Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Narodil se do ženského těla, pokusil se o sebevraždu. Pomáhá druhým

 

karel transparent big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

11

února
2019

Karel se narodil do ženského těla. Tu kontradikci si začal naplno uvědomovat od svých asi deseti let. Svému okolí o tom řekl až v dospělosti. Velmi se obával jeho reakce, zejména pak své rodiny, která odlišnosti obecně příliš nepřijímala. Vše se změnilo, když se pokusil o sebevraždu. V psychiatrické léčebně, kde byl hospitalizován, narazil na mladou empatickou psycholožku, jíž se otevřel. A díky jejím radám pak navštívil sexuologii a začal procházet změnou pohlaví. Dnes působí v Trans*parentu, jediné organizaci svého druhu u nás. Ta zejména poskytuje prostor trans lidem ke sdílení a vzájemné podpoře. Karel vede některé z podpůrných skupin a věnuje se výzkumu. Vystudoval sociální práci, kterou vykonává v zařízení pro seniory s demencí a Alzheimerovou chorobou.

„Že jsem kluk, jsem si začal uvědomovat asi v deseti letech. Akorát to nekorespondovalo s mým tělem a rolí. Sám sebe jsem ale vždy vnímal jako kluka, měl jsem i klučičí záliby a vypadal jsem klukovsky,” vzpomíná osmatřicetiletý Karel, který dnes žije v Praze. Své pocity dlouhou dobu neventiloval. „Neměl jsem pocit, že by to okolí dobře přijalo.” Ten podpořil také zážitek ze střední školy, kdy se svěřil spolužačce. „Moc dobře nereagovala, tak jsem se uzavřel do sebe,” přiznává.

karel transparent 2

Ke konfrontaci došlo, když bylo Karlovi patnáct let a v televizi běžel dokument o transsexualitě. Ten viděla také jeho matka se sestrou a po jeho skončení pak za ním přišly s otázkou, zda se toto téma netýká i jeho. „Já jsem to tehdy popřel. Měl jsem strašný strach se vyoutovat,” vypráví a dodává, že z toho důvodu, že rodina se obecně k jakékoliv jinakosti nestavila úplně pozitivně. Což se později také potvrdilo. „Smiřovali se s tím asi deset let, než mě přijali.” Měli velký strach z toho, jak se bude na Karla i na ně samotné dívat okolí. „Ta reakce lidí ale byla vesměs pozitivní, takže zjistili, že se není čeho bát,” líčí. S mladší sestrou však nemá moc dobré vztahy dosud, vídají se jen na Vánoce, přestože bydlí v jednom městě.

Taneční inferno

Ačkoliv Karel na střední škole poměrně vyčníval, a spolužáci ho vnímali jako „klučičí holku”, se šikanou nebo posměšky se nesetkával. Na maturitní ples ale nešel, protože si nedokázal představit, že by tam byl ve večerních dívčích šatech. Zejména po zkušenosti z tanečních, kam chodil z donucení rodiči. Jednou z nejtěžších věcí pro člověka v takové situaci totiž podle Karla je to, když ho okolí bere jako dívku, přestože on sám ví, že je muž. „Čím víc jsem se cítil jako kluk, tím mi bylo nepříjemnější, že mě ostatní vnímají jako holku a používají v komunikaci se mnou ženský rod,” připouští. Další zátěží pak bývá také to, že se člověk nemá komu svěřit.

karel transparent 6

Karel jako živá kniha v organizaci pro ženy bez domova Jako doma

Sám Karel to tajil do svých devatenácti let. Tehdy šel na přání rodičů studovat matematiku, která ho nebavila. „Vydržel jsem to asi do třetího semestru a pak už to prostě dál nešlo. Než abych to ale řekl rodičům, pokusil jsem se o sebevraždu,” odhaluje. Dostal se tak do psychiatrické léčebny, kde se mu individuálně věnovala jedna mladá psycholožka. K té si vybudoval pocit důvěry a rozhodl se, že se jí svěří. „Nedokázal jsem jí to ale normálně říct, tak jsem jí složil básničku, ze které bylo jasné, že něco tajím. A ona se zachovala úplně skvěle.” Když ho pak z léčebny propustili, Karel za ní nadále jezdil dvakrát týdně do denního stacionáře, kde mohl o své situaci konečně s někým mluvit.

