Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Stali se prvními gay pěstouny v Česku. Ujali se dětí s hendikepy

 

gay pestouni big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

6

března
2019

František s Vladimírem se poznali přes internetovou seznamku. Letos jsou spolu čtrnáctý rok, z toho deset let žijí v registrovaném partnerství. Asi rok po uzavření svazku začali mluvit o založení rodiny. Jak ale zjistili, adopce dítěte pro ně možná nebyla. Zato pěstounství bylo otevřené i pro osoby žijící v registrovaném partnerství. Neváhali. Přestože žadatelem mohl být jen jeden z nich, Vladimír, prošli prověřením oba dva muži. Po více jak dvou letech pak dostali do péče dnes 11letého Kryštofa, o pár let později pak v rodině přibyl také Martin. Oba chlapci se potýkají s různými hendikepy, Martin navíc s těžkým mentálním postižením. Jejich pěstouni však dělají vše pro to, aby byly jejich šance na zapojení do běžného života co nejlepší. Chlapci je vnímají jako své rodiče a i proto by si je chtěli partneři v budoucnu adoptovat, což v současnosti možné není. Přináší jim to v životě řadu komplikací a muži i chlapci žijí také v neustálé nejistotě.

Poznali se přes klasickou internetovou seznamku v sekci On hledá jeho. „Během prvních schůzek jsme si tak nějak padli do oka a teď jsme spolu čtrnáctý rok,” vzpomíná František. Sestěhovali se asi po dvou letech a deset let už žijí v registrovaném partnerství. „Tehdy jsem zavolal na Staromák a zjišťoval jsem volné termíny pro obřad. A když jsem se dozvěděl, že by to šlo 26. září, neváhal jsem. V ten den totiž máme oba dva narozeniny,” prozrazuje Vladimír. Měli pěkný obřad ve velké síni Staroměstské radnice s řadou svatebčanů. „A na hostinu jsme pak jeli tramvají,” dodává František. Období to ale nebylo jen pozitivní. Vladimírova rodina, na rozdíl od té Františkovy, jeho sexuální orientaci nepřijala. Svatby se proto neúčastnila.

gay pestouni 3

Sám Vladimír vyrostl v dětském domově. Své biologické rodiče nikdy nepoznal. V šesti letech si ho vzala do péče pěstounka. Vnímal ji jako svou skutečnou matku, jejího biologického syna pak jako bratra. „Byla to silně katolická rodina z jižní Moravy. S registrovaným partnerstvím vůbec nesouhlasili,” načrtává Vladimír. „Když jsem jí o své orientaci řekl, což bylo právě v souvislosti s plánovaným sňatkem s Františkem, řekla mi, že to tušila, ale nemusel jsem to říkat nahlas.” Obával se to říct dříve - ze strachu, že by to nepřijala. Což se posléze potvrdilo. Vladimír se podle svých slov snažil situaci uklidnit a věřil, že dojde k pochopení. „Dovršil jsem to tím, že jsme si vzali děti. A to byl úplný konec. Rozvázali jsme veškeré styky,” říká posmutněle. „Před asi třemi lety mi řekla, že kdyby náhodou zemřela, nepřeje si, abych jí šel na pohřeb. Musím přiznat, že je hodně drsné tohle slyšet.” Vladimír si v návaznosti na to změnil příjmení na své rodné a rád by se pokusil v budoucnu najít svou biologickou rodinu.

gay pestouni 4

Cesta k rodině

K rozhodnutí, že se pokusí získat do péče děti, se pár rozhodl asi rok po registraci. Vladimír připouští, že už od svého raného mládí cítil touhu po rodině, přestože tehdy vůbec netušil, jak a zda se mu to vůbec podaří. „Hodně jsme spolu o tom s Františkem mluvili. Vůbec jsme ale nevěděli, jak na to,” říká Vladimír. František dodává, že chtěli jít nejprve cestou adopce. „To nám ale tehdy na pražském magistrátu shodili ze stolu.” Registrovaní partneři totiž měli až do roku 2016, kdy na případu Petra Laněho Ústavní soud toto omezení zrušil, možnost adopce zákonem zapovězenou. Díky již zesnulé lesbické aktivistce Marcele Šulcové se ale pak dozvěděli o možnosti pěstounství, které taková zákonná omezení nemělo.

