Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Jak se žije na východním Slovensku. Čtyři příběhy, které boří stereotypy

 

slovensko ondova big

ondova stanislavaStanislava Ondová
Autorka

Stanislava Ondová je redaktorkou časopisu Romano voďi, který vydává ROMEA.

15
února
2019

Slovenská republika je našemu srdci ze všech evropských států nejblíže, přeci jenom jsme byli jeden stát a jeden národ, máme společnou historii a nemáme jazykovou bariéru. Východní Slovensko je domovem velkého počtu Romů. Značná část odešla za lepším životem do zahraničí, ale i tak zde mnoho Romů zůstává, a to i přesto, že tzv. východ patří mezi nejchudší kraje Slovenska.

Dva platy nestačí

Humenné na Slovensku se vyznačuje půvabnou přírodou a všudypřítomnými kopci. Dojem malebné podívané kazí panelové domy, které svým vzhledem do rázu krajiny příliš nezapadají. Ale jak hned v úvodu rozhovoru o životě v tomto městě prozradí mladý romský pár, uvnitř domů bývá bydlení relativně v dobrém stavu.

Maťo O. a jeho manželka zdůrazňují, jak moc záleží na tom, na jaké adrese bydlíte. Adresa ovlivňuje, jak budou učitelé přistupovat k vašemu dítěti ve škole, ovlivňuje vaše postavení v zaměstnání a podle adresy trvalého bydliště s vámi jednají i na úřadě nebo v nemocnici.

Jako většina mladých romských párů, které neodjely do zahraničí, žije pětatřicetiletý Martin se svojí manželkou a sedmiletým synem u rodičů. Bydlí v dvoupokojovém bytě se společnou kuchyní a vlastní ložnicí, kde spí všichni tři pohromadě. Vlastní bydlení si nemohou dovolit, a to i přesto, že oba chodí do zaměstnání.

„Dělám ve fabrice, kde vydělávám okolo 400 eur, při současném kurzu je to necelých 11 000 Kč. Manželka pracuje nedaleko domova, a přestože dělá osmihodinové směny, vydělá něco okolo 280–300 eur. To je důvod, proč si nemůžeme dovolit pronajmout byt ani si vyřídit hypotéku,“ seznamuje nás se svojí situací Martin, který si občas něco přivydělá jako muzikant, když o víkendech, především během léta, vystupuje se svojí kapelou po oslavách, svatbách a restauracích. Pronájmy bytů se pohybují od 400 eur výše. Podle Martinovy manželky může za zhoršenou životní úroveň v jejich městě především zavedení eura.

slovensko ondova 1

„Dokud jsme měli koruny, bylo vše v pořádku,“ postěžuje si máma sedmiletého syna a dodává, že dřív za tři sta slovenských korun v obchodě nakoupila dostatek potravin, ale dnes za deset eur nákup pro tříčlennou rodinu nepořídí. Nebýt jejich rodičů, kteří mladé k sobě přijali, nemohli by si nic dovolit. Martin i jeho žena si nedokážou představit, že by rodiče nepracovali nebo nevlastnili byt, ve kterém společně bydlí, a museli by platit tržní nájemné.

Jejich syn navštěvuje druhou třídu základní školy a jako jediný Rom ve třídě to nemá dvakrát jednoduché. „Ostatní děti se mu vyhýbaly, nehrály si s ním, nepovídaly si s ním. Nejdříve syna ignorovaly a pak přešly k šikaně. Syn mi o tom nic neřekl, ale všiml jsem si, že má po těle modřiny, že má každé ráno žaludeční problémy, že pohubl. Kromě toho mu záhadně začaly mizet tužky a různé pomůcky do školy, dokonce i drahé boty. Tak jsem ho začal pozorovat a viděl jsem, jak ho skupinka bílých dětí do školy i ze školy pronásleduje. Nadávaly mu a povalily ho na zem. V tu chvíli jsem zakročil,“ vzpomíná i dnes rozhořčeně Martin, který se situaci nejdříve snažil řešit domluvou, a když to nepomohlo, navštívil třídní učitelku.

Tam se bohužel s pochopením nesetkal, učitelka obvinila Martinova syna, že je nepozorný, že si nenosí pomůcky, ale postavit se čelem k důvodu návštěvy otce odmítla. Následovala schůzka s ředitelem školy, ale nakonec situaci zachránila babička malého, která rovnou navštívila třídní učitelku u ní doma.

