Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Kvůli šikaně nedokončila základku. Dnes učí na univerzitě a je úspěšnou spisovatelkou

 

oksana big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

24

března
2019

Život dnes úspěšné spisovatelky a univerzitní profesorky Oksany Marafioti by vydal na tragikomický cestopisný detektivní román, který ona sama nakonec doopravdy napsala a ve Spojených státech jí přinesl věhlas i úspěch. Narodila se v Sovětském svazu a dětství strávila na cestách s úspěšným romským hudebním souborem svých prarodičů. Těsně před revolucí s rodiči emigrovala do USA, kde rodiče toužili dosáhnout úspěchu a slávy v Hollywoodu. To se však nekonalo a oni se naopak propadli do chudoby a bydleli v jednopokojovém bytě se šváby. Rodina se brzy rozpadla a otec se pak vedle hraní po barech začal věnovat okultismu, stal se dokonce vyhledávaným exorcistou. Přestože Oksana v Rusku nedokončila základní školu kvůli šikaně, nastoupila v USA na prestižní střední hudební školu v Hollywoodu. Později pracovala u filmu a nakonec skončila u psaní a vyučování na univerzitě v Las Vegas. Její úspěšná kniha American Gypsy nyní vyšla také v Česku pod názvem Žij tam, kde jsou písně.

Oksana Marafioti se narodila roku 1974 v Rize v dnešním Lotyšsku. Její otec byl ruský Rom, její matka Arménka. Rodiče vystupovali ve známém rodinném ansámblu vedeným otcovými prarodiči. Ten se skládal zejména z romských umělců z řad hudebníků, pěvců i tanečníků. A se souborem tehdy procestovali celý Sovětský svaz. „Takové staromódní varieté,” popisuje charakter produkce Oksana. „Bylo to jako narodit se do rodiny rockové hvězdy, kdy jezdíte po světě po turné. Já jsem si to tehdy jako malá vůbec neuvědomovala, byla to moje realita,” říká. Současně se ohrazuje vůči stereotypům, že cestovali proto, že byli Romové. „Prostě jsme byli umělci.”

oksana 5

Přijetí Romů v Rusku bylo trochu jiné od ostatní evropských zemí. Zejména romští hudebníci se tradičně těšili velké úctě. Oksana si proto nevzpomíná, že by se během svého turné setkávali s negací ze strany obyvatel lokalit, kde právě pobývali. „Můj dědeček byl velmi známý jako ředitel toho ansámblu a těšil se obrovské úctě ve společnosti,” říká. Na předsudky a limity kvůli svému romskému původu ale rodina přesto občas narazila. A možná v o to paradoxnějších situacích. Když se například Oksanin otec rozhodl, že by chtěl jít studovat hudbu na vysokou školu, dostal stopku přímo od ředitele univerzity. „Byl na něj velmi milý, ale řekl mu: ‚Podívej se, jsi Cikán, proč potřebuješ vzdělání? Máš svou kytaru. Co dalšího je ti třeba?’” vykresluje Oksana. „Takže i když to bylo řečeno jakože v dobrém, ukazovalo to, jak nás populace nakonec vnímá.”

oksana 6

Rovni

U běžných obyvatel zemí Sovětského svazu, s nimiž se během svých turné setkávali, nacházeli ambivalentní přístup. „Na jedné straně byli vůči nám ostražití, na straně druhé jsme měli pro ně lesk světovosti a zábavy,” vzpomíná. Každé umělecké uskupení navíc podle ní tehdy muselo mít státní povolení vykonávat zábavní nebo uměleckou produkci, které získávala tím, že musela prezentovat svou tvorbu před příslušnou komisí. „Často nás i přímo vysílali na těžko dostupná místa. Soubor prarodičů byl tak několikrát poslán do naprosto odlehlých končin uprostřed Sibiře. A ti lidé byli neskutečně šťastní, že je vidí. Že tam dorazila nějaká zábava,” odhaluje Oksana. Podle ní mezi romskými umělci a těmito odloučenými venkovany panovalo porozumění. Společensky si byli v určitém ohledu rovni. „Naši tedy jezdili i do míst, kde nebylo skoro nic. Když přišli do obchodu, nedalo se tam nic koupit. A soubor tak byl o hladu, neměli co jíst. A tak místní, přestože sami moc neměli, ze svého navařili jídlo a nadšeně jim ho nosili,” dodává.

