Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Prožil ozbrojené napadení, trauma má dodnes. Vystudoval vysokou, teď pomáhá rodinám v nouzi

 

maros sandor big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

4

března
2019

Maroš Šandor pochází z Mostu, kde prožil celý život. Přestože se ve svém dětství ze strany sousedů nikdy nesetkal se šikanou nebo problémy, zažil v době vyrůstání kvůli svému romskému původu ozbrojené napadení. S jeho psychickými následky se potýká dosud. Maroš se vyučil zámečníkem, chvíli pracoval v továrně. Taková práce ho však nebavila. Rozhodl se proto svůj život změnit a postupně se dalším vzděláváním při práci vypracovat na asistenta pedagoga. Přes dvacet let pak působil na základní škole v Obrnicích. Dnes vede v Mostu azylový dům pro rodiny s dětmi v nouzi. To ho naplňuje. „Když se mi podaří někomu pomoci, hřeje mě to u srdce. Obdivuju a ctím ty, kteří se tomu postaví čelem a bojují se svým osudem,” říká.

maros sandor 1

Třiačtyřicetiletý Maroš Šandor se narodil ve východoslovenských Michalovcích, když jeho matka byla na návštěvě u příbuzných. Už mnohem dříve totiž odešli do Čech za prací, žili v Mostě a na Slovensko jezdili na dovolenou. Oba celý život pracovali v dělnických profesích. „Táta dělal už od patnácti na stavbě, spolu s mojí babičkou. Stavěli například most tady u nádraží, hotel Praha, Temelín a další významné stavby,” připomíná. Maminka pak pracovala léta jako uklízečka v nemocnici, později jako dělnice na nádraží. „Přes čtyřicet let bydlíme v Mostě v jednom bytě v paneláku u nádraží už od doby, kdy se postavil nový Most. Už jsme tam třetí generace,” vysvětluje Maroš. „V tom paneláku jsme byly čtyři romské rodiny a nikdy jsme neměli problémy. S kluky od sousedů jsme se vždycky kamarádili.” Marošův bratr byl nadaný muzikant, a tak byl v kolektivu oblíben. „Neromští kluci s námi často zpívali i romské písničky. Nikdy jsme neměli problémy, že by nám někdo vynadal. Lidi naopak otevírali okna, aby nás poslouchali,” pokračuje. „S problémy jsem se setkal až po revoluci.”

Podřadný druh

Marošovi bylo právě patnáct let. Bylo 3. září roku 1990, den před jeho nástupem na učiliště. Ten den v podvečer se vypravili s kamarády ze sídliště do kina. „Byl jsem jediný Rom v té skupině. Procházeli jsme kolem nákupního střediska Rozkvět a z hospody vyšel opilý chlap se psem. Ten začal štěkat a chlap zařval: ‚Sežer ho!’” vybavuje si. To celou skupinku vyděsilo. „Došel ke mně a vytáhl pistoli. Strčil mi ji před obličej a nadával: ‚Dneska zemřeš, ty černá svině!’ A pak vystřelil do vzduchu,” říká Maroš. Podle něj bylo na místě několik lidí a jedna z přítomných žen se do muže pustila a on odešel. „Všechno proběhlo hrozně rychle. Byl to strašný zážitek. V tu chvíli mi ale poprvé došlo, že nejsem občanem, ale že jsem pro některé lidi podřadný druh,” říká posmutněle. Bylo to poprvé, kdy měl být přímo napaden. „Nás nenapadlo jít hned na policii, šli jsme s kamarády do toho kina.” Po skončení filmu přišel rovnou domů, a když řekl rodičům, co se stalo, vzali syna a uháněli na policii. „Tam se mnou ale nebyla sepsána ani stížnost, ani trestní oznámení. Řekli mi, že už je pozdě,” uvádí. V šoku byli podle Maroše z celé situace také jeho neromští kamarádi. „Stáli jako přibití. Až potom říkali, že měli něco udělat. Ale už jsme se o tom moc nebavili. Já jsem o tom mluvit nechtěl, spíš jsem si to nesl v sobě.”

maros sandor 2

Maroš přiznává, že ho taková zkušenost zasáhla. „Cítil jsem se pošpiněný, méněcenný. A to se táhne dodnes. Nevěřím si, ale bojuju s tím.” To podle něj podporují také situace z každodenního života, kdy si vedle něj v napěchovaném autobusu nikdo nesedne, nebo mu v obchodech bývá v patách ostraha. „Už si toho snažím nevšímat.” Připouští, že se ale občas, zejména dříve, odehrávají situaci, ze kteých jde strach. „Stalo se několikrát, že jsme jeli autobusem s neonacisty a oni se do tebe pustí. Tak jsme vždycky vystoupili, abychom předešli nějakému konfliktu.”

