Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Mladistvé trápí deprese i sebevražedné myšlenky. Dobrovolnice skrz Instagram nabízejí pochopení i pomoc

 

jsmevtomspolu big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

2
května
2019

„Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo skoro pět. Musela jsem jezdit k tátovi a měla šílený strach z jeho přítelkyně. Neměla nás ráda ani moji sestru, zažily jsme si obě šílené peklo, psychické týrání řekla bych,” napsala Alice* na instagramový profil iniciativy Jsme v tom spolu. Psychické problémy se po letech promítly i do jejího zdraví. „Šílené pálení močové trubice, jako když vám někdo drží na těle zapalovač. Jezdila jsem roky po doktorech, dělali různá vyšetření, byla jsem na operaci močové trubice. Doktoři už nevěděli, co se mnou, pořád jsem se vracela. Já už to chtěla vzdát, kolabovala jsem bolestí, nemohla chodit a ta bezmoc, když vám doktoři tvrdí, že vám nic není,” vypráví. Díky imunologovi se nakonec dostala na psychosomatickou kliniku. Tam její problémy diagnostikovali jako psychické. „Takže když to přijde, vím, že musím k terapeutce a nějak s tím bojovat. Vím, jak je těžké to v sobě nosit a dělat, že se nic neděje, protože lidé, kteří to neznají, nás mají za blázny. Je mi 21 let a snažím se s tím pracovat a já i moje terapeutka vidíme, že jsem na dobré cestě a jednou to zvládnu ovládat,” dodává Alice. S podobnými problémy se potýká řada dospívajících. Česká republika patří v počtu sebevražd nad průměr Evropské unie. Ročně si vezme život i 50 dětí a mladistvých a u mladých lidí mezi 15 a 29 lety je sebevražda druhou nejčastější příčinou smrti. Mladí lidé přitom často mají pocit, že jsou na svoji situaci sami a nemají se komu svěřit. To se snaží změnit Hedvika Dočekalová a Kateřina Coufalová, zakladatelky iniciativy Jsme v tom spolu.

Domácí násilí

Erika* se narodila jako nejstarší ze sedmi dětí. „Už od dětství byly doma hádky a spory. Poté si máma našla jiného chlapa - nevěra. Táta na to přišel a snažil se to mámě rozmluvit, jenže bylo pozdě, máma otěhotněla a to dítě nebylo táty. Byl rozvod a poté soud o nás, děti,” vypráví. Soud rozhodl, že děti budou vyrůstat s matkou a jejím novým přítelem. „A on mě mlátil. Bylo to dost kruté, jednou mi roztrhl triko a totálně mě zmlátil. Nesměla jsem to tátovi říct, máma o tom věděla, ale nejspíše jí to bylo jedno,” popisuje Erika. „Pak to ale zašlo tak daleko, že mi bylo jedno, jaké to bude mít následky, a řekla jsem to tátovi. Táta to okamžitě řekl policii, nastaly soudy.”

jsmevtomspolu 1

Erika se sourozenci byla dána do péče otci. Její vztah s matkou se kvůli těmto okolnostem velmi zhoršil. „Máma mi do očí řekla, že lituje toho, že jsem se narodila, že mě nesnáší. Byla to zrada a doteď mám zlomené srdce. Sourozenci za mámou jezdí na víkendy, já ji neviděla čtyři roky. Bolí to, ale život jde dál,” uzavírá svůj příběh.

Sebepoškozování

Se svým příběhem se rozhodla svěřit také Ivana*. V dospívání si přestala rozumět s matkou, což často ústilo v hádky. „Jeden večer toho na mě bylo moc, tak jsem vzala do ruky nůžky a poprvé si ublížila. Ze začátku to byly jen dvě tři rány, pak to byla celá ruka, noha,” píše Ivana. Jizvy nějakou dobu skrývala, pak si jich však všimla spolužačka. Ta Ivanu motivovala k návštěvě školní psycholožky. „Začala jsem to řešit, jenže nic mi nepomáhalo. V tu dobu to bylo asi mé nejhorší období, pokusila jsem se i o sebevraždu, která se nepovedla a nikdo o ní ani neví,” vypráví. „Během následujícího roku jsem si hodně věcí uvědomila a řekla jsem si, že mé sebepoškozování nemá cenu. Začala jsem psát básničky, víc se věnovat svému pejskovi, malovat, fotit. Všechno, co mě dřív bavilo, jsem se snažila získat zpět. Pomohlo mi to. Občas mám špatné chvilky, ale to si třeba zalezu do postele a pustím oblíbený seriál a hned je mi lépe,” říká dnes.

