Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Nezveřejněno

 

ernest mensah big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

25

dubna
2019

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy. Na interakce s nimi dodnes vzpomíná s láskou i nadhledem. Někteří lidé totiž viděli černocha poprvé v životě. „Jedna holčička na mě například ukazovala a obrátila se na matku: „Maminko, ten pán se asi hodně opaloval, viď?’” vypráví. Lidé také často měli o životě v Ghaně zkreslené představy. „Mysleli si, že žijeme jen tak v buši a bydlíme na stromech,” usmívá se. Z Jihlavy se přesunul do Brna, kde vystudoval elektrotechniku na Vysokém učení technickém. Zpočátku měl potíže s češtinou, nakonec v ní ale napsal diplomovou práci na téma telekomunikační sítě, na níž se začal specializovat. Během studia také poznal svou budoucí ženu, s níž má dvě dcery. Jeho rodina ale se sňatkem nesouhlasila. „Chtěli, abych dodělal školu a vrátil se. Proto jsem do Československa jel. Ale nakonec jsem zůstal kvůli ženě, což se jim nelíbilo,” vysvětluje. Rodina spolu v Česku prožila mnoho let, přestože žena s dětmi žila u rodičů u Třebíče, zatímco byl Ernest přes týden v Praze kvůli práci. Stesk po domově ale začal být postupně podle jeho slov neúnosný, a proto se rozhodl do Ghany vrátit. Přispěla k tomu také ekonomická krize, během níž přišel o zaměstnání. Zatímco on odjel do vlasti, rodina zůstala v Česku. Zpočátku mezi oběma domovy pendloval, nyní už je tři roky v Ghaně natrvalo. Věnuje se telekomunikacím a poradenství. Česko ale pořád vnímá jako svůj druhý domov, mluví plynule česky a je českým občanem. „Je to možná vtipné, ale když někam jedu, tak mě lidé považují za Čecha,” směje se. „Ale já už vlastně Čech jsem,” uzavírá.

Jednapadesátiletý Ernest Mensah přišel o rodiče velmi brzy. Matka zemřela v jeho útlém dětství, otec ji pak o několik let později následoval. Matka pracovala v obchodu s domácími potřebami, později byla doma s dětmi. Otec byl vodním biologem (aquatic biology), který se zaměřoval na výzkum ryb. Rodina žila ve vlastním domě, a jak Ernest říká, žili si na místní poměry pohodlně.

Ernest se na střední škole zaměřoval na přírodní vědy. Chtěl proto pokračovat ve studiu některého z technických oborů. Po střední se ale rozhodl vykonat povinnou roční národní službu, kterou nastupují všichni absolventi zejména vysokých škol. Působil při ní jako učitel chemie. Díky svým velmi dobrým studijním výsledkům mu právě lidé z kanceláře národní služby navrhli, zda by nechtěl zkusit zažádat o zahraniční stipendium a pokračovat ve vzdělání v cizině. Neváhal. Podal žádost a byl pozván na hloubkový pohovor u ghanské Kanceláře stipendií, která je rozdělovala. Pohovory podle něj bývaly velmi obecné, komise se snažila zjistit zejména žadatelův přehled, jeho prospěch znala už z přihlášky. Až po rozhodnutí o přidělení stipendia rozhodla, do jaké země uchazeče pošle, bez většího ohledu na jeho preference. Studenti pak už jen dostali letenky, potřebné dokumenty a mohli se vydat na cestu. Náklady na studium sdílela ghanská i československá strana.

Československé šoky

„Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” řehtá se Ernest a dodává, že se mu proto zpočátku moc nechtělo. Do neznáma. Odletěl na podzim revolučního roku 1989.

