Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Uprchlík dokumentuje život v táboře v Tanzanii mobilem. Česká programátorka mu pomáhá změnit život

 

francova hana big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

14

února
2020

Česka programátorka Hana Francová si vloni splnila svůj celoživotní sen a odjela na čtyři týdny do Afriky, aby procestovala Botswanu a Namibii. Protože se ve svém volném čase věnuje focení, vytvořila po návratu web a facebookovou stránku, kde své snímky z cest zveřejnila. Její facebookové stránky si všiml také mladý africký fotograf Vainqueur Birembano. „Začali jsme si vyměňovat komentáře. Nejdřív o fotografování, postupně jsem se seznámila i s jeho životním příběhem,” vzpomíná. Vainqueur pochází z Konga, nyní žije v uprchlickém táboře v Tanzanii, kam byl nucen uprchnout. Svým starým mobilem začal dokumentovat život a podmínky v táboře. Ty českou programátorku oslnily natolik, že se mu rozhodla pomoci a pokusit se společně jeho situaci změnit.

francova hana 1

Šestadvacetiletý Vainqueur se narodil ve městě Bukavu na severovýchodě Demokratické republiky Kongo a je jedním z osmi sourozenců. Rodiče provozovali stánek s rajčaty na hlavním trhu v Bagiře, finanční situace rodiny proto nebyla moc příznivá. Otec navíc přišel v roce 2005 o práci a nepodařilo se mu najít náhradu. „Matka se starala o nemocnou babičku a ta jí pak odkázala dům. Když zemřela, nastaly ale v rodině tahanice a část matčiny rodiny nám dům nechtěla přenechat,” vypráví Vainqueur a dodává, že nakonec přistoupili k prodeji majetku a rozdělení na dvě poloviny. Tím se ale situace rodiny spíše zhoršila, přišla o střechu nad hlavou. Aby vyžila, musely se zapojit do práce i děti. Otec byl totiž stále bez stabilního zaměstnání, a tak žili jen z prodeje rajčat. „Začali jsme se sourozenci prodávat různé drobné zboží na ulici,” říká Vainqueur. Jeho bratr Pascal si pak roku 2010 otevřel obchod s koblihami. Začaly jít na dračku, a tak se do procesu zapojila celá rodina včetně rodičů a dětem se tak dařilo vydělat na školné.

francova hana 2

Útěk z vlasti

Vainqueur vychodil za finanční pomoci celé rodiny základní a střední školu. Od raného dětství hodně maloval, psal povídky a účastnil se mnoha soutěží. K dalšímu studiu si vybral pedagogický obor, zejména proto, že tak mohl studovat kresbu a diplom získal ze všeobecné pedagogiky. „Poté co se účastnil demonstrací mládeže proti vládě bývalého prezidenta Josepha Kabily, byl nucen z politických důvodů z Konga uprchnout,” odhaluje další jeho osud Hana. „My mladí jsme byli zatýkáni a někteří z nás byli i zavražděni,” doplňuje Vainqueur.

francova hana 3

„Prošel několik uprchlických táborů a o azyl žádal také v Jižní Africe. Zde mu bylo umožněno studovat ve CityVarsity v Kapském Městě a získal diplom v oboru fotografie. Poté se vrátil do uprchlického tábora v Nyarugusu v Tanzanii, kde žije dodnes,” naznačuje jeho další kroky Hana. Tábor leží v západní části Tanzanie a je jedním z největších a nejznámějších uprchlických táborů na světě. Díky dlouhodobé politické nestabilitě v sousedních zemích v něm žije kolem 150 tisíc uprchlíků zejména z Konga a Burundi. „Život v uprchlickém táboře určitě není jednoduchý, lidé zde nemají dostatek jídla ani vody, základní potraviny mají na příděl od UNHCR. Nicméně děti zde chodí do základní i střední školy, je zde nemocnice, několik zdravotních středisek a různá komunitní centra,” doplňuje základní informace o poměrech v táboře.

francova hana 4

O tom, že je život v tanzanském uprchlickém táboře ubíjející, mluví také sám Vainqueur. „Je to život plný strádání. Jíme jednou nebo dvakrát denně, potravinami musíme hodně šetřit.” Někteří uprchlíci si podle něj otevřeli v táboře drobné obchůdky se zeleninou nebo rybami, skrz které se snaží svým rodinám přilepšit. „Jídlo dostáváme na konci každého měsíce a oblečení jednou ročně,” říká. Ti, kteří mají štěstí a mají část rodiny v Evropě nebo Spojených státech, od příbuzných občas dostávají peníze na dálku. „Někteří uprchlíci tajně opouštějí tábor a snaží se najít práci mimo něj. Jiní už tu mizérii nevydrželi a raději se vrátili do Konga. I když i tam jim hrozí smrt.”

francova hana 5

Pomoc má smysl

Fotit začal Vainqueur ještě v Kongu před šesti lety. Jeden z jeho bratrů ho naučil zacházet s fotoaparátem. On se v dokumentaci života kolem sebe postupně zhlédl a absolvoval také fotografický kurz. „Po kurzu jsem se chtěl dál věnovat kresbě, ale došlo mi, že je důležité informovat o tom, co se děje. A ukázat skrz fotografii, jak někteří lidé žijí,” vysvětluje. Později začal fotografovat nekvalitním mobilním telefonem život v místě, kde aktuálně žije - v uprchlickém táboře. Jeho snímky jsou cenné právě proto, že je pořizuje člověk zevnitř. Právě to také zaujalo Hanu Francovou, když spolu začali komunikovat na sociálních sítích. A rozhodla se mu pomoci. „Došlo mi, že pomoc někomu konkrétnímu - s kým mám společný zájem a kdo na rozdíl ode mne má velmi omezené možnosti, jak svůj zájem realizovat - má smysl.”

