Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vyrostl v děcáku, po odchodu si plní sen. Stal se barberem. Pomohl mu v tom Správný start

 

patrik drevnak big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

10

března
2019

Dvacetiletý Patrik Drevňák vyrostl v dětském domově, kde se podle svých slov ocitl kvůli finančním problémům rodiny. S rodiči už pak nikdy v kontaktu nebyl, což nesl velmi těžce. „Mně fakt chyběla ta mateřská láska. Každé malé dítě ji potřebuje.” Vyučil se na hotelové škole a po nedávném odchodu z dětského domova zamířil do Prahy, kde začal pracovat jako číšník. On sám se díky pomoci různých organizací uchytil a našel svůj směr. Většina dětí, které ústavní péči opouští, takové štěstí ale nemá. Řada z nich končí na ulici. Právě těmto mladým lidem pomáhá Správný start, platforma, kterou po svém profesním vyhoření založil dnes 30letý Jonáš Motyčka. „Pomáháme jim se integrovat skrz zaměstnání, což je naše priorita, a pomáháme jim sehnat bydlení,” vysvětluje. Podporuje také jejich vzdělávání a případné rekvalifikace. A tu právě Patrik díky Jonášově podpoře absolvoval. Prošel kurzem barbera, tedy moderně pojatého holiče, a v těchto dnech nastupuje do svého vysněného zaměstnání. „Baví mě to. Tohle je to, co chci dělat.” A sní o tom, že si jednou otevře vlastní salon. Jonáš Motyčka také nedávno spustil stejnojmennou mobilní aplikaci, která má mladým lidem, kteří se k odchodu z dětského domova chystají, pomoci s prvními kroky a jejich směřováním. „Vytvořili jsme ji proto, že když po opuštění toho dětského domova zakopnou, aby věděli, na koho se obrátit, jak si počínat, když nemají práci nebo kde bydlet,” vysvětluje Jonáš.

Patrik Drevňák se v dětském domově ocitl spolu se sourozenci ve svých třech letech. „Stalo se to proto, že táta a máma neměli finance,” vysvětluje jemu známou příčinu. „Zbytek dětství jsem pak strávil v dětském domově.” Do svých čtrnácti let žil v Horním Slavkově, potom byl kvůli reorganizaci přeřazen do Mariánských Lázní. Domnívá se, že pro něj bylo lepší, že v dětském domově vyrůstal. Neví totiž, jak by dopadl, kdyby v podmínkách sociálně slabé rodiny zůstal. „Beru to tak, že to bylo pro mě spíš štěstí.”

S rodiči už od té doby v kontaktu nebyl a není dodnes. „Párkrát jsem je během života někde zahlédl, ale abych řekl pravdu, v kontaktu být ani nechci. Jsem s tím takhle smířený.” Vyčítá jim totiž, že se o něj nepostarali a zdá se mu, že se o něj po umístění do ústavu nezajímali. „Naučil jsem se žít bez nich, tak to tak bude i dál,” říká. Přiznává, že to pro něj v dětském domově nebylo vždy snadné. Zejména pak uvědomění si, že žije bez rodičů, kteří ho ani nepřijdou navštívit. „Mně fakt chyběla ta mateřská láska. Každé malé dítě ji potřebuje,” líčí. „Pak rostete a rostete a dojde vám, že vám chybí i celkově ta domácnost. Kdy přijdete domů a zavoláte ‚Mami!’. To jsem nikdy neměl,” doplňuje.

patrik drevnak 1

V Mariánských Lázních nastoupil na hotelovku - ne však na střední školu, ale učební obor. Se spolužáky prý nikdy problém neměl - ani kvůli svému romskému původu, ani kvůli nálepce dítěte z děcáku. „Zpočátku na nás trochu divně někteří koukali. Ale já jsem takový, že si hledám kamarády, kterým můžu důvěřovat.” Zapadl i díky tomu, že rád hrál fotbal, proto s kluky po škole běhali s míčem po venku.

Po vyučení chtěl Patrik pokračovat nástavbou s maturitou. „Začal jsem ale být v krizi. Protože jsem se přestěhoval z dětského domova do Prahy a potřeboval jsem peníze. Dal jsem si proto školu dálkově, abych mohl pracovat, jenže jsem to nezvládal, a tak jsem se na to vykašlal,” vykresluje. „Potřeboval jsem vydělávat peníze, abych mohl bydlet.”

