Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Po smrti dcery i manžela padla na dno. V důchodu vystudovala vysokou, burcuje vdovy na Zlínsku

 

alenka panakova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

3

června
2019

Pětasedmdesátiletá Alenka Panáková ze Zlína přišla relativně krátce o dceru i milovaného manžela. Dcera byla nejprve zneužita blízkou osobou, v důsledku traumatu propadla anorexii a následně bulimii. Těsně před smrtí byla brutálně znásilněna při stopování a téměř zavražděna. Nakonec zemřela následkem poruchy příjmu potravy a vyčerpání. Spolu s manželem se paní Alenka ujala její roční dcery. Když ale manžel onemocněl rakovinou a po několikaletém boji s nemocí zemřel, propadla se na samé dno. Od toho se jí nakonec podařilo odrazit. Ve třiašedesáti začala studovat dálkově vysokou, o několik let později díky vlastním zkušenostem začala vyhledávat opuštěné vdovy a vdovce v regionu. Zorganizovala jejich setkání a po velkém úspěchu založila spolek. Provozují kancelář v centru Zlína, kam se ovdovělí a osamělí lidé mohou přijít poradit, svěřit, poplakat i společně pomodlit. Spolek ale také pořádá výlety i návštěvy kulturních akcí. A přestože je Alenka Panáková často vyčerpaná, cítí po všech těch letech naplnění. Začala totiž sklízet plody své práce. A po všech tragických událostech, které jejím životem prolétly jako kulový blesk, nachází také smíření.

alenka panakova 1

Jediná dcera Alenky Panákové Petra byla učitelkou hudby, vystudovala konzervatoř a byla pro rodinu výjimečné dítě. Jako sedmnáctiletou ji však opakovaně sexuálně zneužil blízký člověk. „Do svých pětadvaceti let to nikomu neřekla. Dusila to v sobě, hanbila se,” vypráví paní Alenka. Nikdy se s tím nevyrovnala a dávala si za to vinu. Traumatická zkušenost jí změnila život a ona v roce 1987 propadla anorexii. „Měla jen kosti potažené kůží,” říká její matka. Snažili se sice s manželem dceři pomoci, tehdy ale podle ní nebyly žádné informace nebo jiné materiály. O poruchách příjmu potravy se nemluvilo.

Jak se dceřin stav propadal, pokusila se dívka dvakrát o sebevraždu. Okolí tomu vůbec nerozumělo. „Tělo potřebovalo dodat zoufale chybějící jídlo. Když na tom byla hodně špatně, podařilo se jí začít trochu jíst. Následoval ale velký pocit viny, tak vždy všechno vyzvracela. Přidala se těžká bulimie. Nikdo jí neuměl pomoct, ani my.” Z neznalosti se stávalo, že se lidé ze sousedství divili, jak je možné, že je dívka tak hubená, když v ten stejný den například v místní restauraci snědla několik obědů najednou. „Já jsem to té paní nemohla říct. Strašně jsem se styděla,” přiznává s lítostí paní Alenka. Dcera občas trýznivou duševní situaci řešila tím, že ačkoliv k alkoholu pozitivní vztah neměla, opíjela se do němoty, aby silné nutkání na jídlo zahnala.

alenka panakova 5

V tom čase nastal další tvrdý životní zlom. Když jednoho dne, ve svých pětadvaceti letech dcera stopovala, zastavil jí řidič a odvezl namísto domů do polí a tam ji znásilnil, téměř uškrtil a znetvořil jí obličej šroubovákem. Domníval se, že je mrtvá. Jí se ale později podařilo, v průběhu noci, doplazit k silnici. Tam ji našli. „Volali mi z nemocnice. Jela jsem za ní hned a byla k nepoznání.” Pachatele policie následně dopadla. Před Petrou znásilnil a zavraždil ještě jednu ženu. Od soudu pak odešel s třináctiletým trestem.

Pro Petru však bylo brutální znásilnění poslední kapkou. Podle její matky byla odevzdaná a zničená. „Po třech a půl měsících zemřela,” říká se slzami v očích. Při svých téměř 180 centimetrech vážila 43 kilogramů.

Trauma

„My jsme s manželem vůbec netušili, co se děje. To, co se jí stalo v době dospívání, jsme zjistili až těsně před její smrtí,” říká paní Alenka na adresu zneužití v nezletilém věku. „Pro mě, jako matku, to bylo  neskutečné utrpení,” připouští. „Ukázalo mi to, že by se rodiče měli opravdu o své děti zajímat a snažit se přijít na to, co je trápí. Aby takové tragédii mohli zabránit,” pokračuje. „Toto krásné a inteligentní dítě, které jsme všichni milovali, zemřelo úplně zbytečně. Naprosto fyzicky a psychicky zhuntované.”

