Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Vystudoval v Československu, je světovým expertem na TBC

 

kennedy big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

13

února
2019

Sedmapadesátiletý Kennedy Kwasi Addo se narodil do rodiny kakaového farmáře. Ten velmi brzy zemřel a péče o početnější rodinu tak padla na bedra ovdovělé matky. Kennedy byl nejlepším studentem ze školy, prostředků na jeho další studium však matka příliš neměla. Lékaři působící v jeho rodné vesnici vystudovali v Rumunsku a právě oni ho přesvědčili, aby zažádal o stejné stipendium. Prošel a spolu s dalšími dvěma Ghaňany byl vyslán do Československa. Přestože vždy toužil studovat medicínu, byla mu po příjezdu do Prahy v roce 1984 přidělena veterina v Košicích. Vztahy se spolužáky byly sice podle něj skvělé a vzájemně si pomáhali, vztahy s lidmi mimo školu ale bývaly problematické, zejména na venkově. „Nebyli zvyklí vidět černochy,” líčí. „Křičeli: Bože moj! Preboha, čo je to?” reprodukuje ve slovenštině. Dodává, že to studenti z Afriky přijímali a rozuměli tomu. Právě to byl ale také jeden z důvodů, proč se rozhodl do Ghany vrátit. „Vždycky bych byl občanem druhé kategorie,” myslí si. Po návratu do vlasti byl pak vyslán k severní hranici země, kde se začal setkávat s nemocemi přenášenými ze zvířat na člověka. Když proto přišla nabídka dalšího stipendia, neváhal. V roce 1995 odjel znovu do Košic, kde se věnoval právě tomuto odvětví. Specializoval se zejména na přenos tuberkulózy z dobytka. Tam se také stal kandidátem věd a poté, co se vrátil do Ghany, nastoupil na jeden z nejprestižnějších výzkumných ústavů - Noguchi Memorial Institute for Medical Research, kde je profesorem. Ve světovém měřítku dnes patří mezi nejvýznamnější odborníky na TBC. Československu tak podle svých slov vděčí za mnohé. I proto po svém návratu v roce 2000 stál u založení klubu Czechslov, uskupení Ghaňanů, kteří studovali v Československu. Kennedy je dnes jeho prezidentem. Jeho cílem je jednak udržovat vzpomínky na léta strávená u nás, jednak si být vzájemně oporou. Jeho členové se totiž vzájemně podporují, psychicky i finančně, v těžkých chvílích svých životů. Pravidelně se setkávají a mají také vlastní investiční fond.

Kennedy Kwasi Addo pochází z chudších poměrů z Východního regionu Ghany. Jeho otec byl farmářem, který pěstoval kakao. „Můj otec zemřel, když mi bylo jedenáct. Takže má matka se o mě starala sama. Jsem poslední dítě,” vypráví. Jeho regionu podle Kennedyho slov byla v té době, stejně jako dalším devíti krajům, garantována kvóta počtu studentů, kterým bylo uděleno stipendium. V jeho regionu měly podle něj výhodu právě děti kakaových farmářů.

Jeho bystrost a talent se projevily už na střední škole, kde byl ze 120 studentů tím nejlepším. V 80. letech pak došlo k vojenskému převratu a všechny univerzity byly na čas zavřené. To se značně dotklo také jeho ročníku. „Jeden z mých učitelů mi proto poradil, abych si o stipendium zažádal a mohl jsem vycestovat.” A přestože byla následkem uzavřených škol velká konkurence, díky svému výbornému prospěchu uspěl. Tomu předcházel obsáhlý pohovor na ghanském stipendijním sekretariátu (Ghana Government Scholarship Secretariat), během něhož se jednak snažili zjistit motivaci studentů, jednak jejich znalosti o zemi nebo regionu, kam se hodlají na několik let vydat. A to i tehdy, kdy v dané chvíli ještě netušili, kam budou vysláni a jaký obor jim přidělí.