Samota

Přechod z ústavní péče do samostatného života byl pro Patrika velmi těžký. „Vždycky jsem se těšil, až odejdu, že budu mít svoje, že bude klid. Klid teď sice mám, bylo to ale fakt těžké. Hlavně ta samota. Také ale to rozhodnutí, kam vůbec půjdu,” vzpomíná. Na rozdíl od mnohých jiných mladých lidí, kteří ústavní péči opouštějí, se do problémů nedostal. „Věděl jsem tak nějak, jak to chodí. Byl jsem na to připravený,” vysvětluje. Velkou roli v tom sehrála Sámovka, organizace pomáhající právě mladým lidem v této životní etapě. „Nabídla mi totiž bydlení za slušné peníze na jeden rok.” Během toho období má svůj život stabilizovat, najít si práci i vlastní bydlení. Patrik začal pracovat ve svém oboru, jako číšník.

Patrikův zkušební rok v Sámovce za pár měsíců končí, je tedy ve fázi hledání dlouhodobého ubytování. Současně mu došlo, že ho obor, v němž se vyučil, příliš nebaví. Začala ho naopak lákat kariéra holiče, neboli nyní populárního barbera. V té době si také všiml projektu Správný start Jonáše Motyčky, který nabízí pomoc mladým lidem opouštějícím ústavní péči a nabízí jim mimo jiné rekvalifikaci. Jednou z možností je právě kurz barbera. „Je to člověk, který pomáhá dětem z dětských domovů. Chce jim dát možnost mít lepší život a podpořit je v tom, aby dělaly, co je baví,” charakterizuje Jonáše Patrik.

patrik drevnak 2

„Patrik nás oslovil emailem. Měl zájem stát se barberem. Nyní pracuje jako číšník, což ho ale nenaplňuje a chtěl by si proto splnit svůj sen a pracovat v salonu,” vypráví iniciátor programu Jonáš Motyčka. „Díky tomu, že spolupracujeme s Czech Barber Academy, tak jsme mu zprostředkovali možnost, aby se to řemeslo naučil. Dnes už je ve fázi, kdy bude z učně přestupovat do ostrého provozu,” dodává Motyčka. „Jonáš pak všechno zařídil, zajistil mi kurz a já jsem se v téhle profesi našel,” popisuje Patrik.

Správný start s touto akademií spolupracuje právě proto, že se mezi mladými chlapci tato profese těší v poslední době velké oblibě. Intenzivní kurz pak trvá zhruba měsíc. „Při praxi normálně stříháte lidi. Zákazníci ví, že se učíte, tak jsou připraveni na to, že to nebude úplně perfektní,” říká Patrik. „Ale měli jsme skvělého učitele.” Po absolvování akademie pak mají studenti možnost rovnou nastoupit v některé z poboček, které v Praze existují. A tak i Patrik v těchto dnech nastupuje do vysněného zaměstnání. „Baví mě to. Tohle je to, co chci dělat.” A sní o tom, že si jednou otevře vlastní salon.

Deziluze ze světa za hradbou

Podle Jonáše Motyčky je největším problémem těchto dětí zejména mylná představa o světě za hradbami ústavů. „Mají vize o tom, jak si život uspořádají, ale po půl roce se jim to rychle rozplyne.” Myslí si podle něj, že se budou moci spolehnout na kamarády nebo své biologické rodiny. „A často to končí špatně.” Velká část z nich se pak potýká s nezaměstnaností a jsou vysoce ohrožené bezdomovectvím. Jako zásadní problém pak Motyčka vnímá absenci státního systému, který by se dětmi opouštějícími ústavní péči zabýval. „Jakmile dětský domov opustí, už jim ten systém nenabízí žádnou záchrannou síť,” říká. „A jsou z toho pak i emočně zlomení.”

patrik drevnak 3

Sám Jonáš Motyčka s ústavní péčí žádnou osobní zkušenost nemá, nikdy ani toto téma nestudoval. Měl, a dodnes má, firmu na stěhování a vyklízení. Když mu ale bylo 25 let, prošel si syndromem vyhoření. To ho přivedlo k přehodnocení dosavadního života a začal se věnovat osobnímu rozvoji. „V rámci koučingu jsem si rozklíčoval, že by mě naplňovalo pomáhat druhým.” Nejvíce pak viděl svou roli v pomoci dětem z dětských domovů. A tak založil Správný start. Ten je platformou, která mladým lidem v této etapě asistuje. „Pomáháme jim se integrovat skrz zaměstnání, což je naše priorita, a pomáháme jim sehnat bydlení,” vysvětluje Motyčka. Snaží se také tyto mladé lidi propojovat se zaměstnavateli a poskytuje jim mentorství.

