Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Při studiích v Praze mu zavraždili kamaráda, na Česko přesto nedá dopustit. „Otevřelo mi možnosti,” říká

 

emmanuel affoh big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

března
2019

Čtyřiapadesátiletý Emmanuel Affoh pochází z učitelské rodiny z východoghanské oblasti Aquapem. Když se o možnosti studia v Československu dozvěděl od přátel, neváhal a požádal o stipendium. Do Prahy pak odjel v roce 1988. Nejprve podstoupil devítiměsíční intenzivní kurz češtiny v severočeských Zahrádkách u České Lípy, kde volný čas spolu s dalšími zahraničními studenty trávil v tamních putykách s místními. Procvičovali si tak češtinu a poznávali zdejší prostředí i kulturu. Přestože na Čechy vzpomíná jako na velmi milé a zvědavé, byli občas někteří z jejich přítomnosti překvapeni. „Někdy z nás měli strach. Hlavně děti kulily oči a křičely: ‚Černoch! Černoch! Černoch!’” vzpomíná pobaveně. V roce 1989 se pak přestěhoval do Prahy, kde nastoupil na VŠE. Velmi rychle navázal přátelství s novými spolužáky a nedělalo mu problémy ani náročné studium v českém jazyce. Načasování jeho studia mu navíc umožnilo prožít na vlastní kůži jednu z nejdůležitějších etap zdejší historie - Sametovou revoluci - na níž se mnozí jeho spolužáci aktivně podíleli. Změna režimu však nepřinesla jen pozitivní změny. S revolucí přišel také rozkvět rasismu a neonacismu. A ty do Emmanuelova života zasáhly velmi tragicky. Jeho kamarád, súdánský student Hassan Elamin Abdelradi, byl v roce 1997 v Praze zavražděn před jednou z diskoték. „Znal jsem ho velmi dobře,” říká posmutněle. A tyto události v Emmanuelovi vzbudily strach o vlastní bezpečí, po setmění nevycházel ven. Po dokončení studia v Česku na čas zůstal. Působil jako finanční ředitel v jedné mezinárodní společnosti. Po pěti letech se však rozhodl do Ghany vrátit. Stýskalo se mu. I tam se mu podařilo rychle uchytit a dnes je úspěšným podnikatelem a poradcem. „Právě studium v Česku mi naprosto otevřelo obzory a možnosti,” zdůrazňuje. A dodnes má své místo v jeho srdci. Tím spíš po tom, co ho zdrtila smrt jeho milované manželky, s níž má tři dcery. „Česko mi hrozně chybí. Tak rád bych se tam zajel podívat, jak se změnil Václavák, Můstek, Muzeum i letiště. Snad se mi to povede,” uzavírá.

Emmanuel Affoh pochází z učitelské rodiny z východoghanské oblasti Aquapem. Jeho otec byl pedagog a spisovatel, matka učitelka. Otec se za svého života snažil rodině přilepšit drobným farmařením orientovaným zejména na kakao.

emmanuel affoh 3

Když Emmanuel dokončoval vyšší odborné vzdělání a chystal se na univerzitu, dozvěděl se o možnosti zažádání o zahraniční stipendium - od známých, kteří už dříve v některé ze zemí tehdejšího východního bloku studovali. „To byl ten moment, kdy jsem mohl stipendium do ciziny zkusit získat,” říká. Nastoupil tedy podle původního plánu na Ghanskou univerzitu v Accře a současně si podal přihlášku na Kancelář stipendií (Scholarship secretariat). A možnost studia v zahraničí nakonec získal. Kancelář se rozhodovala na základě dosavadních studijních výsledků a rozsáhlého pohovoru, kde posuzovala motivaci studenta, znalosti z různých předmětů i o jednotlivých evropských zemích. „To, že pojedu do Československa, jsem netušil. Zemi jsme si totiž vybírat nemohli, byla nám přidělena,” vysvětluje tehdejší systém přerozdělování. Kancelář stipendií pak vše potřebné vyřídila a studenti jen dostávali letenky. „Nemusel jsem dělat vůbec nic,” vzpomíná. Stipendium jako takové pak pokrývala jak ghanská, tak československá strana.

