Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Nejistota po šikaně ji přivedla k bulimii. Našla se ve studiu, svůj život mapuje v tetování

 

sikana adina big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

9

ledna
2019

„Skoro rok jsem denně jedla v podstatě jeden jogurt a jedno jablko, nebo vařenou zeleninu. Když jsem toho snědla víc, šla jsem to vyzvracet,” vzpomíná téměř třicetiletá Adina žijící v Praze. Snažila se tak změnit své domnělé nedostatky. Nejistotu v ní vzbudila dlouholetá cílená šikana svých spolužaček, která nejprve začala jejím ignorováním, posměšky a pomluvami, později přerostla ve fyzické projevy. „Jdeš po chodbě, po které jdou taky ostatní holky v řadě, a všechny do tebe vrazí,” vykresluje. Zamykaly ji na záchod, aby zameškala výuku, nebo jí schovávaly věci, případně lily jogurt do tašky. Tiskly také její fotky z tehdy populární online seznamky, doplnily je o různé vzkazy nebo nadávky a rozvěsily po chodbách školy. Adina předstírala, že to s ní nic nedělá. Uvnitř se tím ale velmi trápila. Později v Praze absolvovala práva, dnes studuje svůj vysněný obor na Fakultě humanitních studií, kde se našla. Z poruchy příjmu potravy se dostala teprve nedávno. „Dokázala jsem se od toho úplně oprostit až tak v sedmadvaceti. Kdy jsem si naplno uvědomila, že všechna ta krása nám odmalička prezentovaná, je jen pozlátko a reklama. Diktát krásy. Teď je mi skoro třicet, přestala jsem si barvit vlasy a už mě netrápí, jestli vypadám dostatečně reprezentativně,” říká. V hledání sebe sama jí pomáhají také četná tetování. Kolik jich na těle má, sama neví. „Odkrývám jimi své vrstvy. Jsou to, co jsem já,” vysvětluje. „Je to projev sebeidentifikace a svobody dotvořit si tělo. Čím víc těch tetování mám, tím víc jsem to já.”

Dnes téměř třicetiletá Adina pochází z Moravy. Její rodiče jsou oba vysokoškoláci a Adina na rané dětství vzpomíná ráda. Rodina se v té době přestěhovala z velkoměsta na venkov a Adina první a druhou třídu absolvovala v tamní jednotřídce. Ve třetím ročníku ji pak rodiče přepsali do jazykové třídy na základní škole v nedalekém velkoměstě. „Už tehdy jsem musela dělat přijímačky, do toho se mi tam moc nechtělo, protože jsem chtěla být s kamarády ve škole v sousední vesnici.” Zapadnout do nového kolektivu se jí moc nedařilo, protože musela hned po škole jezdit domů a neměla tak prostor pro společné trávení volného času se spolužáky, současně se postupně odcizila těm bývalým. Po příjezdu domů musela dělat úkoly a na hraní venku nezbýval čas. A tak zůstala sama.

Adina bývala v dětství často nemocná, ve škole proto nezřídka chyběla. „Jednou jsem musela zůstat doma přes měsíc a když jsem se do školy vrátila, zjistila jsem, že byl proti mně založen klub, který nesl i mé jméno,” vzpomíná. „Nikdo se se mnou najednou nebavil a já jsem vůbec nechápala proč,” pokračuje. „Přijdeš do třídy a každý ti říká, včetně tvých dosavadních kamarádek, že sem si sednout prostě nesmíš. Úplně tě vyloučí.” Když se pak spolužáků ptala, co se stalo, co komu udělala, nikdo jí to nechtěl říct. „Nikdy jsem to nezjistila.” Adině se proto přestalo chtít chodit do školy, vytvořila si k ní silnou nechuť. Dodnes ji tíží vzpomínky na potupné chvíle, kdy s ní nikdo nechtěl být v týmu při kolektivních sportech na tělocviku. Vždy zůstala stát při rozdělování do týmů jako poslední. „Smáli se mi úplně za všechno i za to, jakou mám barvu bundy. Ať uděláš cokoliv, jsi za blbce.”