Hendikep i test

Na radu psycholožky se obrátil na sexuologa v Ostravě, ale pak přešel k Haně Fifkové do Prahy. „Tehdy jsem začal s hormony, pak jsem prošel nějakými těmi operacemi,” vysvětluje. Podstoupil odstranění prsou a sterilizací. Penis nemá a ani takovou operaci neplánuje třeba i proto, že zdejší odborníci dosud funkční mužský pohlavní orgán vyrobit nesvedou. „To mužství není pro mě úplně o tom, co má člověk v kalhotách, ale spíše o tom, co má v hlavě, jak se chová,” myslí si. „Momentálně žiju v mužské roli. Mám mko v občance a mužské rodné číslo,” dodává.

karel transparent 3

Karel navazuje vztahy s muži. A přiznává, že se setkává s obtížemi. „Když se seznamuju s lidma, tak jim poměrně brzy tohle o sobě řeknu. Pak samozřejmě nastane situace, kdy se v mém životě už neobjeví. Je to jistý hendikep, ale na druhou stranu myslím, že to je určitý test.”

Změna

Karel po životním zvratu, kterým pokus o sebevraždu a hospitalizace byly, také změnil studijní obor. Nastoupil na sociální práci a úspěšně ji dokončil. „Má zkušenost se sebevraždou mi navíc ukázala, jakým směrem bych se v profesním životě mohl dále ubírat.” Udělal si proto kurz telefonické krizové intervence.

„Jsem rád, že se to tehdy nepovedlo,” uznává. Dnes působí jako metodik sociální péče v organizaci, která provozuje zařízení pro seniory s Alzheimerovou chorobou a demencí. A věnuje se taky výzkumu. Díky svému matematickému pozadí totiž byl schopen exaktní vědu zkombinovat s humanitní sociální prací a statistika je jedním z jeho koníčků.

Trans*parent

Zásadní součástí Karlova života je už téměř tři roky i pražská organizace Trans*parent. Vznikla před téměř čtyřmi lety jako nezisková organizace, která se zabývá právy transgender osob v Česku a také jejich podporou. A to jak v době coming outu a tranzice, tak i během hledání sama sebe s ohledem na genderovou identitu. „Trans*parent jsme založili proto, že jsem já sám procházel tímhle procesem, stejně jako můj kamarád Damián. A tak jsme se o těch niterných otázkách začali bavit. Zjistili jsme, že nám ten dialog navzájem pomáhá, a došlo nám, že ale dostatečně neprobíhá ve zdejší trans komunitě obecně. Jsou sice facebookové skupiny, ale reálný prostor nebyl,” vysvětluje důvody vzniku organizace její spoluzakladatel Viktor Heumann. Záhy proto začali pořádat první podpůrné skupiny pro lidi, kteří se hledali, případně tranzicí procházeli. „Tyto skupinky pak měly trans lidem zajistit svobodu vyjádření ohledně té zkušenosti. Většinou totiž mluví s doktory, kteří mají nějaké očekávání a trans lidé u nich nejsou vždy tak otevření. Mají z nich obavy,” vysvětluje.

viktor heumann 3

Viktor Herumann

„Karel je s námi už přes dva roky. Začínal v oblasti podpory a facilitoval skupiny,” říká Viktor. Podpůrné skupiny vždy někdo moderuje, aby zajistil bezpečný prostor pro všechny, i to, že všichni přítomní rozumí, o čem je řeč. „Karel byl jedním z lidí, kteří to na těch skupinách zajišťovali.” Dnes čas od času pořádá některé z volnočasových aktivit spolku. V posledních měsících se pak díky svému odbornému zaměření věnoval vůbec prvnímu velkému výzkumu mezi členy trans komunity v Česku. „Odpovědělo asi čtyři sta trans a nebinárních lidí a Karel nyní jeho výsledky zpracovává do publikace,” prozrazuje Viktor.

