Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Před lety jsem vás vozila autem, dnes vozíte vy mne.” Desítky seniorů napsaly dopis vnoučeti

 

dopis vnouceti 2 big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

6

listopadu
2019

Téměř šedesátka seniorů starších šedesáti let napříč Českem napsala svým vnoučatům. Cílem bylo zjistit, jaký vzkaz by senioři rádi předali nové generaci. Aktivita probíhala pod patronací seniorské organizace SenSen zastřešující 40 tisíc členů v seniorských klubech napříč ČR. Nejmladšímu ze seniorů bylo šedesát let, nejstaršímu šestadevadesát. Většinu z nich tvořily ženy a jen pět účastníků a účastnic nemělo vlastní rodinu a dopisy tak psali obecně mladé generaci. „Pracujeme se starými lidmi. A důvodem, proč jsme s dopisy začali, je z psychologického hlediska jejich potřeba udělat na konci života nějaké resumé. Esence jeho existence se pak objevuje v tom dopise,” uvedla iniciátorka projektu Urszula Tokarska z Polska.

Judita Matyášová, novinářka a doktorandka na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, která se dlouhodobě věnuje propojování nejstarší a nejmladší generace, projekt vede u nás. „Projekt začal v roce 2017 v Polsku, kde ho iniciovaly psycholožky Elzbieta Dryll a Anna Cierpka z Varšavské univerzity a socioložka Urszula Tokarska z krakovské univerzity. Později se přidala Sonja Ehret z Gerontologického institutu v Heidelbergu,” vysvětluje genezi Matyášová a dodává, že vědecký tým přizval loni na podzim i ji. Napadlo ji nenechat zjištění z dopisů ležet v šuplíku, ale představit je veřejnosti. A proto společně v druhé polovině října uspořádaly v Praze mezinárodní konferenci. Během ní se všechny z nich shodly, že se dopisy stát od státu lišily - nejen věkem pisatelů, ale také obsahově.

Při psaní tohoto dopisu můžu kdykoliv zvednout hlavu a podívat se na velkou zarámovanou fotografii z loňské oslavy narozenin vaší mámy a tety. Mám vás na ní pěkně všechny pohromadě, usmíváte se a vypadáte šťastně. Jak já vám to přeji! Současně ale cítím tam někde uvnitř úzkost. A zase se rojí otázky. Jaký povedou život? Vydaří se jim? Bude v jejich silách mít ho hlavně ve svých rukou? Nepřeválcují je okolnosti, které oni nemohou ovlivnit? Při pohledu do vašich tváří jsem si vědoma toho, že co jsme mohli s mým manželem, vaším dědou, udělat, jsme už udělali. Teď jsme spíše pozorovatelé.

Naštěstí jsme rozhodující část vašeho dětství prožili ve vzájemné blízkosti. Byli jsme spolu v obyčejných všedních dnech, při vyzvedávání ze školky a ze školy, přecházení z jednoho zájmového kroužku do jiného. Pečovali jsme o vás, pokud jste byli nemocní, ale hlavně jsme spolu nachodili spoustu kilometrů při výletech. Při všem jsme si pořád povídali. Také jsme často hráli všelijaké opravdové a vymyšlené hry. U stolu, v autě, za chůze. Mnohdy mi z toho šla hlava kolem!

(Úryvek z českého dopisu č. 4)

Možnost poučit se

Konference se zúčastnili také autoři dopisů z řad seniorů společně se školáky a studenty, tedy potenciálními recipienty. A právě mnozí senioři během diskusí zdůrazňovali přínos takového počinu. „Velký význam těch dopisů je v tom, že do nich napíšete i věci, které byste vnoučeti ani svým dětem nikdy neřekli. Napíšete tam, čeho by se třeba měl v životě vyvarovat,” vylíčila svůj pohled Vilma Svobodová. „Osobní kontakt je jedna věc, pomoc druhá. Ale dát to na papír v situaci, kdy vnučce je sedmnáct, a popsat nějaké rady z doby, když mně bylo stejně, o tom neví spousta lidí. Ona si z toho vezme ponaučení na celý život,” myslí si.

