Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Umění přizpůsobit se

 

prizpusobitse big

uhlovaSaša Uhlová
Autorka

Publicistka a novinářka, absolventka romistiky na FFUK v Praze. Je redaktorkou Deníku Referendum.

8
ledna
2015

„Přizpůsobit se, přizpůsobit, to se lehko řekne, ale čemu se máme přizpůsobit?“ rozhořčeně mi říká čtyřicetiletá Elena, matka tří dětí, a rukou ukazuje ven. Venku běhají děti, postávají sousedé a na první pohled je vidět, že jsme v ghettu, že tu bydlí skoro jen samí Romové. Odstěhovat se není snadné, sehnat stálou práci je také těžké, ještě že se najde tu a tam nějaká brigáda a všechny děti z ghetta chodí do jedné školy, kam nechodí žádné bílé (české? etnicky české?) děti. Elena by ráda bydlela jinde, chtěla by, aby ona i její muž měli stálou práci a taky by chtěla pro své děti lepší školu. Jenže tvrdí, že to je v podstatě nemožné.

Jestli ona to nepřehání. Možná si jen stěžuje, protože nechce nic dělat. Je spokojená na dávkách a o jejich vztahu ke vzdělání si nemusíme nic vykládat, že jo. Jenže já jí věřím. Nejen proto, že ji znám a vím, jak se snažila najít byt jinde, dokonce jsem jí s tím pomáhala, a že vím, jak dlouho chodila do práce, dokud podnik, ve kteréjm pracovala, nezrušili, a že vidím, jak se snaží pomáhat s přípravou do školy svým dětem.

Věřím jí i proto, že znám další lidi v podobné situaci. Nejlíp se to ukazuje na těch, kteří v žádném ghettu nebydlí a setkávají se s diskriminací. Opravdu? S diskriminací? Neříkejte?!

Ano, opravdu. Nebo jak byste nazvali to, že když můj kamarád Ivan sháněl byt, bylo pro něj v podstatě nemožné ho najít? Vždycky když ho uviděli, tak mu řekli, že byt není volný. Někdy mu přímo řekli, že Romům nepronajímají. Jindy zas, že se omlouvají, ale že by se jim z baráku odstěhovali ostatní nájemníci. Jo, Ivan je hodně tmavý, vypadá hodně jako Rom. Ale taky má třeba vysokou školu, ale to je mu k ničemu, když si jde pronajmout byt. Nakonec ho sehnal přes známý, ale trvalo to skoro rok. Že to není diskriminace? Protože měli špatný zkušenosti? S kým? S Ivanem? To těžko, je mimořádně tichý a nájem vždycky platil včas. Možná se mezi těmi, kteří ho neubytovali, najdou i tací, kteří říkají: Měli by se přizpůsobit.

A co byste řekli tomu, kdybyste sháněli práci a nemohli jste žádnou sehnat? Tam, kde je nezaměstnanost, se to týká všech, ale Romů se to týká víc. Jak moc to člověka demotivuje, jsem si uvědomila při povídání v romské ženské skupině. Všechny ženy, které tam byly, chtěly pracovat, některé měly maturitu, většina pak aspoň nějaký učňák. Většina z nich taky nějakou práci měla, byly uklízečky. Jinde je nevzali. A taky se jim stávalo, že jim nezaplatili, protože pracovaly na černo. Ne snad proto, že by chtěly pracovat nelegálně, ale proto, že je nikdo jiný nezaměstnal. „Lepší práci jsem přestala shánět, když jsem pochopila, že vždycky raději vezmou kohokoli jiného, než mě“ svěřila se mi Věra, která má prostě smůlu, že je tmavá. Maturita, pěkné vstupování, čisté oblečení, ani její velká spolehlivost jí k ničemu nebyly. Neměla totiž možnost dokázat, že bude dobrá. Jestli si někdo z těch, kdo ji nezaměstnal, myslí, že by cikáni měli pracovat, se můžeme jen domýšlet.

A snad nejčastěji slyšíme, že „nemají vztah ke vzdělání“. Máme tu normální základní školy, kam chodí bílé děti, občas nějaké romské. Pak tu máme speciální školy, kam chodí hodně romských dětí. Nu a taky tady máme základní školy, kam chodí jen romské děti. Ředitelé těch prvních škol často tvrdí, že romské děti vzít nemohou. A to proto, že by jim tam české děti přestaly chodit. Rodiče by si stěžovali. Asi mají pravdu, že si rodiče často stěžují a že se bojí. Ovšem jak k tomu přijdou ty romské děti, když je v normální škole nechtějí? Majčina dcerka chodila do školky, a když s ní šla máma na zápis do první třídy, stál na schodech školník. Viděl romskou maminku s dítětem a řekl jim: „vy máte zápis tam“  a ukázal na vedlejší školu, speciální. Majka se nedala, zkusila zápis v normální škole, ale nevzali je, i když její dcera uměla barvy a odpovědět na všechny otázky. Hledala tedy jinou školu a našla ji. Její dcera chodí do normální základní školy a má docela dobré známky. Chce být učitelkou a možná se jí to podaří.

Ale kdyby se Majka tolik nesnažila a hlavně kdyby tak dobře nevěděla, jak je to důležité, skončila by její dcera ve speciální škole. Pak by neměla dobré vzdělání a měla by problém najít si práci. Kruh se uzavírá. Určitě by si všichni přáli, aby Romové měli vztah ke vzdělání, aby nebyla ghetta, kam se ostatní bojí chodit, aby chodili do práce. Jenže vlastně děláme všechno proto, aby tomu tak nebylo. Jestli fakt chceme, aby Romové žili normální život, musíme jim dát šanci. Místo toho, abychom sáhodlouze mluvili o tom, co mají dělat, pro začátek stačí, když každého člověka budeme posuzovat zvlášť. Když si znova a znova dáme tu práci a ke každému budeme přistupovat tak, aby mohl ukázat, co v něm je.

Foto: Lukáš Houdek


Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.