Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„S předsudky jsem se setkala i ve Vietnamu,“ říká Češka vietnamského původu

 

zaneta vuova story big

recMikoláš Rec
Autor

Mikoláš Rec (*1997) studuje religionistiku a žurnalistiku na FF UPOL v Olomouci. Je stážista Hate Free Culture.

12
února
2019

Žaneta Vuová je mladá Čechovietnamka s širokou mezinárodní zkušeností. Ta pramení také z rodinného zázemí, které ji i její sourozence vedlo k otevřenosti a chuti poznávat okolní svět. Narodila se v porevolučním Československu rodičům, kteří sem přišli v osmdesátých letech v rámci spolupráce mezi socialistickými zeměmi. Otec pochází z chudého regionu na severu Vietnamu a do ČSSR přišel za prací. Maminka oproti tomu pochází z úplně odlišného prostředí. Narodila se v Hanoji. Vazby této rodiny na Českou republiku sahají ovšem dále než do osmdesátých let. Pradědeček z matčiny strany působil na Vietnamské ambasádě v Praze.

Jak Žaneta sama říká, její rodina je velmi otevřená. A to především v měřítku místní vietnamské komunity, kde má starší generace občas tendenci k určité uzavřenosti. Příklad udává na zkušenosti své maminky. „Nedávno se maminka potkala se svou známou, také Vietnamkou, a ta jí řekla, že se velmi obává toho, že si její dcera jednou vezme Čecha. Když se jí zeptala, proč tomu přikládá takový význam, přítelkyně řekla, že má strach mimo jiné z toho, že se s případným zetěm nedomluví.“ Ovšem ani jazyková bariéra nemusí být překážkou takového vztahu. „Hlavní je, když jsou lidé ve vztahu spokojeni. Sestra žije ve Spojeném království a máma se s jejím manželem také nedomluví. Když je potřeba, sestra jednoduše tlumočí a všichni jsou happy.“

zaneta vuova story 1

„Už od dětství nás rodiče vedli k respektu k ostatním. Nechtěli, abychom žili v uzavřené bublině, ale abychom poznávali svět. Podporovali mě i sourozence ve studiu, ale také v tom, abychom cestovali,“ vysvětluje Žaneta, která má zkušenost se životem a studiem jak v Británii, tak i Americe, kde strávila asi dva roky. Svůj současný domov však našla ve Vietnamu, konkrétně Ho Či Minově Městě, dříve známém jako Saigon. „Tatínek vždycky chtěl, abychom poznali svět,“ dodává.

Otázka identity

Na otázku, zda se sama cítí být více Češkou či Vietnamkou odpovídá svérázně a rozporuplně. „Nevnímám se jako Vietnamka. Naše generace není moc spjatá s pravou vietnamskou kulturou. Ale úplná Evropanka asi taky nejsem.“ Ona sama prý svůj vztah k Vietnamské kultuře přehodnotila až potom, co se provdala za rodilého Vietnamce, se kterým nyní žijí většinu roku ve Vietnamu. „Předtím jsem to nějak nebrala. Například ani tradiční jídla mi nechutnala.“ Jako sobě vlastní bere také nálepku takzvaného banánového dítěte. „Někdo to považuje za hanlivé, já v tom ale vidím kus pravdy. Naše generace je jednoduše sžitá s místní kulturou, je nám vlastní. Uvnitř jsme, v uvozovkách, bílí.“ Jak bývalo u dětí vietnamských rodičů zvykem, i Žaneta se sourozenci trávila v dětství čas s takzvanými českými babičkami, které je nepochybně v tomto ohledu ovlivnily. „Stejně jako se někteří mladí Vietnamci označují za banánové děti, tak podobného výrazu užívají například i Indové v Británii, coconut, kokosové děti,“ dodává. Identita je i přesto pro Žanetu komplikované téma. „Byla jsem na tolika místech, žila jsem v tolika různých prostředích, že v tom mám strašný guláš. I tím, jak mluvím. Sama někdy nevím, kam patřím, jaká je moje pravá identita. Proto se ztotožňuji se vším světovým.“

zaneta vuova story 4

„Dalo by se říci, že s manželem jsme také smíšeným párem. Já banánové dítě, on pravý a nefalšovaný Vietnamec z Vietnamu. Nikdo ani nepředpokládal, že nám to spolu tak dlouho vydrží. Jsme oba natolik odlišní.“ Stejně jako Žaneta i manžel měl zkušenost se studiem v zahraničí, a to právě v České republice, kde se také poznali. „Nakonec jsme překonali kulturní a jazykové bariéry. Vietnamsky jsem moc dobře neuměla, naučila jsem se mluvit lépe až díky němu. On se naučil česky a doteď spolu komunikujeme v obou jazycích podle toho, jak se nám to zrovna hodí. Třeba pokud nechceme, aby nám ostatní kolem rozuměli.“ Jak sama přiznává, i pro její rodinu bylo překvapení, že se rozhodla pro život ve Vietnamu. „Mí rodiče z toho byli paf, že jsem se tam sama odstěhovala. Dřív jsem si myslela, že Vietnam je pro mě nemyslitelná destinace. Teď ale věřím, že je všechno možné. A to díky otevřené mysli a chuti poznávat svět a vše neznámé kolem.“

