Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

 

lukas tran big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

19

února
2020

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

„Já jsem Mostečák,” říká český herec vietnamského původu Lukáš Tran. Ze svého rodného města si toho ale moc nepamatuje. V pěti letech se totiž s rodiči přestěhoval do Opavy. Matka s otcem se potkali v roce 1987 v Bratislavě, když přijeli v rámci výměnného programu Československa se socialistickým Vietnamem. Oba totiž vystudovali střední školu, na vysokou se jim z finančních důvodů chodit nepodařilo. Využili proto k dalšímu rozvoji této příležitosti. V Československu měli absolvovat pracovní stáž, osvojit si řemeslo a vrátit se zpět, aby své nově nabyté dovednosti předávali ostatním. Lukášova matka tu nejprve pracovala v masně, otec v textilním průmyslu. Matka potom otce oborově následovala a společně šili v továrně šusťákovky. „Po pádu železné opony jim bylo navrhnuto, že pokud si dají do pořádku papíry, budou tu moct zůstat,” říká Lukáš.

lukas tran 1

Do Mostu se rodiče odstěhovali za přáteli a současně za byznysem, který po otevření hranic v pohraničí vzkvétal. Tam se přidali k lidem, kteří prodávali na tržnici. Otevřeli si prosperující stánek s prázdnými magnetofonovými kazetami. Ale úspěch nebyl zadarmo. „Otec pět let vstával ve 3:50, aby jel do Karlových Varů pro zboží a ve 4:50 otevřel stánek,” kroutí hlavou Lukáš. Brzy však začaly kazety kvůli frontám, které se u jeho stánku tvořily, prodávat i ostatní obchodníci, a tak přešel k prodeji bot na vysoké platformě. „Můžete si všimnout, že Vietnamci často dělají podobné věci. Nejdříve jde textil, pak nehty, teď třeba restaurace. Vždy rychle přepnou na to, co funguje,” vysvětluje a dodává, že předpokládá, že inovativní co do druhů podnikání bude až současná generace Vietnamců.

Když pak přátelé rodičů odešli do Opavy, následovali je. Denně pak dojížděli do Bruntálu, kde měli vlastní kamenný obchod s textilem.

Duy Anh versus Lukáš

Lukáš, který se oficiálně jmenuje Duy Anh Tran, dostal své české jméno od rodičů po konzultaci s chůvou. „Myslím, že snad všechny vietnamské děti mé generace měly českou chůvu, protože rodiče pracovali.” Přes den tak byl vždy s ní nebo ve školce a s rodiči se viděl až večer. Řada Vietnamců si dávala česká jména, aby to okolí usnadnili. Vyslovit přesně jejich skutečné jméno je totiž pro řadu lidí téměř nemožné. Dnes už se podle Lukáše čím dál více Čechů snaží vietnamská jména vyslovovat správně. Je proto i čím dál méně Vietnamců, kteří by přezdívky měli. „Já už na Lukáše i víc slyším, a tak ho dnes používám častěji. Dokonce i moje mamka mi říká Luky. Je pro mě paradoxně víc nepřirozené, když se mě přátelé snaží oslovit mým skutečným jménem,” směje se Lukáš.

lukas tran 6

Spolupráci vietnamských rodin s českými chůvami seniorkami si Lukáš pochvaluje. Podle něj je výhodná pro obě strany, zdůrazňuje však, že nejde jen o peníze. „Řada z nich to dělá skutečně z lásky, mají to dítě jako vnoučka. Má chůva mě třeba chtěla brát na chatu a přemlouvala naše, ať mě s ní pustí.” Mnoho Vietnamců pak podle něj tyto chůvy hledá jednoduše ve svých obchodech. „Z dětství si pamatuju, že to mívali lidé na kase, podobně jako je tam upozornění na přepočítání peněz.”

Odcizení

Pracovní vytížení rodičů a minimum času, který společně tráví, pak má podle Lukáše zásadní dopad na jejich vzájemné vztahy. Zatímco se z dětí často pod vlivem české chůvy a školy stanou Češi, rodiče mnohdy žijí v izolaci a mají o životě jiné představy než jejich potomci. Přestože žijí v Česku, jsou díky moderním technologiím neustále ve spojení s Vietnamem a vytváří si tu detašovaný vietnamský svět. „Vztahům nenapomáhá ani asijský model drilu. Člověk přijde domů od chůvy, dostane jídlo, pak známky, pak učení a pak zase učení. Když to nefunguje, tak okamžitě vynadáno,” říká Lukáš. „Ty vztahy mezi rodiči a dětmi jsou často autoritářské,” pokračuje a dodává, že rodiče často nedokáží děti chválit. Nároky rodičů na děti podle něj jsou podobné i ve Vietnamu. Chtějí, aby to jejich děti někam dotáhly a měly se lépe.

