Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Narodil se do ženského těla, pokusil se o sebevraždu. Pomáhá druhým

 

karel transparent big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

11

února
2019

Karel se narodil do ženského těla. Tu kontradikci si začal naplno uvědomovat od svých asi deseti let. Svému okolí o tom řekl až v dospělosti. Velmi se obával jeho reakce, zejména pak své rodiny, která odlišnosti obecně příliš nepřijímala. Vše se změnilo, když se pokusil o sebevraždu. V psychiatrické léčebně, kde byl hospitalizován, narazil na mladou empatickou psycholožku, jíž se otevřel. A díky jejím radám pak navštívil sexuologii a začal procházet změnou pohlaví. Dnes působí v Trans*parentu, jediné organizaci svého druhu u nás. Ta zejména poskytuje prostor trans lidem ke sdílení a vzájemné podpoře. Karel vede některé z podpůrných skupin a věnuje se výzkumu. Vystudoval sociální práci, kterou vykonává v zařízení pro seniory s demencí a Alzheimerovou chorobou.

„Že jsem kluk, jsem si začal uvědomovat asi v deseti letech. Akorát to nekorespondovalo s mým tělem a rolí. Sám sebe jsem ale vždy vnímal jako kluka, měl jsem i klučičí záliby a vypadal jsem klukovsky,” vzpomíná osmatřicetiletý Karel, který dnes žije v Praze. Své pocity dlouhou dobu neventiloval. „Neměl jsem pocit, že by to okolí dobře přijalo.” Ten podpořil také zážitek ze střední školy, kdy se svěřil spolužačce. „Moc dobře nereagovala, tak jsem se uzavřel do sebe,” přiznává.

karel transparent 2

Ke konfrontaci došlo, když bylo Karlovi patnáct let a v televizi běžel dokument o transsexualitě. Ten viděla také jeho matka se sestrou a po jeho skončení pak za ním přišly s otázkou, zda se toto téma netýká i jeho. „Já jsem to tehdy popřel. Měl jsem strašný strach se vyoutovat,” vypráví a dodává, že z toho důvodu, že rodina se obecně k jakékoliv jinakosti nestavila úplně pozitivně. Což se později také potvrdilo. „Smiřovali se s tím asi deset let, než mě přijali.” Měli velký strach z toho, jak se bude na Karla i na ně samotné dívat okolí. „Ta reakce lidí ale byla vesměs pozitivní, takže zjistili, že se není čeho bát,” líčí. S mladší sestrou však nemá moc dobré vztahy dosud, vídají se jen na Vánoce, přestože bydlí v jednom městě.

Taneční inferno

Ačkoliv Karel na střední škole poměrně vyčníval, a spolužáci ho vnímali jako „klučičí holku”, se šikanou nebo posměšky se nesetkával. Na maturitní ples ale nešel, protože si nedokázal představit, že by tam byl ve večerních dívčích šatech. Zejména po zkušenosti z tanečních, kam chodil z donucení rodiči. Jednou z nejtěžších věcí pro člověka v takové situaci totiž podle Karla je to, když ho okolí bere jako dívku, přestože on sám ví, že je muž. „Čím víc jsem se cítil jako kluk, tím mi bylo nepříjemnější, že mě ostatní vnímají jako holku a používají v komunikaci se mnou ženský rod,” připouští. Další zátěží pak bývá také to, že se člověk nemá komu svěřit.

karel transparent 6

Karel jako živá kniha v organizaci pro ženy bez domova Jako doma

Sám Karel to tajil do svých devatenácti let. Tehdy šel na přání rodičů studovat matematiku, která ho nebavila. „Vydržel jsem to asi do třetího semestru a pak už to prostě dál nešlo. Než abych to ale řekl rodičům, pokusil jsem se o sebevraždu,” odhaluje. Dostal se tak do psychiatrické léčebny, kde se mu individuálně věnovala jedna mladá psycholožka. K té si vybudoval pocit důvěry a rozhodl se, že se jí svěří. „Nedokázal jsem jí to ale normálně říct, tak jsem jí složil básničku, ze které bylo jasné, že něco tajím. A ona se zachovala úplně skvěle.” Když ho pak z léčebny propustili, Karel za ní nadále jezdil dvakrát týdně do denního stacionáře, kde mohl o své situaci konečně s někým mluvit.

