Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Proč jsme mlčeli? Výstava v libereckém supermarketu odhaluje důvody, proč oběti mlčí o sexuálním násilí

 

nemlcime liberec big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

25
září
2019

Poprvé se Katka setkala se sexuálním násilím ve svých deseti letech. Pachatelem tehdy byla blízká osoba, které důvěřovala a měla ji ráda. „Já jsem nevěděla, co s tím mám dělat,” říká dnes Katka. Čin velmi zasáhl do jejího pocitu bezpečí. Zároveň jako malé dítě nebyla schopná to, co se přihodilo, popsat ani pochopit. Šlo podle ní o spojení pocitu lásky a násilí. „Tím, že mi ten člověk ublížil, tak vlastně nezmizelo to, že bych ho měla ráda. Já jsem se ho začala bát, ale ráda jsem ho měla pořád,” popisuje chaos, který zažívala. „Zároveň je to neviditelné. Když si někdo zlomí ruku, tak to všichni vidí, ale sexuální násilí je skryté,” dodává. Pociťovala také strach, že by jí nikdo nevěřil. „Takže jsem celou tu situaci jako desetileté dítě vyhodnotila tak, že nejlepší bude, když to nikomu neřeknu a vlastně jsem to v sobě zamkla,” vysvětluje. Katka je jednou z více než deseti lidí, kteří se rozhodli promluvit o sexuálním násilí v rámci projektu Nemlčíme. „Naším cílem je seznámit širokou veřejnost s podobou sexuálního násilí, a to za pomoci autentických rozhovorů s oběťmi, pachateli i odborníky,” říká zakladatelka projektu Veronika Hlavatá.

nemlcime liberec 1

Trauma

Katčina osobnost se změnila. Začala mít velké problémy s komunikací a studem. V době dospívání se pak setkala s dalším násilím. Když přespávala s partou lidí u kamaráda, vzbudila se v okamžiku, kdy ji jeden známý znásilňoval. Její přátelé se ale situaci jen vysmáli. „To je jako kdybych já nenesla odpovědnost za svoje tělo, jako kdyby to byla jen nějaká hadrová panenka, která když usne, tak si s ní každý může dělat, co chce. Takhle to ale být nemá, vždy tam musí být souhlas. Myslím, že spousta teenagerů tohle ale vůbec nemusí vědět. V dnešní době, kdy porno je dostupné všude a ten scénář sexuality vypadá jinak než ve skutečnosti,” popisuje své pocity Katka.

nemlcime liberec 2

V devatenácti letech ji pak u domu přepadl neznámý muž a ona se nedokázala ubránit. Tyto prožitky u ní vedly k velkým problémům, které se nakonec rozhodla řešit terapií. Tam se její trauma začalo pomalu rozkrývat. „Já jsem zjistila, jak obrovský vliv na život to sexuální násilí má. A neovlivňuje to jen vztahy, netýká se to jen sexu, ale prolíná se to do všech oblastí života,” říká Katka a dodává, že její zkušenost se promítala i do sexuálního života, kde nebyla schopná se uvolnit a zbavit se strachu. „To byl důvod, proč jsem chtěl změnit svůj život, já jsem nechtěla být obětí, nechtěla jsem být vězněm ve svém vlastním těle,” vysvětluje.

Nemlčíme

Katka se nyní rozhodla zapojit se do projektu Nemlčíme. Ten vzniká v Jablonci nad Nisou, kde Veronika Hlavatá se svým manželem natáčí rozhovory s oběťmi i pachateli sexuálního násilí. „Je totiž velmi důležité vyvracet mýty, které bývají ve společnosti zakořeněné. Znásilnění se neodehrává jen v temném parku uprostřed noci a nemusí mu předcházet brutální přepadení. Naopak, je často velmi nenápadné a skryté,” uvádějí na webu projektu. „Společně proto chceme dosáhnout změny, kdy se výpovědi obětí nebudou zlehčovat a bagatelizovat, a vytvořit prostor, kde se oběti nebudou bát hovořit,” dodávají.