Vladimír, který se rozhodl stát pěstounem jako jednotlivec - v páru totiž v případě dvou mužů nebo žen žádat dohromady nelze - musel zajít na městský úřad, pod který svým bydlištěm spadal, a na OSPODu pak vyplnit žádost. „Ta je samozřejmě velmi podrobná, včetně uvedení očekávání a motivace. Přestože spolu s partnerem žádat nemůžete, je potřeba i jeho podpis, pokud spolu v domácnosti, kde by měly děti být, žijete,” vysvětluje procedury Vladimír. V žádosti pak také uvádí, jaké dítě by si vzali - zda může být s postižením nebo například jiného etnika.

gay pestouni 8

Kryštof (vlevo) a Martin

František s Vladimírem byli v Česku vůbec prvním gay párem, který o pěstounství úspěšně zažádal. Celý proces trval dva a půl roku. Oba pak museli projít psychotesty a školením. Žadatel také musí podstoupit zdravotní vyšetření, které je vždy platné jen půl roku. Dokud není do rodiny umístěno dítě, chodí tak v této periodicitě pravidelně na přezkum. Také jejich domácnost i finanční poměry prošly zevrubnou kontrolou. „Pokud projdete, jste zařazeni do evidence a čekáte,” říká Vladimír. „Člověk by se měl připravit na to, že přestože vlastně nabízíte pomocnou ruku státu, tak jste v tu chvíli naopak braný, jako že po státu něco chcete. A podle toho se k vám chová,” dodává.

Partneři se na příchod dítěte těšili natolik, že přestože bylo ještě v nedohlednu, oni už byli připraveni. „Jakmile jsme se dostali do pořadníku, měli jsme už přichystaný dětský pokoj,” směje se Vladimír. To překvapilo i sociální pracovnici, která k nim přišla mezitím na kontrolu. A ujistila je, že to bude rozhodně ještě nějakou dobu trvat.

gay pestouni 6

Přestože byli v podstatě průkopníky, s nepříjemnostmi v procesu kvůli své sexuální orientaci se nikdy nesetkali. „Nevíme, co si říkali za dvěřmi, ale vše bylo naprosto korektní,” hodnotí František. Doplňuje, že komise se ale v jejich případě rozhodovala na dvakrát, protože její polovina byla na vážkách. Nakonec ale vše klaplo a pár si do měsíce musel přiděleného chlapce převzít.

Kryštof

Jedenáctiletý Kryštof se k Františkovi a Vladimírovi dostal, když mu byly tři a půl roku. Překvapivě ho znali už z dřívější doby. Když totiž chodili na pěstounské kurzy do jednoho rodinného centra, které bylo propojeno s dětským domovem, Kryštofa tam několikrát na chodbách zahlédli. „Říkali jsme si, jak to je krásné dítě a že by bylo skvělé mít zrovna jeho. Vůbec jsme netušili, že ho pak opravdu dostaneme,” prozrazuje Vladimír.

gay pestouni 10

V první moment, kdy se jim úřady rozhodly Kryštofa přidělit, měli možnost seznámit se s jeho zdravotním stavem a následně uvést, jestli takové dítě přijmou. Po souhlasném stanovisku pak následoval měsíc, během kterého se měli vzájemně poznat a dojít k definitivnímu rozhodnutí. Schůzky páru s chlapcem probíhaly v dětském domově, občas jim bylo umožněno si ho vzít ven na procházku. K nim domů ale nesměl. „Ten měsíc je ale strašně krátká doba, abyste se seznámili s dítětem a ono s vámi. Mít možnost si ho vzít na víkend, aby obě strany zhodnotily, zda to má šanci fungovat, mi přijde zásadní,” myslí si Vladimír.

Pár se pro poskytnutí domova Kryštofovi rozhodl už po třech týdnech. Když mají vzpomenout na pocity, které zažívaly po tom, co si ho poprvé přivedli domů, zmiňují očekávání, radost a hlavně úlevu.

Deprivace

Kryštof se dodnes potýká s deprivací, k níž podle Vladimíra došlo právě v ústavní péči. „Zpočátku, když jsem šel například na záchod, jsem musel nechat otevřené dveře. To dítě se bojí, že je zavřete, někde zmizíte a už se nevrátíte. A to mu trochu zůstalo,” popisuje. Kvůli deprivaci chlapec také velmi rychle přilne téměř ke kterémukoliv dospělému člověku a bezmezně mu důvěřuje. „Stávalo se nám, že jsme byli v obchodě, já se otočil a pak koukám, že Kryštof objímá paní prodavačku,” vzpomíná František. „Nebo se úplně cizích lidí chytal za ruku a šel by s nimi. I s čertem na mikulášské besídce,” říká a dodává, že podle psychiatra se taková sociální naivita částečně zmírnit může, ale odbourat se už nedá.

gay pestouni 7

Vladimír je s Kryštofem doma dodnes. Kvůli četným zdravotním problémům a nočním běsům, s nimiž se chlapec potýká, se pěstouni rozhodli ho vyučovat doma a Kryštof chodí na pravidelná přezkoušení. „Učíme se doma všechno a zvládá to.”

