Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vyrostl v děcáku, po odchodu si plní sen. Stal se barberem. Pomohl mu v tom Správný start

 

patrik drevnak big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

března
2019

Dvacetiletý Patrik Drevňák vyrostl v dětském domově, kde se podle svých slov ocitl kvůli finančním problémům rodiny. S rodiči už pak nikdy v kontaktu nebyl, což nesl velmi těžce. „Mně fakt chyběla ta mateřská láska. Každé malé dítě ji potřebuje.” Vyučil se na hotelové škole a po nedávném odchodu z dětského domova zamířil do Prahy, kde začal pracovat jako číšník. On sám se díky pomoci různých organizací uchytil a našel svůj směr. Většina dětí, které ústavní péči opouští, takové štěstí ale nemá. Řada z nich končí na ulici. Právě těmto mladým lidem pomáhá Správný start, platforma, kterou po svém profesním vyhoření založil dnes 30letý Jonáš Motyčka. „Pomáháme jim se integrovat skrz zaměstnání, což je naše priorita, a pomáháme jim sehnat bydlení,” vysvětluje. Podporuje také jejich vzdělávání a případné rekvalifikace. A tu právě Patrik díky Jonášově podpoře absolvoval. Prošel kurzem barbera, tedy moderně pojatého holiče, a v těchto dnech nastupuje do svého vysněného zaměstnání. „Baví mě to. Tohle je to, co chci dělat.” A sní o tom, že si jednou otevře vlastní salon. Jonáš Motyčka také nedávno spustil stejnojmennou mobilní aplikaci, která má mladým lidem, kteří se k odchodu z dětského domova chystají, pomoci s prvními kroky a jejich směřováním. „Vytvořili jsme ji proto, že když po opuštění toho dětského domova zakopnou, aby věděli, na koho se obrátit, jak si počínat, když nemají práci nebo kde bydlet,” vysvětluje Jonáš.

Patrik Drevňák se v dětském domově ocitl spolu se sourozenci ve svých třech letech. „Stalo se to proto, že táta a máma neměli finance,” vysvětluje jemu známou příčinu. „Zbytek dětství jsem pak strávil v dětském domově.” Do svých čtrnácti let žil v Horním Slavkově, potom byl kvůli reorganizaci přeřazen do Mariánských Lázní. Domnívá se, že pro něj bylo lepší, že v dětském domově vyrůstal. Neví totiž, jak by dopadl, kdyby v podmínkách sociálně slabé rodiny zůstal. „Beru to tak, že to bylo pro mě spíš štěstí.”

S rodiči už od té doby v kontaktu nebyl a není dodnes. „Párkrát jsem je během života někde zahlédl, ale abych řekl pravdu, v kontaktu být ani nechci. Jsem s tím takhle smířený.” Vyčítá jim totiž, že se o něj nepostarali a zdá se mu, že se o něj po umístění do ústavu nezajímali. „Naučil jsem se žít bez nich, tak to tak bude i dál,” říká. Přiznává, že to pro něj v dětském domově nebylo vždy snadné. Zejména pak uvědomění si, že žije bez rodičů, kteří ho ani nepřijdou navštívit. „Mně fakt chyběla ta mateřská láska. Každé malé dítě ji potřebuje,” líčí. „Pak rostete a rostete a dojde vám, že vám chybí i celkově ta domácnost. Kdy přijdete domů a zavoláte ‚Mami!’. To jsem nikdy neměl,” doplňuje.

patrik drevnak 1

V Mariánských Lázních nastoupil na hotelovku - ne však na střední školu, ale učební obor. Se spolužáky prý nikdy problém neměl - ani kvůli svému romskému původu, ani kvůli nálepce dítěte z děcáku. „Zpočátku na nás trochu divně někteří koukali. Ale já jsem takový, že si hledám kamarády, kterým můžu důvěřovat.” Zapadl i díky tomu, že rád hrál fotbal, proto s kluky po škole běhali s míčem po venku.

Po vyučení chtěl Patrik pokračovat nástavbou s maturitou. „Začal jsem ale být v krizi. Protože jsem se přestěhoval z dětského domova do Prahy a potřeboval jsem peníze. Dal jsem si proto školu dálkově, abych mohl pracovat, jenže jsem to nezvládal, a tak jsem se na to vykašlal,” vykresluje. „Potřeboval jsem vydělávat peníze, abych mohl bydlet.”

Samota

Přechod z ústavní péče do samostatného života byl pro Patrika velmi těžký. „Vždycky jsem se těšil, až odejdu, že budu mít svoje, že bude klid. Klid teď sice mám, bylo to ale fakt těžké. Hlavně ta samota. Také ale to rozhodnutí, kam vůbec půjdu,” vzpomíná. Na rozdíl od mnohých jiných mladých lidí, kteří ústavní péči opouštějí, se do problémů nedostal. „Věděl jsem tak nějak, jak to chodí. Byl jsem na to připravený,” vysvětluje. Velkou roli v tom sehrála Sámovka, organizace pomáhající právě mladým lidem v této životní etapě. „Nabídla mi totiž bydlení za slušné peníze na jeden rok.” Během toho období má svůj život stabilizovat, najít si práci i vlastní bydlení. Patrik začal pracovat ve svém oboru, jako číšník.