kennedy 1

Informace o vypsaných stipendiích se studenti nejčastěji dozvídali z novin. V obci, ze které Kennedy pochází, v té době působili dva lékaři, kteří získali své vzdělání v Rumunsku. Svůj zájem s nimi proto konzultoval a byli to oni, kdo ho přesvědčil, ať do toho rozhodně jde. „Tohle stipendium bylo tehdy hodně populární. Říkalo se mu východní stipendium,” vzpomíná. Kennedy říká, že tehdy mělo Československo v jeho vlasti zvučné jméno, přestože o jeho reáliích lidé příliš nevěděli. „Lidé říkali, že u vás je sice komunismus, ale ne tak hrozný jako v Sovětském svazu. A zmiňovali rok 1968,” vybavuje si. „Pro to, abyste se do Československa dostali, jste ale musel být velmi dobrý student. Většina byla pak poslána do Sovětského svazu,” pokračuje. „Lidé, kteří tehdy od nás k vám přicházeli, byli ti nejlepší. Proto se nám také většinou profesně v životě velmi dařilo a většina z nás se také vrátila.”

Medicína? Jdeš na veterinu!

Do Československa byli posláni tři. Přistáli v Praze v září 1984. Na letišti na ně čekali zaměstnanci ghanské ambasády. Ti je nejprve zavezli na setkání s velvyslancem, posléze na československé ministerstvo školství, kde se teprve dozvěděli, jakou školu a obor budou studovat. Zatímco si mysleli, že budou studovat Karlovu univerzitu v Praze, všichni tři byli odesláni na Slovensko. Kennedy původně toužil po studiu klasické medicíny, ale protože měl o něco horší výsledky než Jerry Agudogo, dnes uznávaný internista a anesteziolog, byla pro studium tohoto prestižního oboru dána přednost právě jemu. Kennedymu pak byla přidělena veterina.

Spolu s Jerrym absolvovali intenzivní devítiměsíční kurz ve slovenské obci Senec. Třetí student Wisdom, který měl studovat strojařinu, byl poslán do malé obce u Košic. Jednalo se o vyrovnávací kurz, který měl stipendisty ze zahraničí připravit pro studium zdejší vysoké školy. Vedle intenzivních kurzů jazyka proto absolvovali také různé přírodní vědy - ve slovenštině, mnoho učebnic pak bylo v češtině. „Tehdy jsme dokonce studovali marxismus leninismus a učení o politickém zřízení,” vypráví s ironií v hlase. „První rok univerzity jsme z toho dokonce dělali zkoušku. Bylo to povinné. Nebylo to těžké, celkem jsme na to kašlali,” doplňuje pobaveně.

kennedy 5

Po vyrovnávacím kurzu Kennedy v roce 1985 pokračoval ve studiu na Univerzitě veterinárního lékařství a farmacie v Košicích. To dokončil v roce 1991. Se spolužáky si prý velmi rozuměli a vzájemně si pomáhali. V Košicích také bydlel mezi slovenskými studenty na koleji, kde měl vlastní pokoj. V létě vždy jezdil do Londýna nebo do Norimberku, kde jeho širší rodina provozovala tiskárnu. Tři měsíce si tak vždy přivydělával a pak se vracel na Slovensko na další školní rok.

Čo to je?

Vztahy se Slováky mimo školu byly podle něj občas problematické. „Nebyli zvyklí vidět černochy,” líčí. „Křičeli: Bože moj! Preboha, čo je to?” reprodukuje ve slovenštině. Podle něj to bylo složité z počátku, v 80. letech. Stávalo se mu, že byl prvním černošským mužem, kterého kdy lidé viděli. „Mohl jsi vidět, jak mě sledují jako video,” propuká v hlasitý smích. „My jsme to ale brali,” pokračuje. „Jen někteří byli vysloveně rasističtí.” Po změně režimu se podle něj situace zlepšila a běžní obyvatelé začali být otevřenější cizím vlivům. „Čechoslováci začali najednou cestovat na západ, kde potkávali velmi různé lidi.”

Přesto měl mezi Slováky řadu přátel, za některými jezdil i na návštěvu na venkov a chodili společně do hospody. Zejména na vesnicích pak nastávaly absurdní situace, kdy se lidé prsty dotýkali jeho kůže a zkoušeli, jestli není špinavý a jestli barva nepůjde po olíznutí prstu smýt. Dveře ale otevírala jeho perfektní znalost slovenštiny, kdy překvapení lidí dosahovalo maxima. „To nie je možné! To nie je pravda! On hovorí po slovensky!” popadali se podle něj za břicho.

Občanem druhé kategorie? Raději návrat

Po dokončení vysoké v Košicích se vrátil do Ghany. „Bylo to těžké rozhodování, zda zůstat na Slovensku, odejít do USA, nebo se vrátit domů,” připouští. „Nakonec ale jasně převážil pocit, že musím domů.” Přiznává, že v tom hrálo velkou roli krom stesku po vlasti a rodině také uvědomění, že v Evropě nebo Americe bude vždy občanem druhé kategorie.

kennedy 3

Právě proto, že bylo jeho snem studovat klasickou medicínu, se později po dokončení veteriny rozhodl věnovat částečně lidskému lékařství - a to chorobám přenosným ze zvířete na člověka. Byl poslán na sever Ghany poblíž Burkiny Faso, kde tři roky pracoval. Tehdy se také oženil.

„Když jsem se vrátil do Ghany, viděl jsem hodně nemocí, které se přenášely ze zvířat na člověka. Toužil jsem tedy po tom, abych mohl své případné postgraduální studium dělat právě v tomto odvětví,” říká.

Příští zastávka: Košice

Po několika letech přišla nabídka, aby ve studiu, tehdy už na Slovensku, pokračoval. V roce 1995 tak odjel do Košic na další stipendium, aby studoval veřejné veterinární zdravotnictví (Veterinary Public Health). To podle něj mimo jiné zkoumá nemoci, které jsou přenosné ze zvířat na člověka. Ve svém výzkumu se pak specializoval na tuberkulózu u dobytka. „Ta se může totiž přenést na člověka. Například když vypijete mléko, které není pasterizované nebo sníte nedostatečně uvařené maso.” Tento obor studoval už v angličtině, promoval v lednu 1999. Získal titul kandidáta věd a do Ghany se definitivně vrátil o rok později.

„Návrat byl krásný, ale těžký.” Jak z důvodu odlišných podmínek a postupů, na něž si musel znovu zvykat, tak z důvodu hledání uspokojivého uplatnění. Po čase však dostal nabídku od několika institucí, nakonec se rozhodl pro jedno z nejprestižnějších míst v zemi - Noguchi Memorial Institute for Medical Research. Působí na něm už osmnáctým rokem, nyní v pozici profesora. „Uvědomil jsem si, že mě víc zajímá výzkum než učení.” Tomu se přesto nevyhnul. Dnes učení nové generace studentů věnuje zhruba čtvrtinu času.

Czechslov

Kennedy je dnes vedle kariéry vědce prezidentem československého klubu Czechslov, který v roce 2000 spolu s dalšími bývalými studenty založil. „Začali jsme ho jako určitý prostor pro společenské setkávání. Dali jsme se postupem času ale také do investic a v případě potřeby si vzájemně pomáháme,” vysvětluje.

A podporují se také finančně. V případě, kdy například některý z členů přijde o práci nebo o blízké a má potíže s financemi, uspořádají mezi sebou ostatní sbírku a snaží se případně pomoci s pracovním uplatněním.

kennedy 4

Klub pořádá pravidelné schůze, moderní technologie současně umožňují být členům ještě blíže a operativnější. Mají speciální skupinu v aplikaci WhatsApp, kde spolu hromadně komunikují na denní bázi. To jim dává příležitost zahrnout také členy, kteří nejsou fyzicky v Ghaně, ale usadili se například v České republice, Německu nebo Spojených státech. Těch, kteří dnes reálně v Ghaně žijí, je ze spolku kolem dvou desítek.