lukas tran 2

Lukášův vztah s rodiči byl problematický hlavně v době dospívání. „Jsem takový ten rebel, kterému když řeknete, aby šel doleva, půjde vpravo. Fakt jsme si s našimi nerozuměli.” To umocnila skutečnost, že matka s otcem donutili Lukáše jít proti jeho vůli na gymnázium, zatímco on chtěl studovat uměleckou školu. Vztahům nepomohly ani Lukášovy problémy s matematikou, na níž vietnamští rodiče u nás často kladou velký důraz. Matka s otcem k tomu hodně pracovali, nakonec se odstěhovali do příhraničí s Polskem a Lukáš zůstal žít už v relativně nízkém věku sám. „Poprvé mi táta opravdu od srdce pogratuloval, když jsem udělal maturitu. Nečekali, že ji zvládnu,” říká Lukáš. „Vřelost v našem vztahu přichází až teď, s věkem,” přiznává. „Když je mám ale například obejmout, moc mi to nejde. Strašně bych chtěl, mám je moc rád, ale nejde to.”

Nekonečná soudržnost

Přestože Lukášovi rodiče v Česku žijí přes třicet let, dodnes posílají peníze rodině do Vietnamu. „Dělá to skoro polovinu platu. Vždycky tu proto vyžili s tím nejmenším,” říká. Podle něj je to běžná praxe u většiny rodin, které k nám v podobném období přišly. Drží při sobě a podle Lukáše nepřipadá v úvahu, že by ti, kteří žijí v zahraničí, nechali své blízké ve vlasti na holičkách. „To je ten motor. Proto jsou, myslím, Vietnamci takoví podnikaví.”

lukas tran 5

Lidé si podle něj často myslí, že vietnamští obchodníci vydělávají velké peníze, kupují si drahá auta a drahé oblečení. Nenapadne je, že velká část jejich výdělku končí zpátky ve Vietnamu. A podobně to cítí i Lukáš. „Vím, že i já se o své rodiče postarám. Prostě to ve mně je. Nedokázal bych je nechat jen samotné pro sebe.”

Také mezi Vietnamci žijícími u nás funguje komunitní sounáležitost. Když například přijde Vietnamec k jinému do obchodu, často od něj dostane slevu. Snaží si takto navzájem vypomáhat. „Já to většinou odmítám, je mi to blbé.”

Ťing ťang ťong

Lukáš neměl nikdy s češtinou a sebeidentifikací coby Čecha potíže. „Tím, že jsme měli se sestrou odmalička chůvu, neměli jsme s tím nikdy problém. Můj mateřský jazyk je vlastně čeština,” odhaluje. „Určitě umím lépe česky než vietnamsky.”

Oproti zkušenostem některých Lukášových známých se on s předsudky kvůli svému původu příliš nesetkává. „Poprvé, kdy mi to někdo vmetl, bylo na základce. Děti ve školce takové věci vůbec neřeší.” Většinou se narážky nesly v duchu, podle něj, běžných posměšků, které mezi dětmi probíhají - například na jeho tvar očí. Paradoxně nejvíce problémů měl s romskými dětmi, které předsudkům čelí zrovna tak. „Obětí šikany jsem naštěstí nikdy nebyl. Chtěl jsem zapadat, takže jsem se ty narážky snažil zahrát do vtipu. Vždy mě to ale nejvíc mrzelo od kamarádů,” připouští. „Když řekli nějakou narážku na mě, tak i když to bylo trapné a mrzelo mě to, smál jsem se tomu spolu s nimi.” Dodává, že nikdy neměl deprese ze své odlišnosti. „Já ty věci současně vytěsňuju, takže se určitě děly a dějí, ale já si je nepamatuju.”

lukas tran 3

Neustálá pozornost okolí, kterou vizuálně odlišný člověk přirozeně vzbuzuje, ho v době dospívání přivedla k výstřednosti. Měl tak totiž pocit, že má pozornost okolí pod kontrolou a dívá se na něj proto, co má na sobě, spíš než proto, že je Vietnamec. „Oproti ostatním Opavákům jsem chodil dost výrazně oblečený a v jednu dobu jsem měl dokonce i černé nehty, černé linky kolem očí a výrazné vlasy,” říká. „Představte si na relativně malém městě takového Vietnamce. To se za vámi už fakt otočí snad všichni,” dává se do smíchu.