Význam v dopisech vnímají také zástupci mladé generace. „Vidím seniory jako velmi zkušené lidi, od kterých se dají čerpat jejich zkušenosti a moudrost. Můžeme se z jejich životů poučit. Prarodiče nám hodně o svém životě vypráví,” uvedl v diskusi jeden z teenagerů, kterému byl jeden z dopisů adresován. „Jejich rady si beru k srdci a snažím se je nějak do svého života dostat.” To jiný z přítomných chlapců se stavěl k tendencím některých lidí starších ročníků kriticky. „Všímám si u své babičky, že se snaží nebýt tolik nostalgická. A snaží se si život pořádně vychutnat,” promluvil a přidal, podobně jako senioři, jeden nápad: „Poradil bych proto seniorům, že se někdy vyplatí míň vzpomínat a víc si užívat život.”

dopis vnouceti 3

Jednostranná komunikace

„V české kolekci dopisů se nejčastěji senioři zabývají rodinnou historií. Věří, že by mohla vnoučatům posloužit jako inspirace a může jim pomoci, aby se vyvarovali podobných chyb, jaké dělali jejich předci,” shrnuje koordinátorka české části Judita Matyášová. „Senioři v dopisech rozebírají buď přímo rodinnou historii z minulého století, nebo poukazují na výchovný model, který se v dané rodině osvědčil a měl by pokračovat i v dalších generacích,” doplňuje.

Senioři pak podle ní často zmiňují, že je mrzí jednostranná komunikace, kdy vnouče prarodičům pošle jednou za čas e-mail nebo zavolá. Taková forma dialogu seniorům nestačí, mnohem důležitější je pro ně osobní setkání. „Dává jim pocit, že jsou stále rovnocennými partnery pro diskuzi, a nikoliv pozapomenutým členem rodiny, u kterého se pouze průběžně ověřuje, zda nepotřebuje nakoupit či vzít k lékaři,” osvětluje a dodává: „Z dopisů je zřejmé, že by starší generaci hodně zajímalo, jak žijí mladí a rádi by se o nich dozvěděli víc. Otázkou však zůstává, jak je poznat? Senioři totiž zmiňují, že mají pocit, že o ně mladí příliš nestojí.”

dopis vnouceti 1

K tomu velmi sugestivně přidala vlastní pohled v průběhu konference také jedna ze seniorek, která se jménem nepředstavila. „Myslím, že si mladí nedovedou úplně představit, jaké je mít vnoučata, která poslouchají vaše vyprávění, která vás mají rádi. Jsou tací, kteří takové štěstí nemají a jak stárnou, ztrácejí své přátele, známé a pomalu zůstávají sami. Nemají spojení se světem. Nedovedete si představit, jaké je, když zůstáváte na světě a nemáte spojení se světem.”

Nedávno jsi měla jarní prázdniny a navrhla jsi mně ( světe div se !!) , že bychom mohly strávit jeden den spolu. Moc mě to potěšilo, protože je ti třináct, máš spoustu zájmů a koníčků a už jsi u mě dost dlouho nebyla. Přišla jsi už dopoledne, pomohla mi s obědem a povídala a povídala… O kamarádkách, o škole, o zpívání ve sboru a hlavně o koních, na kterých chodíš jezdit. Obdivovala jsem, jak znáš jejich jména, povahu, co všechno o nich víš a jak Ti nevadí ani těžká práce kolem koní.

Po obědě jsme šly na krátkou procházku, a protože začalo pršet, vrátily jsme se domů na svačinu. Pak jsi navrhla: „Babi, já jsem Ti povídala celé dopoledne, teď zas povídej Ty!“ Namítla jsem, že nevím o čem. „Tak povídej, jaké to bylo, když jsi byla malá nebo taková jako já.

(Úryvek z českého dopisu č. 18)

Rodinné kroniky

Polské vědkyně identifikovaly dvě hlavní formy tamních psaní. Jedna byla narativní, to znamená, že senioři do svých textů zahrnovali krátké i delší příběhy ze života, jež považovali za důležité pro uchování. „Někde je příběhů více, které na sebe navazují, prolínají se, jinde ne. Vycházejí z nich nějaká poučení,” řekla v průběhu konference Urszula Tokarska z Pedagogického institutu v Krakově. Druhou formou byl takzvaný argumentativní mód, kdy autor udílí různé rady, které ale většinou nezabaluje do vyprávění, dává je přímo. „Narativní styl ale bývá lepší a spíše se dostává k srdci adresáta,” dodala Tokarska.

