Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V 19. století se v přestrojení dostala do psychiatrické léčebny. Její odhalení změnilo zákony

 

nelie bly big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

4

února
2019

V roce 1887 Nellie Bly podstoupila experiment, který jí změnil život. V pouhých třiadvaceti letech strávila deset dní ve Women’s Lunatic Asylum na Blackwellském ostrově v New Yorku tak, že předstírala, že je sama duševně chorá. Praktiky, které na vlastní kůži zažila, později důkladně popsala ve své knize a zasloužila se o revoluci v psychiatrické léčbě.

nelie bly 1

Nellie Bly, vlastním jménem Elizabeth Cochrane, se narodila v roce 1864, ale už v útlém věku její rodinu postihla tragédie. Její otec zemřel, když jí bylo pouhých šest let a ačkoliv se její matka znovu vdala, později se rozvedla kvůli zneužívání. Její rodina byla v natolik těžké finanční situaci, že Bly nemohla dokončit své vzdělání. To jí ale nezabránilo v tom, aby později v životě dosáhla velkého úspěchu.

nelie bly 3

Svou kariéru začala v roce 1885 v rodné Pensylvánii. V novinách Pittsburgh Dispatch tehdy vyšel článek s názvem „What Girls Are Good For” (K čemu jsou holky dobré), který se držel klasických stereotypů tehdejší doby a odmítal, že by ženy mohly být dobré k jiným věcem než k pečování o domov a rodinu. Bly tehdy na článek odpověděla naštvaným dopisem šéfredaktorovi novin, ve kterém se snažila vyvrátit obsah článku. Šéfredaktor byl natolik ohromený jejím stylem psaní, že Blyin dopis otiskl a nabídl jí práci v novinách. V době, kdy ženy psaly do novin především o „ženských tématech” a celých pětatřicet let před tím, než získaly ve Spojených státech volební právo, měla Bly výhradní postavení psát o širších problémech. Proslavily ji odvážné reportáže o podmínkách, v jakých pracovaly ženy v Pittsburghu, o životu ve slumech, o korupci a životu chudých v Mexiku, kde strávila šest měsíců.

nelie bly 4

V roce 1887 se z Pittsburghu přestěhovala do New Yorku, kde začala psát pro New York World Josepha Pulitzera. Právě pro tyto noviny se vydala v přestrojení do Women’s Lunatic Asylum na ostrově Blackwell, aby popsala, v jakých podmínkách tam ženy žijí. V její knize Deset dní v blázinci (Ten Days In A Mad-House) popsala první moment, kdy jí šéfredaktor tuto příležitost nabídl: „Jak mě dostanete ven poté, co budu uvnitř?” zeptala jsem se šéfredaktora. „Nevím,” odpověděl, „ale dostaneme tě ven, i kdybychom jim museli říct, kdo jsi a za jakým účelem jsi předstírala šílenost.” Ona pak popsala: „Málo jsem věřila ve svou schopnost oklamat experty na šílenost a myslím, že můj šéfredaktor tomu věřil ještě míň.” Bly si nacvičovala svůj „šílený” výraz celé dny před zrcadlem a dokonce se přestala mýt. „Jak těžký úkol, pomyslela jsem si, stát před davem lidí a přesvědčit je, že jsem šílená. Nikdy v životě jsem ani nebyla nablízku šílené osobě a neměla jsem nejmenší tušení, jaké bylo jejich jednání. A potom být podrobena vyšetření několika studovanými lékaři, kteří se specializují na šílenost a kteří jsou každý den v kontaktu se šílenými lidmi! Jak bych mohla vůbec doufat, že skrz tyto doktory projdu a že je přesvědčím, že jsem šílená? Bála jsem se, že je nebudu moci oklamat.” Bly se však dostala do ústavu bez větších potíží.

nelie bly 5

V ústavu strávila deset dní a ve své knize popsala hrůzné způsoby, kterými byly pacientky mučeny. Byla jim neustále zima, třásly se a prosily o více oděvů, ale nikdy žádné nedostaly. Ženy byly navíc bity, pokud nedodržely platná nařízení. V ústavu také nebyla žádná bezpečnostní opatření. Kdyby v ústavu vypukl požár, ženy by ve svých pokojích zřejmě uhořely zaživa. Pacientky, které byly označeny jako nebezpečné, byly namísto přiměřené péče svázané v provazech.

nelie bly 6

Jednou z nejhorších oblastí bylo podle Bly jídlo. Ženy dostávaly jen studený čaj a chleba s máslem, který byl podle ní nepoživatelný. Jednou dokonce našla ve svém jídle pavouka. Pokud však ženy nesnědly vše, co měly na talíři, byly bity. Při koupání se pak Bly musela svléknout do naha před ostatními ženami a ponořit se do extrémně studené vody. „Zuby mi cvakaly, měla jsem husí kůži a moje končetiny modraly zimou. Najednou jsem dostala tři kýble vody přes hlavu - ledově studené vody - do očí, uší, nosu a do pusy. Myslím, že jsem zažila něco z pocitů, jaké zažívá tonoucí osoba. Lapala jsem po dechu, třásla se a chvěla se, jak mě vlekli z vany. Pro jednou jsem vypadala opravdu šíleně.” Mezi šestou a osmou ráno musely ženy sedět na lavičkách, aniž by směly mluvit nebo se pohnout. Nebylo jim dovoleno číst nebo psát. Bly zmínila, že tyto podmínky by mohly i z duševně zdravého člověka rychle udělat „šílence”.

nelie bly 7

Na 1600 pacientek bylo 16 doktorů. „Kromě dvou jsem nikdy neviděla jediného z nich věnovat pacientkám jakoukoliv pozornost,” popsala. Zmínila také, že mnohé z pacientek byly imigrantky, které uměly anglicky jen trochu, pokud vůbec, a které nutně ani nebyly mentálně nemocné, pouze nerozuměly, co se po nich chce.