V tuto chvíli Správný start intenzivně pomáhá asi 15 dětem, které ústavní péči opustily a aktuálně hledají své vlastní místo v životě. „Pak připravujeme na odchod desítky dětí, které v dětských domovech stále jsou.”

První kroky - s mobilem

Jonáš nyní spouští stejnojmennou mobilní aplikaci, která má těm, kteří dětský domov opustili, nebo se k tomu chystají, pomoci při počátečních obtížích - zejména s informacemi a směrováním. „Vytvořili jsme ji proto, že když po opuštění toho dětského domova zakopnou, tak aby měly nástroj k tomu se ozvat nějakým organizacím. Aby věděly, na koho se obrátit, jak si počínat, když nemají práci, kde bydlet,” vysvětluje.

patrik drevnak 4

Patrik a Jonáš

Aplikace je rozdělená do tří částí. První se zabývá prací. Uživatel tam najde například nejbližší úřad práce nebo aktuální pracovní nabídky, kde současně získá mentora, na něhož se bude moct v prvních chvílích spolehnout. V oddílu věnovaném bydlení pak děti najdou seznamy všech domů na půl cesty a aplikace jim rovnou ukáže, kde najdou ten úplně nejbližší. Třetí část je pak věnovaná přímé pomoci. „Když si s něčím neví rady, najdou tam seznam projektů a programů, na něž se mohou obrátit s žádostí o pomoc. Nepropagujeme jen své služby,” dodává Motyčka.

Správný start je od počátku financován zejména samotným Jonášem Motyčkou. V poslední době přibyla řada soukromých firem a jednotlivců, kteří jeho pokračování a rozvoj podporují.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Měl by shořet v pekle. Pořád je pro mě ale i tím hodným dědečkem,” říká výtvarnice Toy Box

„Celý život se potýkám s psychickými problémy. Plynou z toho, že jsem byla ve čtyřech letech zneužita nevlastním dědečkem a nebylo to zpracované,” říká známá česká výtvarnice Toy Box. Ve své tvorbě se i proto věnuje těm, jejichž hlas není slyšet. Stejně jako nebyl slyšet ten její, když byla malá. „Traumatický je celý tvůj život. Já jsem jako malá měla deprese odjakživa. Pamatuju si, jak jsem koukala na ségru a přemýšlela, proč je ona dobrá, když já jsem takhle zlá,” popisuje následky zneužití. „Když jsem dospívala, měla jsem hrozné deprese, sebevražedné stavy a doteď, když je mi špatně, mám co dělat, abych si nemyslela, že jsem zlá. A že všechny problémy zmizí, když se zabiju.” Kvůli svým psychickým problémům, které vyústily v hospitalizaci v psychiatrické léčebně, čelí řadě předsudků. Dodnes také řeší trauma v rámci rodiny a snaží se najít smíření se svou matkou. „Pro ...

Český středoškolák vozí seniory na místa, kam se vždy toužili podívat. Pomocí brýlí

Devatenáctiletý Adam Skokan je studentem maturitního ročníku Smíchovské střední průmyslové školy. Kromě studia zvládá řadu aktivit. Díky svým znalostem virtuální reality například pomáhá seniorům. „Pomocí virtuální reality dokážu velmi jednoduše dostat kohokoliv kamkoliv. Konkrétně seniory vozíme po celém světě a ukazujeme jim taková místa, kam se chtěli podívat celý život,” přibližuje pro HFC. Tato mezigenerační setkávání přinášejí mnohé zkušenosti i jemu samotnému. „Co mi přijde obzvláště důležité, je, že jsem se naučil rozpoznat, jak jednat se staršími lidmi. Někdy je třeba se bavit více technicky, někdy lidsky a někdy je i potřeba poznat, že je dobré mlčet,” říká Adam, který je také členem mezinárodních týmů a projektů. Věnuje se tak prosazování práv studentů učňovských oborů na mezinárodní úrovni i organizaci festivalů. Za svoji aktivitu a přínos ...

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

 

 

 

 

 

 

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.