Mýty o sexuálním násilí

Podle výzkumu organizace Amnesty International mají Češi velmi špatné povědomí o tom, ke kolika znásilněním u nás dochází a o jejich průběhu. Například 98 % respondentů počet znásilnění, ke kterým každý rok v ČR dojde, podcenilo. Třetina až polovina lidí se pak domnívá, že oběť může být za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná.

nemlcime liberec 3

Znepokojující výsledky výzkumů, lhostejnost společnosti i probíhající kampaň #MeToo motivovaly Veroniku k činnosti. „O sexuálním násilí se otevřeně nemluví. Mluví se o něm v úzkých kruzích, na terapiích a média nám čas od času zprostředkovávají některé případy, ale pokud se dotyčný nebo dotyčná svěří se svým zážitkem ve společnosti nebo v rodině, okolí neví, jak k ní přistupovat. Což je pochopitelné, neumí to, protože se o sexuálním násilí nemluví otevřeně,” říká pro HFC Veronika. „Pokud bych měla vycházet z příběhů, které jsem slyšela, tak práce policie je lepší než před lety, ale třeba tresty pro pachatele sexuálního násilí jsou někdy tak absurdní, že jen koukáte s otevřenou pusou, zda je to vůbec možné,” dodává.

Pachatelé

Do projektu pak chce Veronika zařadit nejen oběti, ale i pachatele a odborníky. Se svým příběhem se již rozhodl svěřit dvacetiletý Filip, který byl na střední škole obviněn ze sexuálního obtěžování. Zaujala ho výzva režisérky a novinářky Apoleny Rychlíkové pachatelům, aby o tom, co se stalo a jak to vnímají zpětně, promluvili. Přihlásil se tedy veřejně ke kampani #MeToo a popsal svůj případ.

nemlcime liberec 4

Na střední škole zůstával po vyučování v rámci cvičení na hudební nástroj ve škole s kamarádkou, se kterou měl intimní vztah. Neměli však mezi sebou probrané hranice, kam až chtějí zajít. Jednou Filip tuto hranici překročil a pokračoval, i když bylo zřejmé, že dívka již pokračovat nechce a že jí situace není příjemná. Poté byla nešťastná a vyděšená a nahlásila vše ve škole. „Já jsem věděl, že se něco stalo špatně a že na tom mám zásluhu, ale zároveň tím, že nás nikdo neučil, jak nad tímto přemýšlet nebo jak o tom mám s někým mluvit nebo jak tohle řešit, tak v tu chvíli jsem cítil újmu a optikou té újmy jsem vnímal celou situaci, cítil jsem se poškozený,” říká Filip dnes.

Na škole se informace rychle rozšířila, a proto odtud Filip následně odešel. Dnes je členem sociálního družstva Střecha a ve spolupráci s družstvem otevřel restauraci, která zaměstnává lidi po výkonu trestu a lidi bez domova. To, že si brzy uvědomil celou situaci, připisuje tomu, že se pohybuje ve feministických uskupeních. „V tomto případě se stalo, že podporu získala, ale ve spoustě případů se může stát, že by neměla podporu okolí a možná ani rodiny. To si dokážu představit, že musí být nejhorší, že se někdo stane obětí a pak nemá nikoho, ke komu by se uchýlil,” říká Filip a dodává: „Nejhorší na tom je zesměšňování, že to společnost nebere vážně, že to kolikrát ani policie nebere vážně. Je to něco, pro co potřebujeme najít celospolečenské řešení, protože zároveň je tam mocenská pozice muže a je spousta mužů, kteří tu mocenskou pozici mít nechtějí, ale neumí o tom problému mluvit.”