Na letišti v Praze na přilétající studenty zpravidla čekával někdo z české strany nebo zástupci ghanské ambasády. „Když jsem ale přiletěl já, nikdo tam nebyl. Stál jsem tam a nevěděl, co mám dělat. Skoro nikdo nemluvil anglicky,” vzpomíná pobaveně. Byl z toho vyděšený, protože ve svých osmnácti letech neměl s cestováním žádné zkušenosti. Nakonec se ho ujal snad jediný anglicky mluvící taxikář, kterému Ernest ukázal své dokumenty a on z nich vyčetl adresu ghanského velvyslanectví. Tam ho překvapení zaměstnanci pohostili a improvizovaně uložili ke spánku. Hned další den ho posadili na autobus do Jihlavy, kde měl nastoupit na devítiměsíční jazykový a vyrovnávací kurz, aby byl schopen začít studovat vysokou školu v češtině. „Kurzy v Jihlavě byly mezi cizinci dost populární. Byli tam tedy lidé z celého světa.”

ernest mensah 1

Den po příjezdu do Jihlavy na něj čekal další šok. „Probudil jsem se, vyhlédl z okna a všude bylo bílo. Sníh! Okamžitě jsem vyběhl ven, nabíral ho do rukou, abych poprvé v životě pocítil, jaké to je,” vzpomíná s nadšením. A překvapení nepolevovalo. „Byl jsem například zvyklý na úplně jiný chleba. A tady přede mě najednou postavili talíř s rohlíky a já vůbec nevěděl, co to je. A později k nim přidali žlutou zeleninovou polívku. Nevěděl jsem, jak se to jí,” směje se. Dodává, že si ale zvykl poměrně rychle. Jídlo mu totiž moc chutnalo.

Začátek na jazykovém kurzu nebyl vůbec jednoduchý. Jelikož Ernest kvůli zdravotním problémům z Ghany odlétal o měsíc později, než bylo v plánu, musel nastoupit do už rozjetého vlaku. „Nebylo to snadné, musel jsem do toho hned naskočit.” Přiznává, že v osvojení jazyka dost pokulhával. Ještě ani při studiu na vysoké nějaký čas plynule česky mluvit nedokázal. „Byl jsem z toho dost ve stresu, protože na to, že mi něco nejde, nejsem zvyklý,” říká.

Připálený

Lidé podle něj byli přátelští a ochotní si se zahraničními studenty povídat. Byl to pro ně závan exotiky i zábavy. Legrační situace pak občas zažíval na předměstích Jihlavy nebo Brna, případně na venkově, kde lidé černocha nikdy na vlastní oči neviděli. „,Je mrtvý, nebo co se mu stalo?’ slýchal jsem například,” vypráví pobaveně. „Jedna holčička pak na mě zase ukazovala a obrátila se na matku: „Maminko, ten pán se asi hodně opaloval, viď?’” přidává další historku.

Mnoho interakcí probíhalo ze zájmu a řada pro něj legračních situací z neznalosti. Někteří lidé se ho totiž například ptali, jestli v Africe mají domy a silnice. A byli velmi překvapení, když Ernestova odpověď byla pozitivní. „Nechápu, odkud to měli. Jestli to byla součást komunistické propagandy, nevím. Mysleli si, že žijeme jen tak v buši a bydlíme na stromech,” usmívá se. Doplňuje, že ale byl zřejmý opravdový zájem. Kontakt s místními tak byl podle jeho slov žoviální a příjemný. V některých končinách se ale setkal naopak s rasismem, přestože to byly zkušenosti spíše sporadické. „Být žoviální nebo se nějak chovat z neznalosti, a být rasistický, je rozdíl,” zdůrazňuje. On sám se s útokem nesetkal nikdy, někteří jeho přátelé z řad studentů bývali ale také fyzicky napadeni. „Jen pro svou barvu kůže,” říká Ernest.