„Tchyně na to šla diplomaticky, nešla se hádat nebo křičet. Šla k učitelce, která bydlí kousek od nás, a vysvětlila jí, jak se cítí, jak se o vnuka bojí a jak by bylo paní učitelce, kdyby s jejím vnukem někdo takto zacházel,“ objasňuje Martin a je rád, že se učitelka rozhodla vystoupit před dětmi a vysvětlit, že jejich spolužák nebydlí v osadě a že jsou sousedi a nepřeje si, aby mu bylo ubližováno, protože on je stejný jako oni. Situace se pak do konce školního roku uklidnila.

slovensko ondova 2

„Doufám, že už nic podobného nebudeme muset řešit,“ řekne upřímně Martin a prozradí, že ho čeká změna zaměstnání. Podle jeho slov ho čeká práce v Košicích u jedné velké společnosti, kde jeho plat bude činit 1000 eur měsíčně. „Přes týden sice nebudu doma, ale je to za cenu, že zabezpečím svou rodinu, nemůžeme do konce života bydlet s tchýní a tchánem. I oni si už zaslouží svůj klid,“ zdůvodňuje nelehké rozhodnutí.

Na základce propadala, dnes má dvě vysoké školy

Paní Dana prožila dětství na vesnici, jakých jsou na východním Slovensku desítky. Vesnice tu dříve byly automaticky rozdělené na dvě části: na vesnici a romskou osadu. Dnes je už běžné, že ve vesnici bydlí i Romové, ale před pětatřiceti lety to bylo nemyslitelné a Romové potřebovali zvláštní povolení starosty.

Dana vyrostla v rodinném domě, který si její otec postavil přímo uprostřed vesnice na jednom z nejlukrativnějších pozemků. Mnoho sousedů se tehdy bouřilo, Roma za souseda nechtěl nikdo.
„Pamatuji si, jak nám nadávali, že máme vypadnout na osadu, že tady nemáme co dělat. Bylo mi asi šest let, ale na tohle jsem nikdy nezapomněla. Nepamatuju, že by si společně hrály romské a slovenské děti nebo aby v jedné ulici bydlely romské a slovenské rodiny. Dnes je to již díky Bohu jinak,“ zavzpomíná Danka, která si na základní škole užila své.
Patřila k nejhorším žákům, a i proto se rozhodla, že půjde na prodavačku. Nastoupila na učňák do Košic a s anonymitou města a o poznání méně xenofobním prostředím se rychle sžila. V Košicích se poprvé setkala s romským asistentem a začala se zajímat o romskou historii.

„Pocházela jsem z prostředí, kde nebyli vysokoškoláci nebo středoškoláci romského původu, na školách nás nepodporovali v tom, abychom byli hrdí na to, že jsme Romové. Najednou jsem se setkala s lidmi, kteří mi říkali, ať jsem hrdá na svůj původ, a já netušila proč. Začala jsem si o nás hledat informace,“ vypráví mladá Romka, pro kterou bylo z počátku těžké komunikovat s ostatními Romy, protože sama romsky neuměla.

„Po nějakém čase to mým romským přátelům došlo a začali mě pomalu učit, co které slovo znamená. A povedlo se.“ Nově nabytou jazykovou dovednost špatně vnímala Danina rodina. Žili v tom, že romsky mluví pouze Romové z těch nejubožejších osad. Báli se, že když jejich dcera bude mluvit romsky, bude na ni majorita pohlížet ještě více skrz prsty. Nakonec se Dana rozhodla, že rodiče seznámí s romskými kamarády, které v Košících má

„Setkání dopadlo skvěle, táta skoro celou dobu zíral s otevřenou pusou. Seznámila jsem ho s romskou kamarádkou, která v Košicích studovala pedagogiku, nebo s paní Jankou, která působila jako vedoucí malé romské skupiny dětí – všechny, které tam docházely, uměly romsky. A táta viděl, že se nejedná o žádnou špatnou společnost a že mě nikdo neodvádí od učení, že je to spíše naopak, že mi ukazují cestu, kterou můžu jít i já,“ zaujatě vypraví o své cestě ke kořenům.

slovensko ondova 3

Po vyučení dostala nabídku pracovat jako asistentka v základní škole ve městě Michalovce, které sice bylo daleko od Košic, ale na druhou stranu blíže k jejímu domovu. Při zaměstnání ve škole si doplnila nejdříve pedagogické minimum, a protože ji pedagogika začala stále víc oslovovat, pokračovala na dvouleté nástavbě, kde si dodělala maturitu. V jednadvaceti letech otěhotněla se svým přítelem a definitivně odešla z rodinného hnízda.

