Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Romská guvernantka cestuje po světě. „Chci ukázat romským holkám, že plnit si sny jde,” říká

 

lucie kovacova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

4

listopadu
2019

Pochází z Bílovce, vyrostla v romské rodině. Lucie Kováčová už od dětství toužila cestovat a navštívit řadu míst, s nimiž se setkala v knihách. Po období hledání se se rozhodla svůj dávný sen splnit a vycestovat jako au pair do zahraničí. Poznávání vzdálených míst a kultur ve spojitosti s výchovou dětí ji uchvátilo natolik, že se rozhodla v něm pokračovat. Působila v Evropě, Severní Americe i Asii a do rodného Bílovce se jí zatím vracet nechce. Přiznává, že kromě lásky k cestování je pro ni důležitá i finanční nezávislost, kterou jí práce guvernantky přináší. Současně by ráda motivovala ostatní romské dívky, aby se nebály si své sny plnit. I když by měly jít proti proudu a tlaku okolí.

lucie kovacova 11

Lucie Kováčová je z Bílovce, městečka nedaleko Nového Jičína s asi 7400 obyvateli. Narodia se do romské rodiny. Z Bílovce je už její matka, otec z jižního Slovenska. Oba rodiče celý život pracují na dělnických pozicích v továrnách, povětšinou v automobilovém průmyslu. Vždy také kladli velký důraz na vzdělání, a tak Lucii s jejím bratrem v realizaci vlastních snů podporovali.

Solárko

Lucie vychodila základní školu se zaměřením na dva cizí jazyky - angličtinu a němčinu. V celé instituci byla jedinou Romkou a nikdy s touto skutečností podle svých slov neměla problém - ani ve vztahu ke škole jako takové, ani se spolužáky. „Někteří jiní Romové tu zkušenost mají, třeba je chtěli přeřadit do zvláštní. Já jsem se ale od začátku učila dobře, nebyl tam proto jediný důvod. Nedovolili by si to.” Dodává, že to, že se svým romstvím neměla nikdy ve škole problém, může souviset také s faktem, že je její pleť světlá a to, že je Romka, by do ní na první pohled řekl málokdo. „Hodně mi to ulehčuje život,” je přesvědčená. „Naopak chodím do solárka, abych nebyla moc bílá,” dává se do smíchu.

lucie kovacova 1

Ke svému romství se hlásí odmalička, považuje je za svou nedílnou součást. Neprojevovalo se to nijak dogmaticky, ale rodina dodržovala různé romské tradice, na denní bázi poslouchá romskou hudbu, její strýc je navíc Janko Horváth, známý romský literát a aktivista. Skrz něj měla možnost se od dětství potkávat s různými osobnostmi romského etnoemancipačního hnutí. „U nás v obýváku například seděl slavný romský historik Bartoloměj Daniel,” říká s hrdostí. Romsky rodiče na Lucii s bratrem ale nikdy nemluvili. „Já jsem se pak naučila na vysoké, to jsem najednou uměla líp než naši,” vzpomíná s nadsázkou. Přiznává, že dnes nemá moc s kým romsky mluvit. Romové v jejím okolí totiž už jazyk neovládají.

Dívčí romány i Jirásek

„Vždycky jsem hodně četla,” říká Lucie. Nejprve ji matka jako školačku vodila do knihovny, později pokračovala sama. A pro čtení v sobě objevila vášeň. Zatímco ostatní děti běhaly povenku, ona seděla doma v pokoji a četla. „Knihovnice se mi pak už smály, protože jsem přečetla snad všechno, co měly. Máma mi pak nadávala, ať už jdu konečně taky ven,” směje se. „Během jarních prázdnin, které trvají týden, jsem v pohodě přečetla pět knih z povinné četby, a vůbec jsem nevyšla z bytu.” Velmi ráda měla Jiráska a další klasiky české i světové literatury.

