Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Komentář: Jak rychle se množí Syřani?

 

uprchlici syrie big

hatefreeAlena Scheinostová
Autor

Redaktorka Katolického týdeníku. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě UK v Praze. Věnuje se zejména tématům rodiny, společnosti, menšin, umění a kontemplace.

6
března
2015

Přijali byste syrské uprchlíky? Internetoví diskutéři ne. A to z mnoha důvodů. Co na tom, že jen mizivá část z nich se opírá o fakta – s takovým šokem, jako je sedmdesát přibyvších do desetiapůlmilionové populace, je prostě potřeba se nějak vyrovnat.

 

Takže: Předně není pomoc Sýrii naše věc. „Země, které jsou Sýrii mnohem blíž, jsou mnohem bohatší než my. Proč si je nevezmou k sobě?“ „Proč se nepřesunou někam do Turecka nebo jiné země, která jej jim podobná náboženstvím i klimatem?!“ Doma máme totiž svých těžkostí dost. „Na nemocné děti u nás se musejí sbírat víčka, ale na uprchlíky máme?!“ „Znám několik spoluobčanů, kteří se ne vlastní vinou dostali do nouze. Doporučím jim, aby vás navštívili, jistě jim přispějete na živobytí a necháte je v chladných nocích u vás přespat.“ Pomoc face-to-face vůbec frčí, pokud možno komplexní a i s případnými důsledky: „Ať si každý, kdo s imigrací souhlasí, vezme k sobě jednu rodinu a poskytne jim doma azyl, majetkově zodpovídá za jejich kriminální činnost, šatí je, krmí a pomůže jim najít práci. Pokud to nezvládne, tak se obě rodiny odstěhují spolu do uprchlického tábora v Turecku.“

Pozor, ta rodina se může rychle rozplemenit: „Dnes si jich sem nastěhujeme 70, a za padesát let se nám zde rozmnoží na pětset!“ A jak varuje hlas internetu, „tohle není humanitární pomoc. Tohle je obsazení Evropy.“ Protože „z malých nemocných dětí vyrostou teroristé“, a „budou se dít věci, jako se dějí v muslimských částech všude v západních státech. Nemá cenu se rozepisovat, o co všechno jde, víme to všichni.“ Nevíme? Přece „za pár let tu budou řvát aláchagbar a střílet z Akček.“

Kromě toho je tu „budeme do smrti živit, dostanou bydlení, zdravotní péči, vše zdarma“, zatímco „normální Čech si musí vše včetně bydlení zaplatit“. Přitom „máme dost kriminality a darmožroutů i bez uprchlíků“: „stačí, že máme cikánskou národnost“.

Mimochodem celá pomoc syrským utečencům je vlastně „etnobyznys neziskovek“, které „nehodlají pomáhat lidem, kteří to potřebují“, ale pro které je „imigrant tím lepší, čím více je pro integraci problematičtější, typicky muslimové“, a na muslimy dokonce „dostávají příplatky“! A muslimy tu nechceme, protože „prostě věří v islám. Například jen to, že uznávají právo šaría, z nich dělá zrůdy“. „Každý muslim má enormní podíl na devastaci naší společnosti.“

Proč také přijímat muslimy, když „těm je tam dobře“?! Ovšem to, „kolik trpí křestanů v Síriji, to ti naši buzíci ve vládě asi neví.“ Na druhou stranu, i kdyby to věděli, ono „křesťan nebo muslim – tak nebo tak zdegenerovanej člověk“, když i „papež je zaprodanec kultu multikulti“. Nejlíp by bylo „zakázat kromě islámu i křesťanství, protože nebude to zase tak dlouho, co tomu bylo ‚kaj se, neb tě bůh strestá‘. Haw domluvyl sem.“

A co že se to vlastně během letoška stane? Na základě rozhodnutí vlády ze 14. ledna t. r. přicestuje nejdříve během letních měsíců do ČR zhruba sedmdesát lidí, tedy patnáct zraněných nebo nemocných dětí se svými rodiči a sourozenci, kteří zatím žijí v uprchlických táborech v Jordánsku. Aby se tito lidé vůbec do táborů dostali a dosáhli na status uprchlíků, jsou pečlivě prověřeni ze strany Úřadu Vysokého komisaře OSN (UNHCR). V jordánských táborech nyní ty, kdo projeví zájem o pomoc z české strany, znovu přešetřují čeští úředníci, aby šlo o osoby, které nebudou mít větší problém s integrací a které nebudou pro Česko představovat bezpečnostní riziko. Během svého pobytu v ČR budou tito ze všech stran prověření syrští azylanti navíc monitorováni. Pokud se zde rozhodnou zůstat, zůstanou; pokud se po skončení syrské krize budou chtít vrátit, zase se vrátí. Případně se přesunou do jiné země. Všechny tři scénáře využili například běženci z Bosny a Hercegoviny, kterých Česká republika přijala v letech 1992–1997 (v době jugoslávské války) stokrát víc, tedy 7 000.

I když samo ministerstvo vnitra, které má přesídlení Syřanů v gesci, ještě nerozhodlo, do kterého svého zařízení je bude směrovat, internet už to ví. Bude to pobytové středisko v Kostelci nad Orlicí. Takže bděme: „Případné nazi-islámské uniformy, tedy hidžáby, nikáby, ‚tradiční‘ muslimský oděv u mužů – foťte a hlašte.“ To by mohlo pomoci. Mezi „dovezenými uprchlíky“ sice prý bude „naštěstí dost křesťanů“, ale víme, jak to s nimi je. Haw, domluvyla jsem. 

Foto: Kurští uprchlíci v Aleppu, Sýrie (autor: James Gordon)

Čtěte dále

Český středoškolák vozí seniory na místa, kam se vždy toužili podívat. Pomocí brýlí

Devatenáctiletý Adam Skokan je studentem maturitního ročníku Smíchovské střední průmyslové školy. Kromě studia zvládá řadu aktivit. Díky svým znalostem virtuální reality například pomáhá seniorům. „Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život,” přibližuje pro HFC. Tato mezigenerační setkávání přinášejí mnohé zkušenosti i jemu samotnému. „Co mi přijde obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet,” říká Adam, který je také členem mezinárodních týmů a projektů. Věnuje se tak prosazování práv studentů učňovských oborů na mezinárodní úrovni i organizaci festivalů. Za svoji aktivitu a přínos ...

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně.