Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V 16 ji znásilnil. Po 9 letech mu v zoufalství napsala dopis. Dnes spolu bojují proti sexuálnímu násilí

 

thordis tom big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

16

dubna
2019

Ona 16 letá Islanďanka, on australský student na výměnném pobytu. Jeden dětský pokoj a trocha alkoholu. Tom tehdy svou přítelkyni znásilnil, ta se s tím mnoho let nedokázala vyrovnat. Tím spíš, že se brzy nato vrátil do rodné Austrálie. Dopis, který o mnoho let později Tomovi napsala, započal pozoruhodný proces, který dnes pomáhá také mnohým obětem po celém světě. Osm let si o celé záležitosti dopisovali, až se rozhodli se potkat na půli cesty a strávit spolu týden, aby Thordis byla schopna věc, která ji celý život děsí, v sobě uzavřít. Nakonec spolu napsali knihu o sexuálním násilí, kde podrobně zachytili svůj vlastní příběh i cestu, jakou oni dva podstoupili, aby ji dokázali překlenout. Nyní společně vystupují na pódiích a snaží se šířit skrz vlastní příběh osvětu. A podpořit jak oběti, tak agresory, aby začali o svých zkušenostech mluvit a zastavili tíživé mlčení. Před časem svůj příběh prezentovali také na prestižní platformě TED Talks.

 

Islanďance Thordis bylo 16 let, když se svým tehdejším přítelem Tomem, Australanem, který byl v její vlasti na studijním pobytu - vyrazila na vánoční ples. Na akci se s ním poprvé oficiálně ukázala ve společnosti. Byl její první láskou a jak říkala, byla nejšťastnější v životě. Chodili spolu už pár měsíců a Tom poznal i Thordisiny rodiče.

Na večírku Thordis poprvé zkusila také rum. A brzy se jí udělalo špatně. „Tom se zachoval jako můj rytíř a odvezl mě domů,” vybavuje si. Uložil ji do postele, zatímco ji objímal. „Vděk, který jsem v té chvíli cítila, se ale rychle změnil v horor. Začal ze mě sundávat oblečení a lehl si na mě,” vzpomíná. Už byla opět při smyslech, tělo však bylo stále slabé a tak se podle svých slov nedokázala bránit. „Ta bolest byla oslepující,” říká. „Abych se nezbláznila, počítala jsem vteřiny běžící na mém budíku. A od té doby už vím, že 7200 vteřin dává dohromady dvě hodiny.”

Popírání

Pro dospívající dívku pak nastala muka. Kromě traumatického zážitku trpěla pocitem viny. Navíc se dlouho nedokázala nikomu svěřit, styděla se. „Tom nebyl nějaký ozbrojený tulák, ale můj přítel. A nestalo se to v zapadlé uličce, ale v mé posteli.” Obávala se, jak by okolí na tu skutečnost reagovalo. Když jí pak plně došlo, co se ve skutečnosti stalo, byl už Tom zpět v Austrálii.

Tom dnes přiznává, že se sám sebe den po incidentu snažil přesvědčit, že to, co se stalo, bylo v pořádku. Že nešlo o znásilnění, ale sex se svou přítelkyní. Ale myšlenky se mu v průběhu let stále vracely. On se je dle svých slov snažil usilovně potlačit. Ujišťoval se, že není špatný člověk a neudělal proto nic špatného. Byl totiž dobře vychovaný v tom, jak se má k dívkám chovat, byl dobrým studentem a působil jako dobrovolník. „Někde hluboko uvnitř jsem ale věděl, že jsem udělal něco nepředstavitelně špatného,” připouští dnes. „Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se do toho tmavého kouta byl schopen vrátit a klást si otázky.”

Proud slov

O devět let později, když bylo Thordis 25 let, byla na pokraji nervového zhroucení. Měla téměř nulové sebevědomí a mlčení o její zkušenosti ji podle jejích slov izolovalo od blízkých. „Byla jsem plná nenávisti a vzteku, který jsem obrátila vůči sobě samotné,” říká. Po další z hádek s některým ze svých milovaných v slzách utekla a vyrazila do kavárny, kde se po chvíli zeptala servírky, jestli by jí nepůjčila propisku. A spontánně začala psát Tomovi dopis, kde popisovala, co se té noci stalo. „Chci najít odpuštění,” psala v něm. „Létům mé hanby byl konec!” říká dnes odhodlaně.

Před tím, než mu dopis odeslala, se připravovala na všechny možné negativní reakce, které by v návaznosti na něj mohly z Austrálie přijít. Jako tu nejpravděpodobnější viděla prostě ticho. „Jediný výsledek, na který jsem se nepřipravila, byla odpověď, kterou jsem nakonec dostala - písemné Tomovo doznání plné odzbrojující lítosti,” vykresluje Thordis. „Jak se ukázalo, také on byl vězněm mlčení. A to odstartovalo osm let trvající korespondenci, která nikdy nebyla snadná, ale vždy upřímná.” Jí se ze sebe postupně dařilo sejmout pocity viny, on si zase naplno uvědomil své činy. E-maily, které si psali, byly pro oba terapií. Jak ale později mladá žena zjistila, neumožňovaly jí záležitosti uzavřít - nadobro. I přes svou naprostou otevřenost v nich postrádala osobní rozměr. „Rozhodla jsem se proto navrhnout bláznivý nápad. Potkat se osobně.”

