Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Při studiích v Praze mu zavraždili kamaráda, na Česko přesto nedá dopustit. „Otevřelo mi možnosti,” říká

 

emmanuel affoh big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

března
2019

Čtyřiapadesátiletý Emmanuel Affoh pochází z učitelské rodiny z východoghanské oblasti Aquapem. Když se o možnosti studia v Československu dozvěděl od přátel, neváhal a požádal o stipendium. Do Prahy pak odjel v roce 1988. Nejprve podstoupil devítiměsíční intenzivní kurz češtiny v severočeských Zahrádkách u České Lípy, kde volný čas spolu s dalšími zahraničními studenty trávil v tamních putykách s místními. Procvičovali si tak češtinu a poznávali zdejší prostředí i kulturu. Přestože na Čechy vzpomíná jako na velmi milé a zvědavé, byli občas někteří z jejich přítomnosti překvapeni. „Někdy z nás měli strach. Hlavně děti kulily oči a křičely: ‚Černoch! Černoch! Černoch!’” vzpomíná pobaveně. V roce 1989 se pak přestěhoval do Prahy, kde nastoupil na VŠE. Velmi rychle navázal přátelství s novými spolužáky a nedělalo mu problémy ani náročné studium v českém jazyce. Načasování jeho studia mu navíc umožnilo prožít na vlastní kůži jednu z nejdůležitějších etap zdejší historie - Sametovou revoluci - na níž se mnozí jeho spolužáci aktivně podíleli. Změna režimu však nepřinesla jen pozitivní změny. S revolucí přišel také rozkvět rasismu a neonacismu. A ty do Emmanuelova života zasáhly velmi tragicky. Jeho kamarád, súdánský student Hassan Elamin Abdelradi, byl v roce 1997 v Praze zavražděn před jednou z diskoték. „Znal jsem ho velmi dobře,” říká posmutněle. A tyto události v Emmanuelovi vzbudily strach o vlastní bezpečí, po setmění nevycházel ven. Po dokončení studia v Česku na čas zůstal. Působil jako finanční ředitel v jedné mezinárodní společnosti. Po pěti letech se však rozhodl do Ghany vrátit. Stýskalo se mu. I tam se mu podařilo rychle uchytit a dnes je úspěšným podnikatelem a poradcem. „Právě studium v Česku mi naprosto otevřelo obzory a možnosti,” zdůrazňuje. A dodnes má své místo v jeho srdci. Tím spíš po tom, co ho zdrtila smrt jeho milované manželky, s níž má tři dcery. „Česko mi hrozně chybí. Tak rád bych se tam zajel podívat, jak se změnil Václavák, Můstek, Muzeum i letiště. Snad se mi to povede,” uzavírá.

Emmanuel Affoh pochází z učitelské rodiny z východoghanské oblasti Aquapem. Jeho otec byl pedagog a spisovatel, matka učitelka. Otec se za svého života snažil rodině přilepšit drobným farmařením orientovaným zejména na kakao.

emmanuel affoh 3

Když Emmanuel dokončoval vyšší odborné vzdělání a chystal se na univerzitu, dozvěděl se o možnosti zažádání o zahraniční stipendium - od známých, kteří už dříve v některé ze zemí tehdejšího východního bloku studovali. „To byl ten moment, kdy jsem mohl stipendium do ciziny zkusit získat,” říká. Nastoupil tedy podle původního plánu na Ghanskou univerzitu v Accře a současně si podal přihlášku na Kancelář stipendií (Scholarship secretariat). A možnost studia v zahraničí nakonec získal. Kancelář se rozhodovala na základě dosavadních studijních výsledků a rozsáhlého pohovoru, kde posuzovala motivaci studenta, znalosti z různých předmětů i o jednotlivých evropských zemích. „To, že pojedu do Československa, jsem netušil. Zemi jsme si totiž vybírat nemohli, byla nám přidělena,” vysvětluje tehdejší systém přerozdělování. Kancelář stipendií pak vše potřebné vyřídila a studenti jen dostávali letenky. „Nemusel jsem dělat vůbec nic,” vzpomíná. Stipendium jako takové pak pokrývala jak ghanská, tak československá strana.