oksana 4

Oksana sama se souborem nevystupovala, přestože s ním objížděla svět. „Rodiče mi to výslovně zakázali. Ale já jsem strašně moc chtěla. A tak jsem si někdy tajně oblíkla máminu sukni, počkala na ten správný moment a připojila se k tanečníkům, když vycházeli na jeviště. Já vyběhla s nimi, doufajíc, že si toho nikdo nevšimne,” směje se. „A většinou pak na pódium přiběhl můj otec nebo dědeček a odtáhli mě. Jednou mě dokonce dlouho po jevišti honili, což mělo u diváků ohromný úspěch.”

Hollywood

Rodina podle Oksaniných slov celý život směřovala k tomu, že jednou odjede do Ameriky, kde udělá ohromnou kariéru. K odjezdu došlo nakonec v roce 1989, těsně před pádem režimu. „Snem mého otce bylo, že se stane stejně slavným, ne-li víc, v Americe, jako byli jeho rodiče v Rusku. Ale to moc nešlo,” říká a pokračuje s ironií v hlase: „Samozřejmě jsme se nastěhovali přímo do Hollywoodu. Jenže jemu nedošlo, že v Hollywoodu chce být slavný každý,” říká. „Fakt mu to nedošlo,” kroutí pobaveně hlavou. „Takže jsme se tam nastěhovali a na každém rohu byla spousta kytaristů, kteří byli na rozdíl od něj mladí, perspektivní a svobodní. Takže přestože se živil hudbou až do své smrti, nikdy toho statutu nedosáhl. Naopak o ten svůj z dřívějška přišel.” V Rusku totiž měl příjmení Kapilenko, které tehdy znal snad každý. To mu značně otevíralo dveře. V Hollywoodu to ale bylo všem jedno. Nikdo nevěděl, o koho jde. A navíc přišli v době, kdy bylo otci i matce přes čtyřicet. V prostředí, kde se chtěli uchytit, už tak byli za zenitem. „Pro všechny bylo dostat se do Ameriky tou výhrou, splněným snem. My jsme tím ale přišli o všechno. Byli jsme nikdo.” Z relativně bohatého prostředí se stali součástí chudiny. Bydleli v jednopokojovém bytě se šváby. Otec pak až do konce života odchodu z Evropy litoval.

oksana 7

Oksanina matka

Otec se v USA živil hraním jazzu a rocku po barech a klubech. Živil se také jako studiový umělec. Krátce po tom, co rodina přišla do Ameriky, se manželé rozvedli a za otcem přijela jiná žena z Ruska - romská vědma. „A protože nebylo moc co dělat, začal pracovat v odvětví, proti kterému vždy vystupoval. A stal se jejím manažerem,” říká pobaveně Oksana. „V Hollywoodu si založili vlastní kancelář na vykládání budoucnosti a okultismus,” pokračuje a dodává, že její dědeček jako slavný umělec byl vždy rezolutně proti tomuto způsobu obživy. Pokud některá z žen během volna mezi představeními četla lidem z ruky nebo karet, okamžitě ji vyhodil. „Chtěl, aby nás brali seriózně.” Proto vnímá jako velký paradox, že její otec se k takové obživě následně po příjezdu do vysněné Ameriky uchýlil. Z nouze. A byl v tom úspěšný. Mezi klientelu nového manželského páru patřily i hollywoodské hvězdy, kterým čas od času čistili domy od zlých energií, a z Oksanina otce se později stal úspěšný exorcista. „O okultismus se zajímal odjakživa, ale před dědečkem to musel skrývat. V Americe se tomu pak začal věnovat a rozvíjet své přirozené vlohy.”

