Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V 19. století se v přestrojení dostala do psychiatrické léčebny. Její odhalení změnilo zákony

 

nelie bly big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

4

února
2019

V roce 1887 Nellie Bly podstoupila experiment, který jí změnil život. V pouhých třiadvaceti letech strávila deset dní ve Women’s Lunatic Asylum na Blackwellském ostrově v New Yorku tak, že předstírala, že je sama duševně chorá. Praktiky, které na vlastní kůži zažila, později důkladně popsala ve své knize a zasloužila se o revoluci v psychiatrické léčbě.

nelie bly 1

Nellie Bly, vlastním jménem Elizabeth Cochrane, se narodila v roce 1864, ale už v útlém věku její rodinu postihla tragédie. Její otec zemřel, když jí bylo pouhých šest let a ačkoliv se její matka znovu vdala, později se rozvedla kvůli zneužívání. Její rodina byla v natolik těžké finanční situaci, že Bly nemohla dokončit své vzdělání. To jí ale nezabránilo v tom, aby později v životě dosáhla velkého úspěchu.

nelie bly 3

Svou kariéru začala v roce 1885 v rodné Pensylvánii. V novinách Pittsburgh Dispatch tehdy vyšel článek s názvem „What Girls Are Good For” (K čemu jsou holky dobré), který se držel klasických stereotypů tehdejší doby a odmítal, že by ženy mohly být dobré k jiným věcem než k pečování o domov a rodinu. Bly tehdy na článek odpověděla naštvaným dopisem šéfredaktorovi novin, ve kterém se snažila vyvrátit obsah článku. Šéfredaktor byl natolik ohromený jejím stylem psaní, že Blyin dopis otiskl a nabídl jí práci v novinách. V době, kdy ženy psaly do novin především o „ženských tématech” a celých pětatřicet let před tím, než získaly ve Spojených státech volební právo, měla Bly výhradní postavení psát o širších problémech. Proslavily ji odvážné reportáže o podmínkách, v jakých pracovaly ženy v Pittsburghu, o životu ve slumech, o korupci a životu chudých v Mexiku, kde strávila šest měsíců.

nelie bly 4

V roce 1887 se z Pittsburghu přestěhovala do New Yorku, kde začala psát pro New York World Josepha Pulitzera. Právě pro tyto noviny se vydala v přestrojení do Women’s Lunatic Asylum na ostrově Blackwell, aby popsala, v jakých podmínkách tam ženy žijí. V její knize Deset dní v blázinci (Ten Days In A Mad-House) popsala první moment, kdy jí šéfredaktor tuto příležitost nabídl: „Jak mě dostanete ven poté, co budu uvnitř?” zeptala jsem se šéfredaktora. „Nevím,” odpověděl, „ale dostaneme tě ven, i kdybychom jim museli říct, kdo jsi a za jakým účelem jsi předstírala šílenost.” Ona pak popsala: „Málo jsem věřila ve svou schopnost oklamat experty na šílenost a myslím, že můj šéfredaktor tomu věřil ještě míň.” Bly si nacvičovala svůj „šílený” výraz celé dny před zrcadlem a dokonce se přestala mýt. „Jak těžký úkol, pomyslela jsem si, stát před davem lidí a přesvědčit je, že jsem šílená. Nikdy v životě jsem ani nebyla nablízku šílené osobě a neměla jsem nejmenší tušení, jaké bylo jejich jednání. A potom být podrobena vyšetření několika studovanými lékaři, kteří se specializují na šílenost a kteří jsou každý den v kontaktu se šílenými lidmi! Jak bych mohla vůbec doufat, že skrz tyto doktory projdu a že je přesvědčím, že jsem šílená? Bála jsem se, že je nebudu moci oklamat.” Bly se však dostala do ústavu bez větších potíží.

nelie bly 5

V ústavu strávila deset dní a ve své knize popsala hrůzné způsoby, kterými byly pacientky mučeny. Byla jim neustále zima, třásly se a prosily o více oděvů, ale nikdy žádné nedostaly. Ženy byly navíc bity, pokud nedodržely platná nařízení. V ústavu také nebyla žádná bezpečnostní opatření. Kdyby v ústavu vypukl požár, ženy by ve svých pokojích zřejmě uhořely zaživa. Pacientky, které byly označeny jako nebezpečné, byly namísto přiměřené péče svázané v provazech.

nelie bly 6

Jednou z nejhorších oblastí bylo podle Bly jídlo. Ženy dostávaly jen studený čaj a chleba s máslem, který byl podle ní nepoživatelný. Jednou dokonce našla ve svém jídle pavouka. Pokud však ženy nesnědly vše, co měly na talíři, byly bity. Při koupání se pak Bly musela svléknout do naha před ostatními ženami a ponořit se do extrémně studené vody. „Zuby mi cvakaly, měla jsem husí kůži a moje končetiny modraly zimou. Najednou jsem dostala tři kýble vody přes hlavu - ledově studené vody - do očí, uší, nosu a do pusy. Myslím, že jsem zažila něco z pocitů, jaké zažívá tonoucí osoba. Lapala jsem po dechu, třásla se a chvěla se, jak mě vlekli z vany. Pro jednou jsem vypadala opravdu šíleně.” Mezi šestou a osmou ráno musely ženy sedět na lavičkách, aniž by směly mluvit nebo se pohnout. Nebylo jim dovoleno číst nebo psát. Bly zmínila, že tyto podmínky by mohly i z duševně zdravého člověka rychle udělat „šílence”.

nelie bly 7

Na 1600 pacientek bylo 16 doktorů. „Kromě dvou jsem nikdy neviděla jediného z nich věnovat pacientkám jakoukoliv pozornost,” popsala. Zmínila také, že mnohé z pacientek byly imigrantky, které uměly anglicky jen trochu, pokud vůbec, a které nutně ani nebyly mentálně nemocné, pouze nerozuměly, co se po nich chce.

