Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

 

lion mother big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

19

dubna
2019

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.

Začátkem předloňského září zazvonil uprostřed noci telefon, který Nokubongu probudil. Volala jí mladá dívka, aby jí řekla, že její dceru Siphokazi právě znásilňují tři muži, které všichni dobře znali. Nokubonga nejdříve zavolala policii, ale nikdo její telefonát nezvedal. Věděla, že by jim stejně trvalo dlouho, než by dojeli do její kopcovité vesnice v provincii Východního mysu (Eastern Cape). Byla jediná, kdo mohl něco udělat. „Měla jsem strach, ale přiměla jsem se tam jít, protože to byla moje dcera,” řekla. „Myslela jsem na to, že může být mrtvá, až tam přijdu… Mohli si pomyslet, že ji musejí zabít, aby je nemohla nahlásit.” Siphokazi byla na návštěvě u kamarádů ve stejné vesnici. Usnula, její kamarádi odešli ven v půl druhé ráno a nechali ji v domě samotnou. Tři muži, kteří pili v jednom ze sousedních stavení, na ni pak zaútočili a střídali se v znásilňování.

Skromná chatka Nokubongy má jen dvě místnosti - ložnici, ve které spala, když zazvonil telefon, a kuchyni, z níž vzala nůž, když šla za dcerou. „Vzala jsem si ho pro sebe, protože jít v noci odsud až do místa, kde se incident odehrával, nebylo bezpečné,” říká Nokubonga. „Byla tma a musela jsem použít baterku na mobilu, abych si svítila na cestu.” Šestapadesátiletá žena údajně běžela tři kilometry s kuchyňským nožem v ruce, aby svému dítěti pomohla.

Jak se blížila k domu, slyšela svou dceru křičet. Vstoupila do ložnice, ze které šel křik, a viděla, jak její dceru znásilňují. „Měla jsem strach… jenom jsem stála u dveří a zeptala se, co dělají. Když mě uviděli, rychle ke mně zamířili a v tu chvíli jsem si pomyslela, že se musím bránit, byla to automatická reakce,” tvrdí Nokubonga. Podle svých slov se bránila nožem a muži se snažili utéct, jeden dokonce vyskočil z okna. Dva byli vážně zraněni a jeden zemřel. Nokubonga popadla svou dceru a odvedla ji do domku přátel, který stál poblíž. Po příjezdu policie Nokubongu zatkli a odvezli na stanici, kde byla obviněná z vraždy a z pokusu o vraždu. „Myslela jsem na své dítě. Neměla jsem [o ní] žádné informace. Byla to traumatická zkušenost,” vzpomíná žena.

lion mother 1

Její dcera Siphokazi byla v tu chvíli v nemocnici, kde se strachovala o svou matku. „Přála jsem si, abych mohla odsedět trest za ni, kdyby musela jít do vězení,” říká Siphokazi. Siphokazi si prošla velkým šokem a z útoku si pamatuje jen velmi málo. Matka byla po dvou dnech propuštěna na kauci a od té doby byly jedna pro druhou velkou emoční oporou. „Nedostalo se mi žádného poradenství, ale moje matka mi dokázala pomoci. Zotavuji se,” říká Siphokazi. Nokubonga se snaží, aby život šel dál. “Jsem stála její matka a ona je stále moje dcera,” říká.

Soudce Mbulelo Jolwana uvedl, že výpověď Nokubongy ukazuje, že „byla pod silnými emocemi”, když spatřila jednoho z mužů, jak dceru znásilňuje, zatímco ostatní dva stáli poblíž s kalhotami staženými ke kotníkům a čekali, až na ně přijde řada. „Rozumím, že podlehla hněvu,” řekl soudce. Nokubonga ale říká, že hlavně cítila strach - bála se jak o svůj život, tak o dceřin. Buhle Tonise, právnička, která Nokubongu zastupuje, vypověděla, že obě ženy, kdy je týden po útoku poprvé potkala, vypadaly, jako by to vzdaly. „Matka byla velmi rozrušená,” vzpomíná Buhle. Když potkáváte lidi na takovéto hranici chudoby, víte, že si nejspíš myslely, že matka půjde do vězení, protože neměli nikoho, kdo by se jí zastal. Soudní systém je pro ty, kteří mají peníze,” říká. Ačkoliv si Buhle byla jistá, že by Nokubonga mohla přesvědčit soudce o tom, že jednala v sebeobraně, dělal jí starosti její hluboký pesimismus. Co ale všechny překvapilo, byla obrovská vlna podpory, která se zvedla napříč zemí.