jsmevtomspolu 2

Jsme v tom spolu

Alice, Erika a Ivana jsou jedny ze stovek uživatelů, kteří se rozhodli se svou situací svěřit iniciativě Jsme v tom spolu. Ta přitom vznikla teprve před čtrnácti dny. „Před pár týdny jsem na svém Facebooku zveřejnila upřímný status o svém životě s depresí a úzkostí, nic jsem od toho nečekala, potřebovala jsem to udělat pro svoje sebepřijetí, ale nakonec to mělo tři sta reakcí a dostala jsem spoustu nádherných zpráv a lidi se díky tomu otevřeli i ohledně svých problémů,” popisuje pro HFC svoji motivaci k založení iniciativy Hedvika Dočekalová. Po setkání s Kateřinou Coufalovou, která si prošla podobnými problémy, pochopila, že sdílení s druhými lidmi může pomoci k uzdravení. „Tak jsem spontánně založila náš instagramový profil, aby lidi věděli, že v tom nejsou sami,” dodává.

jsmevtomspolu 9

Kateřina Coufalová

Během dvou týdnů iniciativa zaujala přes pět tisíc lidí a každý den se podle jejich slov na zakladatelky obrací kolem třiceti lidí. „Takový ohlas jsem nečekala, ale evidentně jsme se trefily do něčeho, co lidem chybělo,” komentuje Hedvika. „Věková skupina je hlavně třináct až pětadvacet let, za což jsem moc ráda, protože ti jsou samotou a nedostatkem pochopení ve svém okolí nejvíc zasaženi. A často se za svoje problémy stydí a myslí si, že jsou něčím divní a špatní, a tak mají problém si říct o pomoc nebo se někomu svěřit. Proto se i soustředíme na Instagram, protože mladí lidé jsou právě na něm, tak je lepší jít k nim,” dodává.

jsmevtomspolu 10

Hedvika Dočekalová

Sebevraždy mladých

Potřebu takové iniciativy vnímá i Daniel Hroch z Východních Čech. Před dvěma týdny na svém instagramovém profilu zveřejnil výzvu pro přátele, kteří mají problémy, a snažil se je tak motivovat, aby těžké situace nevzdávali a vyhledali pomoc. „To, co mě motivovalo, bylo to, že se mi chtěl zabít spoluhráč z florbalu, dostal se do nemocnice a naštěstí je ok. Od začátku školního roku se zabilo šest lidí, které znám osobně, z toho dva bývalí spolužáci. Jeden spolužák, byl to skvělý člověk, ale propadal se do špatných nálad, když pil, jelikož řešil rodinné problémy. Pak se s ním rozešla holka, nezvládl to, opil se, rozloučil se se všemi a skočil. Takže to, že se mi teď předávkuje spoluhráč, byla ‘poslední kapka’ a musel jsem s tím něco udělat,” vysvětluje osmnáctiletý Daniel pro HFC. „Jelikož na Instagramu mám něco přes tisíc followerů, tak mi bylo jasné, že když to napíšu sem, donutím některé lidi o tomhle tématu popřemýšlet a dostat ho k co nejvíce lidem. Můj příběh vidělo přes tisíc lidí a sto lidí ho sdílelo, a u každého z nich to mohla vidět další hromada lidí,” dodává.

jsmevtomspolu 3

Sám Daniel už v minulosti několika známým pomohl. „S čím se nejčastěji setkávám, jsou problémy ve škole, rozpadnutí vztahu, osamělost. Ale se vším se dá něco dělat, většina lidí nemá reálné problémy, jde jen o pochopení toho, co je trápí. Jenže se k tomu občas přidá alkohol nebo drogy a ty lidi to pohltí a prostě nevidí jiné východisko ze svých problémů,” myslí si. „Když je člověk sám, musí najít někoho, na koho se obrátit, ale většina lidí se bojí s tím zajít k lékaři, protože kdyby se to někdo dozvěděl, mohli by se stát terčem šikany. Takže bych zkusil obrátit se na někoho ve svém okolí a potom na odbornou pomoc,” doporučuje Daniel.

