Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Matka před ním romský původ ze strachu tajila. Stal se finančníkem, bojuje za práva Romů

 

will bila big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

8

dubna
2019

Devětačtyřicetiletý William Bíla se narodil v New Yorku československým rodičům jen několik měsíců po tom, co po invazi vojsk Varšavské smlouvy z vlasti uprchli. Jeho matka je Romka, která do té doby na Slovensku pracovala jako zdravotní sestra, potýkala se však s předsudky. Právě kvůli nim před svými dětmi, včetně Williama, jejich romský původ tajila. Will se o něm dozvěděl náhodou, když mu bylo 12 let. A to zjištění mu změnilo život. Vystudoval hned dvě vysoké školy, které patří mezi ty nejprestižnější v USA, a stal se finančníkem. Díky své práci procestoval mnoho zemí světa. Na několik let se pak usadil v Praze, kde začal rozvíjet jak svou romskou, tak LGBT identitu. A později se vedle práce ve financích začal aktivně angažovat v pomoci Romům a boji za jejich sebeurčení i důstojnost.

will bila 6

William v Brooklynu v roce 1971

Williamova matka se narodila v romské vesnici Turá Lúka u Myjavy. Pracovala jako zdravotní sestra a během svého zaměstnání se podle Williama setkávala s různými narážkami na Romy. „Že to jsou lidé, kteří nemají kulturu, lidé, kteří vždy bydleli na okraji města. Že jsou jen vagabundi, co kradou a nemají vlastní historii.” Když pak v roce 1968 přijela na Slovensko vojska Varšavské smlouvy, rozhodl se Willův otec, který nebyl Rom, utéct do Vídně. „Neviděl v životě na Slovensku smysl,” říká. „Přes OSN pak poslal někoho z Jugoslávie, aby přijel na Slovensko pro mamku a ona i děti za ním přišly,” vypráví. To se povedlo a rodina se dostala díky pomoci přes hranice. S otcem se setkali ve Vídni, odkud chtěla rodina pokračovat dál. Nakonec se otec rozhodl zkusit štěstí v New Yorku, kde měl strýce.

will bila 10

William se sestrou v Brooklynu v roce 1973

Z experta na výbušniny uklízečem

Do Spojených států rodina přišla na přelomu roku 1968 a 1969. O několik měsíců později, v listopadu, se pak narodil William. „Nikdo z nich nemluvil anglicky.” Otec, který byl v Československu chemickým inženýrem se specializací na výbušniny, tak po příjezdu nastoupil jako uklízeč v krajanské restauraci na Manhattanu. „Dělal vše pro to, aby se naučil co nejdříve jazyk,” říká Will. To byla pro něj po tom, co pracoval jako expert, který kontroloval bezpečnost použití výbušnin v dolech, velká změna. Dostat se zpět do svého oboru mu v USA trvalo několik dalších let a velké úsilí. Matka nejprve pracovala v prádelně, když pak začal otec dobře vydělávat při návratu k původní profesi, zůstala doma a pečovala o děti.

will bila 2

Will relaxuje v Chicagu, 2002

William vyrůstal ve dvojjazyčné domácnosti. S rodiči mluvily děti slovensky, mezi sourozenci pak převládala angličtina. Až později začal objevovat také kouzlo romštiny. „Než mi bylo asi 12 let, netušil jsem, že jsem Rom. Bylo to jako něco z pohádky,” vzpomíná. Tehdy mu to ale jednoho dne matka prozradila a naučila ho romské číslovky a některá základní slova. „A já se jí pak pořád na něco ptal. A když mi pak řekla, ať už jí dám pokoj, tak jsem se stejně zeptal, jak se to řekne romsky,” směje se. „Říkala mi ale, ať to hlavně neříkám tátovi. Vůbec jsem nedokázal pochopit proč. V Americe jsou skoro všichni původem odjinud, neviděl jsem v tom žádný problém,” vysvětluje. Pro Williama se tato nová informace stala zásadní. „Umanul jsem si, že jazyk, jakým mamka mluví, chci umět. Zjistil jsem totiž, že postupně mizí a chtěl jsem ho pomoci uchovat,” říká.

Příští zastávka: Finančník

Will zbožňoval jazyky už jako dítě, věnoval se jim proto už na střední škole. A také proto se rozhodl pro kariéru finančníka, který bude cestovat po celém světě, poznávat různé země a kultury a učit se nové řeči. „A protože jsem měl ve škole moc dobré známky, dostal jsem se na dost drahou školu v New Yorku, která je jednou z nejlepších ve Státech,” odhaluje. Část vysokých nákladů na studium na NYU Stern School of Business pokryla rodina, část pak stipendium. „Já jsem si přál studovat v New Yorku. Jednak je to město, kde jsem se narodil, jednak mám rád mrakodrapy a myslel jsem, že pokud chci dělat něco mezinárodního, pak musím právě tam,” říká. Rodina se totiž v době, kdy mu byly tři roky, přestěhovala. A stěhovala se vícekrát - za prací. „To je v Americe zvykem. Musíš jít tam, kde je práce.” Na škole se zaměřil na mezinárodní obchod.