Martin

Mladší Martin se do rodiny dostal ve stejném věku jako Kryštof. V jeho případě trvalo umístění do rodiny rok. Jeho pěstounem se stal Vladimír, Kryštof pak přešel do péče Františka.

Také Martin se potýká s řadou problémů, z nichž velká část podle pěstounů vznikla kvůli nedostatečné ústavní péči. Kromě většího vrozeného sluchového postižení, kvůli kterému musí chodit do speciální školy pro děti s takovým hendikepem, se u něj ale projevuje také mentální postižení. „Má těžkou psychomotorickou retardaci z dětského domova,” vysvětluje Vladimír. Umí tak podle něj asi tři desítky slov, které se pěstouni snaží postupně rozšiřovat. „Není to vrozené, ale získané z dětského domova. Tam totiž začali řešit to, že neslyší, až když mu byly asi dva roky. A takhle se to projevilo,” říká František. „Když mu byly tři a půl, jezdili jsme se za ním dívat a volali jsme na něj jménem. A on nic. A tak jsme zjistili, že třeba nemá ani naslouchadlo,” kroutí hlavou.

gay pestouni 9

Oni sami přiznávají, že při vyplňování vstupního dotazníku uvedli, že dítě s lehkým mentálním hendikepem by si vzali, s těžším už ale ne. V případě Martina jim bylo podle jejich slov sděleno, že se potýká se sluchovým hendikepem, jinak je ale v pořádku. O jeho těžkém mentálním postižení se tak dozvěděli až po tom, co ho získali do péče. Toho, že si ho vzali, ale vůbec nelitují. „Kdybychom si ho nevzali, z ústavu by nejspíš nikdy nevyšel,” myslí si Vladimír.

Honem, honem

Partneři se shodují, že celý proces obsahuje některé nelogičnosti. Zpráva o tom, že si pěstoun má dítě převzít, přichází totiž v podstatě ze dne na den po tom, co uchazeč i několik let čeká. Má pak maximálně měsíc na to, aby si ho převzal. Během té doby musí vyřídit řadu důležitých věcí - od přípravy domácnosti po podání výpovědi v práci. „Záleží, jakého má člověk zaměstnavatele, ale ne každý vám jen tak krátkou výpovědní lhůtu umožní,” říká Vladimír. Zejména během prvních pár let je totiž podle něj nutné, aby pěstoun s dítětem byl neustále. Aby si zvyklo a získalo pocit bezpečí. Psychologové navíc doporučují, aby v ideálním případě zůstali doma oba dva rodiče, což samozřejmě z existenčního hlediska není možné. Pěstoun sice za svou péči dostává plat, ten ale často nestačí. „Dneska to dělá něco kolem dvanácti tisíc hrubého,” odhaluje Vladimír.

František má dnes zaměstnání na poloviční úvazek a vedle toho pobírá zmíněný plat pěstouna, Vladimír vedle pěstounského platu pobírá invalidní důchod.

gay pestouni 2

Zleva: Kryštov, Vladimír, Martin, František

Nejistota

František i Vladimír by si časem chtěli chlapce adoptovat. Žijí totiž stále v nejistotě, kdy se mohou biologičtí rodiče rozhodnout si syny vzít zpět, přestože to partneři nepředpokládají. „Já jsem dnes už u Martina opatrovníkem, matka se vzdala jakýchkoliv práv, takže by to teoreticky šlo.” Adopci bez toho, aniž by se mohli regulérně vzít, však nechtějí. „Bez toho je to na nic. František by k Martinovi stejně neměl žádná práva, protože by si ho nemohl přiosvojit, a legálně by pro něj byl úplně cizí člověk. Dostali bychom se do možná ještě horší situaci, než v jaké jsme teď,” zdůrazňuje Vladimír.

Naopak manželství by jim poskytlo rovná práva, jako u různopohlavních párů. Rodina by tak předešla také řadě nepříjemností, kterým musí v každodenním životě čelit. Na každého z chlapců má nárok jiný z nich a pokud pak jde s dítětem například k lékaři ten druhý, může nastat problém. Je pro něj z pohledu instituce cizí člověk. „Já jsem nyní pro Kryštofa úplně cizí a František je zase z pohledu zákona úplně cizí pro Martina,” vysvětluje Vladimír.

