Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vyrostl v děcáku, skončil bez domova i ve vězení. Dnes v Ostravě pomáhá lidem na ulici

 

julius kala big

recMikoláš Rec
Autor

Mikoláš Rec (*1997) studuje religionistiku a žurnalistiku na FF UPOL v Olomouci. Je stážista Hate Free Culture.

3
dubna
2019

Julius Kala je občanský aktivista, který se angažuje především v oblasti sociálního bydlení. Dlouhodobě působí například při organizaci ASLIDO, ale i dalších. Než se však dostal k tomu, co dělá dnes a co ho naplňuje, prošel složitou životní cestou. Zakusil život v dětském domově, bez domova i ve vězení. Jak však sám říká, každá z těchto zkušeností ho posunula dál.

Narodil se v Hranicích do romské rodiny. Kvůli komplikované rodinné situaci však prožil podstatnou část dětství ve Vítkově na Opavsku, kde byl v dětském domově. „Později jsem své rodiče ani moc nevyhledával. Za spoustu věcí jsem vděčný právě domovu, protože tam mě naučili psát, ale třeba i háčkovat, plést. Prostě to, co člověk více či méně potřebuje v domácnosti, to všechno umím. Ale díky komu? Díky domovu. Kdybych byl doma, tak nevím,“ říká. Změna nastala, když dosáhl osmnácti let. „Potom jsem začal trochu cestovat a v roce 1993 jsem se seznámil se svou teď už exmanželkou a založil rodinu.“ I přesto však stále ve svém životě tápal a měl problémy před zákonem.

julius kala 1

Zlomovým obdobím v životě Julia byl až pobyt ve vězení. Trest za krádeže, maření soudních rozhodnutí či jízdy načerno si odseděl v Pardubicích a v heřmanické věznici v Ostravě. „V Heřmanicích byl zavřený i můj otec. Ve stejné době, kdy tam byl i Havel,“ dodává Julius. „Výkon trestu jsem ukončil před více než deseti lety, v roce 2008. Ve vězení jsem byl od roku 2005 a odseděl jsem si celý trest. Do hodiny, do minuty. A jsem za to rád. Hodně věcí mi to totiž dalo. Hlavně porozumění a uvědomění. Teď jsem tam, kde byl můj sen a má přání. Možná kdybych nebyl v tom kriminálu, tak by ze mě byl feťák, gambler nebo kdovíco. Až tam jsem si uvědomil své chyby. Byl tam čas přemýšlet a uklidit si v sobě. Ven jsem vyšel s čistou hlavou a všechen bordel, co jsem měl v hlavě, jsem nechal v kriminálu za dveřmi.“

julius kala 5

Poté, co byl propuštěn, ještě ovšem nevěděl, kam bude dále směřovat, ani kam vlastně půjde. „První cesta vedla přirozeně k rodině, soužití však nebylo moc dobré. Moc se ke mně nehlásili. Byl jsem taková černá ovce rodiny a tou jsem dodnes.“ Po měsíci stráveném u příbuzných se proto rozhodl přesídlit do Ostravy. I tak považuje celé toto krušné období za určitý mezník. „Asi to byl osud. Zlom toho špatného a cesta k dobrému.“ Ještě mezi lety 2008 a 2013 ale žil v určité nejistotě. „Bylo to takové meziobdobí. Od 2013 jsem se ale dostal k životu, jaký bych chtěl.“

AKTIVISMUS

Právě na podzim roku 2013 zavítaly do ostravské Charity pedagožky z Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity. „Navrhly nám, abychom se angažovali právě v problematice života bez domova. Pět z nás, kteří jsme charitu navštěvovali, se jejich návrhu chytlo, včetně mě. V roce 2014 nám pak pomohly zakládat samotnou organizaci ASLIDO.“ Původně univerzitní projekt tak postupně přerostl ve fungující organizaci, která pomáhá lidem bez domova řešit jejich nelehkou situaci. „Dodnes spolupracujeme například s doktorkou Eliškou Černou i celou Fakultou sociálních studií.“

julius kala 2

„ASLIDO je nevládní organizace, která se zabývá lidmi bez domova a lidmi bez přístřeší. Nejsou nám lhostejní lidé, ať jsou černí, nebo bílí. To neřešíme. Usilujeme o to, aby měl každý občan v této zemi, každý náš klient, kde bydlet.“ Zatím však ASLIDO působí pouze v Praze a Ostravě. „V začátcích, kdy se zakládalo, se na projektu podíleli i lidé právě z akademických kruhů. Poté však byla svolána valná hromada, kde se rozhodlo, že naše organizace bude závislá čistě na lidech, kteří mají zkušenost s životem bez domova.“ Na otázku, jestli mohou lidé s omezeným zázemím zajistit fungování projektu, Julius odpovídá: „Jsou to osoby, které žijí třeba v městských bytech, ale jsou stále v ohrožení, že je kdykoli mohou vyhodit. To, že je člověk bez domova, totiž nutně neznamená, že je i bez přístřeší. Sám jsem byl deset let bez domova a stále pobývám po kamarádech, u rodiny. Jsem tedy bezdomovec, ale nejsem člověk bez přístřeší. Mám tu střechu a mám se kam obrátit.“