Proč jsme mlčeli

Lhostejnost společnosti a okolí může být jedním z důvodů, proč se oběti rozhodnou mlčet. „Strach, stud, výhrůžky ze strany pachatele. Často je to i tím, že si přesně neuvědomují, že dochází k sexuálnímu násilí, například v partnerských vztazích. Malé děti zase neumí situaci přesně popsat, nevědí co se s nimi děje a proč se to děje,” přidává další důvody Veronika. Přestože se tématu dlouhodobě věnuje, setkala se v rámci natáčení i se situacemi, které nečekala. „Ať už šlo o zneužívání dítěte velmi známou osobností nebo to, že se to odehrávalo ve stejném městě, kde bydlím. Hodně mě překvapuje reakce okolí obětí, když se svěřily. Nedávno jsme slyšeli příběh, kdy dívka musela popisovat situaci před matkou pachatele, a vedení, které mělo celou věc řešit, vlastně dotyčnou ještě více traumatizovalo,” popisuje.

„Jednou se mi stalo, že jsem pachatele, který velmi brutálně přepadl dvě dívky, potkala na ulici. Najednou je to pro vás ještě větší realita než kdy předtím. Víte, že mezi námi chodí velmi agresivní lidé, kteří se neštítí ničeho, a trest, který dostali, byl spíše směšný,” dodává. V projektu se tak snaží vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se napadení necítí sami. Na důvody, proč se některé z obětí obávají promluvit, reaguje i putovní výstava ,Proč jsme mlčeli’, která byla otevřena v sobotu v komunitní zahradě LIAS v Liberci.

Výstava

Výstava odhaluje cyklus deseti příběhů obětí sexuálního násilí v České republice. Jednou z nich je Klára, která byla znásilněna svým kamarádem ve dvanácti letech. „Klára byla do svého kamaráda zamilovaná a společně navštěvovali kroužek. Znásilnil ji u sebe doma i přesto, že mu jasně a důrazně říkala ne. Klára si poté nedokázala v hlavě srovnat, co se přesně odehrálo. Myslela si, že to byla její chyba, protože šla k němu domů. Poté, co ji znásilnil, jí řekl, že to byl od něj narozeninový dárek,” odhaluje cedulka připojená ke stanovišti s dětskými šaty a botičkami. Výstava zobrazuje příběhy nejen textově, ale i vizuálně, například oblečením, které oběť měla na sobě, nebo předměty, které se k celé situaci vážou. Reaguje tak i na jeden ze zažitých mýtů, že oběť může nést část viny kvůli tomu, jaké oblečení měla na sobě.

nemlcime liberec 7

Zahájení výstavy přineslo i bohatý doprovodný program. Účastníci především měli možnost setkat se se dvěma ženami, které se do projektu zapojily. V rámci diskuze pak odpovídaly na dotazy, proč mlčely, proč se naopak rozhodly promluvit, jak na celou situaci reaguje jejich rodina a okolí nebo s jakými stereotypními otázkami se setkávají. „Pachatelé bývají schopní manipulátoři. Často obětem tvrdí, že jde o projev lásky a své oběti různými způsoby vydírají. Dnes jsou však již oběti z našich příběhů odhodlané nemlčet. Promluvit o traumatu spojeným se sexuálním zneužíváním vyžaduje skutečnou odvahu. Jejich motivace je však silná, pomoci ostatním, aby nemuseli projít stejným utrpením,” uvedla zakladatelka projektu Veronika a dodala, že zapojení do projektu může pomoci i samotným obětem. „Z toho mám velikou radost. Jde o jeden anonymní rozhovor, který byl natočený právě ze strachu, co by na to řekla rodina. Asi měsíc po zveřejnění nám dotyčná psala, že se rozhodla celou věc řešit s rodinou a jejich reakce byla vlastně skvělá. Podporující, upřímná a laskavá. Vyřešil se u nich jeden velký otazník,” uzavírá.