Věčný student

Maroš nastoupil na klasickou základní školu v Mostu, odkud se ho pak třídní učitelka, podobně jako další romské děti, snažila podle jeho slov přeřadit do zvláštní. „Tenkrát byla taková praxe. Romské děti se dávaly do zvláštní. Rodiče to ale díkybohu nedovolili,” říká. Pokračoval učňovským oborem na zámečníka. „Přiznám se, že mě to vůbec nebavilo. Vybral mi to tehdy táta. Tenkrát jsme ani jako Romové neměli šanci dostat se na nějakou lepší školu,” tvrdí. „Tím, že jsem se vyučil, jsem ale pak mohl pokračovat výš. Takže jsem mu dnes za to vděčný.”

maros sandor 4

U maturity

Když Maroš učňák úspěšně dokončil, nastoupil na čas do chemičky. Pak mu ale došlo, že by se rád ubíral jiným směrem a zrovna v té době se v Mostě otevíral kurz na asistenta pro práci s romským obyvatelstvem. „A já jsem se na něj přihlásil a kurz jsem udělal.” Nastoupil pak jako romský asistent na základní školu v Obrnicích, při práci se snažil dále vzdělávat a vystudoval dálkově nový pětiletý maturitní obor na Střední pedagogické škole v Mostě zaměřený právě na pedagogiku pro asistenty ve školství. „Poznal jsem tu skvělé učitele. Takoví by se měli klonoval. Dřeli nás, ale hodně jsme se toho naučili,” popisuje. Pokračoval na Vyšší odborné škole v Mostě studiem sociálně-právního oboru a vloni pak získal bakalářský titul na Univerzitě Jana Amose Komenského z andragogiky. Rád by si ještě v budoucnu dodělal magistra.

Dvacet let ve školství

Ve školství na pozici asistenta na základce v Obrnicích, kam chodily romské i neromské děti, odloužil dvacet let. Později také vedl kroužky, organizoval výlety. „Děti byly z různých prostředí, fungovaly tam ale spolu bez problémů,” zamýšlí se. Chodil také do rodin, kde se snažil s rodiči i dětmi komunikovat a efektivně případné problémy řešit. Nikdy v životě nerozděloval lidi a brání se tomu do dnes. Ve škole vždy říkal, to jsou mé děti, moji studenti, nerozděloval je podle národností nebo etnika.

maros sandor 6

V práci ve školství

Před rokem se rozhodl práci změnit a vyhrál konkurz na sociálního pracovníka azylového domu pro rodiny s dětmi. Ten funguje pod mosteckou organizací K srdci klíč a je specifický tím, že oproti jiným podobným zařízením v něm mohou žít s matkami a dětmi také otcové. „Máme tu i například otce samoživitele, což na mnohých jiných místech také nejde,” vysvětluje Maroš. „Patříme mezi azylové domy, které přijímají stejnopohlavní rodiny. A je jedno, jestli jde o dva otce, nebo dvě matky. Bereme je jako rodinu,” dodává. Současná kapacita zařízení je 20 osob. Rodinám se pak snaží pomoci najít vhodné bydlení, dostat se ze špatné životní situace a postavit se znovu na vlastní nohy.

Víc než na 100 procent

Přestože se Maroš nejprve vydal technickým směrem, nakonec se našel v sociální oblasti v pomoci lidem, které zná zblízka. „Když se mi podaří někomu pomoci, hřeje mě to u srdce. Obdivuju a ctím ty, kteří se tomu postaví čelem a bojují se svým osudem,” říká. On sám se s děsivým zážitkem z dětství potýká dodnes a přiznává, že má někdy strach.

maros sandor 5

Promoce

Dnes je podle něj situace jiná. Lidé se podle jeho slov ventilují zejména na sociálních sítích, případně verbálními urážkami, k násilí nedochází aspoň v jeho okolí tak často jako dříve. „Když jsme ale teď stáli před jedním obchodem při potravinové sbírce a oslovovali jsme lidi, jestli by nepřidali něco pro děti, které u nás v azyláků žijí, tak nám jeden muž řekl, že by to tu nejradši zapálil.” Zároveň ale přišlo mnoho jeho bývalých studentů, kteří se dětem z azylového domu rozhodli příspět.

