Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Prožil ozbrojené napadení, trauma má dodnes. Vystudoval vysokou, teď pomáhá rodinám v nouzi

 

maros sandor big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

4

března
2019

Maroš Šandor pochází z Mostu, kde prožil celý život. Přestože se ve svém dětství ze strany sousedů nikdy nesetkal se šikanou nebo problémy, zažil v době vyrůstání kvůli svému romskému původu ozbrojené napadení. S jeho psychickými následky se potýká dosud. Maroš se vyučil zámečníkem, chvíli pracoval v továrně. Taková práce ho však nebavila. Rozhodl se proto svůj život změnit a postupně se dalším vzděláváním při práci vypracovat na asistenta pedagoga. Přes dvacet let pak působil na základní škole v Obrnicích. Dnes vede v Mostu azylový dům pro rodiny s dětmi v nouzi. To ho naplňuje. „Když se mi podaří někomu pomoci, hřeje mě to u srdce. Obdivuju a ctím ty, kteří se tomu postaví čelem a bojují se svým osudem,” říká.

maros sandor 1

Třiačtyřicetiletý Maroš Šandor se narodil ve východoslovenských Michalovcích, když jeho matka byla na návštěvě u příbuzných. Už mnohem dříve totiž odešli do Čech za prací, žili v Mostě a na Slovensko jezdili na dovolenou. Oba celý život pracovali v dělnických profesích. „Táta dělal už od patnácti na stavbě, spolu s mojí babičkou. Stavěli například most tady u nádraží, hotel Praha, Temelín a další významné stavby,” připomíná. Maminka pak pracovala léta jako uklízečka v nemocnici, později jako dělnice na nádraží. „Přes čtyřicet let bydlíme v Mostě v jednom bytě v paneláku u nádraží už od doby, kdy se postavil nový Most. Už jsme tam třetí generace,” vysvětluje Maroš. „V tom paneláku jsme byly čtyři romské rodiny a nikdy jsme neměli problémy. S kluky od sousedů jsme se vždycky kamarádili.” Marošův bratr byl nadaný muzikant, a tak byl v kolektivu oblíben. „Neromští kluci s námi často zpívali i romské písničky. Nikdy jsme neměli problémy, že by nám někdo vynadal. Lidi naopak otevírali okna, aby nás poslouchali,” pokračuje. „S problémy jsem se setkal až po revoluci.”

Podřadný druh

Marošovi bylo právě patnáct let. Bylo 3. září roku 1990, den před jeho nástupem na učiliště. Ten den v podvečer se vypravili s kamarády ze sídliště do kina. „Byl jsem jediný Rom v té skupině. Procházeli jsme kolem nákupního střediska Rozkvět a z hospody vyšel opilý chlap se psem. Ten začal štěkat a chlap zařval: ‚Sežer ho!’” vybavuje si. To celou skupinku vyděsilo. „Došel ke mně a vytáhl pistoli. Strčil mi ji před obličej a nadával: ‚Dneska zemřeš, ty černá svině!’ A pak vystřelil do vzduchu,” říká Maroš. Podle něj bylo na místě několik lidí a jedna z přítomných žen se do muže pustila a on odešel. „Všechno proběhlo hrozně rychle. Byl to strašný zážitek. V tu chvíli mi ale poprvé došlo, že nejsem občanem, ale že jsem pro některé lidi podřadný druh,” říká posmutněle. Bylo to poprvé, kdy měl být přímo napaden. „Nás nenapadlo jít hned na policii, šli jsme s kamarády do toho kina.” Po skončení filmu přišel rovnou domů, a když řekl rodičům, co se stalo, vzali syna a uháněli na policii. „Tam se mnou ale nebyla sepsána ani stížnost, ani trestní oznámení. Řekli mi, že už je pozdě,” uvádí. V šoku byli podle Maroše z celé situace také jeho neromští kamarádi. „Stáli jako přibití. Až potom říkali, že měli něco udělat. Ale už jsme se o tom moc nebavili. Já jsem o tom mluvit nechtěl, spíš jsem si to nesl v sobě.”

maros sandor 2

Maroš přiznává, že ho taková zkušenost zasáhla. „Cítil jsem se pošpiněný, méněcenný. A to se táhne dodnes. Nevěřím si, ale bojuju s tím.” To podle něj podporují také situace z každodenního života, kdy si vedle něj v napěchovaném autobusu nikdo nesedne, nebo mu v obchodech bývá v patách ostraha. „Už si toho snažím nevšímat.” Připouští, že se ale občas, zejména dříve, odehrávají situaci, ze kteých jde strach. „Stalo se několikrát, že jsme jeli autobusem s neonacisty a oni se do tebe pustí. Tak jsme vždycky vystoupili, abychom předešli nějakému konfliktu.”