Zlomilo se to až ve chvíli, kdy zasáhla třídní učitelka a posadila ji vedle jedné z nejoblíbenějších dívek ve třídě. „Najednou se z nás staly nejlepší kamarádky, vzala mě pod svá ochranná křídla a vztahy se postupně normalizovaly,” popisuje. Důvody takového jednání vidí už ve výchově. „Odmalička jsme vychovávané k soutěživosti.” Podle Adiny je také řada dívek vedena k tomu, aby se nekamarádily s příliš hezkými spolužačkami, s těmi chytřejšími, a nebo prostě s takovými, které především matky vnímají jako lepší. Aby nezastínily jejich dcery. Ostatní dívky pak podle ní bývají prezentovány jako hrozba. U chlapců to může fungovat podobně, ale s tím Adina nemá osobní zkušenost.

Včelí královna

Když v páté třídě udělala přijímačky na osmileté gymnázium, dostala se do třídy právě s dívkami, které klub na základce vytvořily. Přestože se kvůli tomu nechala přeřadit do „horší” třídy (tedy třídy pro žáky s o trochu horšími studijními výsledky), aby s nimi nemusela sedět v té stejné, nepomohlo to. „Asi tomu neutečeš.”

Do ročníku pak později přestoupila nová studentka, s níž se nejdříve přátelila. „Stala se z ní ale najednou taková včelí královna,” říká Adina. Měla podle ní velký vliv na dívky v ročníku a říkala jim, co mají dělat. „Já jsem se jí v jeden moment postavila a řekla jsem, že se mi nelíbí, jak se ke mně chová,” pokračuje. To pak vedlo k Adinině izolaci. „Rozhodlo se, že se se mnou nebudou bavit. Že jsem póvl. Když se tedy pak někam po škole šlo, tak právě ona řekla, že já jít nesmím,” dodává.

Nemít nikoho

„Najednou jsem zjistila, že nemám nikde nikoho.” Přestaly se s ní bavit i kamarádky, se kterými se do té doby stýkala. Vedle toho o ní začaly kolovat různé pomluvy. „Bylo mi patnáct a měla jsem mononukleózu, takže jsem byla měsíc doma. Když jsem se vrátila, tak jsem zjistila, že si lidé myslí, že jsem byla na potratu nebo na drogovém detoxu,” vzpomíná. Drby začaly ovlivňovat vztahy také s dalšími lidmi i těmi, které neznala a teprve poznat měla. Nechtěli se s ní totiž přátelit ani lidé mimo školu, protože se k nim donesly různé fámy. „Ačkoliv pak zjistí, že to tak není, zůstane na tobě stejně takový stín, kterého se nezbavíš,” myslí si.

Gympl se pro ni stal nutným zlem a ona podle svých slov začala jen přežívat. Škola pro ni byla obrazem utrpení. „Kolikrát jsem přišla do školy, položila si hlavu na lavici a byla tak celou hodinu, pokud to šlo.” Adina se vedle toho stále kontrolovala ve svých pohybech i jednání, aby ničím nezavdala příležitost k dalšímu zesměšňování.

Zamčená

Šikana se začala stupňovat v posledních dvou ročnících školy, kdy přešla také do fyzické roviny. Spolužačky ji zamykaly na záchodě, lily jí jogurt do batohu, ztrácely se jí věci. „Jdeš po chodbě, po které jdou taky ostatní holky v řadě, a všechny do tebe vrazí,” vykresluje. Tiskly také její fotky z tehdy populární seznamky Líbím se ti, doplnily je o různé vzkazy nebo nadávky a rozvěsily po chodbách školy. Adina se snažila reagovat tím, že dělala, že se jí to nijak nedotýká. Uvnitř ji to ale trápilo.

Hodně jí v té době pomohl paralelní život, který se jí podařilo vytvořit v Praze, kam ji rodiče pouštěli na koncerty. Našla si tam přátele z punkové scény a žila život podle svých představ, s lidmi bez předsudků. Pak se ale vždy na konci víkendu vrátila do svého každodenního života a teroru školy. V té době také začala vědomě nabourávat svůj vzhled. „Připadala jsem si vyčleněná z kolektivu, tak jsem si řekla, že pokud tedy mám být jiná, tak budu,” líčí a dodává, že si v šestnácti letech pořídila první tetování. Začala tedy svou domnělou jinakost, která měla být důvodem šikany, zdůrazňovat. A to jí vnitřně pomáhalo. Pomohlo jí také to, že si uvědomila, že právě ti, kteří ji šikanují, mají sami vlastní problémy. A možná právě proto se snaží odvést pozornost někam jinam. K ní.