francova hana 6

Nejprve mu jako programátorka postavila jednoduché webové stránky, aby měl online prezentaci své práce a mohl na ni případné zájemce odkazovat. Živé jsou také jeho profily na Facebooku, Instagramu a dalších sociálních sítích. „Pak jsme ale společně vymysleli projekt fotopříběhů z uprchlického tábora, Vainqueur denně fotí mobilním telefonem a posílá vybrané fotky i s příběhy, já je mírně upravím a dám na web,” popisuje. „Zároveň mi bylo jasné, že s nekvalitním mobilem díru do světa neudělá, tak jsem mu k Vánocům poslala Huawei P30,” doplňuje.

francova hana 7

Kvalitní vybavení

„Mám obrovskou radost a Haně jsem neskonale vděčný. Nechť jí to Bůh oplatí,” vyjadřuje nadšení z podané pomocné ruky Vainqueur. Jeho snem je stát se profesionálním fotografem. Rád by totiž své svědectví o životě uprchlíků posunul dál, současně by rád změnil svou aktuální situaci a v životě se prosadil.

francova hana 8

I v tom se mu nyní česká programátorka snaží pomoci. Spolu se svou dcerou založily sbírku na americkém crowdfundingovém portálu GoFundMe, jejímž prostřednictvím se snaží vybrat peníze na počítač a fotografické vybavení, které je pro fotografa zásadní. Dalším krokem pak je uspořádání výstavy jeho fotografií v Praze. „Jeho fotografie vyprávějí různé příběhy z tábora, jsou hodně o dětech, jejich přátelství, hrách i starostech. Ale také o sportovních aktivitách, oslavách, způsobech obživy,” vypočítává témata jeho snímků Hana. „Líbí se mi, jak reportážním způsobem zachycuje události v táboře a seznamuje tak svět s jeho životem,” dodává.

francova hana 9

Vainqueur by rád pokračoval ve studiích. Žádná univerzita ale v táboře není, proto tedy v rozvoji své kvalifikace a dovedností stagnuje. Zatímco doufá, že se mu návrat do vysokoškolských lavic někdy podaří, věří, že i díky pomoci české programátorky jednou prorazí. „Sním o výstavě fotografií a kreseb. Rád bych pokrýval témata po celé Africe a i mimo ni. Aby se svět o životě lidí na okraji dozvěděl,” uzavírá.

francova hana small

Foto: Vainqueur Birembano a archiv Hany Francové

Čtěte dále

„Rozmazluji se radostí ostatních.” Češka měsíčně rozváží potřebným tunu jídla a propojuje generace

Zuzana Vránová není v pomáhání nováček, už tři roky dobrovolně z vlastní iniciativy rozváží měsíčně kolem tuny potraviny lidem v nouzi – teď v krizi tuny dokonce čtyři. Věnuje se zejména pomoci seniorům. Na nenadálou současnou situaci zareagovala okamžitě: „Já sama toho moc neumím, ale umím organizovat lidi, co něco umí,“ vysvětluje energicky a dodává, že okamžitě rozšířila své aktivity o šití roušek, šíření informací či roznos léků. Jak to vše před třemi roky začalo? „Mám ráda staré lidi, to už od dětství, tak jsem jim tuhle službu zkusila nabídnout. Zákazníky jsem našla brzy, i když pro staré lidi je typické, že sami sebe jako potřebné nevidí a odkazují na to, abych pomohla někomu jinému.

Jiří Pasz 6. 4. 2020

Kvůli posměškům se bál tělocviku, žil v odloučení. Cestu ke svému tělu našel díky partnerovi

Čtyřiatřicetiletý Jaroslav Vávra z Mariánských Lázní od dětství hledá vztah k vlastnímu tělu, kvůli kterému od základní školy čelí posměškům a poznámkám okolí. Nejhorší byla pro něj situace v šatně před hodinami tělocviku. „Obdobím bulimie a anorexie jsem naštěstí neprošel, ale na druhém stupni jsem problém s tělocvikem řešil tak, že jsem se po domluvě s učitelem převlékal v jeho kabinetu. Nebylo to vyloženě pohodlné, ale na druhou stranu jsem se aspoň na čas vyhnul posmívání a zesměšňování,” vysvětluje. Kamarády téměř neměl, zaměřil se proto na školu. 

Lukáš Houdek 2. 4. 2020

Solidarita, ale i ponižování. Pandemické časy tvrdě dopadají i na lidi bez domova

Nepředvídaná, těžko přehledná pandemická situace s sebou přinesla mimo jiné karanténní podmínky, které uzavřely valnou většinu obyvatel ČR mezi úzké stěny domácího prostředí. Jak se ale s touto situací vypořádávají ti, jejichž domovem je ulice, respektive nejrůznější ubytovací provizoria? Jsou české sociální služby akceschopné a koordinované dostatečně na to, aby dokázaly jejich situaci ad hoc čelit a chránit tak nejen ty, jichž se to adresně týká, ale také zbytek společnosti? 

Adéla Gálová 1. 4. 2020

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.