Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Ukázali jsme jim, že hodnota člověka se odvíjí od barvy jeho kůže,“ říká Češka, která byla dobrovolnicí v Keni

 

kolomaznikova big

kolomaznikovaSára Kolomazníková
Autorka

Dvacetiletá Sára Kolomazníková studuježurnalistiku na FF UP. Spolupracuje s Archou Olomouc, zajímá se o problematikumenšin. Částečně i proto se rozhodla vyjet do Afriky jako dobrovolnice.

1
května
2020

Celý život jsem snila o tom, jak se jednou vydám sama do světa. Po maturitě se mi můj sen splnil a já vyletěla z panelákové klece ven. Netroškařila jsem, zvolila jsem rovnou Afriku. Dva měsíce jsem jako dobrovolník pomáhala keňské rodině s prací a dětmi, které se postupně staly mými nevlastními sourozenci. Naučila jsem se rozumět jejich přízvuku a troufám si říct, že i jejich srdcím. Zametala jsem keňským koštětem, připravovala keňské jídlo, marně se pokoušela nosit nákup na hlavě a především si uvědomila, že každá země na světě je propojena s těmi ostatními a že osudy ostatních jsou naší zodpovědností.

Běloška v malém keňském městě

Po dvaceti hodinách cesty jsem konečně na místě. Moje bezprostřední pocity? Všichni na mě hledí. Někteří se otáčí tak moc, že mám strach, aby nespadli z kola. Ze všech stran slyším ‚Mzungu, how are you?‘ a této otázky se po celé dva měsíce nezbavím. Mzungu znamená svahilsky běloch a je to moje nálepka. Bílá kůže je moje nálepka.

kolomaznikova 1

Přednost v jízdě, co to je?

Jedeme vlevo a já mám neustále nutkání dostat nás doprava, na ‚správnou‘ stranu. Matatu, dodávka vezoucí dvakrát víc lidí a jedoucí čtyřikrát rychleji, než by měla, s přehledem překonává všechny mé předešlé adrenalinové zážitky. Ze dveří auta zbyla pouhá konstrukce a střecha je zpevněna provazem. Současně jsou na ní naloženy kufry a jiná zavazadla, také přivázané provazem. 

Klíčovou postavou celého vozu je člověk, který sedí na krajní sedačce v otevřených dveřích, přidržuje kufry na střeše, hlídá si, aby mu všichni zaplatili a ve městě láká kolemjdoucí, ať si nastoupí. Zkrátka evropského průvodčího strčí do kapsy. Mezitím řidič provádí kouzla na vozovce. Na několikaproudé silnici jezdí zleva doprava podle toho, kde se zrovna jede rychleji. Přednost v jízdě neexistuje, ustoupí ten s vyšším pudem sebezáchovy.

kolomaznikova 3

Kulturní prostředí a hry

Nějakou dobu mi trvá, než přivyknu místnímu přízvuku. Například slovo sure vyslovují takovým způsobem (šua), že si v první chvíli nejsem jistá, jestli si nedělají srandu. Po uplynutí pár týdnů už vyslovuji podobným způsobem, ale pobavenému úsměvu se stejně nikdy neubráním. Nestojí mezi námi však jen jazyková bariéra, mnohem zásadnější je ta kulturní. Poprvé mi to dojde, když se snažím děti naučit hrát Aktivity. Vysvětluji jim pravidla stále dokola a oni mi tvrdí, že tomu rozumí. Ale nerozumí tomu ani trochu. Možná jim vrtá hlavou, proč místo toho nehrajeme fotbal. Ten hrají vždycky, všude a za všech okolností. Evropské země rozlišují často podle známých fotbalových hráčů.

Nakonec se nám podaří uskutečnit alespoň pantomimu. I tu však provádějí po svém. Do této chvíle jsem si myslela, že všichni na světě předvedou králíka přiložením rukou k hlavě, ale moji keňští přátelé mě vyvedli z omylu. Edith ho předvádí zkrátka tak, že pokrčí nos. A všichni, až na mě, to pochopí.

kolomaznikova 4

Bez uniformy se ve škole neukazuj


Největší šok pro mě představuje pozorování ‚dospělých dětí‘. Většina z nich jsou sirotci, takže si osvojily pravidlo, že starší se stará o mladší a všichni o sebe navzájem. Pokud mají rodiče nebo nějaké příbuzné, tak jim pomáhají s prací. Někteří mají štěstí a chodí do školy. Školství sice není placené, ale není ani zadarmo. Podmínkou je, aby všichni žáci měli školní a sportovní uniformy, učebnice a další potřebné pomůcky. Bez nich jim je vstup zakázán. Dívky navíc musí mít nakrátko ostříhané vlasy zapletené do copánků kvůli hygieně a také proto, aby příliš nepřitahovaly pozornost opačného pohlaví.

kolomaznikova 5

Ti, kteří si mohou dovolit platit internát, zůstávají ve škole po celý rok. Ostatní chodí každé ráno pěšky bez ohledu na vzdálenost. Když je vidím, jak si samy hrají uprostřed buše, část mě očekává, že za chvilku přiběhne i jejich maminka se svačinou a pokyny, kam nesmí chodit a co nesmí dělat. To se ale nestane. Nezbývá jim nic jiného, než se naučit samostatnosti.