„Tak a teď to všechno skončilo, na vysokou nepůjdu. O tom jsem byla přesvědčená, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že budu maminka,“ poodkrývá Dana další etapu svého života.
Po svatbě a narození dcery si mladá maminka řekla, že by mohla při mateřské začít studovat na vysoké škole. Dálkové studium pedagogické fakulty v Košicích byla jasná volba. O víkendech hlídal manžel, tatínek, maminka, bratr a občas zaskočil i švagr. Podporu měla od celé rodiny.

„Tchyně se u známých pyšnila, že studuju. Bylo to hektické, ale velmi šťastné období. Po čtyřech letech jsem si řekla, že už dál studovat nebudu, že mi bakalářský titul bohatě stačí. Po skončení mateřské dovolené jsem nastoupila tentokrát na střední odbornou školu.“ Začala s prvním ročníkem, učila slovenský jazyk a občanskou výchovu. Po sedmi letech se rozhodla, že si udělá i magisterský program, a zároveň zjistila, že je opět těhotná.

Manžel ji ovšem podpořil, takže se situace znovu opakovala a na mateřské se z Dany opět stala studentka. Vystudovala obor sociální práce a získala titul Mgr. Po skončení studia se uplatnila na jedné ze základních škol v Michalovcích, kde pracuje jako speciální pedagogicko-sociální poradce. Pracuje na škole s větším počtem romských žáků. Její práce spočívá v pedagogicko-psychologické podpoře žáků, a to nejen romských. Řeší ovšem i sociální problémy a konflikty ve škole a spolupracuje s neziskovými organizacemi.

„Když se tak ohlédnu zpátky, tak to zase není až tak špatné na někoho, kdo na základní škole propadal ze slovenského jazyka. Člověk musí dostat šanci, a když ji pak chytí, dokáže všechno, co bude chtít,“ usmívá se paní Dana.

Zasáhl ji krutý osud

Asi třicet kilometrů od Humenného ve vesnici Vranov nad Topľou žije od dětství paní Anna S., šedesátiletá dáma, která se narodila v českém Žatci. Anna stále žije v domě, který kdysi postavil její otec.

„Tatínka si tady ve vesnici všichni vážili, byl voják, bojoval v druhé světové válce proti Hitlerovi a byl to i partyzán. Vyhazoval do vzduchu německé konvoje, zachraňoval lidi, kteří měli být transportováni do vyhlazovacích táborů. Byl to hrdina a také tak vypadal. Vysoký, urostlý hezký muž. Maminka pocházela od Užhorodu a byla to ta nejhezčí holka v okolí,“ vzpomíná paní Anna se slzami v očích.

O otce přišla při dopravní nehodě v jedenácti letech, s maminkou a s dalšími šesti sourozenci zůstali sami. Dům dostavěli až po otcově smrti. „Já a nejmladší bratr jsme chodili do školy, ostatní sourozenci chodili do zaměstnání. Všichni dávali peníze mamince, ta se o nás starala. A z těch peněz jsme pak dostavěli barák. Za komunismu práce byla, ne jako dnes. Samozřejmě že i tehdy tady byl rasismus a xenofobie, ale dnes je to horší. Možná to vnímám jinak, protože se na nás díky tátovi dívali jinak,“ zamýšlí se Anna a prozrazuje, že její rodina byla první romskou rodinou, která si postavila dům přímo ve vesnici, a ne v romské osadě, která se dodnes nachází za vesnicí. To před čtyřiceti lety hrálo svoji roli. Romové, kteří nebydleli v osadě, ale postavili si dům ve vesnici, byli bráni „o třídu výše“, navíc všichni sourozenci paní Anny byli vyučení, její nejstarší bratr navštěvoval vojenskou školu.
Po tom, co se sourozenci oženili, zůstala s bratrem v domě sama. Rozdělili si dům na dvě poloviny a každý obýval tu svoji.