oksana 8

Oksanin otec a jeho nová kapela

Ze šikanované rebelky školní hvězdou

Oksana v USA zpočátku žila většinu času se svou matkou, která si na nový život zvykla. Podle Oksany hlavně proto, že nikdy neměla v životě velké ambice. Nenesla proto ztrátu bohatství i statusu tak tragicky jako otec. „I pro mě to bylo splnění snu. Chtěla jsem mít svůj vlastní život a Spojené státy byly prvním místem, kde jsem mohla to, kdo skutečně jsem, začít rozvíjet. Byla tam svoboda, což se o Sovětském svazu říct nedalo,” vysvětluje. Rodina se do USA přestěhovala, když bylo Oksaně patnáct let. „A já dnes můžu říct, že jsem si své sny skutečně splnila. I díky tvrdé dřině.”

oksana 9

Základní školní docházku totiž Oksana v Rusku předčasně ukončila ve 12 letech. Kvůli šikaně. Prozrazuje, že souvisela s jejím romským původem. „Když jsi tmavý, jsi jiný. A děti toho pak využijí,” říká. „Byl to neustálý tlak. Jdete každý den do školy a nevíte, jestli vás někdo nezmlátí. Nebo jestli vám někdo nenalepí na záda papír se slovem ‚cikán’. A další podobné věci,” načrtává. Snažila se občas bránit, prala se s dětmi a končila proto mnohdy v ředitelně. Na šikanu začala reagovat rebelstvím - odmítala sedět ve třídě nebo nenosila předepsanou školní uniformu. „A rodiče namísto toho, aby škole odkývali, že mi vyčiní, mě podporovali. Což věci jen zhoršovalo,” směje se. Jednoho dne proto otec při další návštěvě u ředitele práskl do stolu a řekl, že jeho dcera už dál do školy chodit nebude. O pár let později emigrovali.

Paličatá

Po příchodu do Ameriky obratem nastoupila do školy, a to hned na střední, přestože základní vzdělání nedokončila. A shodou okolností šlo o jednu z nejprestižnějších středních škol v zemi - Hollywood High School, kterou absolvovaly různé dnes světoznámé hvězdy. Škola totiž byla zaměřená na hudebně nadané děti. „Legrační je, že když mě tam naši hlásili, nic z toho jsme nevěděli. Byla to prostě jen škola nedaleko domova.”

A Oksana tam velmi rychle zapadla. „V Rusku jsem ve škole moc úspěšná nebyla. Tady se to ale zlomilo a já začala být aktivní, hodně jsem vystupovala,” líčí. Velmi rychle se také naučila anglicky, protože - jak sama říká - byla až příliš tvrdohlavě odhodlaná. Když totiž do školy nastoupila, byla zařazena do třídy pro děti imigrantů, které nerozumí anglicky. „Tak jsem se zvedla a šla sama za ředitelkou. Řekla jsem jí, že chci do normální třídy, což hned zamítla. Protože jsem ale nepolevovala, po chvíli ustoupila. Nakonec jsem tam dotáhla i mamku, aby mi to podepsala a já tak mohla přestoupit do třídy, kde jsem byla jako dítě, které neumí jazyk, jediná,” vzpomíná s ironií v hlase.

oksana 10

Její odhodlání zapadnout neutichalo. O přestávce se proto vydala za učitelkou angličtiny s otázkou, jak je možné se co nejrychleji anglicky naučit. Ona jí poradila, aby hodně četla. Ne klasické romány, ale brakovou romantickou literaturu, kde je jednodušší jazyk. „Takže já jsem se pak anglicky naučila z harlekýnek. Ne těch obyčejných, ale historických, kde byla spousta žargonu. Pak jsem chodila po Hollywoodu s kamarády a oni mi vůbec nerozuměli. Mluvila jsem totiž podivnou směsicí už zapomenuté angličtiny z minulého století a té současné,” směje se. A oni jí pak s angličtinou značně pomohli.