Zmatky

Do Československa odjel v roce 1988, bylo mu 24 let. Do Prahy dorazil s přestupem v Itálii spolu s jedním dalším ghanským studentem. Přílet však provázely značné zmatky. Oproti zvyklostem na ně na letišti nikdo nečekal, museli proto sami nasednout na autobus a jeli rovnou na kolej, jejíž jméno měli zapsané v dokumentech vystavených ještě v Ghaně. „A ta kolej, kam jsme dojeli, nebyla ona,” dává se do smíchu Emmanuel. „Tak jsme nasedli do taxíku a jeli jsme na druhou. Tam už potvrdili, že nás očekávají.” Tam se jejich dráhy rozdělily, krajan odjel hned další den do Poděbrad a Emmanuel do Zahrádek u České Lípy. Tam měli zůstat na devítiměsíční intenzivní kurz, jehož cílem mělo být jednak osvojení si češtiny, jednak vyrovnání znalostí v odborných předmětech, aby byli připraveni na studium na zdejší vysoké škole.

emmanuel affoh 4

„Zahrádky byly zámek, kde jsme byli studenti z celého světa. Ze Sýrie, Libanonu i dalších afrických zemí. A tam jsme se všichni společně intenzivně učili češtinu,” vzpomíná. „Představ si, že učitelé vůbec neuměli anglicky, jen česky. Zpočátku to tedy bylo hodně o gestech a ukazování,” líčí své tehdejší překvapení. „Vtipné bylo, když nám takhle vyprávěli o komunistické straně a my jsme vůbec netušili, o co jde,” směje se. Když pak pochopili, s učiteli o výhodách a nevýhodách různých zřízení diskutovali. „Oni v komunismu nebyli šťastní. Takže nám rozuměli.”

emmanuel affoh 5

Na ghanské ambasádě v Praze

Ve volnu pak chodili společně do České Lípy, kde se snažili komunikovat s místními a na kurzech naučenou češtinu procvičovat. Nejčastěji v hospodě, kam chodili s českolipskými popíjet. „Někdy z nás ale měli strach. Hlavně děti kulily oči a křičely: ‚Černoch! Černoch! Černoch!’” vzpomíná pobaveně Emmanuel. „Někdy nám ale taky vyhrožovali, uráželi nás. Mysleli si, že jsme divní. Ale tak to prostě tehdy bylo. Museli jsme se s tím naučit žít,” pokračuje. „Někdy si na nás na ulici lidé ukazovali a pokřikovali: ‚Opice! Opice!’ Jindy se nás schválně ptali, kolik je hodin, aby viděli naši kůži a posmívali se nám. Tak nějak jsme to ale brali. Nebyli na lidi jako my zvyklí,” doplňuje. „Někteří lidé byli moc milí, jiní vůbec. Takový je život.”

Praha už volá!

Po intenzivním kurzu na českém venkově se Emmanuel přestěhoval na kolej Jarov do Prahy, kde od nového školního roku nastoupil ještě s jedním krajanem na Vysokou školu ekonomickou. Spolužáci byli až na výjimky Češi, spolubydlící zrovna tak. „Většina z nich byla moc milá. Někteří nás Afričany nemuseli, nechtěli například, abychom se dotýkali jejich věcí. Ale to se stávalo jen sporadicky.” Ještě v Ghaně mu byla přidělena statistika. S tím ale Emmanuel spokojen nebyl, toužil po studiu finančního sektoru, a tak zažádal o změnu během svého pobytu v Zahrádkách. A to se mu podařilo. 

emmanuel affoh 6

Studium v češtině pro něj podle jeho slov složité nebylo. „Neměl jsem s tím problémy. Jak se naučíš pravidla, jazyk samotný tě už tolik netrápí,” popisuje. Na VŠE pak strávil pět let. V průběhu studia se do vlasti nevrátil ani jednou, jezdil však každé prázdniny na dovolenou do Londýna. Oproti Čechům s výjezdy na západ ghanští studenti problémy neměli. Museli si však před cestou zajistit povolení k návratu. „Do Londýna jsme jezdívali vydělat peníze. Zpátky jsme jezdívali vlakem přes Berlín, kde jsme nakupovali a pak jsme se i s nedostupnými věcmi v Československu vraceli do Prahy,” líčí. „Ty věci nakoupené v Německu jsme tu pak prodávali Čechům. Televize, rádia a další elektroniku. Byli nadšení,” usmívá se. Problémy na hranicích s převozem zboží ze západu podle jeho slov neměli.

emmanuel affoh 9

„Tu změnu jsem zažil,” říká Emmanuel. Má na mysli Sametovou revoluci a společenské změny, které následovaly. „Měl jsem za Čechy velkou radost. Chtěli svobodu a najednou ji měli. Studenti u nás na koleji toho byli plní. Rozuměli jsme té jejich touze a plně jsme je v tom podporovali.” Řada jeho spolužáků a tehdejších přátel jsou dnes významní čeští ekonomové. Sami afričtí studenti ale podle něj na Václavské náměstí nebo jiné demonstrace nechodili, ze strachu, že by se na ně upřela pro jejich odlišný zjev pozornost a případné násilí.

