Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Překonala jazykovou bariéru, dnes pomáhá dětem s integrací

 

svitlana big

leitnerovaJana Leitnerová
Autorka

Jana Leitnerová (*1987) vystudovala obory Český jazyk a literatura a Pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se online komunikaci, sociálním sítím a krizové komunikaci.

11
května
2017

Svitlana Popovič se po dostudování agrobiologie ve svých 25 letech spolu s přítelem přestěhovala z Ukrajiny do Prahy. „Chtěla jsem si nostrifikovat diplom a vyzkoušet práci v oboru, který jsem vystudovala,“ říká. Svitlana žije v Praze už 13 let a ačkoli začátky pro ni nebyly nejjednodušší, svého rozhodnutí odejít do České republiky nelituje. Dnes pracuje jako asistentka pedagoga a pomáhá se začleněním a vzděláním rodinám z ciziny. „Není to vždycky tak, že by byli rodiče nezodpovědní. Je to spíš tím, že nerozumí a jsou zmatení a stydí se zeptat,“ říká Svitlana o lidech, se kterými se při své práci potkává a dodává: „Naše výhoda jako asistentů je obrovská – pomáháme nejen dětem, ale i rodičům.“ 

  

Svitlana přiznává, že začátky v České republice nebyly jednoduché. Ona i přítel si mysleli, že si v Praze nostrifikují diplomy a začnou pracovat v oboru, který vystudovali. „Takhle to ale samozřejmě nešlo, byla tu jazyková bariéra,“ popisuje Svitlana. Protože však s přítelem museli někde bydlet a platit nájem, našli si úplně jinou práci, než si představovali. „Všude, kde jsem se ptala po práci, požadovali, abych měla češtinu na úrovni, která je pro tu práci potřeba,“ pokračuje Svitlana. Ačkoli si našla zaměstnání v jiném oboru, výhodou bylo, že jejími kolegy byli pouze Češi, díky čemuž se rychleji naučila jazyk. „Samozřejmě jsem pak ještě absolvovala kurz, abych se v češtině zdokonalila,“ doplňuje.

Svitlana po nějaké době otěhotněla a šla na mateřskou. Během té doby se, možná trošku náhodou, dostala k informaci o pomoci, kterou cizincům v České republice nabízí nezisková organizace META. „Přišla za mnou kamarádka čerstvě po tom, co absolvovala kurz pro asistenty pedagoga a už začala pracovat v oboru. Právě od ní jsem se o META dozvěděla,“ popisuje Svitlana. Kamarádka jí vysvětlila, že sociální pracovníci META, o.p.s. nabízejí odborné sociální poradenství specializované na oblast vzdělávání a uplatnění na trhu práce. Svitlanu to zaujalo, kontaktovala organizaci META a tím začal její nový život.

svitlana 1

Vlastní zkušenost ji inspiruje k práci

Svitlana má jako matka zkušenosti s tím, když dítě cizince jde do české třídy. A vnímá, že její vlastní zkušenost ji ovlivňuje i v práci. „Doma jsme na dceru mluvili ukrajinsky, možná, že to byla chyba. Dcerka měla ve školce problémy, protože se neuměla vyjádřit a říct, co chce. Děti se s ní nechtěly kamarádit, takže doma brečela,“ popisuje Svitlana problémy a dodává, že nechtěla, aby si tím, čím si procházela ona a její dcera, musely procházet i jiné rodiny cizinců v Česku. I proto pomáhá dětem s odlišným mateřským jazykem, aby se mohly začlenit do kolektivu, aby se rychleji naučily česky a nebojovaly s jazykovou bariérou. „Chci jim pomoct, aby tady byly šťastné,“ shrnuje.

Asistent pedagoga je osoba, která funguje jako prostředník mezi žákem-cizincem, výukou, vyučujícím a rodiči. Může do značné míry ovlivnit integraci žáka, neboť s ním podle Svitlany navazuje úzké přátelství. „V podstatě se stáváte jeho důvěrnou osobou, pomáháte mu s češtinou a obecně s integrací do české společnosti,“ říká a přidává jeden příběh z praxe: „Nedávno jsme měli takový příběh u nás ve škole, kam přišel chlapeček z Ukrajiny a neuměl ani slovo česky. Bylo to pro něj opravdu náročné. Navíc přišel do druhé třídy, takže děti už byly o kus dál a on neuměl nic.“ Třídní učitelka chlapci umožnila pracovat podle jeho současných možností, schopností a tempa. „Když dostal jedničku, byl strašně rád, cítil úspěch v tom, co dělá,“ říká Svitlana. Ze začátku se stranil i jí, protože nevěděl, jestli jí může věřit. „To dítě bylo ztracené. Ke mně ve třídě mluvil hodně potichu, nechtěl, aby děti slyšely, že mluví jinou řečí,“ doplňuje.