Podpora okolí

S okolím nebo veřejností tváří v tvář rodina kvůli svému složení nikdy neměla problém. „Naopak, když šla o nás před lety reportáž v Reportérech ČT, druhý den jsem šel v Kladně do samoobsluhy a lidé mě zastavovali a vyjadřovali uznání. Úplně cizí muži i ženy. A tím příkladem se jim otevřel nový svět a došlo jim, že není nijak zvrácený,” vzpomíná František.

gay pestouni 1

S urážkami se občas setkávají jen ve virtuálním prostoru, ty si ale pěstouni nepřipouštějí. „Víme, v jakém stavu naši chlapci jsou a z jakého prostředí pocházejí. Nikdo je nechtěl, už téměř šli do mezinárodní adopce. Vzali jsme si je my. Myslím, že nikdo nemůže nic říct, protože ty kluky by si tady nikdo jiný očividně nevzal. A my je máme opravdu rádi,” uzavírá Vladimír.

Foto: Lukáš Houdek a archiv rodiny

Čtěte dále

„Neměla by míň papat? Neměla bys už mít dítě?” ptají se nadživotní kresby v ulicích Prahy

Až do poloviny června bude v pražském veřejném prostoru k vidění výstava kreseb slovenské autorky Ivany Šátekové. Ta na několikametrových panelech Galerie Artwall na zdi pod Letenskými sady tematizuje situace, v nichž se ženy setkávají v různých obdobích svého života s kritikou nebo nepochopením, které autorka vnímá jako genderově podmíněné. „Hodnocení týkající se vzhledu, mateřství, správného chování či vyjadřování provázejí ženy od dětství až do stáří. Tyto komentáře mají často formu zdánlivě nevinných a dobře míněných otázek. Výstava je zaměřená na stereotypy o ženách a odkrývá skrytý sexismus a ageismus – tedy předsudky a diskriminaci na základě pohlaví a věku,” uvádí jedna z kurátorek výstavy Lenka Kukurová. „Otázky vypovídají o vžitých společenských představách o tom, jak by se měla chovat ,správná žena'. Mnohé z nich ale vycházejí z předsudků, které se opakov ...

Děti migrantů se setkávají s českými při hrách a sportu. Učí se česky a navazují přátelství

Skupina jednadvaceti dětí se v posledních měsících nenudila. Během čtyř lekcí parkouru se učily základy bezpečnosti, skoky, parakotouly, udržení se na zdi a také týmovému duchu. Při bubnování během měsíce nacvičily společně s lektory rytmickou skladbu. Street dance lekce přinesly možnost naučit se základním pohybům. Děti zaujal zejména break dance a hip hop. Na výtvarných workshopech pak malovaly abstraktní obrazy pomocí barevných tuší a pěny na holení, pracovaly s linorytem a vytvořily také obrovské puzzle, do nichž každé dítě vytvořilo svůj vlastní dílek. Nabídnout dětem možnost si vyzkoušet různorodé aktivity je jedním z cílů mezinárodního projektu LAB 31. V České republice jej realizuje Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU). Dalším z cílů je podpora integrace. Proto projekt spojuje české děti s dětmi cizinců. Zapojeny jsou děti ve věku osmi až patnácti let z devíti zemí sv ...

„Mýty o válečném násilí vychovávají ženy, aby sexuální násilí čekaly a nebránily se,“ říká expertka

Maďarská Židovka Judith Magyar Isaacson se narodila v roce 1925. V červenci roku 1944, když jí bylo devatenáct let, byla deportována do koncentračního tábora Osvětim a následně nucena k pracím v Hessisch Lichtenau. Ve své autobiografii popsala neustálý strach ze sexuálního násilí a také své pocity, když jí jednoho dne velitel koncentračního tábora Lichtenau řekl, aby ho následovala. „Dědí ženy vzpomínky na znásilnění?” pomyslela si při tom Judith. Vzpomněla si na mýtus o únosu Sabinek Římany a na další příběhy násilí na ženách. „Můj úděl není výjimečný, řekla jsem si. Zasáhlo mě starověké právo sexu a války.” Mýty a příběhy o válečném násilí na ženách připravují ženy na tuto možnost a ženy jsou tak vychovávány k tomu, aby sexuální násilí očekávaly a aby se mu případně nebránily.


Nina Djukanovićová 21

HFFest: Brno ovládne festival extrémních pochutin. Nabídne hmyz nebo kuřecí pařáty

V sobotu 25. května se v Brně uskuteční již čtvrtý ročník Extrem food festivalu. Akce potrvá od 10:00 do 18:00 a nabídne exotickou kuchyni, neobvyklé nápoje a bohatý doprovodný program. Festival proběhne na známém fotbalovém stadionu Za Lužánkami a pořadatelé se na něm pokusí vytvořit nový český rekord v počtu lidí pojídajících smažený hmyz na jednom místě. Festival se letos hlásí k označení HateFree Fest, čímž dává najevo, že je otevřený všem návštěvníkům bez rozdílu. Kromě jiného si na něm tak budete moci vyzvednout naše placky nebo nálepky.


HateFree Culture 21. 5. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.