Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

 

badatele romsky holocaust big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

12

června
2019

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit washingtonské Muzeum holokaustu ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyová z Ústavu pro soudobé dějiny.

Muzeum holokaustu využívá při hledání všechny dostupné archivy, sbírky, záznamy Mezinárodní pátrací služby či záznamy knihoven ve více než 25 jazycích. „Muzeum využívá především databáze International Tracing Service – Mezinárodní pátrací služby, která pomáhala hledat příbuzné ke konci a po druhé světové válce. ITS měla k dispozici hlavně seznamy vězňů z koncentračních táborů, jejich evidenční listy z koncentráků, někdy i doklady o jejich zdraví, práci, uvěznění na samotce,” vysvětluje Berkyová. „U přeživších může databáze poskytnout informace i o jejich pohybu po osvobození či jejich registraci v jednom z DP camps (pozn. táborech pro přemístěné osoby na území osvobozeného Německa),” dodává.

Přestože není pátrání určeno výhradně jen Romům a Sintům z Česka, pro ty, kteří byli internováni na Slovensku, nemá washingtonské muzeum podklady. Je možné je dohledat za toho předpokladu, že pak pokračovali do některého z táborů za hranicemi Slovenska. „Těch informací, které je možné získat, může být víc a při znalostech historie a souvislostí je možné poznatky využít a pátrat třeba dál po osudech své rodiny,” popisuje Renata Berkyová. „V případě zájmu se mohou lidé obrátit také na pracovnice Pražského fóra pro romské dějiny při Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Musím ale současně zdůraznit další možnost, která může nastat, a to je negativní výsledek při pátrání, tedy nulové, anebo minimální informace týkající se hledané osoby.”

Rozporuplný postoj Čechů

Výzva vzbudila zájem zejména mezi těmi, kteří se už osudům svých rodin za druhé světové války věnují. Tým badatelů se proto snaží zprávu o této jedinečné a časově omezené možnosti rozšířit mezi co nejvíce lidí, se kterými není přirozeně ve spojení. „Několik žadatelů už evidujeme, jsou to ale především ti, které jsme oslovili osobně. Rádi bychom proto co nejvíc rozšířili tuto informaci mezi další zájemce třeba přes sociální sítě,” vysvětluje Berkyová.

Postoj Čechů k holokaustu Romů je podle Berkyové rozporuplný. „Jsou lidé, kteří o holokaustu Romů nevědí vůbec, nebo jen málo, nebo ho popírají či omlouvají, a jsou lidé, kteří vnímají tuto část romské historie za bolestivou část také české historie a uvědomují si velice silně i zodpovědnost Čechů, nejen Němců,” myslí si. „Bohužel postoj a reálné kroky české vlády k uctění památky obětí, odškodňování a vůbec přijetí holokaustu Romů jako součást historie, není nic, čím bychom se mohli jako Česká republika chlubit. Příkladem za všechny může být třeba místo bývalého tábora v Letech u Písku a existence vepřína. Za 20 let, co se různí aktivisti, politici i odborníci snažili o změnu, bohužel většina letských přeživších už nežije a výstavby důstojného památníku se tak nedočkala,” pokračuje. „Mrzí mě taky beztrestné výroky vrcholných politiků, včetně současného prezidenta ČR, proti kterým se nezvedá žádný opravdový kritický hlas, a navíc, jako v případě vydání k trestnímu stíhání Miroslava Roznera z SPD, se poslanci rozhodli takové lidi chránit,” uzavírá.

30. červen

Zájemci o vyhledávání osudů svých příbuzných musí vyplnit formulář a zaslat ho do 30. června 2019 na uvedenou poštovní či e-mailovou adresu. „O výsledcích hledání a průběhu konzultací ve všech případech hledání - úspěšného, či neúspěšného - vás budou informovat pracovnice Pražského fóra. V případě, že hledání dle vámi vyplněného formuláře bude úspěšné, budete pozváni na individuální konzultace dne 20. 9. v Praze. Bude se jednat o osobní, uzavřené setkání s pracovníky Muzea holokaustu, kteří vám představí nalezené dokumenty a poskytnou jejich barevné kopie,” informuje instituce ve své tiskové zprávě.

Foto: Muzeum romské kultury v Brně

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.