Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Již integrovaní lidé najednou čtou, že by měli umřít, že by je měli postřílet,“ říká česko-syrská lékařka

 

samira sabai big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

19
února
2020

Podle česko-syrské lékařky Samiry Sibai, která pracuje na jedné z pražských poliklinik a která aktivně podporuje přijetí uprchlických dětí z Řecka, je obrovský rozdíl v tom, jak se lidé k Syřanům chovali dříve a po vypuknutí uprchlické krize v roce 2015. „Předtím se většinou ani nevědělo, že Arabové jsou muslimové nebo že Syřané jsou Arabové. Tyhle souvislosti většina lidí ani nevěděla nebo nevnímala nebo jim byly lhostejné, brali to spíše jako zajímavost,” vzpomíná Samira ve videu projektu 30 let od Sametové revoluce: minority a změny, který přináší osobní výpovědi šesti lidí patřících v České republice k menšinám. „A potom najednou nejvyšší vládní činitelé začali říkat nesmysly, nadávat na nějaké imaginární arabské nebo muslimské nájezdníky, vykřikovat, že se ti lidé nedokážou integrovat. A čte to člověk, který tady žil předtím 14 let a žije tady zase, který tuhle zemi taky víceméně považuje za vlastní,” přibližuje své pocity. Dříve se snažila zapojit do veřejné diskuze, dnes je již ale k těmto snahám skeptická. „Bohužel to nemá žádný smysl, nebudeme se hádat s trolly na internetu,” vysvětluje.

Sametová revoluce

Události Sametové revoluce prožila tehdy osmiletá Samira v Sýrii, kde rodině zprostředkovávala zprávy matka, malířka pocházející z Československa. „Nejvíc si pamatuji vyprávění o 17. listopadu, když se to moje máma snažila vykládat svojí ještě velmi nedokonalou arabštinou našim švagrovým. O tom, jak ti studenti stáli, jak měli v rukou růže a jak na ně šli policajti a mlátili je, až byla všude na zemi krev. To na mě nejvíc zapůsobilo,” vzpomíná. Když pak v devadesátých letech přijela opět do Československa, zaujala ji všudypřítomná euforie. „To bylo něco neuvěřitelného, to musel člověk vnímat tu atmosféru, jak se všichni na sebe usmívali na ulicích,” pamatuje si.

samira sabai 2

Nenávist a nepochopení

Samira Sibai se narodila se v roce 1981 do česko-syrské rodiny. Většinu mládí strávila v Sýrii v Homsu, odkud pochází její otec. Po jeho vzoru se rozhodla pro studium medicíny v Damašku. Kvůli válce, ve které v Sýrii zemřela část rodiny, se její rodiče rozhodli vrátit zpět do České republiky. V souvislosti s uprchlickou krizí se pak rodina začala setkávat s nenávistnými útoky a nepochopením.

„Problém je, že na internetu je jednak spousta trollů, a jednak tam píší lidé pochybné inteligence. A člověk v běžném životě tyto lidi nepotká. A kdyby je potkal, tak oni mu to do očí neřeknou. Ale mají asi tu představu, že internet je něco jako jejich obývák nebo jejich stůl v hospodě, že si tam mohou vylévat tu svou žluč, tu svoji nenávist. A že vlastně se to vůbec nedostane k těm lidem, proti kterým je to namířeno,” myslí si Samira. „Vždyť ti lidé, kteří už tady byli integrovaní, měli tady svoje životy, svoje přátele, měli rádi Českou republiku, si najednou čtou tohle. Najednou čtou, že by měli umřít, že by je měli postřílet, že by je měli utopit. A často se stáhnou do sebe a už nechtějí s nikým diskutovat,” dodává.

Nadávky a přání smrti nejsou diskuze

Nenávistné komentáře a výhrůžky pak dle ní opravdu dokázaly řadu jejích známých odradit od společenského dialogu, o který se zpočátku snažili. „Ze začátku tady byla spousta Syřanů, studentů a tak, co jako dobrovolníci jezdili po různých akcích vysvětlovat. Ale pak toho pomalu začali nechávat, protože to nemá žádný smysl, nebudeme se hádat s trolly na internetu,” vysvětluje. „To je podobné, jako co mně vykládala zase moje babička, že tu bylo proti Židům za Hitlera, což ona osobně zažila. Člověk může chápat takové ty obavy, že když sem přijde spousta lidí z jiného zázemí, tak jak se budou integrovat, kdo je bude živit, kde se na to vezmou peníze. O tom všem se dá diskutovat. Ale nadávky a přání smrti, to není diskuze. A s lidmi, kteří to dělají, já se už bavit nebudu a myslím, že většina mých známých to vnímá stejně,” popisuje.

samira sabai 1

Multikulturalismus může fungovat

Samira vyrostla v odlišném kulturním a náboženském prostředí, do české společnosti se však bez problémů začlenila. V Čechách se cítí doma a nevidí důvod se vzdávat své víry. „Já jsem důkaz toho, že multikulturalismus funguje, protože já jsem jeho produkt. Mě nikdo nemůže zaškatulkovat, nikdo nemůže říct, jestli jsem víc Češka nebo Syřanka, nebo víc muslimka nebo víc cokoliv, protože to všechno jsem pořád já. A snažit se lidi takhle řadit jenom na základě náboženství, rasy, pohlaví je nesmysl, protože je to nedostačující,” říká lékařka a z videa je patrné, že se jí nenávistné komentáře, namířené proti muslimům, opravdu dotýkají. „Není to, že by člověk měl dvojí loajalitu nebo dvojí identitu. Má mít loajalitu k sobě, k pravdě a ke spravedlnosti, ne k té nebo té vlasti, nebo té nebo té víře, ale k tomu, co je správné a co je spravedlivé. A je jedno, jestli to někdo bude vnímat jako vlastizradu,“ uzavírá.

Videa s názvem 30 let od Sametové revoluce: minority a změny jsou součástí projektového cyklu Meaning of Democracy, podpořeného pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung. Projekt reflektuje významná výročí roku 2019. Padesát let od počátku normalizace pohledem žen, které proti ní protestovaly, a třicet let od Sametové revoluce pohledem menšin. Autorský tým tvoří Barbora Latečková, Jana Plavec a Tomáš Bouška.

Foto: Archiv Heinrich-Böll-Stiftung

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.