Věčný student

Maroš nastoupil na klasickou základní školu v Mostu, odkud se ho pak třídní učitelka, podobně jako další romské děti, snažila podle jeho slov přeřadit do zvláštní. „Tenkrát byla taková praxe. Romské děti se dávaly do zvláštní. Rodiče to ale díkybohu nedovolili,” říká. Pokračoval učňovským oborem na zámečníka. „Přiznám se, že mě to vůbec nebavilo. Vybral mi to tehdy táta. Tenkrát jsme ani jako Romové neměli šanci dostat se na nějakou lepší školu,” tvrdí. „Tím, že jsem se vyučil, jsem ale pak mohl pokračovat výš. Takže jsem mu dnes za to vděčný.”

maros sandor 4

U maturity

Když Maroš učňák úspěšně dokončil, nastoupil na čas do chemičky. Pak mu ale došlo, že by se rád ubíral jiným směrem a zrovna v té době se v Mostě otevíral kurz na asistenta pro práci s romským obyvatelstvem. „A já jsem se na něj přihlásil a kurz jsem udělal.” Nastoupil pak jako romský asistent na základní školu v Obrnicích, při práci se snažil dále vzdělávat a vystudoval dálkově nový pětiletý maturitní obor na Střední pedagogické škole v Mostě zaměřený právě na pedagogiku pro asistenty ve školství. „Poznal jsem tu skvělé učitele. Takoví by se měli klonoval. Dřeli nás, ale hodně jsme se toho naučili,” popisuje. Pokračoval na Vyšší odborné škole v Mostě studiem sociálně-právního oboru a vloni pak získal bakalářský titul na Univerzitě Jana Amose Komenského z andragogiky. Rád by si ještě v budoucnu dodělal magistra.

Dvacet let ve školství

Ve školství na pozici asistenta na základce v Obrnicích, kam chodily romské i neromské děti, odloužil dvacet let. Později také vedl kroužky, organizoval výlety. „Děti byly z různých prostředí, fungovaly tam ale spolu bez problémů,” zamýšlí se. Chodil také do rodin, kde se snažil s rodiči i dětmi komunikovat a efektivně případné problémy řešit. Nikdy v životě nerozděloval lidi a brání se tomu do dnes. Ve škole vždy říkal, to jsou mé děti, moji studenti, nerozděloval je podle národností nebo etnika.

maros sandor 6

V práci ve školství

Před rokem se rozhodl práci změnit a vyhrál konkurz na sociálního pracovníka azylového domu pro rodiny s dětmi. Ten funguje pod mosteckou organizací K srdci klíč a je specifický tím, že oproti jiným podobným zařízením v něm mohou žít s matkami a dětmi také otcové. „Máme tu i například otce samoživitele, což na mnohých jiných místech také nejde,” vysvětluje Maroš. „Patříme mezi azylové domy, které přijímají stejnopohlavní rodiny. A je jedno, jestli jde o dva otce, nebo dvě matky. Bereme je jako rodinu,” dodává. Současná kapacita zařízení je 20 osob. Rodinám se pak snaží pomoci najít vhodné bydlení, dostat se ze špatné životní situace a postavit se znovu na vlastní nohy.

Víc než na 100 procent

Přestože se Maroš nejprve vydal technickým směrem, nakonec se našel v sociální oblasti v pomoci lidem, které zná zblízka. „Když se mi podaří někomu pomoci, hřeje mě to u srdce. Obdivuju a ctím ty, kteří se tomu postaví čelem a bojují se svým osudem,” říká. On sám se s děsivým zážitkem z dětství potýká dodnes a přiznává, že má někdy strach.

maros sandor 5

Promoce

Dnes je podle něj situace jiná. Lidé se podle jeho slov ventilují zejména na sociálních sítích, případně verbálními urážkami, k násilí nedochází aspoň v jeho okolí tak často jako dříve. „Když jsme ale teď stáli před jedním obchodem při potravinové sbírce a oslovovali jsme lidi, jestli by nepřidali něco pro děti, které u nás v azyláků žijí, tak nám jeden muž řekl, že by to tu nejradši zapálil.” Zároveň ale přišlo mnoho jeho bývalých studentů, kteří se dětem z azylového domu rozhodli příspět.

