Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V 19. století se v přestrojení dostala do psychiatrické léčebny. Její odhalení změnilo zákony

 

nelie bly big

djukanovicNina Djukanovićová
Autorka

Nina Djukanovićová (*1997) je stážistka v HFC. Studuje v Londýně obor Arts and Sciences na University College London. Zajímá se především o mezinárodní rozvoj, lidská práva a téma národnosti a občanství.

4

února
2019

V roce 1887 Nellie Bly podstoupila experiment, který jí změnil život. V pouhých třiadvaceti letech strávila deset dní ve Women’s Lunatic Asylum na Blackwellském ostrově v New Yorku tak, že předstírala, že je sama duševně chorá. Praktiky, které na vlastní kůži zažila, později důkladně popsala ve své knize a zasloužila se o revoluci v psychiatrické léčbě.

nelie bly 1

Nellie Bly, vlastním jménem Elizabeth Cochrane, se narodila v roce 1864, ale už v útlém věku její rodinu postihla tragédie. Její otec zemřel, když jí bylo pouhých šest let a ačkoliv se její matka znovu vdala, později se rozvedla kvůli zneužívání. Její rodina byla v natolik těžké finanční situaci, že Bly nemohla dokončit své vzdělání. To jí ale nezabránilo v tom, aby později v životě dosáhla velkého úspěchu.

nelie bly 3

Svou kariéru začala v roce 1885 v rodné Pensylvánii. V novinách Pittsburgh Dispatch tehdy vyšel článek s názvem „What Girls Are Good For” (K čemu jsou holky dobré), který se držel klasických stereotypů tehdejší doby a odmítal, že by ženy mohly být dobré k jiným věcem než k pečování o domov a rodinu. Bly tehdy na článek odpověděla naštvaným dopisem šéfredaktorovi novin, ve kterém se snažila vyvrátit obsah článku. Šéfredaktor byl natolik ohromený jejím stylem psaní, že Blyin dopis otiskl a nabídl jí práci v novinách. V době, kdy ženy psaly do novin především o „ženských tématech” a celých pětatřicet let před tím, než získaly ve Spojených státech volební právo, měla Bly výhradní postavení psát o širších problémech. Proslavily ji odvážné reportáže o podmínkách, v jakých pracovaly ženy v Pittsburghu, o životu ve slumech, o korupci a životu chudých v Mexiku, kde strávila šest měsíců.

nelie bly 4

V roce 1887 se z Pittsburghu přestěhovala do New Yorku, kde začala psát pro New York World Josepha Pulitzera. Právě pro tyto noviny se vydala v přestrojení do Women’s Lunatic Asylum na ostrově Blackwell, aby popsala, v jakých podmínkách tam ženy žijí. V její knize Deset dní v blázinci (Ten Days In A Mad-House) popsala první moment, kdy jí šéfredaktor tuto příležitost nabídl: „Jak mě dostanete ven poté, co budu uvnitř?” zeptala jsem se šéfredaktora. „Nevím,” odpověděl, „ale dostaneme tě ven, i kdybychom jim museli říct, kdo jsi a za jakým účelem jsi předstírala šílenost.” Ona pak popsala: „Málo jsem věřila ve svou schopnost oklamat experty na šílenost a myslím, že můj šéfredaktor tomu věřil ještě míň.” Bly si nacvičovala svůj „šílený” výraz celé dny před zrcadlem a dokonce se přestala mýt. „Jak těžký úkol, pomyslela jsem si, stát před davem lidí a přesvědčit je, že jsem šílená. Nikdy v životě jsem ani nebyla nablízku šílené osobě a neměla jsem nejmenší tušení, jaké bylo jejich jednání. A potom být podrobena vyšetření několika studovanými lékaři, kteří se specializují na šílenost a kteří jsou každý den v kontaktu se šílenými lidmi! Jak bych mohla vůbec doufat, že skrz tyto doktory projdu a že je přesvědčím, že jsem šílená? Bála jsem se, že je nebudu moci oklamat.” Bly se však dostala do ústavu bez větších potíží.

nelie bly 5

V ústavu strávila deset dní a ve své knize popsala hrůzné způsoby, kterými byly pacientky mučeny. Byla jim neustále zima, třásly se a prosily o více oděvů, ale nikdy žádné nedostaly. Ženy byly navíc bity, pokud nedodržely platná nařízení. V ústavu také nebyla žádná bezpečnostní opatření. Kdyby v ústavu vypukl požár, ženy by ve svých pokojích zřejmě uhořely zaživa. Pacientky, které byly označeny jako nebezpečné, byly namísto přiměřené péče svázané v provazech.

nelie bly 6

Jednou z nejhorších oblastí bylo podle Bly jídlo. Ženy dostávaly jen studený čaj a chleba s máslem, který byl podle ní nepoživatelný. Jednou dokonce našla ve svém jídle pavouka. Pokud však ženy nesnědly vše, co měly na talíři, byly bity. Při koupání se pak Bly musela svléknout do naha před ostatními ženami a ponořit se do extrémně studené vody. „Zuby mi cvakaly, měla jsem husí kůži a moje končetiny modraly zimou. Najednou jsem dostala tři kýble vody přes hlavu - ledově studené vody - do očí, uší, nosu a do pusy. Myslím, že jsem zažila něco z pocitů, jaké zažívá tonoucí osoba. Lapala jsem po dechu, třásla se a chvěla se, jak mě vlekli z vany. Pro jednou jsem vypadala opravdu šíleně.” Mezi šestou a osmou ráno musely ženy sedět na lavičkách, aniž by směly mluvit nebo se pohnout. Nebylo jim dovoleno číst nebo psát. Bly zmínila, že tyto podmínky by mohly i z duševně zdravého člověka rychle udělat „šílence”.

nelie bly 7

Na 1600 pacientek bylo 16 doktorů. „Kromě dvou jsem nikdy neviděla jediného z nich věnovat pacientkám jakoukoliv pozornost,” popsala. Zmínila také, že mnohé z pacientek byly imigrantky, které uměly anglicky jen trochu, pokud vůbec, a které nutně ani nebyly mentálně nemocné, pouze nerozuměly, co se po nich chce.