„Maminka se nám po tátově smrti podruhé vdala a odešla zpátky do Čech, já jsem se po nějaké době také vdala a mám dospělého syna, který už má svůj život. S manželem jsem rozvedená, byl to alkoholik, bral drogy, měl na kontě krádeže, začal mě fyzicky týrat. Věděla jsem, že dříve nebo později se můj manžel dostane do vězení. A také se tak stalo. A to bylo naposledy, kdy mě a syna viděl. Rozvodové papíry mu přišly do vězení. Musela jsem sebe i syna zachránit a oprostit se od takového člověka,“ vypráví a úsměv z tváře jí zmizí.

Další ranou v životě byla smrt sourozenců. „Nejdříve mi zemřel nejstarší bratr, ani ne dva měsíce po něm další bratr a nakonec zesnul syn mého synovce, a to vše během jednoho roku,“ říká už se slzami v očích. Dalším osudovým momentem pro paní Annu byla smrt milované maminky a o několik let později i sestry.

slovensko ondova 4

Nemoci se nevyhnuly ani paní Anně, sama před třemi lety prodělala rakovinu. Naštěstí nezhoubnou, ale musela podstoupit náročnou operaci. Pobytu v nemocnici se bála, nebyla hospitalizována více jak třicet let.

„Víte, já nejsem bohatá, nemám z čeho dávat lékařům úplatky. A bohužel na to jsou lékaři tady na východě zvyklí. Ale do jisté míry je to naučili Romové, kteří žijí v Anglii, protože když přijedou, platí zdejším doktorům v librách. A přestože jsem měla z hospitalizace obavy, nemohu si na nic stěžovat. Dokonce i pacientky, které byly se mnou na pokoji, se mě ptaly, zda jsem primáři nedala nějaký úplatek, že se o mě tak stará,“ prozrazuje paní Anna, která momentálně žije ze sociální dávky, které činí 110 eur. Její výdaje na elektřinu jsou 40 euro měsíčně, zbytek pojmou léky a základní potraviny.

„Kdyby nebylo dobrých přátel a mého syna, asi bych to nezvládla. Člověk už není mladý ani zdravý, potřebuje léky, jídlo je drahé a kde máte vzít dřevo na zimu? Život tady na Slovensku je velmi těžký, aspoň pro ženu bez manžela,“ dodává posmutněle.

Uklízí, myje nádobí, ale dcera bude lékařkou

Paní Agneska žije ve vesnici, kterou si nepřeje jmenovat. Jedná se o větší vesnici, která má nedaleko i romskou osadu, kde paní Agneska opravuje s manželem svůj dům. V romské osadě najdete jeden nový dům vedle druhého. Romové jako by se předháněli v tom, kdo postaví luxusnější a krásnější vilu. Agneska s manželem odjeli před patnácti lety do Anglie, nakonec se usadili v Londýně. Oba dva tam pracují. Manžel pracuje pro dopravní společnost a jezdí mikrobusem, paní Agneska to má s prací složitější: jeden půl úvazek má u uklízecí společnosti v Londýně, chodí po budovách nebo i luxusních apartmánech, kde uklízí, a druhý půl úvazek má v turecké restauraci, kde umývá nádobí a pomáhá v kuchyni.

„U nás je to v Anglii hektické, vstáváme kolem páté a v šest už odcházíme s manželem do práce. Starost o dvě mladší děti připadá na nejstarší osmnáctiletou dceru, ta děti vypravuje do školy. Manžel chodí z práce okolo šesté hodiny, já až okolo sedmé hodiny večer, a to se ještě musím postarat o jídlo na druhý den. Někdy mám mezi jednotlivými zaměstnáními dvě hodiny pauzu, to jdu domů rychle navařit. Takto to funguje od pondělí do pátku, občas ale musíme pracovat i v sobotu.“

Paní Agneska s manželem patří mezi skupinu slovenských Romů, kteří odjeli do Anglie kvůli práci. Na Slovensku byli dlouhodobě nezaměstnaní a jediná možnost, jak nebýt závislí na dávkách, byla odjet pryč. Ale ani v Anglii to nebylo jednoduché. Nedařilo se jim, neuměli jazyk, ale hned jak začali navštěvovat kurzy a doma mluvit anglicky, práci našli.

