Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Dát ženám na p*del

 

unos big

copjakovaKateřina Čopjaková
Autor

Kateřina Čopjaková (*1985) - pracovala jako novinářka v týdeníku Respekt, pro zpravodajský server Romea.cz a v Hospodářských novinách. Dnes pracuje pro Člověka v tísni a píše pro Respekt a Kauzu 3.

31
března
2015

Unesené Češky Antonie Chrástecká a Hana Humpálová jsou po 745 dnech v zajetí na svobodě.  A jejich rodina i zdravotnický personál, který je teď obklopuje, by je měl pro jejich rychlejší rekonvalescenci držet mimo dosah signálu wi-fi. Zatímco celostátní média zajímá více detailů z osvobození, veřejnost se rozhodla vynést ortel – samozřejmě v internetových diskuzích.

Připomeňme si, proč jsou mladé ženy souzeny. Před dvěma lety se jako pětadvacetileté rozhodly vydat do Indie přes Pákistán autobusem nikoli letadlem, aby jako studentky ušetřily trochu peněz při své vysněné cestě po Asii. I přesto, že dodržely všechna doporučovaná bezpečnostní opatření – měly zakryté vlasy, cestovaly s eskortou; byly v provincii Balučistán uneseny. Předtím po stejné silnici ročně projelo až 200 Čechů a žádný z nich unesen nebyl.

Rozhořčení střílejí

Už tehdy lidé na sociálních sítích vyjádřily své rozhořčení i podporu, a je pravdou, že vyznavači prvého byli (jak už to bývá) hlasitější. Kromě nefalšovaného nepochopení, co v asijských zemích, kde to není komfortnější než v české kotlině, hledaly, byly dívky obviňovány z nezodpovědnosti.

K nezodpovědnosti dvojice toho nemůžeme příliš říct, protože ji osobně neznáme, přesto si dovolíme podotknout, že Chrástecká byla před únosem oceňovanou dobrovolnicí neziskové organizace a pracovnicí Linky bezpečí a Humpálová se angažovala v sociálních podnicích zaměstnávajících hendikepované, obě byly studentky speciální pedagogiky a psychologie s cestovatelskými zkušenostmi z Indie, Srí Lanky či Černé Hory, což se nám nejeví jako typické profily lehkovážné osobnosti.

V době zajetí dívek byli „Rozhořčení“ na sociálních sítích sice hlasití (a to i pod příspěvky lidí, kteří uneseným ženám a jejich blízkým vyjadřovali podporu), ale vzhledem k nejasnosti osudu unesených se přece jenom nahlíženo dnešní perspektivou ještě drželi zpátky. Teď, když jsou Chrástecká a Humpálová už třetí den šťastně v rodné zemi, je třeba vystřílet veškerou poctivě střádanou munici. A trefovat se lze naprosto do všeho.

Jako islamisté

Do toho, že Chrástecká s Humpálovou mají na prvních fotografiích zveřejněných po osvobození zahalené vlasy – okamžitě strhnout a do šatů velí „Rozhořčení“, do věku žen – oslovení jako „dívky, holky, naivky“ se natolik vžilo, že běžný čtenář musí mít pocit, že Chrástecké s Humpálovou bylo v době únosu čerstvých šestnáct, či do pravděpodobné možnosti, že za osvobození musela česká vláda únoscům zaplatit. Nechybí samozřejmě ani rady rodičům, jak dívky doma přivítat – ideálně výpraskem a zabavením cestovních dokladů.

Články na jednom z nejsledovanějších zpravodajských webových portálů o osvobození dvojice mají každý více než dvě stovky příspěvků (a to netušíme, kolik jich muselo být smazáno). Kromě výše zmíněného „Rozhořčení“ nejčastěji problematizují pohlaví unesených. Protiženskými názory, které by si nezadaly s názory islamistů, se to tu jen hemží (a přitom pár posledních dnů to vypadlo, že baštou protiženských názorů na stejném portálu bude článek o feministické návrhářce podprsenek, které nedělají větší prsa, nafocených na modelkách s neoholeným podpažím).

V této souvislosti je dobré všimnout si diskuzí pod články o uneseném Čechovi, který pracoval v Libyi jako koordinátor cateringu. Diskutující jen výjimečně nebo vůbec zpochybňují z bezpečnostního hlediska lokalitu, kterou si otec tří dětí vybral. Úcta, která v případě dívek v diskuzích spíše chybí, je naopak v případě uneseného v Libyi převažující emocí.

Je rozdíl v těchto dvou případech opravdu jenom v účelu cesty?

 

Foto: Wikipedia (Pětice unesených turistů v Kašmíru militantní skupinou Al-Faran, 1995)

Čtěte dále

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

„Debaty by neměly probíhat o nás bez nás,“ říká šestnáctiletá autistka

„My autisté jsme úplně normální lidé s normálními potřebami. Ale ano, je pár věcí, které mě od většiny lidí trochu odlišují. Co se každodenního života týče, tak se můj Asperger projevuje hlavně něčím, čemu se říká speciální zájem. Speciální zájmy jsou zájmy, do kterých je člověk úplně zažraný a ví o nich téměř vše,“ popisuje šestnáctiletá Kateřina Doudová, která si říká Dodo. Mezi její speciální zájmy patří především kyborgismus, věnuje se také kresbě. „Přidruženou komplikací k mé citlivé autistické duši jsou však panické ataky a nadměrné, až chorobné přemýšlení o různých problematikách. 

Marie Škardová 26. 5. 2020

„Práci máme rádi. Lidé ji neoceňují, berou to jako samozřejmost,“ říká popelář

Roman Hájek je popelářem už 26 let. „Ani já, ani kolegové se nestydíme říkat, že jsme popeláři, my tu práci máme rádi,“ říká a dodává, že se ale zároveň nesetkává ani s oceněním své práce: „Lidi naši práci berou jako samozřejmost. Moc si neumí představit, jak by to vypadalo, kdyby se neodvážely odpadky.“ Podle Hájka to popeláři nejvíce schytávají od nervózních řidičů. „Někdy to jsou nervy i pro nás, samozřejmě. Hlavně když na nás auta troubí nebo i někdy řidiči vylezou ven a jsou sprostí: ,vypadněte už tady odtuď a tak,“ popisuje denní střety se spěchajícími řidiči. 

Jiří Pasz 21. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.