Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Všude, kam jsem šla, lidé říkali, že jsem přibrala.“ 18letá Anna se od dětství potýká s poruchami příjmu potravy

 

anna saboova big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

19
února
2020

Osmnáctiletá Anna Sabóová se od dětství potýká s psychickými problémy a poruchami příjmu potravy. Problémy se poprvé objevily, když jí bylo sedm let. „V té době to nebyla snaha hubnout nebo vypadat krásně. V tu dobu to byl psychický blok po tom, co jsem měla problémy v rodině. Hnusilo se mi vše a já se to snažila řešit tím, že jsem nejedla a pila jen čistou vodu nebo černý čaj,” přibližuje Anna pro HFC. Ve svém okolí se navíc setkala s nepochopením a tresty. „Doteď si pamatuji ten řev doma, když jsem nejedla a pak jsem dostala páskem. Nebo ten horor, když jsem jela na školu v přírodě a všichni po mně chtěli, abych jedla. Bylo to pro mě velice stresující a hororové období,” vzpomíná. Když se o tři roky později situace ustálila, doufala, že má vše za sebou. Bohužel se však s následky těchto těžkých situací vypořádává dodnes.

V době puberty se u Anny začaly rozvíjet problémy s psychikou. V šestnácti letech se lékaři rozhodli pro léčbu antidepresivy a antipsychotiky. Její tělo na léky zareagovalo přibíráním na váze. Za pár týdnů ukazovala ručička na váze o třicet kilo více. „Z toho jsem samozřejmě chytla šílené úzkosti. Všude, kam jsem šla, lidé poukazovali na to, že jsem přibrala. Jako bych o tom snad nevěděla,” vzpomíná Anna. Ze strany rodiny se jí ani v této době nedostalo podpory a pochopení. „Bála jsem se jet k babičce. Neustále jsem poslouchala, jak jsem přibrala, jak bych se měla přestat přejídat, jak bych měla se sebou začít něco dělat. Přestala jsem tam jezdit úplně,” popisuje.

„Podívej se na sebe!”

A s tlakem se setkala i v lékařském zařízení. Na dětském oddělení, kde se se sestřičkami z důvodu častých hospitalizací dobře znala, došlo podle Anny k situaci, která u ní spustila další vlnu problémů s příjmem potravy. „Pamatuju si na incident, kdy jsem si po týdnu bez jídla koupila koblížek. Bylo mi prostě šíleně zle, a tak jsem si řekla, že se zkusím trochu najíst. Sotva jsem si kousla, slyšela jsem známý hlas. Přišla za mnou sestřička z nemocnice a upozornila mě na to, že bych neměla jíst, ať se na sebe podívám. V tu dobu to vše totálně odstartovalo,” vypráví Anna.

Neustálý tlak okolí

Od té doby Anna jedla pouze v přítomnosti druhých a při první vhodné příležitosti pak potravu vyzvracela. „Měla jsem šílené výčitky. Neustále jsem řešila, zda se smím nebo nesmím najíst. Co můžu a co ne, co je moc kalorické a co moje tělo snese. Pak už to zajelo do takových kolejí, že jsem v podstatě nejedla nic jiného než laxativa (projímadla - pozn.redakce),” přiznává. Brzy se dostavil úbytek na váze a také vytoužené pochvaly okolí. Anna však dnes míní, že chvála okolí ve skutečnosti nepřinesla nic pozitivního. „Všude jsem slýchala, jak mi to nesmírně sluší, jak jsem šikovná, jak se hezky spravuju. Probudilo to ve mně touhu být ještě štíhlejší, ještě krásnější. Tyhle fráze jsou velice nebezpečné. Zvláště pokud nevíte, čím si člověk prochází,” vysvětluje.

anna saboova 1

Jak se problémy s příjmem potravy prohlubovaly, začalo se okolí opět obracet proti ní. „Chceš být zase něčím zajímavá, už zase máš problémy? Nedělej ze sebe něco víc, než jsi, nepoutej na sebe tak tu pozornost. Ať jsem dělala, co jsem dělala, bylo vše špatně,” přibližuje pocity bezmoci Anna. Neustálý tlak u ní vyvolal vážné psychické problémy. Začala slýchat hlasy, objevily se paranoia a halucinace. „Vše to vygradovalo v jeden večer, kdy jsem byla tak zoufalá, že jsem vše chtěla ukončit. Nevím ani, kde se to ve mně vzalo, ale přemohla jsem se a o půlnoci jsem zavolala na psychiatrické oddělení ve Fakultní nemocnici v Ostravě, kde mě paní doktorka přes telefon velice uklidnila a domluvila mi hospitalizaci dva dny na to.”

Nezůstat sama

Léčba na psychiatrickém oddělení byla dle Anny náročná, přinesla jí však úlevu. Dodnes ale nemá vyhráno. „Ještě nejsem zdravá. Po PPP mi zůstaly výčitky po jídle, takže s tím momentálně bojuji nejvíce. Najíst se, aniž bych pak nad tím celý den přemýšlela,” líčí. „Mně osobně velice pomáhá mít určitý harmonogram. Takový můj denní rozvrh. Soustředit se na to, abych měla čas sama na sebe, abych trávila čas i s ostatními, abych zvládla udělat běžné denní činnosti, jako je uklidit, uvařit a v neposlední řadě, abych brala pravidelně léky,” přibližuje a dodává, že velmi důležité je také obrátit se v případě problémů na druhé. „Člověk by měl vyhledat pomoc, ať už kamaráda, rodiny, psychologa nebo psychiatra. Tento krok je nejtěžší, avšak nejdůležitější,” míní. „Mnoho lidí žije v představě, že když nebudou o svých problémech mluvit, tak zmizí. A to samozřejmě takhle nefunguje,” uzavírá s tím, že dnes už je jí velkou podporou i rodina.

Foto: Archiv Anny Sabóové

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.