Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Tři mladíci byli před 36 lety křivě obviněni z vraždy a odsouzeni na doživotí. Propuštěni byli až nyní

 

maryland trio big

richterovaKateřina Gamal Richterová
Autorka

Absolventka Blízkovýchodních studií a praktikující muslimka. Členka týmu HateFree Culture.

5

prosince
2019

Alfred Chestnut, Andrew Stewart a Ransom Watkins byli v Marylandu roce 1984 ještě jako teenageři falešně obviněni z vraždy 14letého chlapce a odsouzeni na doživotí. DeWitt Duckett zemřel v listopadu 1983 poté, co byl na chodbě střední školy v Baltimoru střelen do krku a okraden o bundu Georgetownské univerzity. Událost vzbudila veliký zájem médií, neboť šlo o první střelbu na baltimorské veřejné škole a tlak na rychlé vyřešení případu byl obrovský. „Obviněni byli právě tito tři muži, tehdy ještě děti, kvůli pochybení policie a žalobce,“ uvedla státní zástupkyně Marilyn Mosby.

Tři chlapci, kteří byli svými učiteli označeni za nevyzrálé hlupáky, ale nijak nebezpečné, byli v osudný den asi jen půl hodiny před střelbou vyhozeni ze školy a od té doby se podle svých slov potulovali po okolí a navštěvovali své známé. Žalobce tehdy uvedl, že se zřejmě do školy nepozorovaně vrátili. DeWitt Duckett šel zrovna se svými přáteli na oběd, když po něm někdo začal chtít jeho bundu s nápisem Georgetown. Duckett byl postřelen. Utekl do jídelny, tam však zkolaboval a dvě hodiny na to zemřel.

Podle Lauren Lipscomb, vedoucí oddělení žalob, dvě osoby již tehdy označovaly za střelce 18letého Michaela Willise. Svědci byli nicméně nuceni, aby za pachatele označili trojici Chestnut, Steward, Watkins. Policejní záznamy sice obsahovaly výpovědi o již zmíněném Willisovi a ukázalo se, že svědci nebyli schopni identifikovat obžalovanou trojici podle série fotografií, tyto i další informace však byly obhajobě zatajeny.

Dokumenty k případu byly zapečetěny a teprve v minulém roce si je Alfred Chestnut, jeden z odsouzených, v rámci možnosti nahlížení do spisů vyžádal. Právě díky jeho vytrvalosti a tlaku na přezkoumání případu se věci daly do pohybu. Dnes 52letý Chestnut poslal v květnu ručně psaný dopis státní zástupkyni Marilyn Mosby poté, co ji viděl v televizi hovořit o vzniku oddělení, které se má věnovat odhalování falešných obvinění.

Tři muži původně odsouzení na doživotí byli zproštěni viny a 25. listopadu byli propuštěni na svobodu. „Za systém trestního soudnictví, a jsem si jistý, že to pro vás nic neznamená, se vám omlouvám,“ pronesl směrem k mužům soudce Charles J. Peters, který je prohlásil za nevinné. Státní zástupkyně Mosby označila celou událost za tragédii. „Nemyslím si, že je dnešek vítězství, je to neštěstí. Měli bychom si za to přiznat odpovědnost,“ řekla v den propuštění trojice mužů.

Donald Kincaid, který byl tehdy hlavním vyšetřovatelem, byl v šoku, když zjistil, že trojice mužů byla osvobozena. Nečestné jednání policie v jejich případu odmítá. Když byl po střelbě ve škole, přišly k němu podle jeho slov tři dívky a řekly mu, kdo je pachatelem. Odmítá, že by kohokoli nutil, aby jako viníky označil trojici Chestnut, Stewart, Watkins. Byl to právě Kincaid, kdo tehdy svědkům opakovaně předkládal fotografie chlapců. Nikdo je jako střelce neidentifikoval.

Střelcem a vrahem 14letého studenta měl být podle řady svědků 18letý Michael Willis. Studenti ho měli spatřit, jak prchá z místa činu, při příjezdu policie se zbavuje zbraně a v noci má na sobě bundu Georgetown. Taková bunda se našla i v den zatčení trojice chlapců v pokoji jednoho z nich, Alfreda Chestnuta. Jeho matka však policii předložila účet a bunda na sobě neměla žádné stopy krve. 37letý Willis zemřel v roce 2002 následkem střelného poranění.

Dnes je mužům přes padesát. 52letý Watkins v telefonickém rozhovoru pro Washington Post uvedl: „V šestnácti mě hodili do vězení mezi zvířata. To, čím jsem si musel projít, bylo utrpení. Není způsob, jak to popsat.“ Dvanáct let pobývali muži ve stejném zařízení, než byli rozděleni. „Podporovali jsme se vzájemně. To nás dostalo skrz to všechno,“ dodal Watkins. 53letý Stewart řekl, že obvinění a uvěznění mu zničilo život a mnoho členů jeho rodiny mezitím zemřelo. Ve vězení učil bibli a jednou si prý během výuky uvědomil: „Pokud Bůh chce, abych právě tady skládal hlavu po zbytek života, pak tu budu po zbytek života sloužit Ježíši.“

Celý případ je tragický také pro rodinu zastřeleného DeWitta Ducketta. Nejen že si během přezkoumávání případu znovu musela připomenout obrovskou ztrátu, ale také to, že spravedlnosti nebylo učiněno za dost.

Foto: Reprot Twitter Kelsey Kushner TV

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.