Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Ženy do sexbyznysu vedou problémy. Stigma brání jejich návratu

 

ritika big

houdek lukasLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

16
července
2017

„Rozvedla jsem se a nevěděla jsem, co budu dělat. Tímhle způsobem se živím pět let,“ začíná s úsměvem své vyprávění paní Sofie, která pracuje v sexuálních službách. „Její příběh se zdá na první pohled v pohodě, je ale důležité si uvědomit, že se dříve stalo něco, co ji do té situace dostalo, a musela ten průšvih řešit tímto způsobem,“ říká Iva Svobodová z organizace Rozkoš bez Rizika, která pracuje zejména se ženami v sexbyznysu. Snaží se u nich snížit sociální a zdravotní rizika, poskytuje jim ale také velmi potřebnou podporu a pocit důvěry. Prostřednictvím osvěty se snaží také tyto pracovnice destigmatizovat, protože právě opovržení společnosti je jedním z největších problémů, se kterým se potýkají, a které jim nakonec brání tuto profesi opustit.

Rozkoš bez Rizika je organizací s pětadvacetiletou tradicí, která aktuálně pracuje ve dvanácti krajích Česka. Ženám v placených sexuálních službách poskytuje kromě pravidelných zdravotních testů právní a sociální služby, snaží se je ale také podpořit ve vytváření vlastních limitů a hranic při práci i v osobním životě. „Nejčastěji pracujeme se ženami, které se pohybují v nočních klubech, z deseti nebo patnácti procent to jsou ženy, které pracují na ulici. Další specifickou skupinou pro nás jsou ženy, které své služby poskytují na privátech, neboli soukromých bytech,“ popisuje strukturu svých klientek Monika Kochlöflová, vedoucí poradenského centra v Českých Budějovicích. Právě v Jihočeském kraji je největší počet nočních klubů i počet žen nabízejících sexuální služby v Česku. V Praze, Brně a Českých Budějovicích má také svá poradenská centra, kam tyto ženy docházejí. V srpnu pak chystá otevřít čtvrté v Ostravě.

rozkos 5

Monika Kochlöflová, vedoucí českobudějovického poradenského centra

Složitá životní situace

Nabízí se otázka, co ženy do sexbyznysu žene. Podle Moniky Kochlöflové to jsou často finanční problémy. „Některé ženy mají stálé zaměstnání, ale mzdy jim stačí sotva na nájem. Často jsou to ženy samoživitelky,“ říká. „Naše klientky si stěžují, že výživné na děti nedostávají pravidelně nebo vůbec. Musí se spolehnout samy na sebe,“ dodává.

Pro některé z žen je motivem celkově špatná socioekonomická situace propojená s problémy v partnerských vztazích. Tato profese navíc nabízí časovou flexibilitu, která se hodí zejména matkám pečujícím o malé děti. „Mohou pracovat večer nebo v noci, kdy jim děti snáze někdo pohlídá. Nad to nemusí pracovat denně,“ vysvětluje Kochlöflová. Poskytování takových služeb také slibuje peníze na ruku, čímž některé ženy mohou řešit aktuální potřeby, a nemusí čekat na měsíční výplatu. „Setkala jsem se se ženami, které poté, co vydělaly peníze na nákup nebo školní výlet pro své děti, jely domů. ‚Potřebuju vydělat dva tisíce a pak mizím,‘ říkají například,“ pokračuje. Některé podle ní vstupem do sexbyznysu řeší také kritickou bytovou situaci – jedny se rozejdou s partnerem, u kterého žily, jiné opustí dětský domov a nemají kam jít, další utečou od rodičů. Dočasné útočiště jim pak nabídne například noční klub, dokud si nezajistí vlastní bydlení.

rozkos 6

Stigma

Právě stigma je jedním z největších problémů, se kterými se ženy poskytující sexuální služby potýkají. Mnoho z nich žije v permanentním stresu z odhalení, protože velká část z nich své aktivity před okolím tají. „Vedou dvojí život. Přes den jsou matky, manželky, partnerky, zaměstnankyně a v noci sexuální pracovnice. Současně mají obavu, že každý pozná, jakou práci dělají,“ říká Kochlöflová.