„V Anglii vystřídáte hodně zaměstnání, tady to nic neznamená. U nás doma by lidé řekli, že je s vámi něco špatně, když pořád střídáte práci, ale tady ne, nelíbí se vám, jdete o dům dál.“ Na Slovensku si ve své rodné vesnici koupili dům. Nedostavěný starší domek, který o prázdninách dávají dohromady. Jejich prázdniny a dovolené vypadají tak, že celé dva měsíce pracují na své zahradě a na domě, který se snaží během léta co nejvíce dostavět. Pak se na deset měsíců vrací zpět do Anglie.

„Takto to máme už několik let. V Londýně se sice máme dobře, ale moc dlouho takové pracovní tempo nezvládneme, proto stavíme dům, abychom měli na stáří kde bydlet a odpočívat. A kdyby naše děti chtěly někdy žít tady, tak aby měly kde. Sice s tím moc nepočítáme, dcera chce na univerzitu, chce být lékařkou,“ usmívá se paní Agneska, která chce v Londýně pracovat ještě aspoň deset let, pak zvolnit. „Ale kdo ví, třeba i ty naše dvě mladší děti budou chtít jít na univerzitu, to pak s tím odpočinkem budeme muset počkat,“ směje se paní Agneska.

Článek vyšel  v časopise ROMANO VOĎI. Více na www.romanovodi.cz.

Úvodní ilustrační foto: Lukáš Houdek

Ostatní foto: Stanislava Ondová

Čtěte dále

Neonacisté ve Švédsku v 90. letech zavraždili chlapce českého původu. Čin odstartoval boj proti extremismu

V roce 1995 byl ve švédském městě Kungälv partou neonacistů brutálně umučen John Hron, 14letý chlapec s českým původem. Hrůzný čin šokoval obyvatele města i celou zemi. „Vzpomínám si na to ráno, kdy se vražda objevila v celostátních zprávách. Všichni tím byli zasaženi,“ říká Christer Mattsson, který byl v té době učitelem, a dodává: „Jako společnost jsme již byli vystaveni neonacistickému násilí, ale tohle bylo úplně jiné. Byl to dospívající chlapec. Pachatelé byli chlapci.“ K události podle něj vedlo především to, že v Kungälv měla nacistická scéna dlouhou historii začínající ve 30. letech. Podle Christera pak bylo pro obyvatele města zásadní si přiznat, že to je lokální problém a začít jej tak i řešit. „Někteří odsoudili skutek, odsoudili neonacisty. Ale také zde byla myšlenka bránit město jako takové. Říkat, že se jednalo o náhodnou, nešťastnou událost, že to nemá nic společn ...

„Učíme se anatomii, jednání s pacientem ne.” Medik po smrti otce burcuje proti rakovině slinivky

Do života mladého slovenského medika zasáhla těžká nemoc jeho milovaného otce. Ze dne na den přerušil studium a rozhodl se s ním strávit poslední chvíle života. Po jeho smrti pak začal spolu s ostatními burcovat proti rakovině slinivky břišní. Přestože se ve své lékařské praxi věnovat právě onkologii s ohledem na rodinnou historii nechce, rád by změnil přístup lékařů k pacientům. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že se ne vždy chovají empaticky. A to ve chvílích, kdy člověk empatii, podobně jako kdysi jeho otec, potřebuje.


 

Lukáš Houdek 19. 6. 2019

Pochází ze Žižkova, v Anglii založil boxerský tým pro české děti

Žižkovský rodák Ladislav Žiga se již odmalička věnoval boxu. V Praze jej trénoval legendární Stanislav Tišer, který se věnoval především dětem z ulice. Dnes třicetiletý Ladislav žije v Anglii ve městě Gloucester. Zde se rozhodl jít ve stopách svého trenéra a vybudovat boxerský tým pro děti. Dnes učí bojovému sportu pětadvacet dětí z české a slovenské komunity. Předává jim nejen zkušenosti ze sportu, ale i ze života. „Boxujeme a dohlížím i na jejich výsledky ve škole. Mou snahou je začlenit mládež do běžného života a tím pádem i potlačovat kriminalitu,” popisuje.

Marie Škardová 19. 6. 2019

Súdánská dívka zachránila tisíce uprchlíků. Nyní dostala šanci studovat v USA

Pětadvacetiletá Betty Asha pomohla téměř 2300 lidem z Jižního Súdánu uprchnout před násilím do sousední Ugandy. Musela kvůli tomu opustit vlastní domov a zanechat studia. Nyní začne studovat na Maryville College v Tennessee ve Spojených státech.


Nina Djukanovićová 18. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.