Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kebaby nám diktovat nebudou!

 

kebab big

cajthamlovaTereza Cajthamlová
Autorka

Studentka žurnalistiky a sociální práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, "pseudohumanistka" a "xenofilka".

5
ledna
2015

My Češi jsme prý smějící se bestie a smysl pro humor nám pomáhal zvládat obtížné okamžiky našich dějin. Budiž, ale v období míru a bezpečí nám to teda moc nejde a ani nepoznáme, když si někdo střílí z nás. Klidně skočíme na lep Japonci, který z Evropy vyhání přistěhovalce, zatímco nás vyzývá, abychom polonazí před mešitou venčili prasata a přestali jíst kebab.

A to se Tomio Okamura na náš účet baví už pěkně dlouho. Nejprve se v nás pokusil vyvolat lásku k orientu svým obchodem s japonským jídlem, aby se vzápětí prohlásil za českého vlastence a odhalil nám dopodrobna svůj genetický původ. Zvláštní důraz přitom kladl na moravskou polovinu genů, která ho patrně opravňuje k tomu, aby řešil rasu a etnikum i všech ostatních, kdo stejně jako on chtějí žít v České republice. Takže nám vysvětlil, že cikáni jsou pro českou společnost přítěž a měli by mít vlastní stát, což českému nacionalistovi z Japonska pomohlo k senátorskému křeslu. Před volbami do Evropského parlamentu Okamura prováděl důkladné kontroly i ve vlastních řadách, a tak jsme se o jedničce jeho kandidátky Kláře Samkové dozvěděli, že na rozdíl od svého bývalého manžela „nemá ani kapku cikánské krve“.

Jeho vrcholným číslem je zatím 25 způsobů, jak po otázce cikánské vyřešit taky tu muslimskou. Napsal to pro něj sice jeho spolustraník Jiří Kobza, který však nepochybně vycházel z Okamurových poznatků o tom, jak komická je česká stádnost. Necelé dva dny po zveřejnění seznamu více než pět tisíc lidí lajkem ocenilo rady, aby si koupili prase a šli ho spoře oblečeni vyvenčit před mešitu a další místa, kde muslimové žijí a tráví čas, případně aby české podniky jejich majitelé pojmenovávali infantilním názvem U veselého prasátka.

Z české lhostejnosti k chudobě si Kobza s Okamurou zase dělají legraci v bodě, kde nás nabádají k tomu, abychom bezdomovce posílali k mešitám. To je užitečná rada, protože mešita je jedno z mála míst v téhle zemi, odkud bezdomovce pravděpodobně nikdo vyhánět nebude, což potvrzuje i ředitel Muslimské unie Muhamed Abbas.

Kobza má narážky i na naši důvěřivost. Takže testuje naši pozornost tím, když jen tak mimochodem zmíní známý hoax o australské premiérce, která se snaží dopisem vystrnadit muslimy ze země. Nebo zkouší, jestli si zvládneme ověřit, že Ústředí muslimských obcí má na státní registraci samozřejmě právo, pokud splní všechny podmínky. A jakmile se tak stane, žádná petice tomu nemůže zabránit.

Tím však Kobza své originální nápady vyčerpal. Dál v textu například vyzývá, abychom u muslimů nenakupovali a neměnili peníze, protože „každý zakoupený kebab je jen další jeden krok k burkám“. To není nic nového, stejnou strategii měli i nacisté, kteří v německých městech pochodovali s nápisy „nekupujte u Židů, nakupujte v německých obchodech“. A možná, že inspirací byl Kobzovi i známý český popěvek z doby Hilsneriády: „Nekupujte u Židů cukr, kafe, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku". Hned vzápětí autor návodu boje proti muslimům dodává, že fajn by taky bylo zveřejňovat seznamy a adresy míst, kde nabízí nebo vaří halal jídla. Ani seznamy muslimů, respektive židů, a těch, kteří s nimi mají cokoliv společného, nejsou původním nápadem Kobzy nebo Okamury. Jako věrná kopie nacistické antisemitské propagandy působí i návod na rozpoznání muslimů a muslimek podle vousů a délky sukně. Tohle už ale není sranda ani trochu.

Podle posledního sčítání lidí u nás žijí necelé tři a půl tisíce muslimů, neoficiálně možná trochu víc. Pokud je cíleně nevyhledáváte, máte možnost je potkat maximálně tak v noci u stánku s kebabem, kam vás vyžene hlad, protože v hospodě U veselého prasátka už dávno zavřeli kuchyň. Okamura dobře ví, že nejvíc se bojíme toho, co neznáme. A že trneme hrůzou, aby nám snad muslimové nechtěli přikazovat, co máme nosit na sobě, co jíst, jak se chovat a kam chodit. A tak si z nás utahuje tím, že to všechno dělá sám a bude se náramně bavit, když ho někdo poslechne.

Takže já bych po vzoru Tomia Okamury měla jednu radu, jak nejlépe bojovat s nebezpečím, které se skrývá v nás samotných. Trénovat ten pověstný smysl pro humor. Zatím se nedokážeme ubránit ani tomu, jak s námi manipuluje jeden fanatický populista Okamura.

Foto: Lukáš Houdek


Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.