Rodiče nechtěla Adina situací zatěžovat, nastínila jim jen něco málo, aby například nemusela jezdit na třídní výlety. Ve všech barvách své zážitky však nevykreslovala. Obávala se také toho, že by to šli do školy řešit a situace by se pro ni zhoršila. Měla navíc strach, že by možná někteří dospělí situaci nepochopili a zlehčovali by ji - zejména pak pedagogický sbor. „I když to mohou lidé optikou dospělého vnímat jako banální, ty to v tu chvíli žiješ a nemáš jinou perspektivu. Proto tě to tak ničí.”

Útěk do Prahy

Odpor ke studiu a škole zlomil až moment, kdy dosáhla úspěchů u přijímaček na vysokou a setkala se pak s úplně jiným než frontálním typem vzdělávání. Přijímačky na vysoké školy ve městě, kde chodila na gympl, schválně pokazila, aby musela odejít do Prahy. Přiznává, že to byl plánovaný útěk.

Nejprve vystudovala pražská práva, která ji sice příliš nebavila, přesto je bez problémů absolvovala. Dnes studuje další obor na Fakultě humanitních studií, kde se konečně naplno našla. Po dokončení práv si totiž řekla, že by poprvé mohla udělat skutečně jen něco pro sebe a věnovat se tomu, co ji skutečně zajímá. Dnes pracuje na rektorátě jedné vysoké školy jako právnička a budoucnost nechává otevřenou.

Nekonečné pochybnosti

Přestože šikana s opuštěním střední školy v podstatě skončila a Adina se značně v životě posunula, nadále ji ovlivňuje. „Pořád o sobě pochybuju. Říkám si, jestli nejsem slaboch, jestli ve mně nebyla chyba a nedonutila jsem svou nesnesitelností ostatní, aby se ke mně chovali tak příšerně,” zamýšlí se.

Už nějakou dobu proto dochází na terapie. Snaží se přijmout se takovou, jaká je. Dnes má po celém těle několik desítek tetování. Kolik přesně, neví. „Odkrývám jimi své vrstvy. Jsou to, co jsem já,” vysvětluje. „Je to projev sebeidentifikace a svobody dotvořit si tělo. Čím víc těch tetování mám, tím víc jsem to já. Stejně jako jsem to udělala se jménem,” přiznává. Změnila si ho, když jí bylo něco málo přes dvacet. „Začala jsem ho ale používat už ve čtrnácti. Vymyslela jsem si ho. Asi to mělo souvislost s potřebou vytvoření vlastní identity bez zásahu zvenčí,” domnívá se.

Pochybnosti o sobě samé u Adiny však přerostly také v další problém, se kterým se současnosti potýká velký počet nejen mladých lidí. Neustálé posměšky okolí na její vzhled a schopnosti vyústily v jejích patnácti letech v situaci, kdy téměř přestala jíst. „Skoro rok jsem denně jedla v podstatě jeden jogurt a jedno jablko, nebo vařenou zeleninu. Když jsem toho snědla víc, šla jsem to vyzvracet.” Snažila se tak změnit své domnělé nedostatky. „Dokázala jsem se od toho úplně oprostit až tak v sedmadvaceti. Kdy jsem si naplno uvědomila, že všechna ta krása nám odmalička prezentovaná, je jen pozlátko a reklama. Diktát krásy. Teď je mi skoro třicet, přestala jsem si barvit vlasy a už mě netrápí, jestli vypadám dostatečně reprezentativně.” Měla totiž stále pocit, že musí něčeho dostát, aby ji lidé měli rádi. „Když mi to před pár lety došlo, musela jsem se od všeho odstřihnout, abych mohla začít znovu.”

Adina vystupuje v článku pod smyšleným jménem.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.