Od dětské skladatelky k filmařce

Oksana od dětství toužila stát se hudební skladatelkou. Na hollywoodské škole k tomu dostala veškerý prostor a začala se v této branži okamžitě přirozeně rozvíjet. Své skladby pak i často hrála na jevišti některého ze školních divadel, účastnila se i pravidelných soutěží studentů. „A já je vyhrávala,” říká s hrdostí. Chodili pak za ní také další spolužáci, kteří se věnovali například zpěvu nebo hře na hudební nástroje, jestli by pro ně neskládala. A tak se postupně začala starat o tvorbu velké části produkce svých vrstevníků. Její písně si běžně studenti zpívali na chodbách. „Byly to takové zamilované písničky,” charakterizuje svou tvorbu se sarkasmem. Pro spolužáky psala také texty k jejich skladbám a tam možná objevila kouzlo psaní, kterému se úspěšně věnuje v dnešní době.

Po dokončení střední školy se s matkou odstěhovala do Las Vegas. Nastoupila na univerzitu a jejím hlavním oborem se stala klasická hra na klavír. „Mým snem pořád bylo stát se skladatelkou.” Ale protože jí během studia došlo, že ji potřebná teorie moc nebaví, rozhodla se změnit obor a vystudovala bakalářský program v kinematografii. „To mě hodně bavilo.”

oksana 11

Dostala místo v Hollywoodu u filmu pod společností Panavision, kde měla na starosti přípravu scény po technické stránce. Připravovala zejména profesionální vybavení pro kameramany. Přestože se její kariéra dobře rozjížděla, pracovala totiž v poslední době pro Stevena Spielberga, rozhodla se po pár letech toto odvětví opustit. „Bylo to vyčerpávající a já prostě chtěla být i se svým dítětem, ne každý den šestnáct hodin na place.” A tak dala výpověď.

Oksana se vdala už ve dvaceti letech. Říká, že proto, že se chtěla oprostit od svého minulého života a začít svůj vlastní. Vzala si proto Američana s irskými a italskými kořeny. „To tu kulturní rozmanitost mé rodiny ještě podpořilo,” říká.

Americká Romka

Se svou novou rodinou se přestěhovali v rámci Kalifornie do jiné lokality. Tam si otevřela hudební studio, kde učila děti hrát na hudební nástroje. A vedle toho se pustila do psaní své pozdější prvotiny. Už delší dobu hodně psala do šuplíku. Když byla pozvána, zatímco jí ještě nic pořádně nevyšlo, na spisovatelskou konferenci, zaujala její práce jednoho z agentů. A ten, když spolu mluvili o thrilleru, na němž právě pracovala, jí navrhl, aby raději sepsala životní příběh svůj i své rodiny. A tak se do toho po konzultaci s rodiči pustila. „Já se strašně bála, že mi to nedovolí, ale oni byli nadšení.” Knihu s názvem American Gypsy pak ještě před dokončením koupilo renomované americké nakladatelství McMillan. Vyšla v roce 2012 a dočkala se vřelého přijetí čtenáři i odbornou kritikou.

oksana 13

„Nakladatelství McMillan, u kterého jí kniha vyšla, patří k těm největším a nejznámějším. Oksana počítala s tím, že její příběh bude spíše okrajový pro hodně specifické publikum, ale kniha se prodávala a prodává velmi dobře, dílem kvůli téměř úplné nevědomosti Američanů o Romech - pro mnohé je to první setkání s Romy jako etnickou skupinou, dílem díky imigrantskému tématu, které v Americe nesmírně rezonuje, a nakonec i díky paralelnímu tématu okultních věd a spiritualismu, kterému se oba její rodiče seriózně věnovali,” vysvětluje romistka Karolína Ryvolová, která zajistila český překlad knihy. Ten nedávno vyšel pod názvem Žij tam, kde jsou písně také v Česku. „Důkazem, že si její kniha nalezla čtenáře a dosáhla většinového ocenění, je i fakt, že po jejím vydání Oksana Marafioti vyhrála pětiměsíční studijní pobyt v Kongresové knihovně, který každoročně v USA získává jen jeden autor.”

Znovuzrození

Kniha tak Oksaně otevřela spoustu možností a ona díky ní procestovala svět. Neovlivnila však její život jen v profesní dráze. „Jak moc osobní chceš být?” táže se v reakci na otázku, nakolik jí kniha změnila život. „Můj dnes už bývalý manžel knihu viní z našeho rozvodu,” připouští. „Prý jsem se psaním příliš změnila. Netuší, co se mi stalo, ale tu knihu vyloženě nenávidí.”