Diagnóza: malárie


„Jak mi ta holka může tvrdit, že má malárii, když se mnou úplně normálně mluví místo toho, aby umírala?” ptám se sama sebe. O pár dní později pochopím, že tato našim evropským uším tak nebezpečně znějící nemoc, je pro ně pouhá chřipka. Pokud jsou k dispozici kvalitní antimalarika, „chřipka” je pryč do tří dnů. Až když malárie osídlí i moje tělo, uvědomím si, jakým klenotem je české zdravotnictví. Začíná se mi stýskat po našich čistých, organizovaných a perfektně vybavených nemocnicích, ve kterých pracují odborníci a po chodbách neběhají myši. 

Keňa nicméně patří k těm vyspělejším a bohatším zemím Afriky, takže se tady vyskytuje alespoň nějaká nemocnice. Vydávám se do ní až večer, protože ve dne bych neměla šanci dostat se na řadu. Lidé sedí na židlích lemujících celou místnost a když místa dojdou, chlapi donesou konstrukci sedadel ze starého autobusu. Jak prosté. 

Když na mě konečně dojde řada, sdělím sestřičce, že mě bolí hlava a břicho, načež dostanu na výběr, jaký test si chci nechat udělat. Příznaky mohou znamenat malárii, tyfus nebo cokoli jiného. Záleží jen na mně a na tom, kolik mám peněz. Zvolím si test na malárii, protože pro ten stačí jen kapka krve z prstu. 

kolomaznikova 6

Zatímco čekám na výsledky, létá kolem mě spousta pravděpodobně nakažených komárů - přenašečů. Paradoxy, samé paradoxy. Žena v bílém plášti mi konečně přinese výsledky. Údajně je test pozitivní, a proto mě posílá za doktorem. Ten sepíše zprávu obsahující moje křestní jméno, příznaky a léky, které si mám koupit (ty nejdražší, samozřejmě). Odcházím a nemám žádnou jistotu, jestli mi toho v těle nekoluje mnohem víc. Připadají mi směšné moje předešlé stížnosti na české doktory, kteří se dostatečně neusmívali.

Na trhu zvítězí jen ti nejmazanější



Hlavní dominantou každého města nebo vesnice jsou trhy. Dá se na nich sehnat všechno od jídla přes zbraně až po rakev. Mě zajímá hlavně jídlo. Na trhu můžu koupit čerstvé ovoce a zeleninu, které v supermarketu nenajdu. Na druhou stranu v obchodě je cena pevně daná, což mi dost usnadňuje život. Navíc paní prodavačka je vždy nadšená, když jí zaplatím přesně, protože si váží toho, že se „bohatý běloch” naučil jejich měnu. Trh je džungle a vítězně z ní vyjdou jen ti nejmazanější. A to já nejsem. V cenách zeleniny se neorientuju ani v Česku, natož v Africe. Pro bělocha také platí úplně jiná pravidla - cena je minimálně dvakrát vyšší. Smlouvat se ale každopádně snažím, protože vím, že jim to udělá radost.



kolomaznikova 7

Kolik je druhů lidí?

Je pro mě nezvyk slyšet ‚mám rád svou zemi‘ a nenajít v tom ani špetku ironie. Přestože jsou na svou vlast hrdí, za zemi zaslíbenou považují Evropu, od které si slibují bezproblémový život v luxusu. Ukázali jsme jim to tak skrze filmy a videoklipy. Potvrzujeme jim to, když přiletíme, poznávat jejich svět‘ s Canonem na krku a za zobrazení chudoby získáváme lajky na Instagramu. Ukázali jsme jim, že hodnota člověka se odvíjí od barvy jeho kůže. Mnozí tomu i dnes věří. 

kolomaznikova 2

Přes všechny naše snahy politické korektnosti v nich stále přežívá přesvědčení, že lidé se dělí na bílé a černé, civilizované a divochy. A že jen jedna z těchto skupin je ta správná. Mnozí lidé v Africe vlastne věří tomu, že jsou něco míň. Že jejich kůže je odsuzuje k životu v bídě a méněcennosti. Myslí si to i malé děti, které si nemohou pamatovat hrůzy kolonialismu, vykořisťování a zotročování. O tomhle všem přemýšlím, zatímco umývám talíř, který mi jeden z chlapců nechtěl dát, protože si prý nezaslouží, aby mu běloch umyl talíř. Domů se vracím starší minimálně o 50 let.

Foto: Sára Kolomazníková

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.