Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Proč jsme mlčeli? Výstava v libereckém supermarketu odhaluje důvody, proč oběti mlčí o sexuálním násilí

 

nemlcime liberec big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

25
září
2019

Poprvé se Katka setkala se sexuálním násilím ve svých deseti letech. Pachatelem tehdy byla blízká osoba, které důvěřovala a měla ji ráda. „Já jsem nevěděla, co s tím mám dělat,” říká dnes Katka. Čin velmi zasáhl do jejího pocitu bezpečí. Zároveň jako malé dítě nebyla schopná to, co se přihodilo, popsat ani pochopit. Šlo podle ní o spojení pocitu lásky a násilí. „Tím, že mi ten člověk ublížil, tak vlastně nezmizelo to, že bych ho měla ráda. Já jsem se ho začala bát, ale ráda jsem ho měla pořád,” popisuje chaos, který zažívala. „Zároveň je to neviditelné. Když si někdo zlomí ruku, tak to všichni vidí, ale sexuální násilí je skryté,” dodává. Pociťovala také strach, že by jí nikdo nevěřil. „Takže jsem celou tu situaci jako desetileté dítě vyhodnotila tak, že nejlepší bude, když to nikomu neřeknu a vlastně jsem to v sobě zamkla,” vysvětluje. Katka je jednou z více než deseti lidí, kteří se rozhodli promluvit o sexuálním násilí v rámci projektu Nemlčíme. „Naším cílem je seznámit širokou veřejnost s podobou sexuálního násilí, a to za pomoci autentických rozhovorů s oběťmi, pachateli i odborníky,” říká zakladatelka projektu Veronika Hlavatá.

nemlcime liberec 1

Trauma

Katčina osobnost se změnila. Začala mít velké problémy s komunikací a studem. V době dospívání se pak setkala s dalším násilím. Když přespávala s partou lidí u kamaráda, vzbudila se v okamžiku, kdy ji jeden známý znásilňoval. Její přátelé se ale situaci jen vysmáli. „To je jako kdybych já nenesla odpovědnost za svoje tělo, jako kdyby to byla jen nějaká hadrová panenka, která když usne, tak si s ní každý může dělat, co chce. Takhle to ale být nemá, vždy tam musí být souhlas. Myslím, že spousta teenagerů tohle ale vůbec nemusí vědět. V dnešní době, kdy porno je dostupné všude a ten scénář sexuality vypadá jinak než ve skutečnosti,” popisuje své pocity Katka.

nemlcime liberec 2

V devatenácti letech ji pak u domu přepadl neznámý muž a ona se nedokázala ubránit. Tyto prožitky u ní vedly k velkým problémům, které se nakonec rozhodla řešit terapií. Tam se její trauma začalo pomalu rozkrývat. „Já jsem zjistila, jak obrovský vliv na život to sexuální násilí má. A neovlivňuje to jen vztahy, netýká se to jen sexu, ale prolíná se to do všech oblastí života,” říká Katka a dodává, že její zkušenost se promítala i do sexuálního života, kde nebyla schopná se uvolnit a zbavit se strachu. „To byl důvod, proč jsem chtěl změnit svůj život, já jsem nechtěla být obětí, nechtěla jsem být vězněm ve svém vlastním těle,” vysvětluje.

Nemlčíme

Katka se nyní rozhodla zapojit se do projektu Nemlčíme. Ten vzniká v Jablonci nad Nisou, kde Veronika Hlavatá se svým manželem natáčí rozhovory s oběťmi i pachateli sexuálního násilí. „Je totiž velmi důležité vyvracet mýty, které bývají ve společnosti zakořeněné. Znásilnění se neodehrává jen v temném parku uprostřed noci a nemusí mu předcházet brutální přepadení. Naopak, je často velmi nenápadné a skryté,” uvádějí na webu projektu. „Společně proto chceme dosáhnout změny, kdy se výpovědi obětí nebudou zlehčovat a bagatelizovat, a vytvořit prostor, kde se oběti nebudou bát hovořit,” dodávají.