Hendikep i test

Na radu psycholožky se obrátil na sexuologa v Ostravě, ale pak přešel k Haně Fifkové do Prahy. „Tehdy jsem začal s hormony, pak jsem prošel nějakými těmi operacemi,” vysvětluje. Podstoupil odstranění prsou a sterilizací. Penis nemá a ani takovou operaci neplánuje třeba i proto, že zdejší odborníci dosud funkční mužský pohlavní orgán vyrobit nesvedou. „To mužství není pro mě úplně o tom, co má člověk v kalhotách, ale spíše o tom, co má v hlavě, jak se chová,” myslí si. „Momentálně žiju v mužské roli. Mám mko v občance a mužské rodné číslo,” dodává.

karel transparent 3

Karel navazuje vztahy s muži. A přiznává, že se setkává s obtížemi. „Když se seznamuju s lidma, tak jim poměrně brzy tohle o sobě řeknu. Pak samozřejmě nastane situace, kdy se v mém životě už neobjeví. Je to jistý hendikep, ale na druhou stranu myslím, že to je určitý test.”

Změna

Karel po životním zvratu, kterým pokus o sebevraždu a hospitalizace byly, také změnil studijní obor. Nastoupil na sociální práci a úspěšně ji dokončil. „Má zkušenost se sebevraždou mi navíc ukázala, jakým směrem bych se v profesním životě mohl dále ubírat.” Udělal si proto kurz telefonické krizové intervence.

„Jsem rád, že se to tehdy nepovedlo,” uznává. Dnes působí jako metodik sociální péče v organizaci, která provozuje zařízení pro seniory s Alzheimerovou chorobou a demencí. A věnuje se taky výzkumu. Díky svému matematickému pozadí totiž byl schopen exaktní vědu zkombinovat s humanitní sociální prací a statistika je jedním z jeho koníčků.

Trans*parent

Zásadní součástí Karlova života je už téměř tři roky i pražská organizace Trans*parent. Vznikla před téměř čtyřmi lety jako nezisková organizace, která se zabývá právy transgender osob v Česku a také jejich podporou. A to jak v době coming outu a tranzice, tak i během hledání sama sebe s ohledem na genderovou identitu. „Trans*parent jsme založili proto, že jsem já sám procházel tímhle procesem, stejně jako můj kamarád Damián. A tak jsme se o těch niterných otázkách začali bavit. Zjistili jsme, že nám ten dialog navzájem pomáhá, a došlo nám, že ale dostatečně neprobíhá ve zdejší trans komunitě obecně. Jsou sice facebookové skupiny, ale reálný prostor nebyl,” vysvětluje důvody vzniku organizace její spoluzakladatel Viktor Heumann. Záhy proto začali pořádat první podpůrné skupiny pro lidi, kteří se hledali, případně tranzicí procházeli. „Tyto skupinky pak měly trans lidem zajistit svobodu vyjádření ohledně té zkušenosti. Většinou totiž mluví s doktory, kteří mají nějaké očekávání a trans lidé u nich nejsou vždy tak otevření. Mají z nich obavy,” vysvětluje.

viktor heumann 3

Viktor Herumann

„Karel je s námi už přes dva roky. Začínal v oblasti podpory a facilitoval skupiny,” říká Viktor. Podpůrné skupiny vždy někdo moderuje, aby zajistil bezpečný prostor pro všechny, i to, že všichni přítomní rozumí, o čem je řeč. „Karel byl jedním z lidí, kteří to na těch skupinách zajišťovali.” Dnes čas od času pořádá některé z volnočasových aktivit spolku. V posledních měsících se pak díky svému odbornému zaměření věnoval vůbec prvnímu velkému výzkumu mezi členy trans komunity v Česku. „Odpovědělo asi čtyři sta trans a nebinárních lidí a Karel nyní jeho výsledky zpracovává do publikace,” prozrazuje Viktor.

