jednotku intenzivní péče pro novorozence,“ popisuje stránka. „Tuto fotku pořídila maminka Logana, zatímco se snažila zadržet slzy štěstí. Logan zatím v naší nemocnici strávil šest týdnů. Každou noc jeho maminka odchází domů, aby mohla být s jeho starší sestrou. Každé ráno se pak vrací zpátky do Scottish Rite ‚celá nesvá, že mu maminka chyběla‘,“ pokračuje ve vyprávění nemocnice. „Toto konkrétní ráno však vešla na pediatrickou jednotku intenzivní péče, aby našla Logana – nedonošeného chlapce narozeného v pouhých 25 týdnech – v Davidově náručí. Ten se na ni usmál a představil se jako Děda z JIPky. Tento snímek jen zachycuje jeden z cenných momentů s příběhem nemocničního dobrovolníka, který chová pacienty, a drží za ruku také jejich rodiče, už 12 let,“ dodává.

Z tohoto facebookového postu se rázem stala internetová senzace. Doposud jej sdílelo téměř 65 tisíc uživatelů a fotografie nasbírala neuvěřitelných 240 tisíc lajků. David je nyní také hvězdou světových médií. A soudě podle komentářů inspiruje budoucí dobrovolníky po celém světě.

JIPdeda 1

Z marketingu k miminkám

David Deutchman do roku 2000 pracoval v oblasti mezinárodního marketingu. Po odchodu do důchodu učil na několika univerzitách v Atlantě, přesto mu ale zbývalo mnoho volného času, který neměl čím vyplnit. A tak jednou, když byl na rehabilitaci s nohou, náhodou zašel do dětské nemocnice. „Rozhodl jsem se tam zeptat, zda náhodou nemají příležitosti pro dobrovolníky. A oni měli. Rádi mě přijali mezi sebe,“ vzpomíná pro CNN. Své pravé místo našel až po čase. Jednoho dne utěšoval některou z matek po tom, co byl její malý syn převezen do nemocnice ve vážném stavu. „Objal jsem ji a ona se rozplakala. Po tom dni jsem zašel do kanceláře pro dobrovolníky a řekl jsem jim: ‚Teď už vím, co chci v nemocnici dělat‘,“ přemítá

Dnes se z této aktivity stala jedna z důležitých náplní Davidova života. „Je to velké potěšení. Nejen proto, že když děti pláčou, pomůžete jim přestat,“ říká Děda z JIPky pro časopis PEOPLE. „Je tu řada dalších přínosů toho vřelého kontaktu a chování – například když miminko položí svůj obličej oproti vašemu tlukotu srdce. Miluju to. Ne jenom kvůli tomu kontaktu s miminky, ale kvůli celé atmosféře nemocnice,“ dodává.

David však neposkytuje jen chování a fyzický kontakt miminkům. Snaží se být oporou také pro jejich matky, pro které může být situace, ve které se děti nacházejí, velmi stresující a vyčerpávající. „Mluvím s nimi a někdy je i držím za ruku, protože držet matku za ruku je stejně důležité, jako chovat miminko,“ popisuje. „Tihle rodiče prochází velkým stresem. Když jim pak někdo řekne, že se mohou jít v klidu nasnídat, a ujistí je, že zůstane s jejich dítětem, hodně to pro ně znamená. A to je důležité,“ doplňuje.

Nepochopení u přátel

Ve svém okolí se David Deutchman setkává také s nepochopením. Vybraným přátelům přijde jeho dobrovolničení podivné. „Někteří z mých kamarádů se mě ptají, co tu dělám. A já jim odpovídám: ‚No, chovám miminka. Někdy jsem od nich poblinkaný, jindy počůraný. Je to skvělé.‘ A oni se diví: ‚Proč to jako děláš?‘ Prostě jim to nedochází. Ta odměna, kterou můžete z chování takového miminka dostat,“ vypráví David.