will bila 7

Promoce v Chicagu, 2002

Po studiích nastoupil do známé auditorské společnosti Ernst & Young. „Byla to ale strašně nudná práce. Člověk skončí školu, má nějaké znalosti a energii a pak přijde do firmy, kde dělá jednoduché tabulky. A pak to jdeš čtyřikrát ofotit,” vysvětluje s ironií v hlase. „A pokud se chceš posunout někam dál, tak to musíš ofotit úplně nejlíp na světě, co to jde, a pak to ještě umět prodat nadřízeným. Ukazovat, že jsi dobrý.”

will bila 1

Foto: Paolo Verzone

Když takhle jednou nesl okopírované tabulky jednomu z hlavních nadřízených, a měl mu je nechat v kanceláři na stole, všiml si tam knihy věnované podnikání ve střední a východní Evropě. Došlo mu, že se možná společnost chystá expandovat a viděl příležitost. „Když jsem odešel, zavolal jsem jeho sekretářce, abych si s ním domluvil schůzku. Řekl jsem jí, že má rodina je odtamtud a že bych třeba mohl s něčím pomoci,” vzpomíná. To ona odmítla s tím, že šéf nikdy nemá čas, přesměrovala ho ale na jiného nadřízeného a dala snaživému mladíkovi přímo jeho telefonní číslo. Will nelenil a hned příští den ho vytočil. „Já jsem se ho narovinu zeptal, co mám dělat, abych někdy dostal lepší místo, ideálně ve východní Evropě. Že tedy vím, že to trvá i sedm let, ale že bych rád někam odjel. A on mi poradil, ať tedy pošlu svůj životopis.” Do týdne mu pak přišel fax, kde mu sdělili, že pro něj práci mají a ptali se, kdy může začít. „A tak se to stalo. Z New Yorku jsem se dostal do Prahy, kde jsem pak žil osm let.”

Lety

Na život v Praze si rychle zvykl. Po dvou letech pak začal pociťovat, že by se chtěl věnovat svému romskému původu a objevit, kdo vlastně je. „Tehdy ale nic pořádně neexistovalo. Neznal jsem žádné aktivisty nebo organizace a ani moje rodina mě v tom nepodporovala. Naopak. Měli strach,” přiznává.

Zlomovým momentem pro něj byl pietní akt v Letech u Písku v roce 1995, kde vystoupil i tehdejší prezident Václav Havel. „Pršelo a já jsem tam jel z Prahy klasickým autobusem. Z Písku jsem pak v tom dešti musel jít půl hodiny pěšky do Letů. Úplně jsem promokl.” Na místě tragédie se ale seznámil s různými společensky aktivními Romy. „Vzali mě zpátky do Prahy autem a tam jsme si také domluvili spolupráci,” vybavuje si.

will bila 8

Will na dovolené v Izraeli, 1996

Začal se angažovat v situaci Romů ze Slovenska, kteří na základě nového zákona pozbyli české státní občanství, nezískali ale slovenské a stali se tak lidmi bez státní příslušnosti, což na ně mělo drtivý dopad. „Zpočátku jsem hlavně opravoval angličtinu v analýzách, které aktivisté psali. A tím, jak jsem to pročítal, jsem do toho tématu začal pronikat.” Věnoval se pak také mapování pražských podniků, které v té době odmítaly obsluhovat Romy. „Pak jsem ale začal být frustrovaný, protože jsem neviděl úplně šanci na to, tu situaci změnit,” připouští.

V Praze v roce 1996 potkal svého životního partnera Stevena, který byl původem z Kanady. „Shodli jsme se, že nechceme dlouhodobě žít v zemi, kde musíš svou orientaci skrývat. To také usnadnilo rozhodování o návratu do Spojených států,” vysvětluje. „Došlo mi, že jako Rom a gay k tomu se v Praze nikdy nebudu moct úplně vyoutovat, aby to neohrozilo moji práci.” A tak se rozhodli v roce 1998 odejít. „A to bylo vlastně navždy. Možná na návštěvu. Ale nechci žít tak, že budu muset něco skrývat, a nebo pořád bojovat.” O dva roky později pak nastoupil na University of Chicago, kde si dodělal magisterský titul v oblasti byznysu.