Dospělí, teenageři i rodiče s dětmi

Viktor Heumann se domnívá, že trans lidé - na rozdíl od gayů a leseb - zatím nemají dostatečnou viditelnost ani zastání. Proto se dosud objevuje řada lidí, kteří o samotě a tajně o přijetí sebe sama bojují. Mají pocit, že se nemají na koho obrátit. Trans*parent proto poskytuje podporu většinou dospělým, v poslední době se ale soustředí formou podpůrných skupin také na teenagery. „Tam se zejména dělají společné aktivity, ty problémy se v rámci této skupiny tolik netematizují,” načrtává jejich podobu Viktor. Nově také organizace nabízí skupinu pro rodiče s dětmi, které se identifikují jinak než se svým biologickým pohlavím. „Obecně se na nás v poslední době obrací hodně blízkým osob trans lidí, které se chtějí poradit, zjistit informace, sdílet,” dodává. Těm se organizace snaží také vyjít vstříc.

karel transparent 4

Živá knihovna Trans*parentu v komunitním centru Jako doma

Trans*parent se s narůstající viditelností věnuje rovněž i osvětě. Její členové pořádají přednášky, workshopy nebo živé knihovny. „Dnes třeba proběhla taková knihovna v Jako doma, což je komunitní centrum pro ženy bez domova,” líčí Viktor. Skrz tyto akce se snaží tato dosud poměrně neznámá témata více komunikovat směrem k veřejnosti a poskytovat informace. Protože publikum příběhy takových lidí zajímají. V poslední době se snaží také vystupovat v diskusích týkajících se legislativy a mít na její případné změny vliv.

Škála identit

Právě s neporozuměním a neinformovaností Viktor a jeho tým bojují nejčastěji. „Trans lidé je velká škála a těch identit je víc. To je současně asi jedna z největších výzev, s nimiž se potýkáme. Že trans osoba nějak vypadá a řešení je jasně dané,” vykresluje Viktor. Velmi často to lidé podle něj směšují s transvestitismem, tedy když se lidé převlékají za opačné pohlaví. Současně je debata o transgender tematice velmi sexualizovaná a orientovaná na pohlavní ústrojí. „Často se ve veřejné rovině mluví o našich intimních věcech. Lidé se nás ptají, co máme mezi nohama, ptají se nás na to i známí nebo lidé na ulici. A bylo by prostě fajn přenést to jinam a bavit se o tom, jak vnímáme naši společenskou roli než jen to fyzické vzezření,” zdůrazňuje Viktor. Podle něj společnost často řeší operace a fyzické znaky, zatímco většina trans lidí pak zejména přijetí okolím. „Aby s námi lidé mluvili tak, jak si my přejeme. Právě tak jsme tím, kým chceme být. A nezáleží to jen na jednotlivých operacích, které lidé nejčastěji při komunikaci toho tématu vidí,” dodává.

karel transparent 5

Živá knihovna Trans*parentu v komunitním centru Jako doma

Nejistota veřejnosti, když dojde na mluvení o trans identitách, pak podle Viktora souvisí právě s tím, jak se o tématu mluví. „Jsme stále ukazováni jako něco exotického až ohrožujícího,” říká. „Lidé si myslí, že trpíme nějakou psychickou poruchou. To i podle Světové zdravotnické organizace není pravda.”

Rodová identita - tedy to, zda je člověk muž, nebo žena - je podle Viktora jednou z prvních věcí, s nimiž se identifikujeme. „Spoléháme na to, je to dané, je to pevná půda pod nohama. Když to pak někdo naruší, může to v očích člověka zpochybnit i to, jak vůbec funguje svět. I proto je pak pro řadu trans lidí těžké vystoupit, protože bývají terčem pozornosti, o kterou ani nestojí,” říká závěrem.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

Jako dítě čelil šikaně, později se stal terčem pokusu o vraždu. Dnes bojuje za práva albínů

Jako dítě se coby albín v západoafrické Ghaně potýkal se šikanou ze strany vrstevníků a spolužáků. Čelil také výzvám ve školní lavici, kde kvůli špatnému zraku následkem nedostatku melaninu neviděl na tabuli a ve škole tak, podobně jako jiné albínské děti v oblasti, zaostával. Vzepřel se a už jako dítě vybojoval lepší podmínky pro učení. Dnes pracuje na inspektorátu, je výrazným ghanským albínským aktivistou. Těží však také ze své zkušenosti, kdy se málem stal obětí rituální vraždy na ghanském venkově. Díky tehdejším kolegům, kteří ho chránili vlastními těly, přežil. Jak sám říká, jde o zkušenost, po níž kompletně přehodnotil způsob své práce.


 

Lukáš Houdek 8. 10. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.