Mýty o sexuálním násilí

Podle výzkumu organizace Amnesty International mají Češi velmi špatné povědomí o tom, ke kolika znásilněním u nás dochází a o jejich průběhu. Například 98 % respondentů počet znásilnění, ke kterým každý rok v ČR dojde, podcenilo. Třetina až polovina lidí se pak domnívá, že oběť může být za znásilnění zcela nebo částečně zodpovědná.

nemlcime liberec 3

Znepokojující výsledky výzkumů, lhostejnost společnosti i probíhající kampaň #MeToo motivovaly Veroniku k činnosti. „O sexuálním násilí se otevřeně nemluví. Mluví se o něm v úzkých kruzích, na terapiích a média nám čas od času zprostředkovávají některé případy, ale pokud se dotyčný nebo dotyčná svěří se svým zážitkem ve společnosti nebo v rodině, okolí neví, jak k ní přistupovat. Což je pochopitelné, neumí to, protože se o sexuálním násilí nemluví otevřeně,” říká pro HFC Veronika. „Pokud bych měla vycházet z příběhů, které jsem slyšela, tak práce policie je lepší než před lety, ale třeba tresty pro pachatele sexuálního násilí jsou někdy tak absurdní, že jen koukáte s otevřenou pusou, zda je to vůbec možné,” dodává.

Pachatelé

Do projektu pak chce Veronika zařadit nejen oběti, ale i pachatele a odborníky. Se svým příběhem se již rozhodl svěřit dvacetiletý Filip, který byl na střední škole obviněn ze sexuálního obtěžování. Zaujala ho výzva režisérky a novinářky Apoleny Rychlíkové pachatelům, aby o tom, co se stalo a jak to vnímají zpětně, promluvili. Přihlásil se tedy veřejně ke kampani #MeToo a popsal svůj případ.

nemlcime liberec 4

Na střední škole zůstával po vyučování v rámci cvičení na hudební nástroj ve škole s kamarádkou, se kterou měl intimní vztah. Neměli však mezi sebou probrané hranice, kam až chtějí zajít. Jednou Filip tuto hranici překročil a pokračoval, i když bylo zřejmé, že dívka již pokračovat nechce a že jí situace není příjemná. Poté byla nešťastná a vyděšená a nahlásila vše ve škole. „Já jsem věděl, že se něco stalo špatně a že na tom mám zásluhu, ale zároveň tím, že nás nikdo neučil, jak nad tímto přemýšlet nebo jak o tom mám s někým mluvit nebo jak tohle řešit, tak v tu chvíli jsem cítil újmu a optikou té újmy jsem vnímal celou situaci, cítil jsem se poškozený,” říká Filip dnes.

Na škole se informace rychle rozšířila, a proto odtud Filip následně odešel. Dnes je členem sociálního družstva Střecha a ve spolupráci s družstvem otevřel restauraci, která zaměstnává lidi po výkonu trestu a lidi bez domova. To, že si brzy uvědomil celou situaci, připisuje tomu, že se pohybuje ve feministických uskupeních. „V tomto případě se stalo, že podporu získala, ale ve spoustě případů se může stát, že by neměla podporu okolí a možná ani rodiny. To si dokážu představit, že musí být nejhorší, že se někdo stane obětí a pak nemá nikoho, ke komu by se uchýlil,” říká Filip a dodává: „Nejhorší na tom je zesměšňování, že to společnost nebere vážně, že to kolikrát ani policie nebere vážně. Je to něco, pro co potřebujeme najít celospolečenské řešení, protože zároveň je tam mocenská pozice muže a je spousta mužů, kteří tu mocenskou pozici mít nechtějí, ale neumí o tom problému mluvit.”

Proč jsme mlčeli

Lhostejnost společnosti a okolí může být jedním z důvodů, proč se oběti rozhodnou mlčet. „Strach, stud, výhrůžky ze strany pachatele. Často je to i tím, že si přesně neuvědomují, že dochází k sexuálnímu násilí, například v partnerských vztazích. Malé děti zase neumí situaci přesně popsat, nevědí co se s nimi děje a proč se to děje,” přidává další důvody Veronika. Přestože se tématu dlouhodobě věnuje, setkala se v rámci natáčení i se situacemi, které nečekala. „Ať už šlo o zneužívání dítěte velmi známou osobností nebo to, že se to odehrávalo ve stejném městě, kde bydlím. Hodně mě překvapuje reakce okolí obětí, když se svěřily. Nedávno jsme slyšeli příběh, kdy dívka musela popisovat situaci před matkou pachatele, a vedení, které mělo celou věc řešit, vlastně dotyčnou ještě více traumatizovalo,” popisuje.