Léčivé Kapské Město

Protože je cesta z Islandu do Austrálie v podstatě přes celou zeměkouli, domluvila se oběť s agresorem na setkání na půli cesty. A tak spolu strávili týden v Kapském městě. „Během toho týdne jsme si v podstatě řekli navzájem své životní příběhy. Od samého začátku do konce. Analyzovali jsme svou osobní historii,” popisuje Tom. „Dopady sexuálního násilí zazněly jasně a nahlas. Z očí do očí.” Po nějaké době se dokázali společně smát a být k sobě upřímní.

Thordis přiznává, že po celá léta toužila po pomstě. „Chtěla jsem Tomovi ublížit tak hluboce, jak jen ublížil on mně.” Právě to, že se dokázala zbavit nenávisti a strachu, jí umožnilo se s celou situací postupně vypořádat. „Musím ale přiznat, že jsem sama měla řadu pochybností. Když se letadlo dotklo přistávací dráhy v Kapském Městě, říkala jsem si: Proč jsem si jen nemohla zajistit terapeuta a flašku vodky, jak by každý normální člověk udělal?” směje se ve své TED přednášce. Pak jí ale došlo, že i přes všechna rizika je možné z toho vykřesat něco konstruktivního.

Naděje

Thordis v době dospívání chyběla naděje, že někdy své trauma a hanbu ze znásilnění překlene. I proto po návratu ze společného setkání v Africe začala psát, což vyústilo v knihu, jejímž spoluautorem je právě také Tom. „Pokud nic jiného, je to příběh, který jsme chtěli slyšet my dva, když jsme byli mladší,” říká Thordis. A přidává, že společnost má současně tendenci ty, kteří se podobného činu dopustili, vnímat jako monstra. Ona zdůrazňuje, že je to právě naše společnost, která podobné násilí produkuje. A ptá se, jak je možné jí porozumět, když ty, kteří se něčeho podobného dopustí, považujeme za nelidské. „To, co jsi udělal, nemusí určovat, kým jsi,” dodává Tom.

Podle Toma je velmi často přenášena vina za znásilnění na jeho oběť. A je podle něj důležité, aby za ni nesl odpovědnost agresor, protože jen ten je za čin zodpovědný. Stejně jako jen on může za situaci, ve které se ocitla Thordis. „Diskuse na toto téma očividně začala,” říká Tom. A dodává, že hlasy agresorů, kteří si své činy uvědomují, by do ní měly být zahrnuty stejně tak jako hlasy obětí.

„O našem příběhu mluvím a píšu už řadu let. Jezdím po konferencích a mám přednášky. Čeho jsem si ale všimla, je, že jsou sály z naprosté většiny zaplněné ženami. Už je na čase, abychom znásilnění nevnímali jen jako záležitost žen,” uzavírá Thordis.

Foto: Repro TED Talks 

Čtěte dále

Češka náhodou narazila na FB na chlapce bez domova z Ghany. Změnila mu život

Před rokem na Češku Janu Farrington-Douglas na Facebooku vyskočil příspěvek skupiny Nas Daily Global, což je přidružená komunita k celosvětově známému kanálu Nas Daily. Lidé z celého světa v ní sdílejí své vlastní myšlenky a příběhy. „Byl od kluka, co se jmenoval Theo a na fotce seděl v prachu a něco na ulici dělal. Psal, že je v podstatě sirotek, nemá nic ani jídlo, ani střechu nad hlavou,” vybavuje si Jana. „Hodně lidí mu to lajkovalo, komentovalo. Morální podpora je sice důležitá, mně to ale přišlo málo. Tak jsem tam napsala, že bychom mu nějak mohli pomoct. To mi zase olajkovaly mraky lidí, ale nikdo nic samozřejmě neudělal.” Po asi deseti dnech pak Janě přistála na Messengeru zpráva. Byla od mladíka z fotky a děkoval jí za její vlídná slova. „A tak jsme si začali psát.” Vzniklo tak silné pouto a Jana mu změnila život.


 

Lukáš Ho ...

Londýnský obchod Nike představil figuríny nadměrných velikostí. Budí vášně

Začátkem června hlavní z londýnských prodejen známé značky sportovního vybavení Nike zrekonstruovala své prostory na známé nákupní ulici Oxford Street. Vedle redesignu také představila nové figuríny, na kterých nabízené zboží vystavuje. A některé z nich jsou od těch obvyklých odlišné. Mají totiž nadměrné velikosti. Značka se tak podle svých slov snaží podpořit také zákaznice větších rozměrů a ukázat, že sportovat mohou i lidé s nadváhou nebo obezitou. A tento krok nejen v Británii vzbudil kontroverze. Zatímco někteří takovou politiku společnosti kvitují s povděkem, jiní v ní vidí normalizaci obezity a nezdravého životního stylu.


 

Lukáš Houdek 25. 6. 2019

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.