Zmatky

Do Československa odjel v roce 1988, bylo mu 24 let. Do Prahy dorazil s přestupem v Itálii spolu s jedním dalším ghanským studentem. Přílet však provázely značné zmatky. Oproti zvyklostem na ně na letišti nikdo nečekal, museli proto sami nasednout na autobus a jeli rovnou na kolej, jejíž jméno měli zapsané v dokumentech vystavených ještě v Ghaně. „A ta kolej, kam jsme dojeli, nebyla ona,” dává se do smíchu Emmanuel. „Tak jsme nasedli do taxíku a jeli jsme na druhou. Tam už potvrdili, že nás očekávají.” Tam se jejich dráhy rozdělily, krajan odjel hned další den do Poděbrad a Emmanuel do Zahrádek u České Lípy. Tam měli zůstat na devítiměsíční intenzivní kurz, jehož cílem mělo být jednak osvojení si češtiny, jednak vyrovnání znalostí v odborných předmětech, aby byli připraveni na studium na zdejší vysoké škole.

emmanuel affoh 4

„Zahrádky byly zámek, kde jsme byli studenti z celého světa. Ze Sýrie, Libanonu i dalších afrických zemí. A tam jsme se všichni společně intenzivně učili češtinu,” vzpomíná. „Představ si, že učitelé vůbec neuměli anglicky, jen česky. Zpočátku to tedy bylo hodně o gestech a ukazování,” líčí své tehdejší překvapení. „Vtipné bylo, když nám takhle vyprávěli o komunistické straně a my jsme vůbec netušili, o co jde,” směje se. Když pak pochopili, s učiteli o výhodách a nevýhodách různých zřízení diskutovali. „Oni v komunismu nebyli šťastní. Takže nám rozuměli.”

emmanuel affoh 5

Na ghanské ambasádě v Praze

Ve volnu pak chodili společně do České Lípy, kde se snažili komunikovat s místními a na kurzech naučenou češtinu procvičovat. Nejčastěji v hospodě, kam chodili s českolipskými popíjet. „Někdy z nás ale měli strach. Hlavně děti kulily oči a křičely: ‚Černoch! Černoch! Černoch!’” vzpomíná pobaveně Emmanuel. „Někdy nám ale taky vyhrožovali, uráželi nás. Mysleli si, že jsme divní. Ale tak to prostě tehdy bylo. Museli jsme se s tím naučit žít,” pokračuje. „Někdy si na nás na ulici lidé ukazovali a pokřikovali: ‚Opice! Opice!’ Jindy se nás schválně ptali, kolik je hodin, aby viděli naši kůži a posmívali se nám. Tak nějak jsme to ale brali. Nebyli na lidi jako my zvyklí,” doplňuje. „Někteří lidé byli moc milí, jiní vůbec. Takový je život.”

Praha už volá!

Po intenzivním kurzu na českém venkově se Emmanuel přestěhoval na kolej Jarov do Prahy, kde od nového školního roku nastoupil ještě s jedním krajanem na Vysokou školu ekonomickou. Spolužáci byli až na výjimky Češi, spolubydlící zrovna tak. „Většina z nich byla moc milá. Někteří nás Afričany nemuseli, nechtěli například, abychom se dotýkali jejich věcí. Ale to se stávalo jen sporadicky.” Ještě v Ghaně mu byla přidělena statistika. S tím ale Emmanuel spokojen nebyl, toužil po studiu finančního sektoru, a tak zažádal o změnu během svého pobytu v Zahrádkách. A to se mu podařilo. 

emmanuel affoh 6

Studium v češtině pro něj podle jeho slov složité nebylo. „Neměl jsem s tím problémy. Jak se naučíš pravidla, jazyk samotný tě už tolik netrápí,” popisuje. Na VŠE pak strávil pět let. V průběhu studia se do vlasti nevrátil ani jednou, jezdil však každé prázdniny na dovolenou do Londýna. Oproti Čechům s výjezdy na západ ghanští studenti problémy neměli. Museli si však před cestou zajistit povolení k návratu. „Do Londýna jsme jezdívali vydělat peníze. Zpátky jsme jezdívali vlakem přes Berlín, kde jsme nakupovali a pak jsme se i s nedostupnými věcmi v Československu vraceli do Prahy,” líčí. „Ty věci nakoupené v Německu jsme tu pak prodávali Čechům. Televize, rádia a další elektroniku. Byli nadšení,” usmívá se. Problémy na hranicích s převozem zboží ze západu podle jeho slov neměli.