„Jednou se mi stalo, že jsem pachatele, který velmi brutálně přepadl dvě dívky, potkala na ulici. Najednou je to pro vás ještě větší realita než kdy předtím. Víte, že mezi námi chodí velmi agresivní lidé, kteří se neštítí ničeho, a trest, který dostali, byl spíše směšný,” dodává. V projektu se tak snaží vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se napadení necítí sami. Na důvody, proč se některé z obětí obávají promluvit, reaguje i putovní výstava ,Proč jsme mlčeli’, která byla otevřena v sobotu v komunitní zahradě LIAS v Liberci.

Výstava

Výstava odhaluje cyklus deseti příběhů obětí sexuálního násilí v České republice. Jednou z nich je Klára, která byla znásilněna svým kamarádem ve dvanácti letech. „Klára byla do svého kamaráda zamilovaná a společně navštěvovali kroužek. Znásilnil ji u sebe doma i přesto, že mu jasně a důrazně říkala ne. Klára si poté nedokázala v hlavě srovnat, co se přesně odehrálo. Myslela si, že to byla její chyba, protože šla k němu domů. Poté, co ji znásilnil, jí řekl, že to byl od něj narozeninový dárek,” odhaluje cedulka připojená ke stanovišti s dětskými šaty a botičkami. Výstava zobrazuje příběhy nejen textově, ale i vizuálně, například oblečením, které oběť měla na sobě, nebo předměty, které se k celé situaci vážou. Reaguje tak i na jeden ze zažitých mýtů, že oběť může nést část viny kvůli tomu, jaké oblečení měla na sobě.

nemlcime liberec 7

Zahájení výstavy přineslo i bohatý doprovodný program. Účastníci především měli možnost setkat se se dvěma ženami, které se do projektu zapojily. V rámci diskuze pak odpovídaly na dotazy, proč mlčely, proč se naopak rozhodly promluvit, jak na celou situaci reaguje jejich rodina a okolí nebo s jakými stereotypními otázkami se setkávají. „Pachatelé bývají schopní manipulátoři. Často obětem tvrdí, že jde o projev lásky a své oběti různými způsoby vydírají. Dnes jsou však již oběti z našich příběhů odhodlané nemlčet. Promluvit o traumatu spojeným se sexuálním zneužíváním vyžaduje skutečnou odvahu. Jejich motivace je však silná, pomoci ostatním, aby nemuseli projít stejným utrpením,” uvedla zakladatelka projektu Veronika a dodala, že zapojení do projektu může pomoci i samotným obětem. „Z toho mám velikou radost. Jde o jeden anonymní rozhovor, který byl natočený právě ze strachu, co by na to řekla rodina. Asi měsíc po zveřejnění nám dotyčná psala, že se rozhodla celou věc řešit s rodinou a jejich reakce byla vlastně skvělá. Podporující, upřímná a laskavá. Vyřešil se u nich jeden velký otazník,” uzavírá.

nemlcime liberec 8

Výstava je nyní k vidění v prostoru obchodního domu Globus v Liberci. Odtud se v říjnu přesune do obchodního domu Plaza v Liberci, v lednu pak do Prahy do Prostoru 39. Další aktuální informace o projektu sledujte na webu nebo Facebooku.

nemlcime liberec 9Foto: Nemlčíme

Čtěte dále

„Má orientace v rozporu s vírou není,” říká gay, který konvertuje k judaismu. Svou cestu sdílí na FB