Patrikův zkušební rok v Sámovce za pár měsíců končí, je tedy ve fázi hledání dlouhodobého ubytování. Současně mu došlo, že ho obor, v němž se vyučil, příliš nebaví. Začala ho naopak lákat kariéra holiče, neboli nyní populárního barbera. V té době si také všiml projektu Správný start Jonáše Motyčky, který nabízí pomoc mladým lidem opouštějícím ústavní péči a nabízí jim mimo jiné rekvalifikaci. Jednou z možností je právě kurz barbera. „Je to člověk, který pomáhá dětem z dětských domovů. Chce jim dát možnost mít lepší život a podpořit je v tom, aby dělaly, co je baví,” charakterizuje Jonáše Patrik.

patrik drevnak 2

„Patrik nás oslovil emailem. Měl zájem stát se barberem. Nyní pracuje jako číšník, což ho ale nenaplňuje a chtěl by si proto splnit svůj sen a pracovat v salonu,” vypráví iniciátor programu Jonáš Motyčka. „Díky tomu, že spolupracujeme s Czech Barber Academy, tak jsme mu zprostředkovali možnost, aby se to řemeslo naučil. Dnes už je ve fázi, kdy bude z učně přestupovat do ostrého provozu,” dodává Motyčka. „Jonáš pak všechno zařídil, zajistil mi kurz a já jsem se v téhle profesi našel,” popisuje Patrik.

Správný start s touto akademií spolupracuje právě proto, že se mezi mladými chlapci tato profese těší v poslední době velké oblibě. Intenzivní kurz pak trvá zhruba měsíc. „Při praxi normálně stříháte lidi. Zákazníci ví, že se učíte, tak jsou připraveni na to, že to nebude úplně perfektní,” říká Patrik. „Ale měli jsme skvělého učitele.” Po absolvování akademie pak mají studenti možnost rovnou nastoupit v některé z poboček, které v Praze existují. A tak i Patrik v těchto dnech nastupuje do vysněného zaměstnání. „Baví mě to. Tohle je to, co chci dělat.” A sní o tom, že si jednou otevře vlastní salon.

Deziluze ze světa za hradbou

Podle Jonáše Motyčky je největším problémem těchto dětí zejména mylná představa o světě za hradbami ústavů. „Mají vize o tom, jak si život uspořádají, ale po půl roce se jim to rychle rozplyne.” Myslí si podle něj, že se budou moci spolehnout na kamarády nebo své biologické rodiny. „A často to končí špatně.” Velká část z nich se pak potýká s nezaměstnaností a jsou vysoce ohrožené bezdomovectvím. Jako zásadní problém pak Motyčka vnímá absenci státního systému, který by se dětmi opouštějícími ústavní péči zabýval. „Jakmile dětský domov opustí, už jim ten systém nenabízí žádnou záchrannou síť,” říká. „A jsou z toho pak i emočně zlomení.”

patrik drevnak 3

Sám Jonáš Motyčka s ústavní péčí žádnou osobní zkušenost nemá, nikdy ani toto téma nestudoval. Měl, a dodnes má, firmu na stěhování a vyklízení. Když mu ale bylo 25 let, prošel si syndromem vyhoření. To ho přivedlo k přehodnocení dosavadního života a začal se věnovat osobnímu rozvoji. „V rámci koučingu jsem si rozklíčoval, že by mě naplňovalo pomáhat druhým.” Nejvíce pak viděl svou roli v pomoci dětem z dětských domovů. A tak založil Správný start. Ten je platformou, která mladým lidem v této etapě asistuje. „Pomáháme jim se integrovat skrz zaměstnání, což je naše priorita, a pomáháme jim sehnat bydlení,” vysvětluje Motyčka. Snaží se také tyto mladé lidi propojovat se zaměstnavateli a poskytuje jim mentorství.

V tuto chvíli Správný start intenzivně pomáhá asi 15 dětem, které ústavní péči opustily a aktuálně hledají své vlastní místo v životě. „Pak připravujeme na odchod desítky dětí, které v dětských domovech stále jsou.”

První kroky - s mobilem

Jonáš nyní spouští stejnojmennou mobilní aplikaci, která má těm, kteří dětský domov opustili, nebo se k tomu chystají, pomoci při počátečních obtížích - zejména s informacemi a směrováním. „Vytvořili jsme ji proto, že když po opuštění toho dětského domova zakopnou, tak aby měly nástroj k tomu se ozvat nějakým organizacím. Aby věděly, na koho se obrátit, jak si počínat, když nemají práci, kde bydlet,” vysvětluje.

patrik drevnak 4

Patrik a Jonáš

Aplikace je rozdělená do tří částí. První se zabývá prací. Uživatel tam najde například nejbližší úřad práce nebo aktuální pracovní nabídky, kde současně získá mentora, na něhož se bude moct v prvních chvílích spolehnout. V oddílu věnovaném bydlení pak děti najdou seznamy všech domů na půl cesty a aplikace jim rovnou ukáže, kde najdou ten úplně nejbližší. Třetí část je pak věnovaná přímé pomoci. „Když si s něčím neví rady, najdou tam seznam projektů a programů, na něž se mohou obrátit s žádostí o pomoc. Nepropagujeme jen své služby,” dodává Motyčka.

Správný start je od počátku financován zejména samotným Jonášem Motyčkou. V poslední době přibyla řada soukromých firem a jednotlivců, kteří jeho pokračování a rozvoj podporují.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

 

 

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.