Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

 

jana horvathova big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

31
března
2020

 

Česká historička a muzeoložka Jana Horváthová pochází ze známé romské rodiny Holomkových. Svoje kořeny však ze strachu před okolím tajila. „Já jsem ze svého původu měla komplex a hrozně jsem se obávala, že když to spolužáci zjistí, budou se mi posmívat. Bylo to pro mě tak citlivé, že ani s vlastními rodiči jsem o tom nedokázala mluvit,” vzpomíná ve videu projektu 30 let od Sametové revoluce: minority a změny, který přináší osobní výpovědi šesti lidí patřících v České republice k menšinám. Při studiu historie na Masarykově univerzitě se však stal jejím profesorem historik Ctibor Nečas, který publikuje o dějinách českých Romů. Ten ji oslovil ke spolupráci a natolik změnil její pohled, že začala studovat prameny o vlastní rodině a poté o Romech obecně. „A z toho pociťovaného hendikepu z romského původu se u mě stal úplný opak a já jsem na své kořeny začala být hrozně pyšná,” popisuje Horváthová. Po promoci se pak zapojila do romského hnutí a stála u zrodu Muzea romské kultury v Brně, jehož je již téměř dvacet let ředitelkou.

Rodina Holomkových

Janiným dědečkem byl český právník, politik a romský aktivista Tomáš Holomek. Rodina Holomkových pocházela z romské osady Hraničky, kde byl Tomášův otec Pavel předákem. Pavel Holomek pracoval jako koňský handlíř a později se s rodinou usadil v nedalekých Svatobořicích. Zde si na základní škole všimli Tomášova talentu a doporučili jej pro studium gymnázia. Nadaný student se stal prvním československým Romem, který dosáhl vysokoškolského titulu, když v roce 1936 promoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 

Druhou světovou válku, ve které v koncentračních táborech zahynula celá jeho rodina, strávil Tomáš s partyzány schovaný v lesích na Slovensku. Po válce působil jako vojenský prokurátor a aktivista. V roce 1969 byl jedním ze zakladatelů Svazu Cikánů-Romů, který však fungoval pouze čtyři roky, poté byl komunisty zrušen. V jeho stopách poté pokračoval syn Karel. Vystudoval strojní inženýrství na Vojenské akademii v Brně, kde poté několik let působil jako asistent. Kvůli svým politickým postojům však musel místo opustit. Po revoluci se stal prvním romským poslancem v demokratickém Československu. Je předsedou Společenství Romů na Moravě.

Likvidace Romů v době války

Během druhé světové války došlo k téměř naprosté likvidaci historických Romů na našem území. Jana Horváthová doplňuje, že spolu s lidmi byly zapomenuty i jejich příběhy o úspěšné integraci, ke které měli tehdy Romové dobře našlápnuto. „Nebyl tam jenom jeden ten můj dědeček vysokoškolák, tam už začínali studovat gymnázium další Romové, byli vyučeni v oboru, dokonce ženy studovaly měšťanské školy,” popisuje Horváthová. „A kdyby se těch zkušeností využilo, tak už by bylo jasné, jak ten proces integrace funguje,” dodává.

jana horvathova 1

Podle výzkumů historiků se Romové ve větších počtech ve venkovské společnosti na Jižní Moravě začali usazovat na konci 17. století. „V momentě, kdy se usazovali, tak přestávali s parazitnictvím. Moje rodina taky kradla, dělala drobné krádeže. Ale jakmile získali neromské sousedy, tak pochopili, že to jsou lidé na jejich straně, kteří jim pomohou v případě nouze, a že nemohou okrádat své sousedy a své přátele. Takže oni velmi rychle zanechali těchto věcí a pak to směřovalo až k tomu, že dědeček studoval Karlovu univerzitu. Už se dostávali úplně jinam,” vysvětluje Horváthová. Úspěšná integrace byla dle ní založena také na tom, že majorita Romům pomohla. Například jejího dědečka podpořili učitelé ve škole, jinak by jeho vzdělání nebylo možné. „Takže je škoda, že se tyto příklady zapomenuly. Mělo by se o nich mluvit a měla by se o ně veřejnost zajímat. Protože myslím, že českou veřejnost teprve čeká i reflexe druhé světové války a genocidy Romů v této době,” doplňuje.