Oproti Polsku pak byly české dopisy mnohem delší. Průměrný v Česku čítal 760 slov, v Polsku 290. „Nevíme proč,” přiznává Tokarska. „České dopisy navíc nejsou jen klasickými dopisy, ale nabývají formy jakési rodinné kroniky,” vysvětluje. Doplňuje, že každý dopis z Česka obsahuje také nějaké závažné sdělení mladé generaci. To se v těch polských nevyskytuje tak často. Česká psaní pracují mnohdy také s různými metaforami a dalšími literárními prostředky. V Polsku se zase senioři ve velké míře svěřují vnoučatům s hrůznými zážitky z druhé světové války. Přestože ti u nás byli často ještě starší a z válečné doby si toho tedy mohli pamatovat více, byli to právě Poláci, kteří toto téma komunikovali výrazně víc. Čeští senioři spíše jako dobu hrůzy popisovali období komunismu.

Dnes jste všichni dospělí. Máte své partnery a ze mne jste udělali trojnásobnou prababičku. V domku jsem zůstala sama. Vzpomínám, prohlížím fotografie, pročítám vaše dopisy.

Dříve jste přicházeli na několik dní a týdnů, dnes přijdete na krátkou návštěvu. Poptáte se, co potřebuji, poradíte s počítačem, pomůžete s nákupem. Svěřujete se mi se svými radostmi i nezdary. Potřebujete se vypovídat a já také. Na oplátku vyprávím své příběhy, které se těm vašim podobají.

Před lety jsem vás vozila autem, dne vozíte vy mne. Pomáhala jsem vám s úkoly, dnes mi pomáháte s úkoly vy. Přepisujete na počítači seminární práce a chválíte mne nebo opravujete. Přesně tak, jak jsem to dělávala já, když jste byli malí. Šli jste s nadšením na mé promoce Univerzity třetího věku. Zvete mne na své významné dny a tvrdíte, že tam nesmím chybět. Karta se obrátila. Dříve jsem pečovala já o vás, dnes pečujete vy o mne. Snad opravdu platí, že „co člověk zaseje, to sklidí".

Byla jsem laskavá i přísná. Vychovávala jsem osobním příkladem. Stanovila jsem pravidla a vy je dodržujete stále. Občas žasnu. Chtěla jsem u vás vypěstovat hodnoty, které by měl vyznávat každý člověk - slušnost a lidskost.

Jestli se mi tohle podařilo, mohu být spokojená, že mám skvělá vnoučata. Že se nemusím bát osamělosti, že mohu být spokojená s tím, že jsem jednu z nejkrásnějších životních šancí - výchovu vnoučat - nepromarnila.

Moje milovaná vnoučata, můj život jste neskutečně obohatila. Prožila jsem s vámi nejhezčí roky života. Tak vám děkuji a držte se, protože život je jako houpačka. Jednou jsi nahoře, jednou dole.

(Úryvek z českého dopisu č. 20)

Ručně malované rodové ságy

V Německu se sběru dopisů věnovala Sonja Ehret z Gerontologického institutu na Univerzitě Heidelberg. Podle ní kromě samotného obsahu psaní byl důležitý také jejich vzhled. Mnozí senioři si dali záležet na tom, aby na první pohled jejich ručně psané dopisy dobře vypadaly. Některé jsou proto navíc ručně malované, jiné jsou opatřené dekorativními samolepkam nebo jsou vyvedené na okrasných dopisních papírech. Sonja Ehret to připisuje hluboké historii a kultuře psaní dopisů v Německu a odkazuje například na Goetheho. „Myslím, že u nás se stále kultura ručně psaných dopisů udržuje,” uvedla na konferenci.

dopis vnouceti 4

Mnohé německé dopisy pak obsahují sdílení ztráty milované osoby. Skrz popis této tíživé skutečnosti pak mnohdy docházejí k moudrým radám, které se snaží předat dál. „Například že život je plný zvratů a člověk je jednou nahoře, jednou dole.” Témata byla často existenciálního charakteru. Nezřídka bylo komunikované také, podobně jako v Polsku, téma druhé světové války, pak i rodiny, vlasti nebo práce. „Válka je pak většinou v dopisech popisována jako velmi krutá, jsou zmiňovány bombové útoky, kdy jediné, o co člověku jde, aby nějak přežil,” shrnuje Ehret a dodává, že senioři se často domnívají, že jejich hlas není příliš ve společnosti slyšet a přijde jim zásadní, aby se nejmladší generace z války poučila. Aby se něco takového už neopakovalo. A podobně jako dopisy české jsou ty německé velmi narativní, některé naplňují znaky jisté rodové ságy. Vedle toho se jako velmi důležité téma pro německé seniory jeví soužití s přírodou a nutnost její ochrany.