Reportáž a následná kniha vzbudily obrovský ohlas i legislativní změny. Nejvyšší soud nařídil vyšetřování podmínek v psychiatrických léčebnách a vedení města New York navýšilo rozpočet pro psychiatrické ústavy. Bly později podobným způsobem zkoumala také podmínky v továrnách, ve věznicích a dokonce i mezi zákonodárci, kde odhalila korupční skandál v systému lobbování.

nelie bly 2

Dalším z kariérních vrcholů této americké novinářky bylo rozhodnutí vyplout roku 1889 z New Yorku a porazit Philease Fogga, fiktivní postavu z románu Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Bly psala do novin zážitky ze svých cest a New York World uspořádal velkolepou soutěž. Ten ze čtenářů, který se ve svých tipech nejvíce přiblíží skutečné době, za jakou Bly procestuje svět, měl vyhrát cestu do Evropy. Soutěže se zúčastnil téměř milion lidí. Její čas byl nakonec 72 dní, 6 hodin a 11 minut, což byl současně světový rekord.

nelie bly 8

Z Nellie Bly se stala jedna z nejznámějších novinářek ve Spojených státech. Její přímý styl stál u zrodu investigativní žurnalistiky. Ve své knize Deset dní v blázinci pak napsala: „Alespoň mám pocit uspokojení, když vím, že bude o chudé nešťastnice díky mé práci lépe postaráno.”

Foto: Wikipedia

Čtěte dále

HOAX: Afričané se replikují jako vačice, napsal vyznamenaný botanik

V posledních měsících se šíří na českém internetu text zabývající se populační explozí v Africe a na Blízkém východě a stavící se proti programu Strany zelených a dalších ekologických stran, které dle autora „svůj boj za trvale udržitelný stav světa nemyslí vážně. Kdyby ano, museli by ho především cílit na ty, kteří se replikují jako vačice.” Text je připisován českému botanikovi a spisovateli Václavu Větvičkovi. Dnes 81letý Čech za celoživotní přínos v oblasti botaniky a popularizace vědy. V některých facebookových skupinách se text šíří i s jeho fotografií. Je ale známý český botanik opravdu autorem textu?


HateFree Culture 21. 2. 2019

Novinářka se infiltrovala mezi bojovníky proti islámu. „Chtějí nás zachránit, cítí se opomíjení,” říká

„Nové migrantofobní hnutí stojí na podpoře lidí, kteří se do té doby často o politiku nezajímali, nechodili ani moc k volbám. Tahle domněnka ohrožení je najednou zmobilizovala,” říká novinářka Petra Dvořáková, která se před rokem rozhodla pod falešnou identitou infiltrovat mezi antiislámské aktivisty a scénu zmapovat. Až na některé vůdčí osobnosti, které podle ní motivuje zejména osobní prospěch, svým postojům a konání věří. „Vzpomínám si na moment, kdy jsem byla na debatě Kláry Samkové. O slovo se přihlásila sympatická žena ve středním věku, která začala vyprávět o tom, jak její synovci a mladší příbuzní jsou sluníčkáři, kteří si o ní myslí, že je extremistka. A ona že přitom není žádná extremistka, že není skin. Ale až její dcera doroste a zeptá se jí, co udělala pro boj s islámem, chce mít čisté svědomí, chce moct říct, že něco udělala. A rozbrečela se u toho.” 

...

HFFest: Praha od čtvrtka pohostí přehlídku arabských filmů

V pražském kině Lucerna proběhne od 21. do 24. února přehlídka Arabské noci, která představí premiéry tří pozoruhodných filmů s blízkovýchodní tématikou: strhující, aktuálně na Oscara nominovaný libanonský Kafarnaum, egyptský Yomeddine a francouzské drama Bojovnice slunce. Hosty přehlídky budou tvůrci egyptského filmu Yomeddine – režisér A. B. Shawky a producentka Dina Emam. Všechny tři filmy Arabských nocí měly úspěšnou premiéru na festivalu v Cannes 2018, kde byly nominovány na Zlatou palmu a Kafarnaum si kromě vynikajících ohlasů odnesl i Cenu poroty. Kafarnaum byl také čerstvě nominován na Oscara v kategorii Zahraniční film. Festival se hlásí k označení HateFree Fest.


HateFree Culture 19. 2. 2019

„Deprese není výmysl nebo lenost, ale bolestná beznaděj. Nedá se z ní vyspat,” říká Kamil Fila

Úspěšný filmový kritik Kamil Fila ví, že život není jen peříčko, protože zažívá stavy deprese a mánie. Co přesně člověk prožívá, je ale podle něj velmi těžké sdělit okolí. „Nedá se to vysvětlit ničím. Dokud jsem to nezažil, vůbec jsem lidem s depresí nerozuměl, co by jim mělo být.“ Fila předpokládá, že větší porozumění mají lidé, kteří podobný stav sami zažili či mají někoho ve svém okolí. „Člověk, který to nezná, to bude nejspíš považovat za něco bizarního, co jde pochopit jen na povrchně rozumové úrovni, ale nedokáže se do toho empaticky ponořit. A ani bych to nikomu nepřál,“ přibližuje. Sám vyhledal pomoc díky dvěma faktorům – podpořila ho tehdejší partnerka a sám lidi s duševními obtížemi nestigmatizuje. Obtíže se u něj objevily pravděpodobně kombinací velkého pracovního vytížení a krachu vztahu. „Najednou se zasekla motivace jít dál. Přišlo mi, že už se to nik ...

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.