Romové v době normalizace

Až na čtyřleté období, kdy Romové dostali možnost založit vlastní organizaci, socialismus etnoemancipační snahy nepřipouštěl. „Vlastně ani termín Rom nepřipouštěl, byli to občané cikánského původu, kteří se měli asimilovat,” připomíná Jana Horváthová. „Na jednu stranu byla povinnost pracovat, dnes to Romové hodně zdůrazňují, že tehdy měl každý práci, protože měl na ni nárok. Na druhou stranu byli v takovém fakticky nerovnoprávném postavení, protože buď měli šanci se asimilovat, pak dostali jakoby šance ve společnosti, ale pokud chtěli žít jako rovnoprávní Romové, tak to nemohli zveřejňovat,” dodává.

Deziluze po revoluci

Po revoluci pak dle ní Romové pociťovali euforii a naději, že nyní dostanou ve společnosti prostor pro vlastní rozvoj. „Majorita byla asi taky v zajetí iluzí, že tedy Romové jsou na naší straně a teď to všechno půjde. Jenomže každodenní praktický život ukazoval, že každý je trochu jinde.” U Romů pak Horváthová vnímá největší hendikep ve vzdělání a nedostatečné kvalifikaci, jelikož za socialismu byli vzděláváni především ve zvláštních školách. Po revoluci se pak díky tržnímu mechanismu svobodné společnosti dostávali jako první mezi nezaměstnané, žili ve vyloučených lokalitách, které začaly vznikat již po válce, a díky špatné ekonomické a sociální situaci se izolace od majoritní společnosti prohlubovala.

 „Je to obrovský problém, ta izolace, protože souvisí se všemi oblastmi každodennosti,” míní Horváthová. „Je tady určité neustále se zvyšující procento úspěšných Romů a ti se už dokáží o sebe postarat. Ale na druhou stranu u nás panuje veliká averze vůči Romům a lidé jsou v zajetí stereotypů o takzvaných cikánech, tak i ti úspěšní a vzdělaní Romové mají docela problém se veřejně přiznávat ke svému romství,” dodává.

Budoucnost

Jana Horváthová se zasazuje o zpřístupnění romské historie širší veřejnosti. Pro Moravské zemské muzeum připravila výstavy Svět očima Romů a Hledání domova. Angažovala se v záležitosti odškodnění českých Romů za rasovou perzekuci v době války a podílela se také na realizaci projektu romských pamětníků druhé světové války pro Memorial Holocaust Museum ve Washingtonu. Zároveň podporuje etnoemancipaci Romů v dnešní době. 

„Já si myslím, že to je otázka budoucího vývoje, že i naše izolovaná česká společnost se bude světu otevírat. I ta občanská společnost se dostane trochu výš. Ono to asi časem půjde, ale myslím si, že ještě několik generací Romů, romských dětí, bude ztracených. Díky té averzi, díky tomu, že jsou izolováni a že tu veřejnost to prakticky nijak víc nezajímá,” shrnuje. „Ve volbách volíme politické strany, ale žádná z těch velkých stran nemá program pro Romy a jejich integraci nebo na zlepšování soužití. Protože oni vědí, že si tím odlákají voliče. Takže prakticky na volitelných místech nemají ani romské kandidáty, byť dneska už je spousta mladých vzdělaných Romů, kteří by zájem o politickou práci měli,” uzavírá.

Videa s názvem 30 let od Sametové revoluce: minority a změny jsou součástí projektového cyklu Meaning of Democracy, podpořeného pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung. Projekt reflektuje významná výročí roku 2019. Padesát let od počátku normalizace pohledem žen, které proti ní protestovaly, a třicet let od Sametové revoluce pohledem menšin. Autorský tým tvoří Barbora Latečková, Jana Plavec a Tomáš Bouška. 


Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.