Světová špička

Kennedy Kwasi Addo má za sebou přes 70 publikací a článků a patří dnes mezi nejvýznamnější vědce na světě na poli přenosu TBC z dobytka na člověka. Sehrál také významnou roli v systému sjednocování standardů při testování na přítomnost tuberkulózy v zemi. „Jde o to, že pokud uděláte test v Accře nebo kdekoliv jinde, dostanete stejný výsledek,” vysvětluje. „Když jsem se totiž do Ghany vrátil, standardizovaný systém chyběl.” Díky své odbornosti a věhlasu instituce, kde působí, cestuje po celém světě. „Není moc zemí, kde jsem ještě nebyl.”

Příběh bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš houdek

Čtěte dále

„Neměla jsem sílu žít, nikdo nic netušil,” říká česká moderátorka. Čelila posttraumatu a depresím

Lucie Vopálenská patří mezi přední české moderátorky. Začínala ve slovenské redakci Českého rozhlasu, pokračovala v Rádiu Svobodná Evropa. V České televizi osm let připravovala populární diskusní pořad Na hraně, za nějž v roce 1998 získala Cenu Ferdinanda Peroutky. Dnes působí v Českém rozhlasu Plus. Od dětství se potýká s úzkostí, později se přidaly i deprese. Po traumatickém zážitku z nočního vloupání do bytu, kde spala, se při-dala také posttraumatická stresová porucha, která Lucii paralyzovala, omezovala ji jak v osobním životě, tak v práci. „Moderovala jsem pořad a měla jsem problém rozumět tomu, o čem ti lidé mluví. Moderátorka by se k něčemu takovému vůbec neměla přiznávat. Já jsem ale opravdu měla dojem, že vůbec nevím, co se děje. Byla jsem v hrozném stresu, abych to měla pod kontrolou, což jsem pak ale vůbec neměla,” vzpomíná. Vyhledala proto lékařskou pomoc a psychiatrům se ji poda ...

V 18 se rozhodla pro změnu pohlaví. Sáhla si na dno, rovnováhu našla v meditaci

Jmenuji se Romana Ezrová a je mi 29 let. V osmnácti letech jsem se rozhodla pro změnu pohlaví, abych mohla být ženou, tedy sama sebou. Řadu let jsem hledala sama sebe, sáhla jsem si až na dno. Svou cestu jsem nakonec našla díky meditační technice OMChanting. Dnes pomáhám LGBT lidem projít obtížnými situacemi.

Romana Ezrová 23. 1. 2020

„Jako malá jsem vídala matku v minisukni. Dnešní Afghánistán se velmi liší,” říká tamní aktivistka

Nebezpečné povolání? Horia Mosadiq je novinářka a bojovnice za lidská práva v Afghánistánu. „Připadám si jako ten malý komár, bzučím u ucha těm, kdo porušují lidská práva a snažím se jim znepříjemňovat život. Řešila jsem například případ, kde byla žena se svými třemi dcerami gangem místního velitele a jeho muži znásilněna. Ten velitel byl spojen s velice mocnými lidmi, ministry afghánského kabinetu,“ vysvětluje. Po celé zemi mapuje zločiny Tálibánu a dalších ozbrojených skupin, mapuje ale také zločiny spojenců. „Afghánistán, který vidíme dneska, se velmi liší od toho, ve kterém jsem vyrostla. Každý den například dochází k sebevražedným útokům, při kterých jsou zabíjeny a zraňovány desítky lidí,“ popisuje realitu běžného života a dodává: „Vyrostla jsem v liberálním a moderním státě. Víte, v té době byla v Afghánistánu docela otevřená a tolerantní společnost. Chodili jsme do ki ...

„Lidi často strčí Romy do jednoho pytle a tečka,“ říká režisér Marhoul

Z vůbec nejdiskutovanějšího filmu české kinematografie diváci hromadně neodcházejí, jak hlásaly první senzacechtivé titulky. Naopak – jen do kin jich už přišlo bezmála sto tisíc. A to scénárista a režisér vůbec nečekal. „Narovinu říkám, nezlobte se, promiňte, já to nějak špatně odhadl,“ vzkazuje zdejším divákům Václav Marhoul.


Rena Horváthová 23. 1. 2020

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.