Všechnopárty

Pozornost v poslední době, zejména na sociálních sítích, vzbudil populární pořad České televize Všechnopárty, kterou už několik let moderuje Karel Šíp. Právě Lukáš byl v listopadu jeho hostem a v průběhu rozhovoru si v rámci moderátorových vtipů vyslechl několik narážek a stereotypů v souvislosti se svým vietnamským původem. Jeden z těch, kteří se veřejně ozvali, byl také Vojtěch Tkáč. „Můj bývalý spolužák, dobrý kamarád a herec Lukáš Tran byl hostem v posledním díle Všechnopárty. Samozřejmě mu to moc přeju a rozhovor zvládl dobře. Ale WTF?! Jak je možné, že může Karel Šíp mluvit ve veřejnoprávní televizi jako rasistický arogantní pichlavý kaktus?” napsal ve svém facebookovém příspěvku. „Věřím, že Lukáš poslouchá kreténské vtipy a stereotypy o Vietnamcích od dětství. A když něco dokáže a takhle se mu daří, tak se dočká úplně stejného přístupu v primetimu v České televizi. 90 % rozhovoru se řeší Lukášova etnicita,” dodal a vyjmenoval některé vtipy, které v pořadu na Lukášovu adresu zazněly. Například: „Hezké boty? Jo, ty mám od Vietnamců.“ Nebo: „Rodiče podnikali? Měli nějakej stáneček, jo?“

lukas tran 4

Sám Lukáš vnímá pořad problematicky. „Nechtěl jsem působit úzkoprse, ale některé ty vtipy byly fakt špatné. To jsem slýchával kdysi na základce v Opavě,” přiznává. „Čekal jsem, že Karel Šíp bude mít nějakou úroveň. V ten moment jsem si to nepřipouštěl, došlo mi to ale až později, až když na to začali lidé na Facebooku upozorňovat. Sice to asi nemyslel zle, ale bylo to rasistické,” dodává.

Najít se

Lukáš se dostal k filmu jako placový produkční. A jeho svět mu učaroval. Přestože studoval jiný obor, už na vysoké škole měl možnost přijít do kontaktu s filmaři a pracovní zkušenost s nimi ho utvrdila v tom, aby se tomuto odvětví věnoval. „Oslovilo mě, jak za to všichni dýchají, všichni jsou profíci a makají přes dvanáct hodin denně. Stačilo mi ale být za kamerou,” vysvětluje.

Před časem nastala chvíle, kdy se Lukáš potýkal s vyhořením a čelil zdravotním potížím. Na plac, jak se u filmu říká, se už vrátit nedokázal. V tu dobu se mu však na Facebooku zobrazilo video herce a režiséra Jiřího Mádla, že do svého nového filmu Na střeše hledá Vietnamce do hlavních a vedlejších rolí.

Film je příběhem učitele v důchodu, který poskytne dočasné útočiště Songovi, mladému Vietnamci, jehož našel ukrytého na střeše svého domu. „Soužití nevraživého pána, rozzlobeného na celý svět, který mu neuchopitelně uniká, a mladíka, který hledá východisko ze zoufalé situace v neznámém městě, přináší mnoho třecích ploch, tragikomických situací, ale i překvapivých nápadů a řešení. Každý z nás totiž potřebuje, aby jej někdo potřeboval. A Song potřebuje kromě teplého oblečení a střechy nad hlavou někoho, kdo mu bude důvěřovat,” píší autoři v synopsi k filmu.

 

„Nikdy předtím jsem nehrál, byl to můj první casting v životě,” říká Lukáš. A roli získal. Jak se později ukázalo, byl právě výběr Lukáše dobrým krokem. Aktuálně je totiž za své ztvárnění postavy Songa nominován na Českého lva za vedlejší mužský herecký výkon. A v herectví náhle objevil vášeň a seberealizaci. „Mě vždycky zajímalo umění všeho druhu. Jen jsem nikdy vlastně nevěděl, co by pro mě bylo to ono. Delší dobu jsem tancoval a tím jsem žil, ale našel jsem se až teď v herectví,” usmívá se.

„Jsem moc rád, že Song nevypadá jako nějaký kriminálník, přestože udělal bezesporu špatné věci,” pochvaluje si Lukáš. Doplňuje, že ho režisér Jiří Mádl do dotváření charakteru postavy, jazykové stránky a věrnosti reálií zapojil. I proto se domnívá, že je vyznění filmu v tomto ohledu poměrně věrné. „Není tam nic, za co bych se mohl stydět.”

Dnes má za sebou už několik filmových rolí, jednou z nich je postava vietnamského mafiána v novém seriálu České televize Zrádci.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.