emmanuel affoh 9

„Tu změnu jsem zažil,” říká Emmanuel. Má na mysli Sametovou revoluci a společenské změny, které následovaly. „Měl jsem za Čechy velkou radost. Chtěli svobodu a najednou ji měli. Studenti u nás na koleji toho byli plní. Rozuměli jsme té jejich touze a plně jsme je v tom podporovali.” Řada jeho spolužáků a tehdejších přátel jsou dnes významní čeští ekonomové. Sami afričtí studenti ale podle něj na Václavské náměstí nebo jiné demonstrace nechodili, ze strachu, že by se na ně upřela pro jejich odlišný zjev pozornost a případné násilí.

Na vlnách rasismu

Revoluce přinesla podle Emmanuela také řadu změn. Ne všechny byly pro studenty jako on pozitivní. Jednou z nich bylo například zdražení životních nákladů. Lidé začali vyjíždět do zahraničí, nakupovali si dosud nedostupné produkty, a tak také Emmanuel a další zahraniční studenti přišli o možnost obživy prostřednictvím převážení elektrotechniky přes uzavřené hranice. Lidé podle něj začali být současně otevřenější, při svých cestách se totiž setkávali s multikulturním složením obyvatel okolních států. Na druhou stranu ale 90. léta přinesla vzestup rasismu a neonacismu. „Někteří lidé nám černým vyčítali, že nás sem zavlekli komunisti, proto nás najednou neměli rádi.” Náhle si tak od něj začali někteří lidé odsedávat v metru nebo naopak v zaplněném vagónu vedle něj zůstávalo volné místo.

emmanuel affoh 2

Rozkvět neonacistických hnutí a rasismu zasáhl do Emmanuelova života také mnohem tragičtějším způsobem. Jeho spolubydlící z koleje a kamarád, súdánský student Hassan Elamin Abdelradi, byl v roce 1997 zavražděn, když vyrazil na jednu z pražských diskoték. „Znal jsem ho velmi dobře,” říká posmutněle. „Českým klukům se nelíbilo, že chodil s českou holkou, a tak ho ubodali,” pokračuje. „Skinheadi ještě zbili několik mých kamarádů. Mě osobně to naštěstí nepotkalo. Já jsem vždy dokázal utéct.” Změnil se ale způsob jeho chování a pocitů, které z pohybu po Praze měl. Po osmé večer už totiž nevycházel z koleje. Měl strach. Byl opatrnější také při výběru míst, kam přes den chodil, a snažil se chodit v doprovodu českých kamarádů.

Za ghanskou dívkou

Po dokončení vysoké v roce 1994 v Česku zůstal ještě dalších pět let. „Chtěl jsem před návratem domů získat pracovní zkušenosti a vydělat také trochu peněz.” Nejdříve působil jako účetní jedné indické restaurace v Praze, později pracoval na pozici finančního ředitele české filiálky nizozemsko-americké společnosti vyrábějící bagry.

emmanuel affoh 7

Účetním v české firmě

Přestože se mu v Česku profesně velmi dařilo, chtěl se vrátit domů. „Chtěl jsem se oženit s ghanskou dívkou,” vysvětluje primární důvod odjezdu do vlasti. „Taky se mi ale strašně stýskalo po domově.” Záhy po návratu se oženil a s manželkou zůstal až do její loňské smrti, která Emmanuela naprosto zdrtila. „Ještě pořád ji miluju,” přiznává. Mají spolu tři dcery.

emmanuel affoh 8

Obzory

Dosáhnout dobrého profesního i společenského postavení se mu podařilo i ve své vlasti. Od té doby tak průběžně působí ve vedoucích pozicích u finančních korporací. „Právě studium v Česku mi naprosto otevřelo obzory a možnosti. Uchvátil mě například dopravní systém v Praze. Dodnes o něm přednáším a snažím se přesvědčit zdejší úřady, aby se jím nechaly inspirovat a přenesli ho sem k nám.” Dnes Emmanuel v Ghaně vlastní několik společností, které operují v různých odvětvích. Vlastní například mangové plantáže, centra technické kontroly vozidel, vozidla fungující přes aplikaci Uber nebo nákladní auta převážející odpad. Současně se věnuje ekonomickému poradenství.