(Ne)vietnamka ve Vietnamu

„Občas slýchávám názor, že Češi jsou xenofobní, nepřející a že my, Vietnamci, tím trpíme.  Můj názor je ovšem takový, že lidé ve Vietnamu jsou vůči cizím vlivům předpojatější než my Evropané. Tamější společnost je bohužel protkaná předsudky. Ale rozumím tomu, je to chudá země, která byla spoustu let v izolaci. Teprve nedávno se otevřely hranice. Lidé se tak až nyní pozvolna setkávají s něčím, co můžeme nazvat západním vlivem.“ Předsudky nejen vůči lidem jiné rasy, ale také jiných kultur, sociálního postavení nebo vůči lidem z jiných krajů a provincií ovšem přetrvávají.

zaneta vuova story 2

Zahraniční původ může ve Vietnamu ovšem garantovat také určitou prestiž a sociální postavení. „Já jako Vietnamka z ciziny bývám privilegována oproti těm rodilým. Ovšem pokud si budu hledat práci například jako učitelka angličtiny, narazím na mnohdy absurdní překážky. Vietnamci spíše preferují někoho s typicky evropským vzhledem. I kdybych tak byla rodilá mluvčí, proti modrookým blondýnám i se špatnou angličtinou bych asi neměla šanci. Je to zkrátka symbol určité prestiže.“

Také sourozenci vyrazili do světa

Nejen Žaneta, ale jak již bylo zmíněno, všichni sourozenci se úspěšně etablovali v mezinárodním prostředí. Bratr studuje prestižní univerzitu a zároveň pracuje. Po ukončení bakalářského studia ve Velké Británii dokonce přeskočil to magisterské a byl rovnou přijat do doktorského programu v oboru biomedicíny, na které získal od univerzity plné stipendium. Mimo to působí také jako pomocný asistent profesorů na přednáškách. „Naši rodiče ho ve studiích vždycky podporovali, ale netlačili na něj tak, jak to u jiných asijských rodin bývá. Studijních úspěchů dosáhl díky svému vlastnímu odhodlání postavit se předsudkům, kterými naše komunita tehdy trpěla.“ Sestra už založila rodinu a spolu s britským manželem žijí ve Spojeném království.

zaneta vuova story 3

Světoběžnictví je této rodině vlastní, ačkoli může nést i svá negativa, jako již zmíněnou krizi identity či neporozumění. Tuto problematiku ale Žaneta zakončuje pozitivně: „Myslím, že se společnost mění. Mladší generace je více otevřená. Mají častěji tu mezinárodní zkušenost.”

Žaneta redakci ještě po rozhovoru poslala krátký dopis, ve kterém své pocity z Vietnamu sugestivně popisuje. Rozhodli jsme se ho zveřejnit v plném znění:

„Jako správné „světoobčance” mi nedělá problém žít v cizím prostředí a přizpůsobovat se místním zvykům. Mojí nejzajímavější zkušeností je paradoxně život ve Vietnamu. Spousta lidí si myslí, že tam automaticky zapadnu díky svému vzhledu. Jiní si zase myslí, že tam dlouho nevydržím, protože jsem tam nikdy nežila. A tak jsem se před 5 lety sama rozhodla, že odletím do Vietnamu na zkušenou.

Prvních pár měsíců jsem strávila v Hanoji, hlavním městě na severu Vietnamu. Jako turistce se mi tu vážně líbilo, ale život zde jsem si nedokázala zprvu představit. Převládala tu jiná mentalita, tradice, kultura i životní styl, než jsem byla zvyklá z Česka. Nebyla jsem nikým brána vážně, měli mě tam za exota. Tolik odstrčeně jsem si nepřipadala ani v “„xenofobní” České republice. Utahovali si z mojí lámané vietnamštiny a pozastavovali se nad mým pro ně netypickým původem. Nebyla jsem pro ně ani místní, ani cizí. Byla jsem pro ně jenom naivní holka z jiné země.

Vše se změnilo k lepšímu, až když jsem vycestovala na jih Vietnamu, konkrétně do Saigonu. Saigon byl na rozdíl od Hanoje liberálnější a více multikulturní. V Saigonu jsou více zvyklí na cizince a nabízí se tu pro ně více pracovních příležitostí. Domov si tu našlo mnoho lidí z jiných zemí, kteří jsou se svým životem ve Vietnamu nadmíru spokojení. Nalézt tu můžete i nemalou skupinu Čechů a Slováků, kteří zde dlouhodobě žijí a pracují.

I přes drsné začátky jsem si na Vietnam zvykla, nalezla jsem zde uplatnění a založila rodinu. Spousta mých kamarádů „banánovců” tvrdí, že by se za žádnou cenu do Vietnamu nevrátili. I já jsem byla kdysi jednou z nich. Teď to ale vidím tak, že vše je možné, když člověk chce a snaží se. Jak jinak si dokážeme vysvětlit Evropany, Američany i Afričany, kteří spokojeně žijí mnoho let ve Vietnamu? Někteří nechtějí ani slyšet o návratu do zemí svého původu. Vietnam už dávno není tou chudou zemičkou, jakou nám ji kdysi vykreslovali. Ekonomika tu vzkvétá, Vietnam se rychle modernizuje a má ambice stát se v průběhu dalších let vyspělou průmyslovou zemí.

I přes to všechno však Vietnam nepovažuji za svůj skutečný domov. Neberte to špatně. Je tu krásně a určitě doporučuji alespoň jednou za život navštívit. Mým domovem je Česká republika. Vždycky se najde někdo, kdo se to bude snažit vyvrátit a nebude s mým tvrzením souhlasit. To už dávno neřeším. Důležité je to, co cítím já. Vietnam ctím jako zemi svých předků, ale doma jsem v Česku.“

Foto: Archiv Žanety Vuové

Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.