Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Nezveřejněno

 

ernest mensah big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

25

dubna
2019

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy. Na interakce s nimi dodnes vzpomíná s láskou i nadhledem. Někteří lidé totiž viděli černocha poprvé v životě. „Jedna holčička na mě například ukazovala a obrátila se na matku: „Maminko, ten pán se asi hodně opaloval, viď?’” vypráví. Lidé také často měli o životě v Ghaně zkreslené představy. „Mysleli si, že žijeme jen tak v buši a bydlíme na stromech,” usmívá se. Z Jihlavy se přesunul do Brna, kde vystudoval elektrotechniku na Vysokém učení technickém. Zpočátku měl potíže s češtinou, nakonec v ní ale napsal diplomovou práci na téma telekomunikační sítě, na níž se začal specializovat. Během studia také poznal svou budoucí ženu, s níž má dvě dcery. Jeho rodina ale se sňatkem nesouhlasila. „Chtěli, abych dodělal školu a vrátil se. Proto jsem do Československa jel. Ale nakonec jsem zůstal kvůli ženě, což se jim nelíbilo,” vysvětluje. Rodina spolu v Česku prožila mnoho let, přestože žena s dětmi žila u rodičů u Třebíče, zatímco byl Ernest přes týden v Praze kvůli práci. Stesk po domově ale začal být postupně podle jeho slov neúnosný, a proto se rozhodl do Ghany vrátit. Přispěla k tomu také ekonomická krize, během níž přišel o zaměstnání. Zatímco on odjel do vlasti, rodina zůstala v Česku. Zpočátku mezi oběma domovy pendloval, nyní už je tři roky v Ghaně natrvalo. Věnuje se telekomunikacím a poradenství. Česko ale pořád vnímá jako svůj druhý domov, mluví plynule česky a je českým občanem. „Je to možná vtipné, ale když někam jedu, tak mě lidé považují za Čecha,” směje se. „Ale já už vlastně Čech jsem,” uzavírá.

Jednapadesátiletý Ernest Mensah přišel o rodiče velmi brzy. Matka zemřela v jeho útlém dětství, otec ji pak o několik let později následoval. Matka pracovala v obchodu s domácími potřebami, později byla doma s dětmi. Otec byl vodním biologem (aquatic biology), který se zaměřoval na výzkum ryb. Rodina žila ve vlastním domě, a jak Ernest říká, žili si na místní poměry pohodlně.

Ernest se na střední škole zaměřoval na přírodní vědy. Chtěl proto pokračovat ve studiu některého z technických oborů. Po střední se ale rozhodl vykonat povinnou roční národní službu, kterou nastupují všichni absolventi zejména vysokých škol. Působil při ní jako učitel chemie. Díky svým velmi dobrým studijním výsledkům mu právě lidé z kanceláře národní služby navrhli, zda by nechtěl zkusit zažádat o zahraniční stipendium a pokračovat ve vzdělání v cizině. Neváhal. Podal žádost a byl pozván na hloubkový pohovor u ghanské Kanceláře stipendií, která je rozdělovala. Pohovory podle něj bývaly velmi obecné, komise se snažila zjistit zejména žadatelův přehled, jeho prospěch znala už z přihlášky. Až po rozhodnutí o přidělení stipendia rozhodla, do jaké země uchazeče pošle, bez většího ohledu na jeho preference. Studenti pak už jen dostali letenky, potřebné dokumenty a mohli se vydat na cestu. Náklady na studium sdílela ghanská i československá strana.

Československé šoky

„Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” řehtá se Ernest a dodává, že se mu proto zpočátku moc nechtělo. Do neznáma. Odletěl na podzim revolučního roku 1989.

Na letišti v Praze na přilétající studenty zpravidla čekával někdo z české strany nebo zástupci ghanské ambasády. „Když jsem ale přiletěl já, nikdo tam nebyl. Stál jsem tam a nevěděl, co mám dělat. Skoro nikdo nemluvil anglicky,” vzpomíná pobaveně. Byl z toho vyděšený, protože ve svých osmnácti letech neměl s cestováním žádné zkušenosti. Nakonec se ho ujal snad jediný anglicky mluvící taxikář, kterému Ernest ukázal své dokumenty a on z nich vyčetl adresu ghanského velvyslanectví. Tam ho překvapení zaměstnanci pohostili a improvizovaně uložili ke spánku. Hned další den ho posadili na autobus do Jihlavy, kde měl nastoupit na devítiměsíční jazykový a vyrovnávací kurz, aby byl schopen začít studovat vysokou školu v češtině. „Kurzy v Jihlavě byly mezi cizinci dost populární. Byli tam tedy lidé z celého světa.”

ernest mensah 1

Den po příjezdu do Jihlavy na něj čekal další šok. „Probudil jsem se, vyhlédl z okna a všude bylo bílo. Sníh! Okamžitě jsem vyběhl ven, nabíral ho do rukou, abych poprvé v životě pocítil, jaké to je,” vzpomíná s nadšením. A překvapení nepolevovalo. „Byl jsem například zvyklý na úplně jiný chleba. A tady přede mě najednou postavili talíř s rohlíky a já vůbec nevěděl, co to je. A později k nim přidali žlutou zeleninovou polívku. Nevěděl jsem, jak se to jí,” směje se. Dodává, že si ale zvykl poměrně rychle. Jídlo mu totiž moc chutnalo.