Brno

Po kurzu v Jihlavě přesídlil Ernest do Brna, kde nastoupil na Vysoké učení technické (VUT) a bydlel na koleji Palackého. Elektrotechniku studoval kompletně v češtině. „Bylo to bezva. I když jsem neuměl plynule mluvit, dobře jsem rozuměl. A co si budeme povídat, přestože někteří učitelé mluvili anglicky, jejich angličtina nebyla dobrá. Takže když to zkoušeli, nic jsem jim nerozuměl,” říká s úsměvem. „Když ale učili v češtině, byli skvělí. Měli velmi dobré znalosti,” doplňuje. Na VUT se také hlouběji seznámil s počítači a úplně jim propadl. Začal se na ně proto během studií specializovat.

ernest mensah 2

S češtinou se potýkal po celou dobu studia, nakonec v ní však obhájil svou diplomovou práci na téma digitalizace telekomunikačních sítí. „Byla to pořádná bichle. Bez svého profesora bych to ale, upřímně, nezvládl,” připouští. „Nebyl to jen skvělý učitel, ale hlavně jedinečný člověk. Byl mým vzorem. Přál bych si být někdy jako on,” dodává.

Školu dokončil v roce 1995. „Byla to opravdu dobrá škola. Jak po teoretické, tak po praktické stránce.” I přes komplikace dnes říká, že češtinu miluje. „Je to nesmírně těžký jazyk, ale naprosto jsem si ho zamiloval,” líčí své pocity.

Láska i odloučení

Během vysoké se seznámil s českou dívkou. Přijela na kolej, kde přebýval, navštívit svou kamarádku. Prohodili pár slov, skamarádili se a později se z přátelství stal vážný vztah. Přítelkyně pak během jeho posledního ročníku otěhotněla. Přestěhovali se proto spolu do Jemnice do domu jejích rodičů. Měl s nimi podle svých slov velmi dobré vztahy.

Po studiích se Ernest rozhodl v Česku zůstat. Přestěhoval se do Prahy, kde získal místo správce počítačové sítě u firmy ABB Systems. „To byla hodně dobrá pozice hned po škole,” říká. Žena s dcerou zůstala ale u rodičů na jižní Moravě. Nechtělo se jí do velkoměsta. „Přes týden jsem byl v Praze, na víkendy jsem jezdil do Jemnice,” vzpomíná. „Pořídil jsem si malou červenou Fabii a jezdil jsem sem a tam,” pokračuje. „Byl jsem tu jediný černoch s autem,” směje se.

Vzali se - i když ne úředně. Uspořádali neformální svatbu podle afrických tradic. Ernestova rodina totiž se sňatkem nesouhlasila. „Chtěli, abych dodělal školu a vrátil se. Proto jsem do Československa jel. Ale nakonec jsem zůstal kvůli ženě, což se jim nelíbilo,” vysvětluje.

Návrat

Do Ghany se ale přesto nakonec vrátil, i když poměrně nedávno. „Začalo se mi strašně stýskat. A taky mi došlo, že bych nechtěl zemřít v Česku. Tady jsem přišel na svět, tady bych z něj měl i odejít.” V době, kdy začal o návratu uvažovat, také přišel kvůli ekonomické krizi o práci a byl chvíli nezaměstnaný. To jeho rozhodnutí uspíšilo. Nejprve mezi Českem a Ghanou pendloval, aby mohl být jak s ghanskou širší rodinou, tak s manželkou a dcerami Eliškou a Violou.

V Ghaně se po svém návratu věnoval IT oboru a působil v telekomunikacích, například u společnosti Vodafone. Později přešel na volnou nohu jako poradce a IT expert. Nyní je také odborníkem na ochranu osobních dat a zejména pro nadnárodní korporace a státní sektor dělá o nových nařízeních školení. V poslední době ale došlo obecně k úbytku zakázek v oboru, potýká se proto, jak už naznačil, poslední měsíce s finančními problémy.

Rozhodl se ve vlasti zůstat nadobro, i když vztah s jeho českou ženou podle jeho slov nadále trvá. A to přesto, že s jeho návratem do Ghany nesouhlasila a Ernest poslední tři roky v Česku nebyl. „Moc se mi pracovně poslední roky nedařilo, a taková cesta je finančně nákladná,” vysvětluje. „Stýská se mi po nich. Kdybych mohl, hned bych za nimi jel,” zdůrazňuje.

Ernest je dnes českým občanem. „Je to možná vtipné, ale když někam jedu, tak mě lidé považují za Čecha,” směje se. „Ale já už vlastně Čech jsem,” uzavírá.