„Vždycky jsem věděla, že to pro mě tou základkou nekončí. Chtěla jsem mít minimálně střední,” vysvětluje Lucie. Protože byla vždy sociálně zaměřená, vybrala si po vychození povinné školní docházky sociálně-správní činnost v Krnově. Tam přes týden pobývala na internátu a doma s rodiči trávila víkendy. Posléze toužila studovat práva, opakovaně ji ale nevzali.

lucie kovacova 2

Aktivistický strýc jí proto navrhl, aby zkusila romistiku, kde by se mohla mimo jiné dozvědět více o sobě samé a současně realizovat svůj zájem o sociální oblast. Shodou okolností ten rok Karlova univerzita nový ročník otevírala, tak se přihlásila. A přijímačky udělala. „Romové mívají o vlastní historii a původu zkreslené představy, přišlo mi proto nakonec dobré zjistit, jak to tedy je,” vysvětluje důvody, proč si vybrala právě takový obor. Nakonec podle ní bylo studium hodně lingvisticky a vědecky zaměřené, sociální rozměr, kvůli kterému si obor vybrala, tam nacházela jen stěží. „Dost jsem se s tím upřímně prala. I proto, že jsem vedle toho pracovala na plný úvazek v obchodě s oblečením.” Chyběla jí jen poslední zkouška a bakalářská práce, ona se však rozhodla odcestovat, na rok přerušit studium a načerpat síly. „Potřebovala jsem změnu.” Pak už se ale do školy nevrátila, čehož dnes lituje.

Hi, my name is Lucy

Lucie po přerušení studia odjela do USA jako au pair. Už takovou zkušenost měla ze Švýcarska z doby těsně po maturitě, tentokrát ji to však táhlo za oceán. „Byl můj sen si tohle vyzkoušet v Americe, a já měla namále, abych splnila věkový limit. Odlétala jsem deset dní před tím, co mi bylo sedmadvacet,” líčí. Strávila tam celkem dva roky.

lucie kovacova 7

Začátky nebyly snadné, protože i když vychodila jazykovou základní školu, byla na tom s běžnou komunikací mnohem lépe v němčině. „Anglicky jsem uměla říct tak ‚Hi, my name is Lucy’ a tím to haslo,” směje se. Dokázala se ale na přijímací pohovor připravit natolik, že jím prošla. Skončila pak u čtyřčlenné rodiny v Connecticutu. „Byli moc fajn. Věděli, že to je pro mě takhle daleko poprvé, a tak mi například poslali kytici na hotel, když jsem hned po příjezdu do USA nastoupila na au pair kurz,” vypráví. A podobně se snažili, aby se cítila jako doma také u nich. Věděli, že pro to, aby se dobře starala o jejich dvě děti a vše fungovalo, se musí především cítit dobře. Po roce se pak Lucie přesunula na další rok k indické rodině z New Jersey. „Dodnes jsem se všemi v kontaktu. Měli jsme moc dobré vztahy,” říká.

lucie kovacova 5

Z Bílovce do Pekingu

Po dvou letech za oceánem se vrátila domů do Bílovce. „Byl to šok. Byla jsem zvyklá, že se pořád něco dělo a najednou jsem se ocitla v místě, kde nic není. Bylo to těžké,” připouští. Přestěhovala se proto po chvíli do Prahy a nastoupila do romské organizace RomPraha, kde se věnovala pořádání vzdělávacích akcí. Vedle toho po večerech a nocích pracovala na recepci hotelu. Aby vyžila.

lucie kovacova 6

Brzy se ale zase začala rozhlížet po možnostech, jak vycestovat. A v jedné facebookové skupině o cestování narazila na post nabízející odjet jako guvernantka do Číny. „A tak jsem jela.” Skončila v hlavním městě Pekingu u velmi bohaté rodiny, která měla služebnictvo včetně řidiče. Luciina jediná činnost, oproti předchozím zkušenostem jako au pair, spočívala ve vzdělávání dětí, učila je zejména angličtinu a snažila se jim také dopřát smysluplné trávení volného času. „Pekli jsme spolu, hráli hry nebo jezdili na kole.” A díky zastávce v této rodině měla možnost procestovat řadu světových zemí. Její zaměstnavatelé ji totiž brali všude s sebou, včetně dovolených.

lucie kovacova 4

S otevřenou myslí

„Vždycky musíš jít s otevřenou myslí. Já nikam nejezdím s tím, že bych předem lidi za jejich jiné chování soudila,” vysvětluje své postoje při cestování. Naopak velmi oceňovala, že u čínské rodiny měla možnost se velmi zblízka setkat s lokální kulturou - jak prostřednictvím jazyka, kterým doma rodina komunikovala, tak skrz tradiční jídlo nebo slavení svátků. Začala se také učit čínštinu. I když se jí podařilo osvojit si jen základy, umožnilo jí to přiblížit se lidem v ulicích tím, že byla schopna komunikovat o běžných věcech v jejich rodném jazyce.