Je to právě cejch sexbyznysu, který se se ženami táhne při hledání nového zaměstnání, při snaze o začlenění do běžné společnosti nebo při navazování nových vztahů. „Při odchodu ze sexbyznysu nevědí, co napsat do životopisu. Mají tam ‚okno‘. Bojí se, že potkají své zákazníky a chtějí se zbavit pocitu viny i studu,“ vysvětluje vedoucí českobudějovické poradny.

Ne všechny však odchod z tohoto „průmyslu“ zvládnou. Některé při větších potížích u něj opět končí - z různých důvodů. „Často se vrací do sexbyznysu hned při prvních problémech – především finančních, ale i partnerských,“ říká Kochlöflová. Odchod z této profese podle ní trvá dlouhou dobu a ženám v takové situaci pomáhá dlouhodobá individuální práce s následnou terapií . „Pokud z toho prostředí odejdou, udělají tlustou čáru za životem, který vedly. Některé nás ani nezdraví, aby se sexbyznysem nebyly spojovány,“ pokračuje a dodává, že mnohé z nich užívají léky proti depresím a úzkostem.

rozkos 1

Zdravotnice Nicola Březinová, terénní pracovnice Iva Svobodová a vedoucí pobočky Monina Kochlöflová

Testy i vřelá slova

Iva Svobodová, sociální pracovnice z českobudějovické pobočky Rozkoše bez Rizika, právě se svou kolegyní zdravotnicí nasedá do auta a vydává se tmou za svými klientkami, kde jim udělají pravidelné zdravotní testy a současně s nimi budou řešit jejich případné těžké životní situace. „Jezdíme celé jižní Čechy - do příhraničí jako jsou České Velenice, Dolní Dvořiště, Strážný a jezdíme i přímo po městech jako České Budějovice, Jindřichův Hradec, Tábor, Strakonice a Písek,“ vypočítává nejčastější lokality, kam za klientkami dojíždí. „Dneska nás čeká terén po Českých Budějovicích, kde máme tři kluby. Přibližně nás tak čeká asi osmnáct klientek,“ doplňuje zdravotní sestra Nicola Březinová.

Pracovnice organizace za svými klientkami nikdy nejezdí samy. „Je nutné, aby do terénu nočních klubů vždy jely minimálně dvě. Zdravotní sestra dělá svou práci, což znamená zdravotní poradenství, screeningové testy na HIV a syfilis. Sociální pracovnice dělá s klientkou rozhovor a jde po potřebách té ženy. Vždy se snažíme sdílet s ní zážitky z nočních klubů nebo to, co se jim stalo doma. Prostě si jenom s někým obyčejně promluvit. To je role sociální pracovnice v terénu,“ říká vedoucí pobočky Monika Kochlöflová. Pracovnice se do klubů vracejí zpravidla jednou za šest týdnů.

Terénní pracovnice Rozkoše bez Rizika často také bývají pro ženy této profese jedním z mála kontaktů mimo sexbyznys. Zajímají se o to, jak se mají, jak se cítí, i o jejich každodenní radosti i problémy. Současně jim dávají najevo, že o ně má někdo zájem a že jim na jejich spokojenosti a potřebách záleží.

rozkos 4

Zdravotnice a terénní pracovnice v bytě paní Sofie

Násilí a zneužívání

Sexuální pracovnice se nezřídka setkávají s násilím. „Zákazníky jsou ženy někdy tlačeny do rizikových sexuálních praktik – například sex bez kondomu. Jsou také nuceny dělat praktiky, které nechtějí,“ popisuje Kochlöflová. Činnost terénních pracovnic se proto zaměřuje i na toto téma. „My se s nimi o tom bavíme. Říkáme, že to, co dělají, je byznys. Že i sexuální služby jsou práce, kde by měly být nějaké smluvní podmínky a že to jsou ony, kdo by měl ty hranice nastavovat,“ dodává.

Ženy pracující v tomto odvětví pak mají kvůli svým zkušenostem podle Kochlöflové mnohdy narušené vnímání partnerských vztahů a mužů. „Špatně udržují partnerské vztahy. Říkají nám, že jsou všichni muži stejní – chodí do nočních klubů a trápí nebo bijí ženy. Násilí je v sexbyznysu bohužel běžné. Počínaje vydíráním, přes vyhrožování a ponižování po bití i znásilnění,“ popisuje.

rozkos 3

Relaxace podle Sofie

„Není jen o sexu, je to i o relaxaci,“ popisuje svou práci paní Sofie, která klienty získává mimo jiné skrz své webové stránky, kde má i na základě spolupráce s Rozkoší bez Rizika stanoveny poměrně přísné podmínky. „Toho člověka si tu i vyslechnu jako psycholog,“ říká. „Jsem spokojená, když ti lidé odcházejí odpočinutí a spokojení,“ dodává.