„Mnoho z nás musí pracovat víc než na sto procent, aby uspěli ve společnosti. Proto díky za každého Roma, který vzal osud do svých rukou, aby se někam dostal.” Pak se na chvíli zamyslí a dodává: „Jsem hrdý na to, že jsem Rom a kdybych se znova narodil, chci být znova Romem.”

maros sandor 3

Foto: Lukáš Houdek a archiv Maroše Šandora

Čtěte dále

„Rom musí dvakrát více dokazovat svůj talent,” myslí si začínající herec. „Vše je o vytrvalosti,” dodává

Herec František „Feri” Kudry se narodil před 28 lety jako nejstarší ze sedmi sourozenců do romské rodiny ze slovenského Hlohovce. Kvůli sociální situaci rodiny jej od dětství vychovávali prarodiče. Po nich zřejmě zdědil i nadání pro hudbu a herectví, ke kterým od mládí inklinoval. „Herecké i hudební nadání se projevovalo v naší rodině už celé generace. Babička měla od dětství talent, nikdy ale umění nestudovala. Než se provdala za mého dědečka, zpívala a tančila dlouhá léta ve folklorním souboru. Pak z tátovy strany byli hudebníci, strýc mého otce například učil soukromě hudbu a byl známým houslistou na Slovensku i v České republice,” vzpomíná pro HFC Feri. On sám pak od sedmi let navštěvoval lidovou uměleckou školu. V pozdějších letech jej však stále více lákalo herectví. Po základní škole nastoupil na konzervatoř do Bratislavy, kde se věnoval studiu herectví, muzikálu, ba ...

„Muslimové v Barmě jsou mučeni, znásilňováni i zabíjeni. Dění splňuje znaky genocidy,” říká Kynclová

„Musí žádat o povolení k uzavření manželství, mají kvóty na děti - mohou mít maximálně dvě nebo tři děti. Musí mít také mezi jednotlivými dětmi 36 měsíců pauzu, žena tedy nemůže porodit dřív. Pokud žena ovdoví, nesmí se vdát znovu dřív jak za 36 měsíců. Navíc jsou rohingské ženy nuceny užívat antikoncepci. Takže vláda se takto snaží očividně ovlivňovat jejich reprodukci,” popisuje situaci muslimské menšiny Rohingů na Barmě Lenka Kynclová, která se přístupem vládnoucích struktur k nim zabývala ve své diplomové práci při studiu mezinárodní bezpečnosti a práva na University of Southern Denmark. „Jsou jinak ale také omezeni ve volnosti pohybu, práce, studiu nebo vlastnictví. Žijí pod neustálým nátlakem, nemají volnost jako ostatní lidé,” dodává. Na základě mezinárodních úmluv a závěrů tribunálů se zabývala zejména tím, zda násilí vůči Rohingům vykazuje znaky genocidy. Na základ ...

„Jsem pro lidi hromosvod,” říká umělkyně Šedá. Její tvorba propojuje. Sama čelí urážkám

Kateřina Šedá je jednou z nejúspěšnějších českých umělkyň současnosti. Její projekty jsou zaměřené na pochopení vztahů mezi lidmi a jejich propojování. „Můj přístup dává lidem možnost se setkávat netradičně. Snažím se spojit lidi, kteří by se za normálních okolností třeba nepotkali. Hledám překážky, které zároveň mají v sobě potenciál se proměnit ve spojovací prvek,“ popisuje svou práci a dodává: „Rozdělenost není jen české specifikum. Je to problém současnosti.“ Přes svou celosvětovou úspěšnost a ocenění je Kateřina v Česku často terčem nenávisti. Co je podle ní příčinou hejtů? „Jsem překvapena, jak lidi jsou nespokojeni se svým životem. Mě hrozně zajímá, co jsou ty důvody nespokojenosti a především, jak se projevují navenek. Do jaké míry škodíš ostatním tou svojí nespokojeností,“ tvrdí a dodává, že jí ta situace často přijde neuvěřitelná. „Já si fakt připadám ...

Luštění křížovek i klábosení. Opuštění senioři z Prahy nacházejí přátele mezi mladými

Je pondělí odpoledne a v jednom z bytů v Kobylisích se podobně jako každý týden setkává mladá dobrovolnice Tereza s šestasedmdesátiletou paní Jiřinou. Pomáhá jí zejména s prací na počítači, neméně důležité je také společné klábosení nad šálkem kávy. Občas se spolu také vydají ven do přírody nebo do společnosti. Setkávají se spolu už víc jak rok a jsou jedním z 25 párů, které fungují pod křídly organizace Krása pomoci. Ta se zaměřuje na pomoc opuštěným seniorům.


 

Lukáš Houdek 9. 9. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.