Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Komentář: Jak rychle se množí Syřani?

 

uprchlici syrie big

hatefreeAlena Scheinostová
Autor

Redaktorka Katolického týdeníku. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Věnuje se zejména tématům rodiny, společnosti, menšin, umění a kontemplace.

6
března
2015

Přijali byste syrské uprchlíky? Internetoví diskutéři ne. A to z mnoha důvodů. Co na tom, že jen mizivá část z nich se opírá o fakta – s takovým šokem, jako je sedmdesát přibyvších do desetiapůlmilionové populace, je prostě potřeba se nějak vyrovnat.

 

Takže: Předně není pomoc Sýrii naše věc. „Země, které jsou Sýrii mnohem blíž, jsou mnohem bohatší než my. Proč si je nevezmou k sobě?“ „Proč se nepřesunou někam do Turecka nebo jiné země, která jej jim podobná náboženstvím i klimatem?!“ Doma máme totiž svých těžkostí dost. „Na nemocné děti u nás se musejí sbírat víčka, ale na uprchlíky máme?!“ „Znám několik spoluobčanů, kteří se ne vlastní vinou dostali do nouze. Doporučím jim, aby vás navštívili, jistě jim přispějete na živobytí a necháte je v chladných nocích u vás přespat.“ Pomoc face-to-face vůbec frčí, pokud možno komplexní a i s případnými důsledky: „Ať si každý, kdo s imigrací souhlasí, vezme k sobě jednu rodinu a poskytne jim doma azyl, majetkově zodpovídá za jejich kriminální činnost, šatí je, krmí a pomůže jim najít práci. Pokud to nezvládne, tak se obě rodiny odstěhují spolu do uprchlického tábora v Turecku.“

Pozor, ta rodina se může rychle rozplemenit: „Dnes si jich sem nastěhujeme 70, a za padesát let se nám zde rozmnoží na pětset!“ A jak varuje hlas internetu, „tohle není humanitární pomoc. Tohle je obsazení Evropy.“ Protože „z malých nemocných dětí vyrostou teroristé“, a „budou se dít věci, jako se dějí v muslimských částech všude v západních státech. Nemá cenu se rozepisovat, o co všechno jde, víme to všichni.“ Nevíme? Přece „za pár let tu budou řvát aláchagbar a střílet z Akček.“

Kromě toho je tu „budeme do smrti živit, dostanou bydlení, zdravotní péči, vše zdarma“, zatímco „normální Čech si musí vše včetně bydlení zaplatit“. Přitom „máme dost kriminality a darmožroutů i bez uprchlíků“: „stačí, že máme cikánskou národnost“.

Mimochodem celá pomoc syrským utečencům je vlastně „etnobyznys neziskovek“, které „nehodlají pomáhat lidem, kteří to potřebují“, ale pro které je „imigrant tím lepší, čím více je pro integraci problematičtější, typicky muslimové“, a na muslimy dokonce „dostávají příplatky“! A muslimy tu nechceme, protože „prostě věří v islám. Například jen to, že uznávají právo šaría, z nich dělá zrůdy“. „Každý muslim má enormní podíl na devastaci naší společnosti.“

Proč také přijímat muslimy, když „těm je tam dobře“?! Ovšem to, „kolik trpí křestanů v Síriji, to ti naši buzíci ve vládě asi neví.“ Na druhou stranu, i kdyby to věděli, ono „křesťan nebo muslim – tak nebo tak zdegenerovanej člověk“, když i „papež je zaprodanec kultu multikulti“. Nejlíp by bylo „zakázat kromě islámu i křesťanství, protože nebude to zase tak dlouho, co tomu bylo ‚kaj se, neb tě bůh strestá‘. Haw domluvyl sem.“

A co že se to vlastně během letoška stane? Na základě rozhodnutí vlády ze 14. ledna t. r. přicestuje nejdříve během letních měsíců do ČR zhruba sedmdesát lidí, tedy patnáct zraněných nebo nemocných dětí se svými rodiči a sourozenci, kteří zatím žijí v uprchlických táborech v Jordánsku. Aby se tito lidé vůbec do táborů dostali a dosáhli na status uprchlíků, jsou pečlivě prověřeni ze strany Úřadu Vysokého komisaře OSN (UNHCR). V jordánských táborech nyní ty, kdo projeví zájem o pomoc z české strany, znovu přešetřují čeští úředníci, aby šlo o osoby, které nebudou mít větší problém s integrací a které nebudou pro Česko představovat bezpečnostní riziko. Během svého pobytu v ČR budou tito ze všech stran prověření syrští azylanti navíc monitorováni. Pokud se zde rozhodnou zůstat, zůstanou; pokud se po skončení syrské krize budou chtít vrátit, zase se vrátí. Případně se přesunou do jiné země. Všechny tři scénáře využili například běženci z Bosny a Hercegoviny, kterých Česká republika přijala v letech 1992–1997 (v době jugoslávské války) stokrát víc, tedy 7 000.

I když samo ministerstvo vnitra, které má přesídlení Syřanů v gesci, ještě nerozhodlo, do kterého svého zařízení je bude směrovat, internet už to ví. Bude to pobytové středisko v Kostelci nad Orlicí. Takže bděme: „Případné nazi-islámské uniformy, tedy hidžáby, nikáby, ‚tradiční‘ muslimský oděv u mužů – foťte a hlašte.“ To by mohlo pomoci. Mezi „dovezenými uprchlíky“ sice prý bude „naštěstí dost křesťanů“, ale víme, jak to s nimi je. Haw, domluvyla jsem. 

Foto: Kurští uprchlíci v Aleppu, Sýrie (autor: James Gordon)

Čtěte dále

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

„Debaty by neměly probíhat o nás bez nás,“ říká šestnáctiletá autistka

„My autisté jsme úplně normální lidé s normálními potřebami. Ale ano, je pár věcí, které mě od většiny lidí trochu odlišují. Co se každodenního života týče, tak se můj Asperger projevuje hlavně něčím, čemu se říká speciální zájem. Speciální zájmy jsou zájmy, do kterých je člověk úplně zažraný a ví o nich téměř vše,“ popisuje šestnáctiletá Kateřina Doudová, která si říká Dodo. Mezi její speciální zájmy patří především kyborgismus, věnuje se také kresbě. „Přidruženou komplikací k mé citlivé autistické duši jsou však panické ataky a nadměrné, až chorobné přemýšlení o různých problematikách. 

Marie Škardová 26. 5. 2020

„Práci máme rádi. Lidé ji neoceňují, berou to jako samozřejmost,“ říká popelář

Roman Hájek je popelářem už 26 let. „Ani já, ani kolegové se nestydíme říkat, že jsme popeláři, my tu práci máme rádi,“ říká a dodává, že se ale zároveň nesetkává ani s oceněním své práce: „Lidi naši práci berou jako samozřejmost. Moc si neumí představit, jak by to vypadalo, kdyby se neodvážely odpadky.“ Podle Hájka to popeláři nejvíce schytávají od nervózních řidičů. „Někdy to jsou nervy i pro nás, samozřejmě. Hlavně když na nás auta troubí nebo i někdy řidiči vylezou ven a jsou sprostí: ,vypadněte už tady odtuď a tak,“ popisuje denní střety se spěchajícími řidiči. 

Jiří Pasz 21. 5. 2020

 

 

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.