Julius působí momentálně jako terénní pracovník, který se soustředí především na pomoc lidem v problematických situacích, kdy je nutné například ošetřit komunikaci s úřady či potencionálním nájemcem. Přímo s lidmi bez přístřeší pak pracují jiní. Sám má totiž zkušenost s obdobnou situací. V době, kdy žil v Brně, se dostal do sporu s majitelem nemovitosti a celá věc se dostala až k soudu. Další nepříjemnou zkušenost má také z ubytovny, kdy zažíval útoky ze strany dalších nájemníků. „Nebylo výjimkou, že jsem měl na dveřích například nápis „Chcípni ty černá mrdko!“

julius kala 3

Důležitým tématem, ve kterém se organizace v současnosti angažuje, je připravovaný zákon o sociálním bydlení. „ASLIDO je participativní skupina, která má právo se vyjádřit k tomuto zákonu. Jeho návrh jsme už dokonce připomínkovali.“ Podle Julia však není situace okolo zákona o sociálním bydlení moc pozitivní. „Vláda chce raději investovat do výstavby sociálních bytů, a my s tímto řešením nesouhlasíme. V červnu proto připravujeme akci před Úřadem vlády, která bude prosazovat přijetí zákona.“

Kromě toho se Julius podílí i na mnoha dalších projektech. Spolupracuje například s českou i slovenskou Amnesty International, konkrétně na projektu Fair play, kde v rámci živé knihovny objíždí střední školy a vypráví studentům svůj příběh. Dále to jsou organizace Chceme bydlet Brno a Platforma pro sociální bydlení. S Fakultou sociálních studií Ostravské univerzity pak spolupracuje jako konzultant. Vzhledem k osobní zkušenosti navíc provází v rámci projektu Pragulic po vyloučených lokalitách v Ostravě. „Já sám jsem sice nebyl přímo na ulici, tedy bez přístřeší. Život na ubytovnách však znám.“ Před jeho demolicí provázel také například po ruinách ostravského Přednádraží. „Nemám rád slovo ghetto a nemám rád ani škatulkování. V takových lokalitách žijí lidé černí i bílí. Proto nejsem romský aktivista, ale občanský.“

julius kala 4

Své sny si Julius dnes plní také jako příležitostný herec. „Už je to šest let od doby, kdy jsem se začal více angažovat. Od té doby jsem si zahrál také v pár filmech, jako byl Dr. Martin: Záhada v Beskydech nebo Stockholmský syndrom, který je zatím posledním, kde jsem účinkoval.“ Dodává však, že priority má jinde. „Můj cíl je dotáhnout vše do konce a prosadit zákon o sociálním bydlení.“

Foto: Archiv Julia Kaly

Čtěte dále

„Měl by shořet v pekle. Pořád je pro mě ale i tím hodným dědečkem,” říká výtvarnice Toy Box

„Celý život se potýkám s psychickými problémy. Plynou z toho, že jsem byla ve čtyřech letech zneužita nevlastním dědečkem a nebylo to zpracované,” říká známá česká výtvarnice Toy Box. Ve své tvorbě se i proto věnuje těm, jejichž hlas není slyšet. Stejně jako nebyl slyšet ten její, když byla malá. „Traumatický je celý tvůj život. Já jsem jako malá měla deprese odjakživa. Pamatuju si, jak jsem koukala na ségru a přemýšlela, proč je ona dobrá, když já jsem takhle zlá,” popisuje následky zneužití. „Když jsem dospívala, měla jsem hrozné deprese, sebevražedné stavy a doteď, když je mi špatně, mám co dělat, abych si nemyslela, že jsem zlá. A že všechny problémy zmizí, když se zabiju.” Kvůli svým psychickým problémům, které vyústily v hospitalizaci v psychiatrické léčebně, čelí řadě předsudků. 

 


 

Luká ...

Český středoškolák vozí seniory na místa, kam se vždy toužili podívat. Pomocí brýlí

Devatenáctiletý Adam Skokan je studentem maturitního ročníku Smíchovské střední průmyslové školy. Kromě studia zvládá řadu aktivit. Díky svým znalostem virtuální reality například pomáhá seniorům. „Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život,” přibližuje pro HFC. Tato mezigenerační setkávání přinášejí mnohé zkušenosti i jemu samotnému. „Co mi přijde obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet,” říká Adam, který je také členem mezinárodních týmů a projektů. Věnuje se tak prosazování práv studentů učňovských oborů na mezinárodní úrovni i organizaci festivalů. Za svoji aktivitu a přínos ...

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.