Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Říkají mu Děda z JIPky. Už 12 let chodí chovat nedonošená miminka. A internet ho miluje

 

JIPdeda big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

3
října
2017

Když jednoho rána matka předčasně narozeného Logana za synem přišla na jednotku intenzivní péče v americké Atlantě, v pokoji seděl starší muž, který dítě choval. „Kdo jste?“ zeptala se vyděšeně. „Já jsem Děda z JIPky,“ odpověděl muž s úsměvem. Dvaaosmdesátiletý David Deutchman chodí na dětské jednotky intenzivní péče už 12 let dvakrát týdně chovat nedonošené děti. Snaží se tak zastoupit často vyčerpané matky, když odpočívají doma, nebo se starají o další potomky. Atlantská dětská nemocnice ve čtvrtek zveřejnila na Facebooku fotografii Davida s malým Loganem spolu s jejich příběhem. A z postu se stala internetová senzace.

Facebooková stránka Children’s Healthcare of Atlanta ve čtvrtek zveřejnila fotografii muže chovajícího miminko. Na první pohled snímek vypadá jako klasická fotografie z rodinného alba, kde dědeček chová v porodnici svého čerstvě narozeného vnuka. Při přečtení komentáře stránky však uživateli dojde, že za snímkem je mnohem víc. „Říkají mu Děda z JIPky. Úterky navštěvuje pediatrickou jednotku intenzivní péče pro miminka, kde je chová, zatímco s nimi jejich rodiče nemohou být. Čtvrtky zase dochází na jednotku intenzivní péče pro novorozence,“ popisuje stránka. „Tuto fotku pořídila maminka Logana, zatímco se snažila zadržet slzy štěstí. Logan zatím v naší nemocnici strávil šest týdnů. Každou noc jeho maminka odchází domů, aby mohla být s jeho starší sestrou. Každé ráno se pak vrací zpátky do Scottish Rite ‚celá nesvá, že mu maminka chyběla‘,“ pokračuje ve vyprávění nemocnice. „Toto konkrétní ráno však vešla na pediatrickou jednotku intenzivní péče, aby našla Logana – nedonošeného chlapce narozeného v pouhých 25 týdnech – v Davidově náručí. Ten se na ni usmál a představil se jako Děda z JIPky. Tento snímek jen zachycuje jeden z cenných momentů s příběhem nemocničního dobrovolníka, který chová pacienty, a drží za ruku také jejich rodiče, už 12 let,“ dodává.

Z tohoto facebookového postu se rázem stala internetová senzace. Doposud jej sdílelo téměř 65 tisíc uživatelů a fotografie nasbírala neuvěřitelných 240 tisíc lajků. David je nyní také hvězdou světových médií. A soudě podle komentářů inspiruje budoucí dobrovolníky po celém světě.

JIPdeda 1

Z marketingu k miminkám

David Deutchman do roku 2000 pracoval v oblasti mezinárodního marketingu. Po odchodu do důchodu učil na několika univerzitách v Atlantě, přesto mu ale zbývalo mnoho volného času, který neměl čím vyplnit. A tak jednou, když byl na rehabilitaci s nohou, náhodou zašel do dětské nemocnice. „Rozhodl jsem se tam zeptat, zda náhodou nemají příležitosti pro dobrovolníky. A oni měli. Rádi mě přijali mezi sebe,“ vzpomíná pro CNN. Své pravé místo našel až po čase. Jednoho dne utěšoval některou z matek po tom, co byl její malý syn převezen do nemocnice ve vážném stavu. „Objal jsem ji a ona se rozplakala. Po tom dni jsem zašel do kanceláře pro dobrovolníky a řekl jsem jim: ‚Teď už vím, co chci v nemocnici dělat‘,“ přemítá

Dnes se z této aktivity stala jedna z důležitých náplní Davidova života. „Je to velké potěšení. Nejen proto, že když děti pláčou, pomůžete jim přestat,“ říká Děda z JIPky pro časopis PEOPLE. „Je tu řada dalších přínosů toho vřelého kontaktu a chování – například když miminko položí svůj obličej oproti vašemu tlukotu srdce. Miluju to. Ne jenom kvůli tomu kontaktu s miminky, ale kvůli celé atmosféře nemocnice,“ dodává.

David však neposkytuje jen chování a fyzický kontakt miminkům. Snaží se být oporou také pro jejich matky, pro které může být situace, ve které se děti nacházejí, velmi stresující a vyčerpávající. „Mluvím s nimi a někdy je i držím za ruku, protože držet matku za ruku je stejně důležité, jako chovat miminko,“ popisuje. „Tihle rodiče prochází velkým stresem. Když jim pak někdo řekne, že se mohou jít v klidu nasnídat, a ujistí je, že zůstane s jejich dítětem, hodně to pro ně znamená. A to je důležité,“ doplňuje.