Nevyčnívat

Will se své rodině vyoutoval, když mu bylo 30 let. Tehdy rodině žijící v USA oznámil, že s ním domů přijede také jeho partner Steven, s nímž žije. A rodina to v první chvíli nepřijala lehce. „Matka mi dokonce napsala dopis,” vzpomíná a dává mimikou najevo, že nebyl pozitivní. „Po dvou týdnech se to ale srovnalo a bylo dobře. Měla totiž strach, že to nedopadne nejlépe. Pak ale sama viděla, že jsem já sám takhle spokojený, tak už s tím nebyl problém.”

will bila 9

Selfie Willa s maminkou, 2014

Matka se podle něj obávala o jeho bezpečí a současně pohledu okolí. „Pro ni vždy bylo to hlavní nevyčnívat a být normální. Pak dají člověku všichni pokoj a nevšímají si ho,” vybavuje si William. „Když jsme se poprvé vydali do Československa na návštěvu, bylo to v roce 1991, tak nám hrozně nadávala, že jsme se před tím opalovali a já jsem tak byl hodně tmavý. Vůbec jsem nerozuměl tomu, proč jí to vadí. Po čase jsem to pochopil,” směje se. Později mu také ona sama vysvětlila, proč takové postoje má. Kvůli vlastním zkušenostem a opovržení, se kterým se ještě za života na Slovensku jako Romka setkala. Nechtěla, aby to zažívaly také její děti.

William dnes říká, že jistý vnitřní klid našel. „Jsem naprosto otevřený ve všech aspektech svého života, nic netajím.”

Světoběžník

Jeho život po studiích se nesl v neustálém cestování, jak vždy toužil. Nějakou dobu žil a pracoval v pojišťovnictví v Mnichově, později ve Virginii v USA a Kanadě. V roce 2008 ale padla burza a finanční společnosti začaly hromadně propouštět zaměstnance. A to dopadlo i na Williama. „Byl jsem nakonec čtrnáct měsíců bez práce. Byl jsem z toho tak zdrcený, že jsem půl roku ani žádnou nehledal. Nemělo to cenu. Práce nebyla.”

will bila 5

Rozhodl se proto být aspoň prospěšný jinak. V Torontu, kde se svým partnerem tehdy žil, fungovala malá nezisková organizace, která pomáhala lidem, především Romům, kteří imigrovali z Česka. „A já jim mohl překládat, pomáhat s vyřizováním dokumentů. Opět jsem se mohl vrátit ke svým kořenům.” Celou dobu tam pracoval zdarma a poznal řadu světoznámých romských aktivistů i umělců.

will bila 3

Pracovní nabídka z jeho oboru přišla po více než roce. Přestěhoval se za ní opět do Evropy, do Paříže, zatímco jeho partner zůstal v Kanadě. „Od prvního momentu jsem ale hledal možnosti, jak Romům pomáhat i tam.” Tehdy začala houstnout atmosféra ve Francii vůči Romům z Rumunska, kteří byli často v zemi nelegálně a žili v improvizovaných tábořištích na okrajích větších měst. „Cítil jsem, že chci společnosti něco odevzdat a současně se zastat těch slabších,” říká. A v Paříži žije dodnes.

Nový směr

Před pár měsíci se ale Williamův život převrátil naruby. Se svým dlouholetým partnerem Stevenem, s nímž se seznámil v Praze, se rozešli. Byli spolu téměř 25 let, z toho většinu času žili v registrovaném partnerství. „Je to strašně těžké.” Upíná se proto ke své práci a hledá nový životní směr.

will bila 4

„Snažil jsem se dlouho oprostit od toho korporátního světa, z něhož pocházím a věnovat se občanskému aktivismu, který mi přijde důležitý. Protože mám pocit, že se situace Romů opět zhoršuje.” Poslední čtyři roky se věnoval právům Romů a byl také jedním z hlavních organizátorů jednoho z francouzských romských festivalů. „Základem bylo připomínání vzpoury Romů v Osvětimi a snaha o probuzení a připomenutí, že stejně tak, jako oni se tehdy vzepřeli, můžeme protestovat i my dnes,” vysvětluje. „Tehdy totiž SS a všichni kolem stáli proti nim, ale oni se rozhodli bojovat, přestože věděli, že zemřou. A my dnes máme také možnost každý den vstát z postele a za své životy bojovat. Je to také moment, kdy si můžeme připomenout svou vlastní historii a příběhy,” dodává.

will bila 11

Během svého angažovaného období ale dosáhl na dno úspor. „Vydělávám totiž pouhou třetinu toho, co jsem vydělával jako finančník. A nedokážu z toho vyžít.” Svět aktivismu a boje za důstojnost Romů ale kvůli penězům opustit nechce, a tak se nyní snaží i v této oblasti svého života najít balanc.

Foto: Archiv Williama Bíly

Čtěte dále

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

HFFest: Pražský Anděl na několik dní rozvibruje latinskoamerický festival Sabor Latino

Už v úterý 17. září začne již tradiční HateFree Fest latinskoamerické kultury Sabor Latino Praha. Potrvá do čtvrtka a letos provoní Pěší zónu Anděl. Festival zahrnuje hudební koncerty a taneční vystoupení s workshopy mnoha žánrů a zemí Latinské Ameriky. Kromě hudby a tance představí návštěvníkům tamější gastronomii a tradiční řemeslné výrobky včetně oblečení, šperků, talismanů nebo folkorních hudebních nástrojů. Vstup na něj je zdarma!


HateFree Culture 15. 9. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.