Během soudního procesu byla identita obou žen přísně chráněna, a tak lidé začali označovat Nokubongu jako „matku lvici.” „Nejdříve se mi to nelíbilo, protože jsem tomu nerozuměla,” říká Nokubonga. „Ale na konci jsem to pochopila, znamenalo to, že jsem hrdinka, protože když se podíváte na lvici, víte, že by vždy ochránila svá mláďata.” Veřejnost silně kritizovala možnost, že by Nokubonga mohla být odsouzena za vraždu, a lidé dokonce vybrali peníze, aby jí pomohli s výdaji za obhajobu. Když se měla Nokubonga dostavit po měsíci od útoku k soudu, byla velmi nervózní z toho, co ji čeká. „Bála jsem se, když jsem šla k soudu, vzbudila jsem se a pomodlila se,” říká. Když ale k jeho budově přišla, uviděla před vchodem stát dav lidí, kteří ji přišli podpořit. „Byla tam spousta lidí z celé Jihoafrické republiky. Poděkovala jsem jim, protože to, že byl soud plný k prasknutí, znamenalo, že mě přišli podpořit. Dodali mi naději,” říká Nokubonga.

Nejvyšší státní zastupitelství později uvedlo, že všechna obvinění byla oficiálně stažena. „Řekli mi, že obvinění bylo staženo. Jenom jsem tam stála. Byla jsem ale nadšená, byla jsem šťastná. V tu chvíli jsem věděla, že soudní systém dokáže oddělit správné od špatného, že dokázali říct, že jsem neměla v úmyslu vzít něčí život,” říká Nokubonga. „Když bylo obvinění staženo, zavolala své dceři. Poprvé jsem slyšela její dceru se smát. Myslím si, že to byla ta chvíle, kdy [Siphokazi] řekla, že chce vidět muže za mřížemi,” uvedla matčina právnička. Musely čekat déle než rok, ale v prosinci 2018 byli ostatní dva útočníci odsouzeni ke třiceti letům vězení. „Měla jsem z toho radost,” říká Siphokazi, které je nyní dvacet sedm let. „Cítila jsem se trochu bezpečněji, ale část mě cítila, že si zasloužili doživotí.”

Když byl případ uzavřen, Siphokazi se rozhodla vystoupit ze své anonymity, aby dodala odvahu ostatním obětem znásilnění. „Řekla bych takovým lidem, že i po takovém útoku jde život pořád dál, stále se můžete vrátit do společnosti. I dál můžete žít svůj život.” Nokubonga věří, že násilníci dosáhnou v budoucnosti něčeho pozitivního. „Doufám, že až skončí jejich trest, vrátí se jako napravení lidé, aby o tom pověděli příběh a aby se stali žijícím příkladem pro ostatní,” uzavírá Nokubonga.

Foto: Repro BBC

Čtěte dále

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

Jako dítě čelil šikaně, později se stal terčem pokusu o vraždu. Dnes bojuje za práva albínů

Jako dítě se coby albín v západoafrické Ghaně potýkal se šikanou ze strany vrstevníků a spolužáků. Čelil také výzvám ve školní lavici, kde kvůli špatnému zraku následkem nedostatku melaninu neviděl na tabuli a ve škole tak, podobně jako jiné albínské děti v oblasti, zaostával. Vzepřel se a už jako dítě vybojoval lepší podmínky pro učení. Dnes pracuje na inspektorátu, je výrazným ghanským albínským aktivistou. Těží však také ze své zkušenosti, kdy se málem stal obětí rituální vraždy na ghanském venkově. Díky tehdejším kolegům, kteří ho chránili vlastními těly, přežil. Jak sám říká, jde o zkušenost, po níž kompletně přehodnotil způsob své práce.


 

Lukáš Houdek 8. 10. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.