lucie kovacova 12

Po roce se Lucie rozhodla osamostatnit a nastoupila jako učitelka do jazykové školy pro děti, kde někdy i 12 hodin denně učila angličtinu. Našla si spolu s kamarádem z Jordánska vlastní byt v třicetipatrovém pekingském paneláku. Zkušenost s čínskou jazykovkou nebyla drilem jen pro Lucii, ale zejména pro studenty z řad dětí. Některé děti ve škole, kde pracovala, totiž i spaly. „Děti v Číně jsou obecně vedené k vysokým výkonům. Vedle klasického vzdělávání, které probíhá takřka každý den, pak mají ještě řadu kroužků. Je kladen velký důraz na to, aby byly nejlepší,” vysvětluje.

lucie kovacova 3

Velký tlak, vyčerpání i stesk po rodině Lucii přiměly k návratu letos v březnu, po roce, do Bílovce. Doma u rodičů se ale příliš neohřála. Volný čas se rozhodla využít zejména cestováním po světě, na které během práce v rodinách nemá příliš času. Před pár dny odjela na svou zatím poslední zastávku - do Švýcarska. „Budu zase hlídat děti. Je to asi můj osud,” směje se.

Kočovnice

Přestože Lucie cestuje takřka po celém světě, cítí, že domov stále má u své romské rodiny v Bílovci. Už na střední jí říkali „kočovnice” a to jí zůstalo dodnes. Pracuje v zahraničí hlavně proto, že je pro ni jednou z nejdůležitějších věcí finanční nezávislost. „Práce s dětmi je byznys, je pravda, že práce s nimi dobře vynáší,” přiznává. „V Česku se mi popravdě žít aktuálně nevyplatí. Musím platit hypotéku na byt a chci žít spokojený život,” vysvětluje. Možnost, že by si po čase našla ve Švýcarsku stabilní práci, například ve školce, nevylučuje. „Od domova to není tak daleko, mohla bych tak k našim častěji jezdit nebo oni za mnou. Naši totiž nejsou šťastní, když jsem od nich tisíce kilometrů.” Když byla dva roky v USA, do Česka se nevrátila ani jednou. „Naši sami říkali, abych nejezdila. Abych peníze, co si vydělám, využila na cestování tam. Abych se podívala, kam už možná nikdy nebudu mít příležitost. A pak se vrátila,” vybavuje si.

lucie kovacova 9

Sranda s předsudky

Lucii na Česku mrzí, že je pro lidi tolik určující, kým člověk je. Zda je Čechem, Romem nebo Vietnamcem. Ve Spojených státech, které si velmi oblíbila, je to podle ní jiné. „Tam se tě zeptají, odkud jsi, ale nikdo moc neřeší, jaké jsi národnosti.”

Ona sama se s nadávkami kvůli původu setkala jen jednou. Na základní škole. „Jednou jedinkrát mi jeden kluk ze třídy nadával do černých sviní, když jsem šla do knihovny. Řekla jsem to tátovi, ten si to s ním vyřídil a byl pokoj. Ten kluk teď má navíc Romku a mají spolu děti,” pomrkává pobaveně.

lucie kovacova 8

Setkává se však s rasismem a předsudky přeneseně. „Někdy, když sedíš s lidmi, kteří to o tobě neví, tak se před tebou o Romech rasisticky baví. Je to občas sranda. Ráda je pak dostávám do rozpaků,” připouští. „Neví, co potom říct, snaží se to nějak zaonačit a zamotávají se do toho, protože je jen tak nenechám.” Dodává, že legrační byla situace v Bílovci, když si kupovala byt v paneláku, kde Romové nežijí. Cítila nejistotu ostatních majitelů, jak to tam bude v přítomnosti romské rodiny vypadat. A nakonec zjistili, že se vůbec nic nestalo. „Teď naopak všichni vědí, že cestuju po světě, pořád se našich ptají, kde jsem, kdy přijedu. A máme dobré vztahy.”