Reportáž a následná kniha vzbudily obrovský ohlas i legislativní změny. Nejvyšší soud nařídil vyšetřování podmínek v psychiatrických léčebnách a vedení města New York navýšilo rozpočet pro psychiatrické ústavy. Bly později podobným způsobem zkoumala také podmínky v továrnách, ve věznicích a dokonce i mezi zákonodárci, kde odhalila korupční skandál v systému lobbování.

nelie bly 2

Dalším z kariérních vrcholů této americké novinářky bylo rozhodnutí vyplout roku 1889 z New Yorku a porazit Philease Fogga, fiktivní postavu z románu Julese Verna Cesta kolem světa za osmdesát dní. Bly psala do novin zážitky ze svých cest a New York World uspořádal velkolepou soutěž. Ten ze čtenářů, který se ve svých tipech nejvíce přiblíží skutečné době, za jakou Bly procestuje svět, měl vyhrát cestu do Evropy. Soutěže se zúčastnil téměř milion lidí. Její čas byl nakonec 72 dní, 6 hodin a 11 minut, což byl současně světový rekord.

nelie bly 8

Z Nellie Bly se stala jedna z nejznámějších novinářek ve Spojených státech. Její přímý styl stál u zrodu investigativní žurnalistiky. Ve své knize Deset dní v blázinci pak napsala: „Alespoň mám pocit uspokojení, když vím, že bude o chudé nešťastnice díky mé práci lépe postaráno.”

Foto: Wikipedia

Čtěte dále

„Když cestuju, lidé mě považují za Čecha,” říká ghanský elektroinženýr. Vystudoval v Brně

Ernest Mensah pochází z dobře situované rodiny respektovaného vědce. Vše se ale změnilo ve chvíli, kdy matka v jeho raném dětství zemřela a po několika letech ji následoval i otec. Ernest už na střední škole značně vynikal. Když pak nastoupil roční národní službu, kterou musí absolventi pro zemi ve svých oborech odvést, dozvěděl se o možnosti pokračovat ve studiu v cizině. „Když přišel dopis o tom, že jsem stipendium dostal, bylo to upřímně poprvé v životě, kdy jsem o Československu slyšel,” směje se Ernest. Do Prahy odletěl na podzim 1989. Revoluci tak prožil v Jihlavě, kde nastoupil na téměř roční jazykový a vyrovnávací kurz. Už tam si velmi oblíbil Čechy.


Lukáš Houdek 25. 4. 2019

Po pracovním úrazu skončil na vozíku, myslel na sebevraždu. Snímky o jeho životě uspěly ve World Press Photo

Fotograf Michael Hanke v dubnu získal druhé místo v prestižní soutěži World Press Photo se souborem fotografií ze sportovního a rodinného života Zdeňka Šafránka. Zdeněk je od pracovní nehody před šestnácti lety upoután na vozík. „V práci na mě spadly skoro dvě tuny železa a díky tomu nemůžu chodit,“ popisuje zlomovou životní událost. „Úraz ale není jen konec s chozením, je toho mnohem více. Dekubity (pozn. defekty měkkých tkání) jsou noční můra každého vozíčkáře. Pár lidí na to už umřelo, dost lidí na to trpí doma nebo v nemocnici.“ Zdeněk si díky intenzivnímu sportování zažil s dekubity obrovské problémy, chronická intenzivní bolest ho dohnala k myšlenkám na sebevraždu. „Nedá se to nikdy nikomu popsat a vysvětlit. Každý máme jiný práh bolesti a citlivost. Díky tomu každého vše bolí jinak,“ popisuje paraboxer. „Musel jsem se s tím srovnat sám. Je to zoufalství a útěk do neznáma, jsem ...

„Víme, že v tom nejsme sami.” Romských studentů přibývá, podporují se navzájem

Dvacetiletá Andrea Grundzová pochází z romsko-české rodiny z Loun. Studuje češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. „Plním si svůj sen,” usmívá se. Učitelkou totiž chtěla být už od raného dětství. Dnes je ve druhém ročníku na angličtině a v prvním na češtině. Svůj sen si plní také díky finanční podpoře, kterou získala od Nadace OSF. Její stipendijní program je určený pro romské vysokoškoláky do 26 let. Ti mohou studovat prezenčně i dálkově na soukromých nebo státních vysokých školách.


Lukáš Houdek 23. 4. 2019

„Matka lvice” přemohla muže znásilňující dceru, jednoho zabila. Soud ji nyní osvobodil

Nokubongu Qampi z Jihoafrické republiky začali lidé přezdívat „matka lvice” poté, co zabila jednoho ze tří mužů, kteří znásilňovali její dceru, a ostatní zranila. Byla obviněná z vraždy, ale později byla všechna obvinění stažena. Její příběh přinesla televizní stanice BBC.


Nina Djukanovićová 19. 4. 2019

  

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.