Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Autistické děti se v Moldavsku potýkají s neznalostí i lhostejností. Rodinám pomáhají i Češi

 

autismus moldavsko big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

7
února
2019

„Všímala jsem si problémů v posledních dvou letech. Protože mé dítě přestalo mluvit, rodinný lékař mi doporučil logopedii. Odtud jsme šli rovnou do psychiatrické léčebny. Tam mi řekli, že dítě je zdravé a bude mluvit. Vrátila jsem se k lékaři po půl roce a on se zeptal, proč jsem přišla tak pozdě," říká žena z Moldávie, jejímuž dítěti byla diagnostikována porucha autistického spektra. Podobnou situací si v této východoevropské zemi projde řada rodin. „Stávající situace v Moldavsku je z hlediska péče o lidi s autismem podobná situaci, která u nás panovala před patnácti, dvaceti lety. V Moldavsku je velmi málo diagnostických pracovišť, správnou diagnózu získá jen zlomek dětí,” vysvětluje pro HFC Magdaléna Thorová, ředitelka Národního ústavu pro autismus (NAUTIS). Podpořit rodiny má nyní společný program českých organizací NAUTIS a ADRA CZ. Do Moldávie tak zamířili čeští experti, aby  rozvojové zemi poskytli know-how.

Podle oficiálních statistik ministerstva zdravotnictví Moldavské republiky žije v zemi asi 350 dětí s autismem. Takové číslo však dle ředitelky NAUTIS zdaleka neodpovídá obecnému rozšíření této poruchy, které je jedno až dvě procenta populace. Dle ní tak v zemi žije 30 až 60 tisíc osob s autismem, žijí však na okraji společnosti a mnoho z nich nikdy nezíská správnou diagnózu. Dříve zde autismus oficiálně jako diagnóza neexistoval, děti byly diagnostikovány chybně jako mentálně retardované. V posledních letech byl v zemi zaveden screeningový program na včasný záchyt poruch autistického spektra pro děti ve věku 18 měsíců. Na něj však dále nenavazuje potřebná komplexní péče. Neexistuje raná péče, odlehčovací služby ani osobní asistence, rodiny jsou tak odkázány jen samy na sebe.

Systémová podpora chybí

Finanční, emoční i odborná podpora rodin a kvalitní vzdělání o problematice jsou přitom dle Thorové základními předpoklady k tomu, aby z dítěte s autismem vyrostl co nejvíce samostatný a především spokojený dospělý člověk. „Lidé s autismem, kteří se protloukají životem s nesprávnou diagnózou, věčně nepochopeni, bez terapeutické podpory, žijící v rodině, která se kvůli enormní zátěži psychicky vyčerpá či rozpadne, se logicky postupně potýkají s dalšími a dalšími problémy, které mají negativní vliv na jejich duševní zdraví i úroveň dosažených dovedností,” popisuje Thorová. „K autismu se postupně mohou přidružit deprese, sebevražedné sklony, nízké sebevědomí či propad do nejrůznějších závislostí. Výsledkem takového života může být i smutný život pod vlivem vysokých dávek tlumících farmak,” dodává.

autismus moldavsko 1

Rodiny v Moldavsku se přitom nemohou opřít o podpůrný systém, který země nemá nastavený. Jsou tak odkázány na samovzdělávání ze zahraničních webů a podporu ze strany místních neziskových organizací, jejichž možnosti jsou ale omezené. Podpora státu je v tomto směru náhodná, systémová řešení chybí. „Neziskové organizace nemají dostatečné kapacity, dostatek peněz a odborníků, aby služby mohly poskytovat v potřebném rozsahu a kvalitě,” vysvětluje Magdaléna Thorová.

Předsudky, lhostejnost, nezájem

Upozorňuje také na to, že tamní většinová populace nemá dostatek informací a je zatížena mnoha předsudky. „Každé dítě s autismem je jiné, u žádného z nich se nikdy nevyskytují všechny projevy, které se s autismem mohou pojit. Ne všichni lidé se chovají problémově a mají mentální postižení. Autismus není jednoduše popsatelný a to vede k tomu, že lidé si na základě filmu či osobní zkušenosti vytvoří stereotypní představu. V tomto směru není situace ideální ani v České republice, natož v zemích bývalého Sovětského svazu,” vysvětluje Thorová. Moldavští rodiče se tak dle ní setkávají se zlehčováním podezření, s lhostejností, neinformovaností a nezájmem státních institucí.

autismus moldavsko 2

Její slova potvrzují moldavští rodiče, kteří se s touto nelehkou situací potýkají. Dnes devítiletý Ion byl diagnostikován jako dvouletý. „Přestalo ho zajímat okolí, byl hyperaktivní, málo spal, přestal komunikovat. Konzultovala jsem situaci s různými odborníky, ale dlouho nikdo ani nepředpokládal, že můj syn trpí autismem," popsala jeho matka, které pomohla nezisková organizace SOS Autism. Po synově diagnóze odešla z práce, aby se mu mohla plně věnovat. Nedostatek potřebné podpory u ní pak vedl k depresím a dalším psychickým problémům. Kromě její nepřetržité pomoci potřebuje Ion další podpůrné programy, na které stát ale rodině nepřispívá.

České know-how

„Hybatelem změn jsou v Moldavsku zejména stávající neziskové organizace, které zakládali rodiče s dětmi s autismem, aby docílili lepší péče o své děti. S podporou řady odborníků postupně pro svou věc získávají podporu ministerstev, která připravují první strategické dokumenty řešení problematiky. Společně pak vyvíjí snahu získat podporu vlády, aby financovala a iniciovala vznik speciálních zařízení zaměřených na práci s lidmi s autismem,” popisuje současnou situaci Thorová.

A tak v rámci programu vysílání českých expertů, jehož cílem je poskytnout rozvojovým zemím know-how, NAUTIS ve spolupráci s ADRA CZ moldavským kolegům předává své zkušenosti a znalosti. „Proběhlo seznámení moldavských odborníků a rodičů s komplexním modelem péče o lidi s autismem tak, jak jej uplatňujeme v NAUTIS v praxi na základě více než patnáctileté zkušenosti. Smyslem naší spolupráce je předat kolegům již osvědčené a funkční modely péče, ale i na základě příkladů špatné praxe upozornit na slepé cesty, kterými jsme si jako začínající poskytovatelé služeb před lety sami prošli a které se ukázaly jako nefunkční,” přibližuje ředitelka Thorová.

V rámci projektu pak vzniká plán podpory v oblastech, s kterými potřebují místní poskytovatelé nejvíce pomoci. Podobné podpůrné programy již v minulosti proběhly v Gruzii a v Kosovu. „Všude se setkali s velkým nadšením, vděčností a obrovským zájmem o informace ze strany jak rodičů, tak i odborníků,” hodnotí Magdaléna Thorová. „První výstupy našeho společného projektu nám dávají naději, že Moldavsko si neutěšenou situaci v péči o lidi s poruchou autistického spektra uvědomuje, má snahy o řešení a je na dobré, i když ještě velmi dlouhé cestě vyrovnat se západoevropským standardům péče,” uzavírá.

Foto: Archiv projektu

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.