Oksana přiznává, že když na knize pracovala, docházelo jí postupně při reflexi svého vlastního života a vzpomínek, že není tím, kým si celý život myslela, že je. „A to mě nějak zlomilo a já musela znovu vystavět sebe sama. Stala jsem se hrozně zranitelnou, došlo mi, že svůj život vlastně nemám až tak pod kontrolou, jak jsem si myslela. Proto jsem začala odznovu,” říká.

oksana 2

A tak se už v pokročilejším věku vrátila do školy a udělala si magisterský titul z tvůrčího psaní. „Byla jsem jednou z nejstarších studentek,” směje se. A začala záhy učit na University of Las Vegas literaturu, logiku i kritické myšlení. „Miluju mladé lidi. V učení jsem se skutečně našla.”

Nyní je rozvedená, má dvě děti a jak říká, užívá si objevování sebe sama i nově otevřených možností. Před pár dny navštívila Prahu, kde svou aktuálně vydanou knihu pokřtila v Knihovně Václava Havla.

oksana 12

S Karolínou Ryvolovou v Praze

„Je to memoár inteligentní a citlivé ženy s původem jako pačvorková přikrývka, která se prostřednictvím vzpomínání a zasazování životních epizod do kontextu snaží dobrat toho, kým je,” říká o její knize romistka Ryvolová. „Celé dětství trpěla pocitem, že by si měla vybrat, zda je po otci Romka, nebo po matce Arménka, Ruska, nebo Američanka, ale nakonec dochází k tomu, že je právě výslednicí všech těchto vlivů a v té různosti nalézá svůj vnitřní domov. Kniha úmyslně boří některé mýty o Romech a snaží se napravit jejich stereotypní špatnou pověst, ale ze všeho nejvíc je to kniha o rodině a o starých cestách, jakými nás naši blízcí zraňují a současně formují,” uzavírá.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Oksany Marafioti

Čtěte dále

Češka náhodou narazila na FB na chlapce bez domova z Ghany. Změnila mu život

Před rokem na Češku Janu Farrington-Douglas na Facebooku vyskočil příspěvek skupiny Nas Daily Global, což je přidružená komunita k celosvětově známému kanálu Nas Daily. Lidé z celého světa v ní sdílejí své vlastní myšlenky a příběhy. „Byl od kluka, co se jmenoval Theo a na fotce seděl v prachu a něco na ulici dělal. Psal, že je v podstatě sirotek, nemá nic ani jídlo, ani střechu nad hlavou,” vybavuje si Jana. „Hodně lidí mu to lajkovalo, komentovalo. Morální podpora je sice důležitá, mně to ale přišlo málo. Tak jsem tam napsala, že bychom mu nějak mohli pomoct. To mi zase olajkovaly mraky lidí, ale nikdo nic samozřejmě neudělal.” Po asi deseti dnech pak Janě přistála na Messengeru zpráva. Byla od mladíka z fotky a děkoval jí za její vlídná slova. „A tak jsme si začali psát.” Vzniklo tak silné pouto a Jana mu změnila život.


 

Lukáš Ho ...

Londýnský obchod Nike představil figuríny nadměrných velikostí. Budí vášně

Začátkem června hlavní z londýnských prodejen známé značky sportovního vybavení Nike zrekonstruovala své prostory na známé nákupní ulici Oxford Street. Vedle redesignu také představila nové figuríny, na kterých nabízené zboží vystavuje. A některé z nich jsou od těch obvyklých odlišné. Mají totiž nadměrné velikosti. Značka se tak podle svých slov snaží podpořit také zákaznice větších rozměrů a ukázat, že sportovat mohou i lidé s nadváhou nebo obezitou. A tento krok nejen v Británii vzbudil kontroverze. Zatímco někteří takovou politiku společnosti kvitují s povděkem, jiní v ní vidí normalizaci obezity a nezdravého životního stylu.


 

Lukáš Houdek 25. 6. 2019

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.