jsmevtomspolu 4

Podpora i rady

A s podobnými problémy se uživatelé svěřují i projektu Jsme v tom spolu. „Velmi často je to šikana, sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, úzkosti a lidé z nich nevidí východisko,” vyjmenovává Hedvika. „Ty sdílené příběhy jsou pouze špička ledovce, to hlavní se odvíjí ve zprávách, kdy si lidé prochází něčím těžkým a je jim zle. A tak si s nimi píšeme několik hodin i dnů, chápeme, povzbuzujeme a kontrolujeme, jestli už se svěřili či někam objednali. A s tím máme ohromně pozitivní úspěchy, už desítky lidí to motivovalo a pomohlo problém pojmenovat, překonat strach a začít řešit, a to je první krok na cestě k uzdravení,” doplňuje.

jsmevtomspolu 5

A právě tímto směrem chce začínající iniciativa směřovat. „Nejsme odborníci a rozhodně je nechceme suplovat. Všechny naše konverzace právě směřují k doporučením, kam se obrátit. Mnoho lidí se díky nám odhodlalo objednat k psychiatrovi nebo psychologovi, svěřit se konečně rodičům a podobně,” říká Hedvika. Zakladatelky tedy na profilu sdílí i kontakty na odborníky, krizové linky a organizace. Do budoucna pak kromě toho plánují také osobní setkávání a vznik nových přátelství. „První větší setkání plánujeme 20. května v divadle Komedie, kde Katka hraje v představení Punk Rock, které je s námi tematicky propojené. Po něm chceme uspořádat debatu, kam zveme i instagrammery, kteří na svých profilech sdílí svoje osobní příběhy ze života s psychickými problémy. Chceme připomenout, že je naprosto v pořádku někdy nebýt v pořádku a dát lidem možnost v klidu si s námi popovídat a na cokoliv se zeptat.”

Pomoc odborníka

Jako velký problém Hedvika vnímá fakt, že mladiství do osmnácti let nemohou docházet k odborníkovi bez vědomí rodičů. „Jakákoli dlouhodobější psychologická či psychiatrická péče je až do 18 let podmíněna souhlasem alespoň jednoho zákonného zástupce. Hodně psychologů nabízí možnost první návštěvy anonymní, bez nutnosti rodiče informovat. Na tomto prvním sezení se domlouvají, zda budou ve spolupráci pokračovat a také o tom, jak a co budou rodičům říkat. Nebývá zvykem, že by psycholog řekl rodiči celý obsah sezení, mnohdy stačí pouze souhlas, že dítě k danému odborníkovi chodí s nějakými problémy. Některé informace zároveň psycholog musí rodiči sdělit (např. pokud by šlo o některý z trestných činů, které podléhají oznamovací povinnosti – pro příklad týrání dětí, pohlavní zneužití, šíření dětské pornografie apod.),” upřesnili na základě Hedvičina dotazu pracovníci Linky bezpečí.

jsmevtomspolu 6

„Mnoho lidí napsalo, že se i setkali s výsměchem či křikem u rodičů, kterým řekli o pomoc. I sebrali odvahu si zajít za školním psychologem, ale ten je poslal k psychiatrovi s rodičem. Velmi často se tak ve zprávách objevuje, že čekají, až jim bude konečně osmnáct a můžou se začít léčit, doplňuje Hedvika. „A tak určitě začneme do této problematiky zapojovat i politiky, aby se něco změnilo, protože tu jde opravdu o životy,” dodává.

Začátek změny

„Moc děkuju za slova podpory. Je to pro mě úplně nová věc. Až doteď jsem všechno dusila v sobě a najednou je tu někdo, kdo mi říká, že to bude v pohodě. A to je hrozně super. Všechny ty příběhy, které publikujete, jsou pro mě hrozně povzbuzující, protože najednou zjišťuji, že opravdu nejsem sama. Taky jsem si uvědomila, že vlastně na tom nejsem zas tak špatně,” napsala jedna z uživatelek iniciativě Jsme v tom spolu. „Dneska jsem se po dlouhé době bavila s mamkou. Chtěla jsem jí říct, jak na tom jsem, jak jste mi říkaly i vy. Zatím na to ještě nemám odvahu, ale dneska jsem ji vytáhla na procházku a hezky jsme se bavily o věcech, které normálně neřešíme. Věřím, že jednou jí o všem řeknu. Teď se ale aspoň snažím s tím nějak vyrovnat sama. Už jsem si přiznala, že nejsem v pořádku. Moc vám děkuju za to, co děláte. Dává mi to odvahu jít dál a věřit, že bude líp, že to zvládnu, že to jde,” dodala.