Nepochopení u přátel

Ve svém okolí se David Deutchman setkává také s nepochopením. Vybraným přátelům přijde jeho dobrovolničení podivné. „Někteří z mých kamarádů se mě ptají, co tu dělám. A já jim odpovídám: ‚No, chovám miminka. Někdy jsem od nich poblinkaný, jindy počůraný. Je to skvělé.‘ A oni se diví: ‚Proč to jako děláš?‘ Prostě jim to nedochází. Ta odměna, kterou můžete z chování takového miminka dostat,“ vypráví David.

Zdá se však, že se situace pro Davida v jeho okolí změní. Minimálně díky velkému mezinárodnímu zájmu a obdivu statisíců lidí. V komentářích pod fotografií se přidávají také rodiče dětí, o které v minulosti pečoval. „Staral se o naše děťátko nespočet hodin. Jak krásný dar má a jaké požehnání je, že svou lásku sdílí s ostatními,“ píše Cristin Cook Walker. „David pečoval o naši malou Madilyn, když byla na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Je ten nejskvělejší a my jsme moc vděční za jeho laskavost,“ přidává se Sandra Ricker. A uznání a zveřejnění příběhu jeho nezištného nasazení s dojetím sleduje také jeho rodina. „Znám Davida jako jedinečného muže 53 let – je to můj táta! Číst tisíce takových komentářů a vidět tu záplavu citu je strašně dojemné pro celou naši rodinu. Děkuji vám za uznání pro mého otce. Opravdu miluje to, co dělá,“ přiznává Susan Lilly.

Foto: FB Children’s Healthcare of Atlanta

Čtěte dále

Muslimové v Evropě: Islám na Balkánu

Když Viktor Orbán v nedávném rozhovoru pro německý Focus řekl, že islám nikdy do Evropy nepatřil, popřel nejen staletí mnohonáboženského života ve středověké Andalusii (711-1492) a Sicílii (948-1091), ale i něco víc: existenci evropských muslimských společností na Balkáně. Asi třetina obyvatelstva tzv. západního Balkánu jsou muslimové. Nejenže má nám blízká Evropa vlastní autochtonní muslimské obyvatelstvo, jde navíc o společnosti, jež má zkušenosti dlouhodobého soužití křesťanů s muslimy a také první zkušenosti menšinových muslimských obcí s životem v sekulárních státech. V mnohém mohou tyto zkušenosti představovat ponaučení pro dnešek.


Zora Hesová 19. 10. 2017

Ve škole i v práci zažila šikanu, začala proto znovu v Británii. A daří se jí

Kamila Plachetková se narodila a vystudovala v Brně. Její otec je Rom, což do značné míry předznamenalo její další životní dráhu, aniž by to sama kdy předpokládala. Po klidném dětství nastal první šok po nástupu do první třídy, kde se stala kvůli svému původu terčem šikany. Tehdy si také poprvé uvědomila svou odlišnost. „Spolužáci mi začali nadávat do černých sviní a držek, a já jsem vůbec nechápala, co se děje,“ vzpomíná Kamila. V dospělosti se pak opakovaně setkala se šikanou ze strany zaměstnavatele a kolegů, rozhodla se proto před pěti lety Česko opustit a nyní žije se svým synem v Manchesteru. Živí se online marketingem a IT podporou pro několik britských společností. Přestože pro ni není jako pro samoživitelku výchova syna, kterému nedávno diagnostikovali autismus, snadná, do Česka se vrátit nechce, i když ho stále považuje za svůj domov. „Už si to vůbec nedokážu představit,“ říká.< ...

Výstava HateFree? v Brně reflektuje vztah společnosti k Romům

V Muzeu romské kultury v Brně byla 12. října zahájena mezinárodní výstava s názvem Bez nenávisti? HateFree?, která navazuje na stejnojmennou loňskou výstavu v pražském centru DOX. „Je zaměřena speciálně na Romy, na jednu z menšin, jejíž kvalita života je také mimo jiné důsledkem selhávání mechanismů státu, které by měly zajistit důstojné podmínky k životu,“ uvedla při jejím zahájení ředitelka muzea Jana Horváthová. „Výstava reaguje na nárůst nenávisti vůči menšinám jakýmkoliv, u nás jsou v tomto rozměru Romové menšinou výraznou,“ dodala. Část výstavy probíhá také ve veřejném prostoru – ve výloze Café in the Ghetto nedaleko od Muzea – a HateFree Culture je jejím partnerem. Potrvá do 25. února, následně se přesune na Slovensko, do Maďarska a Polska. K výstavě je také připraven bohatý doprovodný program.


HateFree Culture 16

Debata Liberec: Čas dluhů a exekucí

Žijeme v době dluhů a exekucí. Dluhy dnes často bývají chápány jako společenská norma, zatímco jejich nesplácení jako společenské selhání. Dluhy se týkají každého z nás, zároveň každý z nás známe někoho, koho dluhy přivedly do exekuce. Od exekuce nás může dělit krůček. Koho se týká? A jak z toho ven?


HateFree Culture 15. 10. 2017

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.