Nepodléhat tlakům a tradici

Lucie říká, že žije svůj sen. „Cestování mě naplňuje. Věřím, že mě k tomu přivedlo to mé čtení. Chtěla jsem vidět všechny ty země, o kterých se psalo v knížkách. Zatím mám za sebou čtyřiatřicet zemí a rozhodně jsem neskončila,” říká odhodlaně. Ráda by pak zejména mladým romským dívkám, které vycházejí z tradičního rodinného uspořádání, ukázala, že splnit si své sny možné je. „Jen je třeba zodpovědnost za jejich splnění vzít sama na sebe,” myslí si. Dodává, že velkou roli v tom hraje vzdělání, s nímž pak často přichází také možnost finanční nezávislosti.

lucie kovacova 10

Podle Lucie je důležité příliš nepodléhat tlakům okolí, ať už rodiny nebo přátel. Zejména co se týče založení rodiny. „Nebát se dělat věci jinak, než jak je vidíme doma. To, že naše okolí žije určitým způsobem, neznamená, že my musíme taky. To, co je dobré pro ně, nemusí být pro nás,” pokračuje. „Rodiče, ani nikdo jiný, za nás náš život nežijí. Zodpovědní jsme za něj my sami,” uzavírá.

Foto: Archiv Lucie Kováčové

Čtěte dále

Tři mladíci byli před 36 lety křivě obviněni z vraždy a odsouzeni na doživotí. Propuštěni byli až nyní

Osmiletý Daniel Hunt z Tennessee byl koncem srpna svědkem požáru domu, v němž bydlel se svou rodinou. Plameny kromě jiného nemilosrdně pohltily i veškeré Danielovy hračky. „Požár začal v kuchyni. Nevím, jak k tomu došlo. Některé drobnosti šly ještě zachránit, třeba můj snubní prstýnek požár přežil, ale nic jiného,“ popsala pro CNN požár Danielova matka Kristen Wilburn.


Kateřina Gamal Richterová 5. 12. 2019

„Místo konzervace Chanova bychom měli podpořit obyvatele v odchodu do města,” říká expert

Už několik měsíců probíhají vypjaté debaty mezi vedením Mostu a Agenturou pro sociální začleňování a řešení situace v Chanově, který je od svého vzniku na konci 70. let sociálně vyloučenou lokalitou. Neshody byly také oficiálně důvodem, proč v říjnu Ústecký kraj vypověděl memorandum o spolupráci s vládní Agenturou, která pomáhá obcím a městům vyloučení některých obyvatel na jejich území řešit. „To znamená, že nesouhlasíme s postupem města, kdy chce udělat v Chanově další výstavbu formou unimobuněk, zvýšit tam tak počet bytových jednotek a tím to místo dál udržovat jako sociálně vyloučenou lokalitu,” říká Michal Kratochvíl, vedoucí Regionálního centra Západ, které pod Agenturu spadá. „Navrhujeme městu jinou variantu řešení, aby v horizontu desítek let využila trend, který v Chanově už nějakou dobu je.


 

Lukáš Houdek ...

„Lidé si myslí, že nepracujeme, jsme blbí a žijeme na jejich úkor,” říká muž bez domova

Šestašedesátiletý Libor Jelínek, přezdívaný Jelen, žije už přes 10 let střídavě na ulici, v ubytovnách či holobytech. „Štve mě, že nás hážou všechny do jednoho pytle. Dělají to s Romama a náma taky. Každý člověk je jiný,“ říká Jelen, který se na ulici dostal po rozchodu s manželkou a dodává, že na ulici se může dostat každý. „Stačí nějaká blbost, třeba dvakrát nezaplatit nájem, exekuce, rozvod… Cokoliv. Jednoho krásného letního večera jsem přijel domů a manželka s dětma byla pryč. Byt byl prodaný, já jsem tam našel cizí lidi, skončil jsem na ulici,“ popisuje Jelen začátek příběhu. 

Jiří Pasz 4. 12. 2019

Pomoc lidem bez domova, seniorům i zvířatům. Studenti burcují Čechy k dobrým skutkům

Pátého prosince loňského roku navštívila skupina dobrovolníků v převlecích anděla, čerta a Mikuláše mateřské školy a nízkoprahová zařízení v Ústeckém kraji, aby udělala radost dětem. Tak začala loňská Prosincová výzva dobrých skutků, kterou organizují studenti Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Tomáš Nejedlý a Kamila Petrová. „Rozhodl jsem se, že v prosinci udělám každý týden dobrý skutek, který se bude týkat dětí, zvířat, lidí bez přístřeší a seniorů. Rád bych tímto motivoval ostatní ke konání dobrých skutků, ať už jsou jakkoliv veliké,” říká Tomáš. Projekt Dělám dobré skutky, který vymyslel, má tak za cíl motivovat co nejvíce lidí k zapojení a dobrovolnictví. Letošní prosincové dobré skutky začínají již zítra.

Marie Škardová 3. 1 ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.