nemlcime liberec 8

Výstava je nyní k vidění v prostoru obchodního domu Globus v Liberci. Odtud se v říjnu přesune do obchodního domu Plaza v Liberci, v lednu pak do Prahy do Prostoru 39. Další aktuální informace o projektu sledujte na webu nebo Facebooku.

nemlcime liberec 9Foto: Nemlčíme

Čtěte dále

„Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá,“ říká tanečnice

„Svá těla nepoužíváme jen tehdy, když jsme mrtví. Tělo dýchá, srdce rozlévá do organismu krev, která pulzuje celým člověkem,“ říká šéfka taneční skupiny pro lidi s hendikepem Proty Boty Kateřina Hanzlíková a dodává: „Když je někdo na vozíku, neznamená to, že své tělo nepoužívá. Používá ho stále, jen třeba trošku jinak než my chodící.“ Taneční skupina funguje už téměř dvacet let, střídají se v ní různí tanečníci i tanečnice a svá představení zaměřuje na témata, jako je třeba svoboda vs. hendikep. Kdo jsou a jaké mají příběhy? „Dáša byla ve skupině pět let, od narození má nemoc, kterou překládáme jako lámavost kostí,“ vypráví Kateřina.

Jiří Pasz 3. 6. 2020

„Neděláme to schválně," říká dívka žijící s hraniční poruchou osobnosti

První roky dětství strávila dvacetiletá Ari v kojeneckém ústavu. Poté potkala svoji pěstounku, u které až do dospělosti vyrůstala. Život bez rodiny v raném dětství v ní však zanechal pocity nejistoty a osamělosti, se kterými se potýká dodnes. „Je to vidět v přístupu k životu. Nikomu nevěřím a nedokážu si vytvořit pocit rodiny a bezpečí. Je to osamělý život a svět ti může víc ublížit, protože nemáš důvěru k ničemu,” popisuje Ari. V dospívání jí byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, která dle jejích slov ovlivňuje celý život.

Marie Škardová 2. 6. 2020

Meda se narodila se vzácným syndromem. „Problém jsem měla já, ne ona. Je těžké si to přiznat,” říká její matka

Meda Slezáková se narodila se vzácným syndromem oculo dento digitální dysplázie (ODDD). „Podle statistiky postihuje jednoho člověka z deseti milionů a na světě je popsáno jen několik stovek případů. S naší diagnózou jsme si připadali ztracení. Většina lékařů ji také slyšela poprvé,“ říká maminka Medy Petra a dodává že mezi symptomy mohou patřit potíže se zrakem, srostlé prsty na rukou, zuby bez zubní skloviny a neurologické potíže. „Když jsem měla před sebou ten bezbranný flekatý uzlíček, bála jsem se, že se bude trápit. Na vzhled je pořád kladen velký důraz. Jenže je tu také osobnost a vím, že to říká každý rodič, ale Meda je prostě bourák, má charisma a veselou povahu,“ vypráví. Jak si Meda a její rodina vedou v jejích dvou a půl letech a po sedmi hospitalizacích? 

Jiří Pasz 28. 5. 2020

„U maturity jsem selhal. Se školou jsem chtěl skončit. Nakonec jsem našel motivaci,” říká romský stipendista

„Jednou se ve třídě někomu něco ztratilo, nevím už, jestli šlo o peněženku, telefon nebo o jinou cennost. Učitelka řekla, že se všem žákům prohledají tašky. Jedno z dětí ukázalo na mě: „To určitě ukradl ten cigán“. Otevřel jsem tašku – a peněženka tam byla! Někdo mi ji tam podstrčil. Byla to hrozná situace, jak tohle máte vysvětlit?“ vypráví dvacetiletý Michal Gábor, mladý romský student druhého ročníku Fyzické geografie a geoekologie na Ostravské univerzitě, s jakými překážkami se musel na počátku své cesty za vzděláním potýkat. Naštěstí jich nebylo mnoho. 

Adéla Gálová 27. 5. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.