Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Petr Honzejk: O českém antiislamismu

 

zeman big

honzejkPetr Honzejk
Autor

Novinář. Komentátor Hospodářských novin.

31
ledna
2015

V bojování cizích válek jsme my Češi mimořádně dobří. Víme přesně, co kdy kde má kdo udělat a zřídkakdy si to necháme pro sebe, protože jsme názoru, že plýtvat talentem se nemá a poradit, to my opravdu umíme. Jsme tím lepší, čím méně se nás problém týká a čím pravděpodobnější je, že ve skutečnosti nebudeme muset nic dělat. Když jde naopak o naše vlastní trable, tak ouha. Stavíme se k nim důsledně bokem. Tedy v lepším případě.

 

Třeba takový Miloš Zeman. Svolal do Prahy kongres jako připomínku 70. výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi a vyzval na něm k boji proti islamistickému nebezpečí. Dost na tom, že mluvil o hrozbě „superholocaustu“, což méně sebestředného a velikášského člověka vede k úvaze, zda je vhodné tváří v tvář lidem, jež přežili největší hrůzu v lidských dějinách, vymýšlet termín, který jejich utrpení zrelativizuje. Holocaust je holocaust. Hrůza všech hrůz. Žádnou předponu „super“ nepotřebuje.

Více na pováženou ovšem je, že se Zeman při pietní konferenci pokusil vyhlásit něco jako svatou válku islamistům. Ne proto, že by nešlo o reálnou hrozbu pro evropskou civilizaci. Islámský stát je skutečně barbarským úkazem, vraždy pařížských karikaturistů z Charlie Hebdo jsou poselstvím ze světa absolutního zla. Ale proto, že Zemanovy návrhy jsou naprosto nerealizovatelné, že za ně nebude nikdy muset nést žádnou odpovědnost, ani jako soukromá osoba, ani jako prezident České republiky. Svět nad nimi může maximálně pokrčit rameny, což se také plus minus stalo.

Zemanovo vystoupení tak má jediný, zcela reálný efekt: Zvyšování míry nenávisti vůči všem muslimům bez rozdílu, přihřívání xenofobní kaše, kterou se u nás kdekdo rád živí. Nejvyšší autorita státu vlastně přitakává obskurním postavám ze sdružení Islám v ČR nechceme, které nejsou ochotné ani v nejmenším rozlišovat mezi běžným muslimem, a fanatikem s kalašnikovem v ruce. Prezident, (možná nevědomky) podporuje fanatismus s opačným znaménkem – fanatismus protiislámský. Oba fanatismy mají společné jedno: Nejsou ochotné přemýšlet, rozlišovat, společnost přetvářejí v izolované kmeny slepě útočící proti sobě, proti všemu, co je jiné. Tisíce lidí už nyní tleskají vůdcům českého antiislámského vzbouření, kteří se každým výrokem usvědčují, že islám vlastně neznají a byli nejdále v Turecku před dvaceti lety, jako hlavní český antiislamista Konvička. Je to o to pozoruhodnější, že muslimů jsou v Česku oficiálně jen čtyři tisíce, fakticky maximálně dvacet tisíc. S mírnou nadsázkou se dá říci, že drtivá většina Čechů viděla muslima jen v ilustracích ke knihám Karla Maye Ve stínu padišáda či Divokým Kurdistánem. Přesto jsme schopni nenávidět muslimy jako takové.

Islám v Česku problém nepředstavuje, přesto s ním, v čele s prezidentem, vedeme válku. Dokážeme všem okolo radit, co a jak by se mělo dělat, jsme často radikálnější než ti, kteří musí žít v sousedství zfanatizovaných islamistů, jako Pařížané či Londýňané. Je to znepokojivá zpráva hned ve dvou ohledech: Dokážeme vidět spíš cizí trable než naše a to ještě zkresleně. A jako metodu řešení problémů volíme spíš bezmyšlenkovitý křik, od kterého bývá jen krok k násilí, než rozum a empatii.

A tady se dostáváme oklikou k tomu, co bylo na prezidentově projevu při vzpomínce na oběti holocaustu nejznepokojivější: Ani slovem se nezmínil o těch, kteří si prošli za okupace stejným peklem jako Židé. O českých Romech. Jejich osud přitom představuje problém dodnes, česká společnost se s vlastní vinou vůči nim (dozorci v romském koncentračním táboře v Letech byli převážně Češi) nevyrovnala, naopak se vůči nim stále staví nepřátelsky. Příčiny jsou samozřejmě komplikované, ale to nic nemění na tom, že právě tady je náš problém, o kterém stojí za mluvit, který bychom měli na všech úrovních řešit.

Prezident a vlastně skoro celá společnost se ale před ním schovává. Nebo v horším případě v tichosti přemítají o podobně radikálních řešeních, jako jsou Zemanova „řešení“ islamistického problému. Co jiného je mimochodem Zemanova nedávná obhajoba speciálních škol, které nejsou než prostředkem uklizení romských dětí z očí většinové společnosti, prostředkem segregace?

Pro všechny radikály jedno doporučení: Co takhle přestat řešit cizí trable a soustředit se na naše, přičemž místo pudů a hormonů začít používat vývojově mladší systémy, například mozek?

 

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.