alenka panakova 2

Dcera po sobě zanechala roční holčičku, které se její matka s manželem ujali jako pěstouni. „Biologický otec měl bohužel v té době jiné zájmy.” Dívka má dnes 28 let a bydlí v horním patře společné vilky na okraji Zlína. Paní Alenka po tragédii hledala útěchu zejména v Písmu, věřící je odmalička. Už v dětství sama prožívala těžké chvíle. Její otec byl silný alkoholik a ona těžce nesla noční hádky rodičů. Trauma si nese dodnes. „Mockrát jsem ten život chtěla zabalit, nedalo se to vydržet, vždy mě ale držela slova Bible a modlitby,” vysvětluje. A svou vnučku kvůli tragickému osudu dcery odmalička s mužem učili tomu, aby se nestyděla mluvit o všem, co ji tíží. „A někdy mluvila až moc,” směje se.

Sklepní ventil

Ještě před smrtí dcery těžce onemocněl její manžel, kterého vnímala jako svou nejvíce spřízněnou duši. S rakovinou nakonec bojoval několik let. Před 17 lety jí podlehl. A paní Alenka se opět ocitla na dně. Na výchovu tehdy 11leté vnučky zůstala sama. „Vůbec jsem to nezvládala, do toho jsem se musela starat o dům a velkou zahradu. Byla to otročina.” V produktivním věku byla učitelkou na základní škole, ačkoliv sama chtěla jít na psychologii. To jí kvůli kádrovému posudku nevyšlo, proto se rozhodla pro práci s dětmi. Po smrti manžela se vrátila z důchodu do školy, aby domácnost a péči o malé dítě utáhla.

alenka panakova 4

Alenka Panáková říká, že namísto podpory okolí se jí často dostávalo nevyžádaných rad. Buď aby si našla chlapa, nebo neustále koukala na televizi. Aby prostě zapomněla. „To ale není cesta,” zdůrazňuje. „Bolest ze ztráty milovaných bytostí se prostě musí prožít. Já chodila do sklepa řvát. Brečela a křičela jsem, abych to všechno fyzicky ventilovala,” odhaluje. „Bolest jsem hodně rozpouštěla v modlitbě.”

Situace se změnila, když do farnosti nastoupil současný biskup Josef Nuzík, s nímž si ona rozuměla. Vtáhl ji do života lidí. „Zorganizujte mi, paní Panáková, tohle. Udělejte tohle a mnohdy to chtěl velice brzy.” Snažil se jí tak, podle jejích slov, do života vnést nový smysl a poslání. A paní Alenka chytla další mízu. Ve svých 63 letech, asi čtyři roky po manželově smrti, se přihlásila na teologii na Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci a vystudovala dálkově magistra. „A už ve své diplomové práci jsem se věnovala spiritualitě křesťanské vdovy.” Po dokončení vzdělání se rozhodla jít dál. Vyžádala si požehnání od arcibiskupa a pustila se do práce. Psal se rok 2012.

Izolace

„Víte, jak žijí vdovy?” ptá se řečnicky. Za svůj status se podle ní často stydí. Zdráhají se také otevřeně mluvit o potížích, s nimiž se potýkají. „Mnoho z nich nemá šanci vyžít. Ani vdovský důchod vás totiž uživit spolu s tím vaším vůbec nemusí.” Člověk, který ovdoví, podle ní nemá krytá záda. Nemá nikoho, kdo by mu pomohl pocit bezpečí vytvářet. A k těmto citovým a pocitovým problémům se přidávají klasické potíže spojené s provozem domácnosti. „Já jsem vůbec netušila, kde se leje olej do motoru, kde je hlavní uzávěr plynu. Vyřizujete všechno. Do toho nemáte vůbec peníze, protože totálně finančně spadnete dolů,” vykresluje vlastní situaci. „Tak strašně jsem toužila, aby sem někdo přišel a bavil se o něčem normálním, třeba o tom, co pěstuje ve skleníku. Nebo aby mě nechal se vyplakat a vypovídat, co mě trápí. Ta sociální izolace je asi to nejtěžší,” hodnotí. Podle ní se na tom podepisuje charakter zrychlené doby, která více přeje mladým, krásným a bohatým. „Ten, kdo trpí, se do této doby moc nehodí.”

alenka panakova 3

Rozhodla se proto svépomocí začít měnit a čerpat z vlastních zkušeností i toho, jak se jí dařilo se ztrátou blízkých vyrovnávat. „Tehdy jsem zašla za jedním knězem a ptala se ho, jak je na vdovy pamatováno. Ten mi řekl, že je o ně postaráno, že vdovy zdobí například kostely,” vybavuje si. „Já mu ale oponovala, že to není o tom. Že jde hlavně o spojení na úrovni duše a to v církvi moc nebylo.”

alenka panakova 7

Objela proto kostely ve svém děkanátu, kde se snažila vdovy a vdovce aktivně vyhledávat a pozvala je na faru do Zlína. Na první setkání jich přijelo asi třináct. „Nějak se to pak rozkřiklo a na Hostýnek už jich přijelo asi 85 a za půl roku byl na Velehradě plný Slovanský sál, kde je asi tři sta míst,” raduje se. Po pár letech spolu s dalšími aktivními vdovami a později i vdovci založili spolek s prozaickým názvem Společenství vdov a vdovců.