Ve třídě ze začátku zažíval takzvané tiché období, kdy se styděl, že neovládá jazyk spolužáků, a raději proto mlčel. Když přišel, bál se všeho, nechtěl se do ničeho zapojovat. Když se ho na něco ptali, neodpovídal. „Asi po třech měsících naší společné práce bylo krásné pozorovat, jak chlapec úplně rozkvetl,“ svěřuje se Svitlana. Vytvářela pro něj pracovní materiály ve dvou exemplářích. Jeden byl v češtině a druhý v jeho rodném jazyce. I díky tomu se chlapec do třídy výborně začlenil. Jeho nejoblíbenějším předmětem je matematika. Ze začátku nerozuměl slovním úlohám, ale když mu to Svitlana vysvětlila, byl ve třídě první, kdo úlohy dokázal spočítat. „Teď to je úplně jiné dítě, hraje si s ostatními, i když jazyková bariéra tam stále je, protože za tři měsíce se nemůžete naučit česky. Ale podpora asistenta je strašně důležitá,“ uzavírá příběh Svitlana.

svitlana 2

Rodiče nejsou nezodpovědní, mohou být jen zmatení

Důležitou roli v začlenění dětí hrají i rodiče. Může se totiž stát, že nevědomky zkomplikují svému dítěti školní docházku. „Tak třeba jedno dítě u nás bylo tři měsíce. Bylo tedy jasné, že nemůže být hodnocené z českého jazyka, proto paní učitelka dala mamince informaci, aby napsala zprávu, že souhlasí s tím, že dítě nebude v tomto předmětu hodnocené. A maminka tu zprávu do školy vůbec nepřinesla a paní učitelka už si začínala myslet, že je nezodpovědná. Tak jsme ji kontaktovali a ona nám řekla, že vůbec nerozuměla tomu, co tam je napsáno a co má vyplnit. Nevěděla, co znamená ‚nehodnotit‘,“ popisuje Svitlana jeden z modelových příkladů. Rodiče se často také stydí zeptat, osoba dvojjazyčného asistenta pedagoga tak může být prostředníkem i mezi školou a rodiči dítěte. „Když se všechny strany dorozumí, pak to i ve třídě funguje perfektně,“ říká.

Příležitost poznat odlišné kultury

Jev, kdy do třídy přijde jedno či více dětí cizí národnosti, je v českých školách podle Svitlany stále častější. „Myslím si, že přítomnost žáků-cizinců je pro ostatní spolužáky velkou příležitostí poznat kulturu a zvyky jiného společenství. Po navázání bližšího přátelství se čeští žáci lépe naučí respektovat ostatní národnosti a brát je rovnocenným způsobem – tyto zkušenosti se bezpochyby v budoucnu zúročí,“ říká.

Pro její práci asistentky pedagoga jsou důležité i další okolnosti, učitelky a učitelé, vedení školy. Pokud chybí vzájemná komunikace, tak to podle Svitlany nemůže fungovat. Ona sama je ráda, že měla štěstí, protože je ve třídě s výbornou paní učitelkou, se kterou si rozumí i lidsky. „Když i děti vidí, že máte hezký vztah, jak se domlouváte a spolupracujete, tak potom panuje pohoda v celé třídě,“ popisuje.

Svitlana se chce dál vzdělávat a získávat znalosti a dovednosti v oblasti pedagogiky, didaktiky a psychologie, které jsou nezbytnou součástí odborné kvalifikace pedagogického pracovníka. „Práce ve škole mě opravdu baví, a chtěla bych v tom, co dělám, pokračovat dál,“ říká. To potvrzuje také Daniel Kaiser, ředitel základní školy, na které Svitlana působí. „Od prvních chvil bylo vidět, že jí práce s dětmi baví, jak je ráda, když jim dokáže pomoct. Zaujala nás ve škole i její výborná výslovnost a znalost češtiny. Velmi si cením její chutě do práce, empatie a stále dobré nálady. Nejenže pomáhá dětem handicapovaným, ale pomáhá i dětem s odlišným mateřským jazykem při osvojování češtiny a začleňování do stávajících kolektivů,“ říká Daniel Kaiser a doplňuje, že v poslední době došlo k nárůstu počtu dětí z východoslovanských zemí a pro tyto žáky je velmi důležité pochopit význam českých slov. „Paní Svitlana může tento význam dětem přiblížit právě přes jejich jazyk. Děti jí tak mnohdy vnímají jako pomocnou ruku při překladu a pochopení situace,“ vyzdvihuje její práci. Byl to také on, kdo Svitlaně doporučil, aby dostudovala třísemestrální obor učitelství a splnila si tak kvalifikační předpoklady k práci učitelky na základní škole. „Byla přijata, a tak vedle práce asistentky od letošního školního roku několik hodin týdně i učí. Je pro nás do dalších let personální rezervou,“ uzavírá Kaiser.