Co dál?

„Hlavní myšlenkou nebylo jen shromáždit dopisy z jednotlivých zemí a porovnat je, ale také aby jejich obsah zazněl na veřejnosti,” vysvětluje Judita Matyášová. Za tím účelem je organizátoři postupně zveřejňují na stránkách Národní kroniky.

Matyášová by ráda projekt rozvinula dál a nacházela situace, kdy se mohou senioři s dětmi pokud možno přirozeně protínat. Podle ní totiž projekty, které by k oběma skupinám přistupovaly jako k partnerům, dosud chybí. „Po celém Česku existuje řada mezigeneračních projektů, ale některé jsou spíše jednostranné, například že senioři neumí s počítačem a mladí je to naučí. Já si myslím, že mezigenerační program by měl být přínosný pro obě strany,” říká.

dopis vnouceti 2

Proto vymyslela projekt, který by ráda už za pár měsíců spolu s organizací SenSen odstartovala na základních školách v několika regionech. „Požádáme seniory a mladé lidi, aby nám vyprávěli o fotografiích ze svých rodinných alb nebo fotoalb v mobilu. Věřím, že se dozvíme osobní zážitky nejmladší a nejstarších. Po diskuzi nad snímky budeme mluvit o tom, co konkrétně by mohlo napomoci, aby k sobě měli účastníci akce blíž,” uzavírá.

Úvodní ilustrační foto: Jan Jindra

Foto: Dopis vnoučeti

Čtěte dále

Jsme Česko

„Jsme Česko,” říká více než padesátka obyvatel České republiky rozličného původu, náboženského vyznání, orientace i sociálních skupin. A to ve společné kampani vládního projektu HateFree Culture a Multikulturního centra Praha. Činí tak u příležitosti 30. výročí demokracie v Česku a odkazují se ke státním symbolům, zejména pak k barvám české vlajky, tedy trikoloře. Stužka s trikolorou byla i jedním ze symbolů Sametové revoluce.


HateFree Culture 11. 11. 2019

Otevřená snídaně už v neděli 24. listopadu v Praze!

V neděli 24. listopadu od 9:30 proběhne v pražském Studiu Alta další Otevřená snídaně. Přijďte se seznámit, potkat staré přátele a začít den příjemným posezením nad čajem a kávou s lidmi nejrůznějšího původu i náboženského vyznání. Připravte své oblíbené jídlo a ochutnejte delikatesy ostatních.


HateFree Culture 11. 11. 2019

„Před lety jsem vás vozila autem, dnes vozíte vy mne.” Desítky seniorů napsaly dopis vnoučeti

Téměř šedesátka seniorů starších šedesáti let napříč Českem napsala svým vnoučatům. Cílem bylo zjistit, jaký vzkaz by senioři rádi předali nové generaci. Aktivita probíhala pod patronací seniorské organizace SenSen zastřešující 40 tisíc členů v seniorských klubech napříč ČR. Nejmladšímu ze seniorů bylo šedesát let, nejstaršímu šestadevadesát. Většinu z nich tvořily ženy a jen pět účastníků a účastnic nemělo vlastní rodinu a dopisy tak psali obecně mladé generaci. „Pracujeme se starými lidmi. A důvodem, proč jsme s dopisy začali, je z psychologického hlediska jejich potřeba udělat na konci života nějaké resumé. Esence jeho existence se pak objevuje v tom dopise,” uvedla iniciátorka projektu Urszula Tokarska z Polska.


 

Lukáš Houdek 6. 11. 2019

Vyměnila novinařinu za řešení problémů na Luníku IX. „Romská chudoba je stejná jako každá jiná.“

Jarmila Vaňová, novinářka, která vyměnila žurnalistiku a tvorbu televizního národnostního pořadu za terénní sociální práci na nechvalně známém slovenském sídlišti Luník IX, svého rozhodnutí zpětně nelituje. Sama říká, že nešlo nedělat sociální žurnalistiku, když se každodenně setkávala s lidmi, kteří se nacházeli v zoufalé situaci a sami nevěřili, že se dá v jejich životě cokoliv změnit.


Rena Horváthová 4. 11. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.