Začátek na jazykovém kurzu nebyl vůbec jednoduchý. Jelikož Ernest kvůli zdravotním problémům z Ghany odlétal o měsíc později, než bylo v plánu, musel nastoupit do už rozjetého vlaku. „Nebylo to snadné, musel jsem do toho hned naskočit.” Přiznává, že v osvojení jazyka dost pokulhával. Ještě ani při studiu na vysoké nějaký čas plynule česky mluvit nedokázal. „Byl jsem z toho dost ve stresu, protože na to, že mi něco nejde, nejsem zvyklý,” říká.

Připálený

Lidé podle něj byli přátelští a ochotní si se zahraničními studenty povídat. Byl to pro ně závan exotiky i zábavy. Legrační situace pak občas zažíval na předměstích Jihlavy nebo Brna, případně na venkově, kde lidé černocha nikdy na vlastní oči neviděli. „,Je mrtvý, nebo co se mu stalo?’ slýchal jsem například,” vypráví pobaveně. „Jedna holčička pak na mě zase ukazovala a obrátila se na matku: „Maminko, ten pán se asi hodně opaloval, viď?’” přidává další historku.

Mnoho interakcí probíhalo ze zájmu a řada pro něj legračních situací z neznalosti. Někteří lidé se ho totiž například ptali, jestli v Africe mají domy a silnice. A byli velmi překvapení, když Ernestova odpověď byla pozitivní. „Nechápu, odkud to měli. Jestli to byla součást komunistické propagandy, nevím. Mysleli si, že žijeme jen tak v buši a bydlíme na stromech,” usmívá se. Doplňuje, že ale byl zřejmý opravdový zájem. Kontakt s místními tak byl podle jeho slov žoviální a příjemný. V některých končinách se ale setkal naopak s rasismem, přestože to byly zkušenosti spíše sporadické. „Být žoviální nebo se nějak chovat z neznalosti, a být rasistický, je rozdíl,” zdůrazňuje. On sám se s útokem nesetkal nikdy, někteří jeho přátelé z řad studentů bývali ale také fyzicky napadeni. „Jen pro svou barvu kůže,” říká Ernest.

Brno

Po kurzu v Jihlavě přesídlil Ernest do Brna, kde nastoupil na Vysoké učení technické (VUT) a bydlel na koleji Palackého. Elektrotechniku studoval kompletně v češtině. „Bylo to bezva. I když jsem neuměl plynule mluvit, dobře jsem rozuměl. A co si budeme povídat, přestože někteří učitelé mluvili anglicky, jejich angličtina nebyla dobrá. Takže když to zkoušeli, nic jsem jim nerozuměl,” říká s úsměvem. „Když ale učili v češtině, byli skvělí. Měli velmi dobré znalosti,” doplňuje. Na VUT se také hlouběji seznámil s počítači a úplně jim propadl. Začal se na ně proto během studií specializovat.

ernest mensah 2

S češtinou se potýkal po celou dobu studia, nakonec v ní však obhájil svou diplomovou práci na téma digitalizace telekomunikačních sítí. „Byla to pořádná bichle. Bez svého profesora bych to ale, upřímně, nezvládl,” připouští. „Nebyl to jen skvělý učitel, ale hlavně jedinečný člověk. Byl mým vzorem. Přál bych si být někdy jako on,” dodává.

Školu dokončil v roce 1995. „Byla to opravdu dobrá škola. Jak po teoretické, tak po praktické stránce.” I přes komplikace dnes říká, že češtinu miluje. „Je to nesmírně těžký jazyk, ale naprosto jsem si ho zamiloval,” líčí své pocity.

Láska i odloučení

Během vysoké se seznámil s českou dívkou. Přijela na kolej, kde přebýval, navštívit svou kamarádku. Prohodili pár slov, skamarádili se a později se z přátelství stal vážný vztah. Přítelkyně pak během jeho posledního ročníku otěhotněla. Přestěhovali se proto spolu do Jemnice do domu jejích rodičů. Měl s nimi podle svých slov velmi dobré vztahy.

Po studiích se Ernest rozhodl v Česku zůstat. Přestěhoval se do Prahy, kde získal místo správce počítačové sítě u firmy ABB Systems. „To byla hodně dobrá pozice hned po škole,” říká. Žena s dcerou zůstala ale u rodičů na jižní Moravě. Nechtělo se jí do velkoměsta. „Přes týden jsem byl v Praze, na víkendy jsem jezdil do Jemnice,” vzpomíná. „Pořídil jsem si malou červenou Fabii a jezdil jsem sem a tam,” pokračuje. „Byl jsem tu jediný černoch s autem,” směje se.

Vzali se - i když ne úředně. Uspořádali neformální svatbu podle afrických tradic. Ernestova rodina totiž se sňatkem nesouhlasila. „Chtěli, abych dodělal školu a vrátil se. Proto jsem do Československa jel. Ale nakonec jsem zůstal kvůli ženě, což se jim nelíbilo,” vysvětluje.