„Mnoho z nás musí pracovat víc než na sto procent, aby uspěli ve společnosti. Proto díky za každého Roma, který vzal osud do svých rukou, aby se někam dostal.” Pak se na chvíli zamyslí a dodává: „Jsem hrdý na to, že jsem Rom a kdybych se znova narodil, chci být znova Romem.”

maros sandor 3

Foto: Lukáš Houdek a archiv Maroše Šandora

Čtěte dále

Uprchlík dokumentuje život v táboře v Tanzanii mobilem. Česká programátorka mu pomáhá změnit život

Česka programátorka Hana Francová si vloni splnila svůj celoživotní sen a odjela na čtyři týdny do Afriky, aby procestovala Botswanu a Namibii. Protože se ve svém volném čase věnuje focení, vytvořila po návratu web a facebookovou stránku, kde své snímky z cest zveřejnila. Její facebookové stránky si všiml také mladý africký fotograf Vainqueur Birembano. „Začali jsme si vyměňovat komentáře. Nejdřív o fotografování, postupně jsem se seznámila i s jeho životním příběhem,” vzpomíná. Vainqueur pochází z Konga, nyní žije v uprchlickém táboře v Tanzanii, kam byl nucen uprchnout. Svým starým mobilem začal dokumentovat život a podmínky v táboře. Ty českou programátorku oslnily natolik, že se mu rozhodla pomoci a pokusit se společně jeho situaci změnit.


 

Lukáš Houdek 14. 2. 2020

„Senioři nechtějí domácí násilí hlásit. Stydí se, nechtějí jít proti svým dětem,” říká vedoucí linky pro seniory

Senioři patří mezi zvlášť zranitelné osoby, které jsou oproti ostatním náchylnější ke zneužití. Nezanedbatelnou roli v tom hraje velká důvěřivost. A to jak k cizím lidem, tak zejména k členům vlastní rodiny. Oporou jim je už od 90. let bezplatná nonstop seniorská linka 800 157 157, kterou pod názvem Senior telefon provozuje organizace Život 90. Na tu volá až osmdesát seniorů denně s různými problémy. „Mohou zavolat kdykoliv, povykládat si, svěřit se se svými starostmi, uslyšet pohled někoho jiného nebo získat povzbuzení. Jeden z pilířů naší linky není jen řešení akutních krizových situací, ale je tam i doprovázení,” říká vedoucí linky František Horák.


 

Lukáš Houdek 15. 2. 2020

Jak zpět do hry? Studenti budějovických gymnázií pomáhají znevýhodněným žákům s učením

Řada žáků základních škol zůstává ve škole pozadu a potýká se se špatnými známkami. Důvodem mohou být poruchy učení i nedostatečná podpora v rodině. V Českých Budějovicích těmto dětem již pátým rokem pomáhají žáci místních gymnázií. Zdarma předávají své znalosti mladším žákům.

Marie Škardová 14. 2. 2020

„Kde je sex tabuizován a postoje k sexualitě represivní, tam je nejvíce sexuální patologie,” říká profesor Weiss

Známý sexuolog profesor Petr Weiss tvrdí, že vztah mezi duševním zdravím a sexualitou je obousměrný. „Duševní zdraví je důležité pro zdravou sexualitu a naopak. Psychická onemocnění - jak psychózy, tak i neurózy či osobnostní poruchy - samozřejmě mohou mít na druhou stranu podstatný vliv na sexuální zdraví člověka,“ říká a dodává: „Když člověk má nějaký hendikep, poruchu, dysfunkci či deviaci v oblasti sexuality, může to velmi podstatným způsobem negativně ovlivnit jeho život.“ Víme, co je vlastně v oblasti sexuality „normální“?

Jiří Pasz 15. 2. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.