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červenci 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Neměla by míň papat? Neměla bys už mít dítě?” ptají se nadživotní kresby v ulicích Prahy

Až do poloviny června bude v pražském veřejném prostoru k vidění výstava kreseb slovenské autorky Ivany Šátekové. Ta na několikametrových panelech Galerie Artwall na zdi pod Letenskými sady tematizuje situace, v nichž se ženy setkávají v různých obdobích svého života s kritikou nebo nepochopením, které autorka vnímá jako genderově podmíněné. „Hodnocení týkající se vzhledu, mateřství, správného chování či vyjadřování provázejí ženy od dětství až do stáří. Tyto komentáře mají často formu zdánlivě nevinných a dobře míněných otázek. Výstava je zaměřená na stereotypy o ženách a odkrývá skrytý sexismus a ageismus – tedy předsudky a diskriminaci na základě pohlaví a věku,” uvádí jedna z kurátorek výstavy Lenka Kukurová. „Otázky vypovídají o vžitých společenských představách o tom, jak by se měla chovat ,správná žena'. Mnohé z nich ale vycházejí z předsudků, které se opakov ...

Děti migrantů se setkávají s českými při hrách a sportu. Učí se česky a navazují přátelství

Skupina jednadvaceti dětí se v posledních měsících nenudila. Během čtyř lekcí parkouru se učily základy bezpečnosti, skoky, parakotouly, udržení se na zdi a také týmovému duchu. Při bubnování během měsíce nacvičily společně s lektory rytmickou skladbu. Street dance lekce přinesly možnost naučit se základním pohybům. Děti zaujal zejména break dance a hip hop. Na výtvarných workshopech pak malovaly abstraktní obrazy pomocí barevných tuší a pěny na holení, pracovaly s linorytem a vytvořily také obrovské puzzle, do nichž každé dítě vytvořilo svůj vlastní dílek. Nabídnout dětem možnost si vyzkoušet různorodé aktivity je jedním z cílů mezinárodního projektu LAB 31. V České republice jej realizuje Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Dalším z cílů je podpora integrace. Proto projekt spojuje české děti s dětmi cizinců. Zapojeny jsou děti ve věku osmi až patnácti let z devíti zemí sv ...

„Mýty o válečném násilí vychovávají ženy, aby sexuální násilí čekaly a nebránily se,“ říká expertka

Maďarská Židovka Judith Magyar Isaacson se narodila v roce 1925. V červenci roku 1944, když jí bylo devatenáct let, byla deportována do koncentračního tábora Osvětim a následně nucena k pracím v Hessisch Lichtenau. Ve své autobiografii popsala neustálý strach ze sexuálního násilí a také své pocity, když jí jednoho dne velitel koncentračního tábora Lichtenau řekl, aby ho následovala. „Dědí ženy vzpomínky na znásilnění?” pomyslela si při tom Judith. Vzpomněla si na mýtus o únosu Sabinek Římany a na další příběhy násilí na ženách. „Můj úděl není výjimečný, řekla jsem si. Zasáhlo mě starověké právo sexu a války.” Mýty a příběhy o válečném násilí na ženách připravují ženy na tuto možnost a ženy jsou tak vychovávány k tomu, aby sexuální násilí očekávaly a aby se mu případně nebránily.


Nina Djukanovićová 21

HFFest: Brno ovládne festival extrémních pochutin. Nabídne hmyz nebo kuřecí pařáty

V sobotu 25. května se v Brně uskuteční již čtvrtý ročník Extrem food festivalu. Akce potrvá od 10:00 do 18:00 a nabídne exotickou kuchyni, neobvyklé nápoje a bohatý doprovodný program. Festival proběhne na známém fotbalovém stadionu Za Lužánkami a pořadatelé se na něm pokusí vytvořit nový český rekord v počtu lidí pojídajících smažený hmyz na jednom místě. Festival se letos hlásí k označení HateFree Fest, čímž dává najevo, že je otevřený všem návštěvníkům bez rozdílu. Kromě jiného si na něm tak budete moci vyzvednout naše placky nebo nálepky.


HateFree Culture 21. 5. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.