A jestli byl někdy okamžik, kdy se Svitlana chtěla vrátit zpátky na Ukrajinu? „Určitě byla spousta okamžiků, kdy jsem říkala: ‚A dost, chci se vrátit domů.‘ Ukrajinština je pro mě mateřský jazyk, možná, že doma bych se uplatnila víc, ale překonala jsem to a jsem teď šťastná za to, co mám a čeho jsem dosáhla a chtěla bych v Česku pokračovat dál ve studiu,“ uzavírá Svitlana. A nejen ve studiu, velmi ji, i díky oboru, který původně vystudovala, baví pěstování bylin a květin.

Foto: META

 

Čtěte dále

„Uprchl jsem před radikály. Zde mě považují za jednoho z nich,“ říká jezídský umělec

Pětadvacetiletý umělec Dachil Sado pochází ze severního Iráku z pronásledované komunity Jezídů. Po sérii útoků a poprav ve svém okolí se rozhodl vlast opustit. Do Berlína přišel v lednu 2015 a Německo mu udělilo azyl. Po příjezdu do Evropy ho však překvapily postoje části veřejnosti: „Z Iráku jsem utekl kvůli radikálním islamistickým skupinám a pak přijdu sem, kde se na mě lidé dívají, jako bych byl jedním z těch radikálů.“ Dachil se v Německu začal věnovat umění a v říjnu nastupuje na prestižní uměleckou školu Weissensee. Aktuálně má do 21. září výstavu v brněnské Galerii Klubovna. Jak se žije Jezídům v Iráku a proč jsou napříč historií pronásledovaní? Jaké byly Dachilovy začátky v novém domově? Proč se začal věnovat umění a z jakého důvodu mu vadí označení „uprchlík“? I o tom je následující rozhovor.


Lukáš Houdek 2 ...

Vyrůstala s afroamerickými bratry. “Nežila jsem s barvami,” říká

Elenini rodiče, kteří byli běloši, v roce 1969 adoptovali dva čtyřměsíční chlapce afroamerického původu. Elena Kennedy se narodila o rok později. Rodina tak vznikla jen dva roky poté, kdy byly zrušeny zákony zakazující mezirasová manželství, a pouhých pět let od přijetí zákona o občanských právech, který zakázal diskriminaci na základě rasy a rasovou diskriminaci ve školách. „Mnoho lidí se mě za ta léta ptalo, jaké to bylo vyrůstat s afroamerickými bratry. Nudná pravda je, že moje rodina byla úplně normální. Jenom já jsem bílá. Moji adoptovaní bratři jsou černí,“ říká Elena. Přiznává ale, že ačkoliv jsou sourozenci, nedívá se na ně společnost stejně a stále se objevuje řada situací, kde je na její bratry pohlíženo odlišně.


Marie Škardová 20. 9. 2017

"Škola by neměla být izolovaným ostrovem," říká expert Hruda

„Je stále důležitější, aby škola odpovídala reálnému životu a reálným potřebám. Dovednosti získáváme jednoduše tím, že jsme jejich přijímání vystaveni. Větší variabilita dává i příležitost poznat rozdílné názory, postoje a role,“ říká k inkluzivnímu vzdělávání Tomáš Hruda. Je absolventem ekonomie a mezinárodních vztahů na FSV UK. Mimo jiné působil také jako náměstek ministra školství pro výzkum a vysoké školství. Je spoluzakladatelem projektu Education Republic, který si klade za cíl podporovat pravidelné vzdělávání jako nedílnou součást života. Ve škole by se podle něj mělo více pracovat se vstupní motivací, která má obrovský vliv na výsledek učení. „Do školy nechodíme, abychom dokazovali, co všechno umíme. Chodíme tam, abychom se naučili něco nového,“ dodává.


Klára Malá 19. 9. 2017

...

HateFree Zone: Síť míst bez násilí a nenávisti!

HateFree Culture představuje vznikající síť zón bez násilí a nenávisti. Ty vznikají po celé České republice pod značkou HateFree Zone.


HateFree Culture 11. 2. 2015

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.