Reportáž a následná kniha vzbudily obrovský ohlas i legislativní změny. Nejvyšší soud nařídil vyšetřování podmínek v psychiatrických léčebnách a vedení města New York navýšilo rozpočet pro psychiatrické ústavy. Bly později podobným způsobem zkoumala také podmínky v továrnách, ve věznicích a dokonce i mezi zákonodárci, kde odhalila korupční skandál v systému lobbování.

nelie bly 2

Dalším z kariérních vrcholů této americké novinářky bylo rozhodnutí vyplout roku 1889 z New Yorku a porazit Philease Fogga, fiktivní postavu z románu Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Bly psala do novin zážitky ze svých cest a New York World uspořádal velkolepou soutěž. Ten ze čtenářů, který se ve svých tipech nejvíce přiblíží skutečné době, za jakou Bly procestuje svět, měl vyhrát cestu do Evropy. Soutěže se zúčastnil téměř milion lidí. Její čas byl nakonec 72 dní, 6 hodin a 11 minut, což byl současně světový rekord.

nelie bly 8

Z Nellie Bly se stala jedna z nejznámějších novinářek ve Spojených státech. Její přímý styl stál u zrodu investigativní žurnalistiky. Ve své knize Deset dní v blázinci pak napsala: „Alespoň mám pocit uspokojení, když vím, že bude o chudé nešťastnice díky mé práci lépe postaráno.”

Foto: Wikipedia

Čtěte dále

Její reportáže aktivizují diváky, posílají miliony. „Primární je pro mě dobrá novinařina,” říká Lea Surovcová

Lea Surovcová patří k nejvýraznějším reportérkám České televize, kde se věnuje především sociálním tématům. Vystudovala pedagogiku, učit však vydržela jen krátce. Zaujala ji novinařina a po zpravodajství v televizi Nova se usadila ve veřejnoprávní televizi. Její reportáže často hýbají veřejným děním. Rozpohybovávají jak veřejnost, která se pak mnohdy snaží protagonistům pomoci, tak mívají také za následek nastartování systémových změn. V posledních měsících organizovala po dotočení tematické reportáže sbírku aktovek pro matky samoživitelky žijící v chudobě. Zapadá taková činnost do práce novinářky? Má redaktor zodpovědnost za své respondenty a kde je v pokrývání lidských příběhů hranice hyenismu?

 


 

Lukáš Houdek 16. 10. 2019

„Postoje k uprchlíkům v Evropě jsou stále lepší. Díky zkušenostem,” říká česká vědkyně

„Lidé migranty v porovnání s dobou před deseti lety vnímají více pozitivně a tento trend sledujeme po téměř celé západní Evropě,” říká Lenka Dražanová, vědecká pracovnice Centra pro migrační politiku na Evropském univerzitním institutu v Itálii, kde se zabývá výzkumy politického chování a postoji Evropanů k migraci. Dodává, že oproti době před deseti lety jsou nálady lepší o 5 až 10 %. Za zlepšením jsou podle ní zkušenosti s uprchlíky a migranty, které lidé v západoevropských zemích běžně potkávají. „Sociologické výzkumy z poslední doby ukazují, že když se společnost stává více rozmanitou, hodnotí to lidé na začátku spíše negativně. Ale třeba za deset nebo patnáct let už to vidí mnohem pozitivněji,” vysvětluje důvody změny.


 

Lukáš Houdek 14. 10. 2019

„Ve škole se mi posmívali. Cesta k sebepřijetí je dlouhá,” říká zdravotní sestra s TC syndromem

Jaký je v Česku život s postižením obličeje? O tom ví mnohé zdravotní sestra Petra Dunajová, která se narodila se vzácným Treacher Collinsovým syndromem. Ten může způsobit nevyvinutí lícních kostí, problémy se zrakem a sluchem, rozštěpy pater či postižení dýchacích cest. „Mnozí lidé si myslí, že je při TCS postižen intelekt, ale to je veliký omyl. Lidé s TCS jsou normálně inteligentní,“ popisuje Dunajová nejčastější mýtus pojící se s jejím hendikepem. Svou odlišnost si začala uvědomovat na základní škole. „Tam se mi posmívali nebo měli nemístné poznámky spolužáci. Na slovní útoky jsem nereagovala, dělala jsem, že je neslyším,“ popisuje první těžké okamžiky a dodává: „Protože v okamžiku, kdy jsem se začala obhajovat, tak útoky zesílily. Někdy mě to strašně mrzelo, snažila jsem se nevšímat si toho, přejít to.“ Dnes se s negativními reakcemi setkává minimálně. 

Mladí lidé z Česka i rodin uprchlíků vytvořili videoklip. Získali nové dovednosti i přátelství

Dvaadvacet nadšenců do audiovizuální tvorby, práce pod vedením zkušeného režiséra, měsíce poznatků, zábavy i nových přátelství. Tak by se daly shrnout workshopy projektu Image.In, které pod záštitou Organizace pro pomoc uprchlíkům proběhly letos na jaře. Jejich výsledkem je profesionální videoklip k tracku rappera Dounyho a především zapojení lidí z mnoha kulturních prostředí.

Marie Škardová 10. 10. 2019

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.