jsmevtomspolu 8

Lidí, kteří se na Jsme v tom spolu obracejí s příběhem i s prosbou o pomoc či radu, je stále více. „U nás najdou pochopení, podporu a nasměrování, kam se obrátit a jak postupovat. A často to jsou příběhy psané se šťastným koncem díky odborné pomoci. Což je pro nás naprosto zásadní – dávat jim naději, kterou člověk v depresi naprosto postrádá. Na sebevražedné myšlenky jsem trpěla taky a dnes jsem šťastná, protože mám báječného psychiatra a terapeutku, takže vím, jak jim je, a že i když to zrovna nevidí, bude líp, když si nechají pomoct,” uzavírá Hedvika.

jsmevtomspolu 7

Zaujala vás myšlenka iniciativy Jsme v tom spolu? Protože projekt stále roste, hledají zakladatelky již nyní nové administrátory i odborníky, kteří by se chtěli zapojit. Pokud máte zájem, neváhejte je kontaktovat zde.

*Jména jsou z důvodu zachování anonymity smyšlená.

Úvodní ilustrační foto: PxHere

Ostatní fotografie: Jsme v tom spolu

Čtěte dále

Uprchlík dokumentuje život v táboře v Tanzanii mobilem. Česká programátorka mu pomáhá změnit život

Česka programátorka Hana Francová si vloni splnila svůj celoživotní sen a odjela na čtyři týdny do Afriky, aby procestovala Botswanu a Namibii. Protože se ve svém volném čase věnuje focení, vytvořila po návratu web a facebookovou stránku, kde své snímky z cest zveřejnila. Její facebookové stránky si všiml také mladý africký fotograf Vainqueur Birembano. „Začali jsme si vyměňovat komentáře. Nejdřív o fotografování, postupně jsem se seznámila i s jeho životním příběhem,” vzpomíná. Vainqueur pochází z Konga, nyní žije v uprchlickém táboře v Tanzanii, kam byl nucen uprchnout. Svým starým mobilem začal dokumentovat život a podmínky v táboře. Ty českou programátorku oslnily natolik, že se mu rozhodla pomoci a pokusit se společně jeho situaci změnit.


 

Lukáš Houdek 14. 2. 2020

„Senioři nechtějí domácí násilí hlásit. Stydí se, nechtějí jít proti svým dětem,” říká vedoucí linky pro seniory

Senioři patří mezi zvlášť zranitelné osoby, které jsou oproti ostatním náchylnější ke zneužití. Nezanedbatelnou roli v tom hraje velká důvěřivost. A to jak k cizím lidem, tak zejména k členům vlastní rodiny. Oporou jim je už od 90. let bezplatná nonstop seniorská linka 800 157 157, kterou pod názvem Senior telefon provozuje organizace Život 90. Na tu volá až osmdesát seniorů denně s různými problémy. „Mohou zavolat kdykoliv, povykládat si, svěřit se se svými starostmi, uslyšet pohled někoho jiného nebo získat povzbuzení. Jeden z pilířů naší linky není jen řešení akutních krizových situací, ale je tam i doprovázení,” říká vedoucí linky František Horák.


 

Lukáš Houdek 15. 2. 2020

Jak zpět do hry? Studenti budějovických gymnázií pomáhají znevýhodněným žákům s učením

Řada žáků základních škol zůstává ve škole pozadu a potýká se se špatnými známkami. Důvodem mohou být poruchy učení i nedostatečná podpora v rodině. V Českých Budějovicích těmto dětem již pátým rokem pomáhají žáci místních gymnázií. Zdarma předávají své znalosti mladším žákům.

Marie Škardová 14. 2. 2020

„Kde je sex tabuizován a postoje k sexualitě represivní, tam je nejvíce sexuální patologie,” říká profesor Weiss

Známý sexuolog profesor Petr Weiss tvrdí, že vztah mezi duševním zdravím a sexualitou je obousměrný. „Duševní zdraví je důležité pro zdravou sexualitu a naopak. Psychická onemocnění - jak psychózy, tak i neurózy či osobnostní poruchy - samozřejmě mohou mít na druhou stranu podstatný vliv na sexuální zdraví člověka,“ říká a dodává: „Když člověk má nějaký hendikep, poruchu, dysfunkci či deviaci v oblasti sexuality, může to velmi podstatným způsobem negativně ovlivnit jeho život.“ Víme, co je vlastně v oblasti sexuality „normální“?

Jiří Pasz 15. 2. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.