„Myslím, že základ víry obsahuje určité hodnoty. To, co je v písmu psáno, je současně otiskem konkrétní doby. Kdo říká, že ho bere doslova, měl by doma dalších pět žen, za nevěru by je ukamenoval, měl by otroky, které by mohl beztrestně zabít. Jestli bylo takhle tehdy pohlíženo na homosexualitu, neznamená to, že to tak má být i dnes,” říká pětatřicetiletý Čech, který se před několika lety rozhodl pro konverzi k židovské víře ještě pod jménem Jiří Korytář. V souvislosti s procesem konverze přijal také nové jméno David Peres. „Zjistil jsem, že to je něco, co mě v dnešním materiálním světě naplňuje. Proces, jak jsem se k víře dostal, je pro mě složité popsat. Protože jsem v ní dnes už ukotvený a cítím se v ní dobře,” vysvětluje své pohnutky a dodává, že pochází z ateistické rodiny. 


 

Lukáš Houdek 12

Za protest proti zahalování odsouzeny k 16 letům vězení. Dopisy lidí ze světa pomáhají nespravedlivě odsouzeným

Čtyřiadvacetiletá herečka Yasaman Aryani z Íránu uspořádala na letošní Mezinárodní den žen protest proti povinnému zahalování. V teheránském metru si ona, její matka a další ženy sundaly šátky, rozdávaly bílé květiny a mluvily s cestujícími o svobodě. Video z protestu sklidilo na internetu velký ohlas. O měsíc později byly Yasaman a její matka zatčeny, vyslýchány a odsouzeny na šestnáct let vězení za propagandu proti systému, zločiny proti národní bezpečnosti a podněcování a napomáhání ke korupci a prostituci propagováním odhalování. Proces je součástí tvrdých represí vůči aktivistům, kteří se zasazují o zrušení zákonů o nuceném zahalování. V Den lidských práv 10. prosince odstartuje další ročník mezinárodní lidskoprávní akce hnutí Amnesty International, Maraton psaní dopisů. Jedním z letošních cílů akce je i okamžité propuštění Yasaman Aryani a její matky.

...

„Naši umělci byli často hospitalizováni i žili na ulici. Ateliér nabízí bezpečné prostředí,” říká Kouwen

Je malování prospěšné duševnímu zdraví? Otto Kouwen z Ateliéru radostné tvorby si myslí, že automatické to není. „Spousta slavných malířů trpěla depresí, Michelangelo měl asi bipolární poruchu, hodně z nich spáchalo sebevraždu.“ Propojení tvorby a šílenství je častý námět knih a filmů, jak je to ale ve skutečnosti? „Výskyt duševních nemocí je mezi umělci a mezi kreativními lidmi všeobecně vyšší než v běžné populaci. Kreativita znamená schopnost mít neobvyklé asociace, vidět věci z nového úhlu pohledu, věřit ve vlastní pojetí skutečnosti a nepodlehnout konformismu. Neexistuje jasná hranice, kdy to je ještě „umění“ a kdy už je to „šílenství“. Takové šílenství může být pro umělce velmi náročné, ale bez něho by se kultura a společnost nehnuly,“ říká Otto. Česká společnost má podle něj stále předsudky. „Příkladem je nedávná kauza ve Svitávce, kde místní odmítli stavbu ...

V Egyptě zažil mučení a elektrošoky. Absolvoval nebezpečný útěk přes poušť, azyl našel v Česku

Kareem Taha pochází z Káhiry, kde také studoval práva na univerzitě. Vystudoval bakalářský program obchodní administrativy, pokračoval pak magisterským studiem. Dokončit studium mu však nebylo umožněno. Stal se terčem represe státu vůči aktivistům kritizujícím poměry ve společnosti. Živil se jako podnikatel a spolupracoval s mnoha neziskovými organizacemi. Aktivně se účastnil revoluce a v aktivismu pokračoval za všech režimů, které se v Egyptě vystřídaly. Několikrát byl uvězněn, během internace zažil mučení včetně elektrošoků do mozku i těla. Po dalším z rozsudků, které ho měly do věznice vrátit, se rozhodl pro dramatický útěk ze země. Podle jeho slov v něm sehrála důležitou roli právě Česká republika, která mu následně udělila doživotní azyl. Nyní pracuje jako výkonný ředitel organizace Egyptian Front for Human Rights, která sídlí v Brně. V Česku se oženil a má ročního syna Alexe.


...

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.