Její klienty tvoří rozličné skupiny mužů. „Moji zákazníci jsou osamělí muži nebo mladí, kteří chtějí vyzkoušet starší ženu. Je to různé,“ načrtává. Schází se s nimi ve svém soukromém bytě v Českých Budějovicích. Podle terénní sociální pracovnice Ivy Svobodové jsou ženy pracující na takzvaných privátech větší výzvou. „Ženy, které pracují na privátech, jsou pro nás náročnější na kontakt. Jejich počet se zvyšuje, tak jsme nucené na to reagovat a jezdíme za nimi i na soukromé byty,“ říká.

rozkos 2

Terénní pracovnice Iva Svobodová a paní Sofie

Paní Sofie, která ve svém bytě chová několik koček, působí spokojeně a vyrovnaně. Na pracovnice organizace je vždy milá, usměvavá a ochotně spolupracuje. „Její příběh se zdá v pohodě - že je vyrovnaná a spokojená. Je nutné si ale uvědomit, že ji do té situace dostal nějaký průšvih, který musela řešit tímto způsobem,“ upozorňuje Svobodová. „Rozvod, rozpad rodiny, finanční problémy, to vše ji k této profesi dohnalo. Že ona se s tím dokázala vyrovnat a uchopit to do vlastních rukou a udělat si z toho byznys, je už věc druhá,“ uzavírá.

Úvodní ilustrační foto: Lukáš Houdek

Fotografie v textu: Petr Vinš / ASZ

Čtěte dále

„Uprchl jsem před radikály. Zde mě považují za jednoho z nich,“ říká jezídský umělec

Pětadvacetiletý umělec Dachil Sado pochází ze severního Iráku z pronásledované komunity Jezídů. Po sérii útoků a poprav ve svém okolí se rozhodl vlast opustit. Do Berlína přišel v lednu 2015 a Německo mu udělilo azyl. Po příjezdu do Evropy ho však překvapily postoje části veřejnosti: „Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů.“ Dachil se v Německu začal věnovat umění a v říjnu nastupuje na prestižní uměleckou školu Weissensee. Aktuálně má do 21. září výstavu v brněnské Galerii Klubovna. Jak se žije Jezídům v Iráku a proč jsou napříč historií pronásledovaní? Jaké byly Dachilovy začátky v novém domově? Proč se začal věnovat umění a z jakého důvodu mu vadí označení „uprchlík“? I o tom je následující rozhovor.


Lukáš Houdek 2 ...

Vyrůstala s afroamerickými bratry. “Nežila jsem s barvami,” říká

Elenini rodiče, kteří byli běloši, v roce 1969 adoptovali dva čtyřměsíční chlapce afroamerického původu. Elena Kennedy se narodila o rok později. Rodina tak vznikla jen dva roky poté, kdy byly zrušeny zákony zakazující mezirasová manželství, a pouhých pět let od přijetí zákona o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy a rasovou diskriminaci ve školách. „Mnoho lidí se mě za ta léta ptalo, jaké to bylo vyrůstat s afroamerickými bratry. Nudná pravda je, že moje rodina byla úplně normální. Jenom já jsem bílá. Moji adoptovaní bratři jsou černí,“ říká Elena. Přiznává ale, že ačkoliv jsou sourozenci, nedívá se na ně společnost stejně a stále se objevuje řada situací, kde je na její bratry pohlíženo odlišně.


Marie Škardová 20. 9. 2017

"Škola by neměla být izolovaným ostrovem," říká expert Hruda

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.


Klára Malá 19. 9. 2017

...

HateFree Zone: Síť míst bez násilí a nenávisti!

HateFree Culture představuje vznikající síť zón bez násilí a nenávisti. Ty vznikají po celé České republice pod značkou HateFree Zone.


HateFree Culture 11. 2. 2015

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.