Návrat

Do Ghany se ale přesto nakonec vrátil, i když poměrně nedávno. „Začalo se mi strašně stýskat. A taky mi došlo, že bych nechtěl zemřít v Česku. Tady jsem přišel na svět, tady bych z něj měl i odejít.” V době, kdy začal o návratu uvažovat, také přišel kvůli ekonomické krizi o práci a byl chvíli nezaměstnaný. To jeho rozhodnutí uspíšilo. Nejprve mezi Českem a Ghanou pendloval, aby mohl být jak s ghanskou širší rodinou, tak s manželkou a dcerami Eliškou a Violou.

V Ghaně se po svém návratu věnoval IT oboru a působil v telekomunikacích, například u společnosti Vodafone. Později přešel na volnou nohu jako poradce a IT expert. Nyní je také odborníkem na ochranu osobních dat a zejména pro nadnárodní korporace a státní sektor dělá o nových nařízeních školení. V poslední době ale došlo obecně k úbytku zakázek v oboru, potýká se proto, jak už naznačil, poslední měsíce s finančními problémy.

Rozhodl se ve vlasti zůstat nadobro, i když vztah s jeho českou ženou podle jeho slov nadále trvá. A to přesto, že s jeho návratem do Ghany nesouhlasila a Ernest poslední tři roky v Česku nebyl. „Moc se mi pracovně poslední roky nedařilo, a taková cesta je finančně nákladná,” vysvětluje. „Stýská se mi po nich. Kdybych mohl, hned bych za nimi jel,” zdůrazňuje.

Ernest je dnes českým občanem. „Je to možná vtipné, ale když někam jedu, tak mě lidé považují za Čecha,” směje se. „Ale já už vlastně Čech jsem,” uzavírá.

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červenci 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

HFFest: Pražské náměstí Republiky už počtvrté rozvibrují latinskoamerické rytmy

Ve čtvrtek 4. července začne již čtvrtý ročník oblíbeného latinskoamerického festivalu Sabor Latino Praha. Ten se od svého počátku hlásí k označení HateFree Fest a stejně jako předešlé roky přinese kousek Latinské Ameriky na náměstí Republiky v Praze. Potrvá do neděle.


HateFree Culture 29. 6. 2019

„Lidé vědí, že jim nic nehrozí,” říká komentátor Bosák. Agresi anonymů čelí často

„Lidi, neblbněte. Není to válka. Není to hladomor. Není to živelná katastrofa. Bavte se,“ říká o fotbale dlouholetý sportovní komentátor Jaromír Bosák. Emotivní odezvy na svou práci zažíval odjakživa, emoce podle něj k fotbalu a komentování patří. Nenávistné reakce se ale zhoršily s nástupem internetu a sociálních sítí. „Bylo to jiné v tom, že když píšete dopis, tak přece jen musíte vynaložit určitou námahu. Říkal jsem si, ten člověk si s tím dal alespoň nějakou práci, i když mi nadává, tak si to přečtu. Většinou jsem se tomu smál, tehdy to nebylo tak agresivní jako dneska. V dopisech se nehrozilo smrtí,“ popisuje Bosák a dodává: „Dnes můžete reagovat na kohokoli, kdykoli, jakkoli, stala se z toho najednou ta nejlehčí věc na světě. Mluví se o tom, že internet zdemokratizoval prostředí komunikace. Ale zároveň z toho udělal takové temné jezero.“ Podle něj je problémem to, že lidé nejsou och ...

HFFest: Svátek čaje stírá hranice mezi Čechy, Poláky i Slováky. Už o víkendu potěší Těšín

Už o víkendu 29. a 30. června se na zámeckém vrchu v Těšíně odehraje Svátek čaje, tradiční dvoudenní festival věnovaný tomuto nápoji a jeho různým podobám. „Je to jedinečný čajový festival s jedenáctiletou tradicí šířící čajovou kulturu, komunitní atmosféru, seberozvoj, dobrovolnictví. Stíráme hranice mezi Čechy, Poláky, Slováky a dalšími zeměmi a kulturami,” uvádí organizátoři. Festival se proto také letos hlásí k označení HateFree Fest.


HateFree Culture 26. 6. 2019

Lze s podporou ostatních překonat i nejtěžší překážky? Neviditelné vstupují do kin

Sociální pracovnice Manu, Audrey, Hélène a Angélique vedou denní centrum pro ženy bez domova na okraji francouzské metropole. Dělají vše pro to, aby se jejich klientky postavily na vlastní nohy. Mnohdy jim v tom však brání nepružný a nedostatečný systém podpory. Poté, co je jejich centrum uzavřeno, rozhodnou se porušit pravidla a pomáhat svěřenkyním na vlastní pěst. Jejich inovativní přístup tak pomůže odhalit skryté talenty a dovednosti a podpořit u žen sebevědomí a začlenění do společnosti. O tom vypráví film Neviditelné francouzského režiséra Louis-Julien Petit, který aktuálně vstoupil do českých kin.

Marie Škardová 26. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.