A Česko má stále své místo v jeho srdci, dodnes mluví perfektní češtinou. „Česko mi hrozně chybí. Tak rád bych se tam zajel podívat, jak se změnil Václavák, Můstek, Muzeum i letiště. Snad se mi to povede příští rok,” uzavírá.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Emmanuela Affoha

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v květnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Čtěte dále

„Vietnamský dril vztahům nepomáhá.” Navzdory rodičům skončil u filmu. Je nominován na Lva

Český herec vietnamského původu Lukáš Tran se narodil v Mostě. Většinu života pak prožil v Opavě, kam se rodiče odstěhovali za obchodem. Přestože je jeho oficiální jméno Duy Anh Tran, používá dnes včetně komunikace s rodinou českou přezdívku Lukáš, kterou mu matka s otcem po poradě s českou chůvou dali. Lukáš vystudoval bakalářský program marketingové komunikace na Fakultě multimediálních studií na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, pracovat začal jako produkční u filmu. Před časem zareagoval na inzerát herce a režiséra Jiřího Mádla, který do svého nového filmu Na střeše hledal Vietnamce. A přestože Lukáš nikdy před kamerou nestál, konkurz vyhrál. Nyní je za svůj výkon nominován na Českého lva a herectví je nyní jeho hlavní pracovní náplní i vášní.

Lukáš Houdek 19. 2. 2020

Tragédiemi opředená syrská samoživitelka finišuje studium práv. Brzy začne odznovu v Británii

Jako jednadvacetiletá uprchla ze Sýrie opředená řadou tragických zážitků a ztrát. Ty pokračovaly i po nalezení útočiště v sousedním Jordánsku. Po řadě kopanců a existenčních problémech se díky své cílevědomosti a talentu ocitla na univerzitě. A brzy spolu s rodinou začne nový život ve Velké Británii. Ta jí ve spolupráci s UNHCR, která její příběh přinesla, dala šanci.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

„Společnost se námi ráda dojímá, zároveň sama vytváří bariéry,“ říká aktivistka lobbující za práva lidí s postižením

„Princip inspiračního porna je takový, že je postižení považováno za cosi strašného, co má tedy fungovat jako motivace pro tzv. normální lidi. To by ale samo o sobě nemělo znamenat, že dojímat se je nemístné. Společnost je obecně hodně nastavená na to, že postižení je strašná věc, zároveň ale zůstává pasivní vůči odstraňování bariér. Chybí předpoklad, že postižení je obtížné právě kvůli překážkám, které by se ale daly odstranit,” říká Jitka Rudolfová. Od narození má dětskou mozkovou obrnu, je na vozíku. Vystudovala Karlovu univerzitu a pracuje pro festival Jeden svět. 

Adéla Gálová 20. 2. 2020

Jako student byl znásilněn. Dnes pomáhá dalším mužům s podobnou zkušeností

Alex Feis-Bryce je ředitelem britské organizace SurvivorsUK, která se zaměřuje na pomoc obětem znásilnění z řad mužů. Tou se stal ve studentském věku i on sám. „Věřím, že mi něco hodil do pití. Nevím to na sto procent, ale po tom, co jsem se napil, jsem najednou začal být malátný. Pak jsem usnul a on mě odnesl nahoru do ložnice. Nedlouho po tom mě znásilnil,” vzpomíná. Podle něj muži často takové zážitky před okolím tají. Bojí se posměchu, cítí současně vinu. O poradenství a skupinové terapie v rámci činnosti organizace je však enormní zájem. „Máme dlouhý waiting list,” říká. On sám se se svou zkušeností podle svých slov vyrovnal bez pomoci odborníků. Lékem mu bylo sdílení a v posledních letech zejména jeho práce.

Lukáš Houdek 20. 2. 2020

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.