Zdá se však, že se situace pro Davida v jeho okolí změní. Minimálně díky velkému mezinárodnímu zájmu a obdivu statisíců lidí. V komentářích pod fotografií se přidávají také rodiče dětí, o které v minulosti pečoval. „Staral se o naše děťátko nespočet hodin. Jak krásný dar má a jaké požehnání je, že svou lásku sdílí s ostatními,“ píše Cristin Cook Walker. „David pečoval o naši malou Madilyn, když byla na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Je ten nejskvělejší a my jsme moc vděční za jeho laskavost,“ přidává se Sandra Ricker. A uznání a zveřejnění příběhu jeho nezištného nasazení s dojetím sleduje také jeho rodina. „Znám Davida jako jedinečného muže 53 let – je to můj táta! Číst tisíce takových komentářů a vidět tu záplavu citu je strašně dojemné pro celou naši rodinu. Děkuji vám za uznání pro mého otce. Opravdu miluje to, co dělá,“ přiznává Susan Lilly.

Foto: FB Children’s Healthcare of Atlanta

Čtěte dále

Syrský chovatel včel přišel o vše. Dnes zažívá restart v Anglii. Místní mu dali úly, on je učí včelaření

„Včely pro mě znamenají mír, znamenají pro mě bezpečí, život, jsou pro mě všechno,“ říká64letý profesor Damašské univerzity Ryad Alsous, proslulý syrský včelař. Včelám se věnuje už více než 40 let. Před čtyřmi lety však po explozi jeho auta ze strachu o život svůj i své rodiny s těžkým srdcem Sýrii opustil. Zanechal tam i svých 500 úlů, které pro něj znamenaly téměř vše. „Všechny mé úly byly zničeny, některé z nich spáleny,“ říká posmutněle. Útočiště našel v severní Anglii. Tam se mu vlastní pílí a s pomocí místních podařilo postavit znovu na vlastní nohy. I proto, že mu lidé z tamní komunity včely i pozemek pro jejich chování darovali. Začíná tak od začátku. V současnosti má 17 úlů a pořádá kurzy jak pro uprchlíky, které se snaží rekvalifikovat, tak pro britské včelaře. „Pomohl nám naše úly rozšířit. Měli jsme med, ale nevěděli jsme, co s ním. A on nás celým tím p ...

Od filmu k servírce a zase zpátky. Režisérka Viola Tokárová

Viola Tokárová pochází z Českého Krumlova z česko-romské rodiny. Už na střední škole propadla filmu, který také později vystudovala v oboru režie. Jelikož se jí po škole nedařilo filmovou tvorbou živit, prošla několika různými profesemi - od servírky po sociální pracovnici. „Chodila jsem většinou po romských rodinách v Krumlově a snažila se s nimi řešit jejich byrokratické a finanční problémy,“ popisuje svou dřívější profesi. Práce terénní pracovnice jí poskytla potřebný vhled do tématu problematického vzájemného soužití v jihočeské obci Větřní, o které nedávno natočila svůj vůbec první rozhlasový dokument. Dnes se živí drobnými filmovými zakázkami, ve volném čase se pak věnuje vlastním minimalistickým uměleckým projektům. Ve svém volném čase se společně s přáteli pokouší o oživení zavřeného českokrumlovského letního kina. Nepřestává však doufat v to, že se k filmové tvorbě v ...

Desítky lidí v Národní galerii o víkendu napekly cukroví pro potřebné

Druhou adventní neděli společně ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze desítky lidí napekly tisíce kousků vánočního cukroví pro potřebné, a to přímo v expozici, pod rozměrným člunem od světoznámého umělce Aj Wej-weje. Napečené cukroví návštěvníci v závěru naskládali do více než 300 krabiček opatřených osobními vzkazy a přáními. Ty byly předány Armádě spásy a Inbázi, které je rozdají mezi lidi bez domova v Praze a žadatele o azyl v zařízení v Kostelci.


HateFree Culture 12. 12. 2017

Škola, kde inkluze nevzbuzuje negativní emoce. Jak je to možné?

Na první pohled obyčejná škola. Za dveřmi základní a mateřské školy ve Svitavách – Lačnově však reálně probíhá jev, o kterém se diskutuje a který vzbuzuje spoustu emocí. Inkluze. Svitavská škola vzdělává děti z rozmanitých prostředí a s odlišnými potřebami. „Museli jsme na svou stranu získat především rodiče. Vyžaduje to mnohdy komunikovat empaticky. Znamená to někdy i zajít k rodičům domů, vypít s nimi kafe a probrat jejich problémy,“ říká ředitelka školy Radoslava Renzová.  Jak škola s rodiči spolupracuje a jaké vzdělávací metody používají učitelé ve výuce?


Petr Vrchota 8. 12. 2017

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.