Dospělí, teenageři i rodiče s dětmi

Viktor Heumann se domnívá, že trans lidé - na rozdíl od gayů a leseb - zatím nemají dostatečnou viditelnost ani zastání. Proto se dosud objevuje řada lidí, kteří o samotě a tajně o přijetí sebe sama bojují. Mají pocit, že se nemají na koho obrátit. Trans*parent proto poskytuje podporu většinou dospělým, v poslední době se ale soustředí formou podpůrných skupin také na teenagery. „Tam se zejména dělají společné aktivity, ty problémy se v rámci této skupiny tolik netematizují,” načrtává jejich podobu Viktor. Nově také organizace nabízí skupinu pro rodiče s dětmi, které se identifikují jinak než se svým biologickým pohlavím. „Obecně se na nás v poslední době obrací hodně blízkým osob trans lidí, které se chtějí poradit, zjistit informace, sdílet,” dodává. Těm se organizace snaží také vyjít vstříc.

karel transparent 4

Živá knihovna Trans*parentu v komunitním centru Jako doma

Trans*parent se s narůstající viditelností věnuje rovněž i osvětě. Její členové pořádají přednášky, workshopy nebo živé knihovny. „Dnes třeba proběhla taková knihovna v Jako doma, což je komunitní centrum pro ženy bez domova,” líčí Viktor. Skrz tyto akce se snaží tato dosud poměrně neznámá témata více komunikovat směrem k veřejnosti a poskytovat informace. Protože publikum příběhy takových lidí zajímají. V poslední době se snaží také vystupovat v diskusích týkajících se legislativy a mít na její případné změny vliv.

Škála identit

Právě s neporozuměním a neinformovaností Viktor a jeho tým bojují nejčastěji. „Trans lidé je velká škála a těch identit je víc. To je současně asi jedna z největších výzev, s nimiž se potýkáme. Že trans osoba nějak vypadá a řešení je jasně dané,” vykresluje Viktor. Velmi často to lidé podle něj směšují s transvestitismem, tedy když se lidé převlékají za opačné pohlaví. Současně je debata o transgender tematice velmi sexualizovaná a orientovaná na pohlavní ústrojí. „Často se ve veřejné rovině mluví o našich intimních věcech. Lidé se nás ptají, co máme mezi nohama, ptají se nás na to i známí nebo lidé na ulici. A bylo by prostě fajn přenést to jinam a bavit se o tom, jak vnímáme naši společenskou roli než jen to fyzické vzezření,” zdůrazňuje Viktor. Podle něj společnost často řeší operace a fyzické znaky, zatímco většina trans lidí pak zejména přijetí okolím. „Aby s námi lidé mluvili tak, jak si my přejeme. Právě tak jsme tím, kým chceme být. A nezáleží to jen na jednotlivých operacích, které lidé nejčastěji při komunikaci toho tématu vidí,” dodává.

karel transparent 5

Živá knihovna Trans*parentu v komunitním centru Jako doma

Nejistota veřejnosti, když dojde na mluvení o trans identitách, pak podle Viktora souvisí právě s tím, jak se o tématu mluví. „Jsme stále ukazováni jako něco exotického až ohrožujícího,” říká. „Lidé si myslí, že trpíme nějakou psychickou poruchou. To i podle Světové zdravotnické organizace není pravda.”

Rodová identita - tedy to, zda je člověk muž, nebo žena - je podle Viktora jednou z prvních věcí, s nimiž se identifikujeme. „Spoléháme na to, je to dané, je to pevná půda pod nohama. Když to pak někdo naruší, může to v očích člověka zpochybnit i to, jak vůbec funguje svět. I proto je pak pro řadu trans lidí těžké vystoupit, protože bývají terčem pozornosti, o kterou ani nestojí,” říká závěrem.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.