Na vlnách rasismu

Revoluce přinesla podle Emmanuela také řadu změn. Ne všechny byly pro studenty jako on pozitivní. Jednou z nich bylo například zdražení životních nákladů. Lidé začali vyjíždět do zahraničí, nakupovali si dosud nedostupné produkty, a tak také Emmanuel a další zahraniční studenti přišli o možnost obživy prostřednictvím převážení elektrotechniky přes uzavřené hranice. Lidé podle něj začali být současně otevřenější, při svých cestách se totiž setkávali s multikulturním složením obyvatel okolních států. Na druhou stranu ale 90. léta přinesla vzestup rasismu a neonacismu. „Někteří lidé nám černým vyčítali, že nás sem zavlekli komunisti, proto nás najednou neměli rádi.” Náhle si tak od něj začali někteří lidé odsedávat v metru nebo naopak v zaplněném vagónu vedle něj zůstávalo volné místo.

emmanuel affoh 2

Rozkvět neonacistických hnutí a rasismu zasáhl do Emmanuelova života také mnohem tragičtějším způsobem. Jeho spolubydlící z koleje a kamarád, súdánský student Hassan Elamin Abdelradi, byl v roce 1997 zavražděn, když vyrazil na jednu z pražských diskoték. „Znal jsem ho velmi dobře,” říká posmutněle. „Českým klukům se nelíbilo, že chodil s českou holkou, a tak ho ubodali,” pokračuje. „Skinheadi ještě zbili několik mých kamarádů. Mě osobně to naštěstí nepotkalo. Já jsem vždy dokázal utéct.” Změnil se ale způsob jeho chování a pocitů, které z pohybu po Praze měl. Po osmé večer už totiž nevycházel z koleje. Měl strach. Byl opatrnější také při výběru míst, kam přes den chodil, a snažil se chodit v doprovodu českých kamarádů.

Za ghanskou dívkou

Po dokončení vysoké v roce 1994 v Česku zůstal ještě dalších pět let. „Chtěl jsem před návratem domů získat pracovní zkušenosti a vydělat také trochu peněz.” Nejdříve působil jako účetní jedné indické restaurace v Praze, později pracoval na pozici finančního ředitele české filiálky nizozemsko-americké společnosti vyrábějící bagry.

emmanuel affoh 7

Účetním v české firmě

Přestože se mu v Česku profesně velmi dařilo, chtěl se vrátit domů. „Chtěl jsem se oženit s ghanskou dívkou,” vysvětluje primární důvod odjezdu do vlasti. „Taky se mi ale strašně stýskalo po domově.” Záhy po návratu se oženil a s manželkou zůstal až do její loňské smrti, která Emmanuela naprosto zdrtila. „Ještě pořád ji miluju,” přiznává. Mají spolu tři dcery.

emmanuel affoh 8

Obzory

Dosáhnout dobrého profesního i společenského postavení se mu podařilo i ve své vlasti. Od té doby tak průběžně působí ve vedoucích pozicích u finančních korporací. „Právě studium v Česku mi naprosto otevřelo obzory a možnosti. Uchvátil mě například dopravní systém v Praze. Dodnes o něm přednáším a snažím se přesvědčit zdejší úřady, aby se jím nechaly inspirovat a přenesli ho sem k nám.” Dnes Emmanuel v Ghaně vlastní několik společností, které operují v různých odvětvích. Vlastní například mangové plantáže, centra technické kontroly vozidel, vozidla fungující přes aplikaci Uber nebo nákladní auta převážející odpad. Současně se věnuje ekonomickému poradenství.

A Česko má stále své místo v jeho srdci, dodnes mluví perfektní češtinou. „Česko mi hrozně chybí. Tak rád bych se tam zajel podívat, jak se změnil Václavák, Můstek, Muzeum i letiště. Snad se mi to povede příští rok,” uzavírá.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Emmanuela Affoha

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v květnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Čtěte dále

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

HFFest: Pražský Anděl na několik dní rozvibruje latinskoamerický festival Sabor Latino

Už v úterý 17. září začne již tradiční HateFree Fest latinskoamerické kultury Sabor Latino Praha. Potrvá do čtvrtka a letos provoní Pěší zónu Anděl. Festival zahrnuje hudební koncerty a taneční vystoupení s workshopy mnoha žánrů a zemí Latinské Ameriky. Kromě hudby a tance představí návštěvníkům tamější gastronomii a tradiční řemeslné výrobky včetně oblečení, šperků, talismanů nebo folkorních hudebních nástrojů. Vstup na něj je zdarma!


HateFree Culture 15. 9. 2019

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.