Vdovy vdovám

Spolek má v centru Zlína malou kancelář, kde se jednotlivé vdovy a vdovci z řad členů spolku střídají na službách. Jsou tam k dispozici lidem, kteří po smrti partnera zůstali sami a potřebují podpořit nebo poradit v tom, jak se se situací vypořádat. „Já, když jsem zůstala sama, jsem měla pocit, že ani nedokážu holce navařit jídlo. Byla jsem vyčerpaná,” vybavuje si paní Alenka. „A do toho vám přijde člověk a řekne vám: ‚Paní Panáková, víte vy, že ta vaše Kamka čte Harryho Pottera?’ A já na to, že jo, že to občas čtu s ní. ‚Ale to je od ďábla!’ odvětí. Já na to tehdy řekla: ‚Kdybyste mi místo toho radši řekla, jestli nechci upéct buchtu. Pro mě by to bylo daleko příjemnější, než mě teď poučovat.’ Potřebujete jakýkoliv projev lásky, podané ruce,” líčí své zkušenosti s některými lidmi z okolí.

alenka panakova 6

Spolek pořádá také řadu společných akcí, kde mají jednotlivé vdovy a vdovci možnost se vzájemně poznat a navázat nové sociální vazby, které je vytrhávají z pocitu opuštění a zmaru. „Člověk je bytost vztahová, nemůže bez vztahů žít. A toho se držíme. Žít sám nelze. Někteří se stáhli do samoty a to pak pomalu umíráte,” myslí si paní Panáková. Nedávno tak byli už po čtvrté v Dolomitech, jezdí ale i na kratší výlety. A zájem je veliký. Vždy mají plné autobusy. Velmi důležitou roli hraje ve spolku také duchovní rovina. Pořádá proto pro zájemce pravidelné společné mše svaté a modlitby. 

Ovdovělí, rozvedení i singles

Alenka Panáková přiznává, že ji od počátku takové dobrovolničení stálo spoustu energie i peněz, ale současně její život naplňuje. Spolek má nyní kolem 160 členů, akcí se ale účastní lidí mnohem více a zapojují se nejen vdovy a vdovci, ale další lidé, kteří se ocitají v pokročilém věku sami. „Přitahujeme i rozvedené, protože ono to není úplně jednoduchá role. Dostávají se k nám i singles, co se nikdy neoženili nebo nevdali a zůstávají sami. Jezdí s námi ale i manželé,” směje se.

alenka panakova 8

A spolek bude brzy slavit další velký úspěch. Na pobytu v Dolomitech k sobě našli cestu vdova s vdovcem z řad výletníků a brzy se budou brát. Na svatbu byli pozváni i někteří členové Společenství. „To je síla, obrovská radost. Vynaložené úsilí přináší ovoce.” Někteří senioři navíc vytvořili skupiny, které se pravidelně schází a pořádají například společné grilování. Chodí také hromadně do divadla nebo na koncerty, každoročně jezdí do lázní.

alenka panakova 10

Mravnost

Víra je pro paní Alenku smyslem a naplněním života. „Když se modlím, přepnu a naladím se na něco pozitivnějšího.” Na otázku, jak je možné, že jí v tak těžkých situacích pomůže právě víra v Boha a modlitby, s lehkostí odpovídá: „Když jsem totálně down, snažím se hledat lásku. Bůh je láska. A kus Boha najdeme i v setkání s příjemnými lidmi, v pohlazení, úsměvu, v krásném slově,” vysvětluje. „U mě to není nějaké naučené modlení. Já tu k němu mluvím, povídám si s ním, jako s blízkým přítelem. Je pravdou, že po smrti manžela jsem ho zahrnovala výčitkami, tím dusivým PROČ,” připouští. „Měli jsme totiž překrásný vztah. A pak bez rozloučení odešel.”

alenka panakova 9

„Ach ta mravnost,” povzdechne si Alenka Panáková v reakci na otázku, zda chování ovdovělých nějak ovlivňuje jejich okolí. Skrz svou práci se totiž snaží bojovat i proti společenským konvencím, které řadu vdov a vdovců svazují. „Bohužel se bojí, co tomu řekne soused,” zdůrazňuje. „Přišla k nám třeba jedna vdova v černém a já se jí ptala, proč v černém je. Říkala, že jí umřel před dvěma lety manžel. Přiměla jsem ji, aby si oblékla už něco barevnějšího a začala opět smysluplně žit,” uzavírá.

alenka panakova 11

Foto: Lukáš Houdek a archiv Společenství vdov a vdovců

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.