Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Jsem černý Čech,” říká přední ghanský ekonom. Vystudoval v Československu

 

atiboly big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

2

ledna
2019

Michael Kofi Atiboley je respektovaným ghanským finančníkem, který stál u zrodu ghanského investičního penzijního fondu. Své zkušenosti načerpal v Československu, kam v roce 1985 odjel na studijní stipendium. Vystudoval s červeným diplomem VŠE, v češtině. Říká, že právě studium u nás mu zachránilo život. Oba jeho rodiče totiž těsně před jeho přijetím na univerzitu zemřeli. „Bylo velmi těžké se nějak udržet nad vodou,” přiznává. První necelý rok strávil v Zahrádkách u České Lípy, kde na bývalém zámku probíhal intenzivní kurz češtiny. Už tam se spřátelil s řadou místních. „Někteří nás brali k sobě domů, na chatu. Kolikrát jsme tam přespali,” vzpomíná. Setkával se také s různými stereotypy z neznalosti a dodnes na ně reaguje hurónským smíchem. „Tehdy také běžel v televizi seriál Křováci. A lidé si mysleli, že takhle žijeme i my. A tak se ptali, jestli bydlíme na stromech a chodíme takhle polonazí,” říká. Náhoda tomu chtěla, že se na koleji Jarov seznámil s některými studenty aktivními v revolučním hnutí. Prožil tak s nimi Sametovou revoluci a na Václavském náměstí spolu s nimi cinkal klíči. Michael se po dokončení studií navzdory nabídnutému doktorandskému studiu do vlasti vrátil. Okamžitě našel uplatnění a zejména státní sektor se o něj začal prát. Dnes se těší velké váženosti, jeho jméno se často objevuje v médiích. Je ženatý, má čtyři děti a před časem je všechny vzal na návštěvu své milované Prahy, aby viděly, kde prožil nejzásadnější léta svého života, jak říká. Některé z jeho dětí dokonce mají česká jména. Jeden z nich se jmenuje Václav. „Jsem takový černý Čech,” směje se Michael. 

atiboly 19

Jeho otec celý život pracoval ve státní správě, matka byla v domácnosti. Michaelova situace nebyla snadná. Před nástupem na univerzitu, která je v Ghaně nákladnou záležitostí, totiž oba jeho rodiče zemřeli. „Bylo velmi těžké se nějak udržet nad vodou,” přiznává. Přesto však nastoupil na University od Ghana, ve stejné době se ale pokusil současně požádat o stipendium na studium v zemích sovětského bloku. Dozvěděl se o něm z novin, kde byla možnost stipendií pravidelně zveřejňována.

atiboly 20

Většina ze studentů podle Michaela odjížděla do Ruska, do Československa pak jezdili většinou tři lidé ročně. Ti, kteří se o stipendia hlásili, netušili, kam je příslušný ghanský úřad pošle, a tak se to často dozvídali až v průběhu pohovorů, případně až při rozhodnutí o přidělení stipendia. Podle jeho slov bylo podmínkou pro jeho udělení přijetí na některou z vysokých škol v Ghaně a dobré studijní výsledky. Výběr pak probíhal na základě pohovorů. „Tam se ptali na základní znalosti o Evropě, Československu a jeho státním zřízení,” vzpomíná. „Bylo pro mě hodně těžké od sebe odlišit Rakousko, Maďarsko a Československo, protože jsou ve stejném regionu. Ale u nás v Ghaně byly známé některé vaše společnosti jako Škoda, Jablonex a další. Takže jsem zmínil je,” dodává. Celkem se jich přihlásilo šestnáct, z nichž vybrali finální trojici, Michaela mezi nimi. Podle jeho slov ho to zachránilo. Neví totiž, jak by ve své situaci byl schopen vystudovat ve vlasti.

atiboly 4

Zámek v Zahrádkách u České Lípy, kde Michael strávil 9 měsíců

Pražské zmatky

„Bylo třetího září 1985,” vybavuje si z hlavy Michael přesné datum, kdy do Prahy přiletěl. Přestože měl jet s dalšími dvěma Ghaňany, přijel nakonec úplně sám, oni dorazili později. „Byl jsem jediný černoch v letadle,” směje se. Na Ruzyni na něj měli čekat zástupci ghanské ambasády, když však dorazil, rozhlížel se a nikde nikdo. „Začal jsem panikařit. Byl jsem sám v Evropě, v zemi, kterou jsem neznal a nevěděl jsem, kam mám jít,” říká. „Pak ke mně ale přistoupil mladý muž a ptal se, jestli nejsem student a zda jsem z Ghany. Objednal mi taxíka, aby mě odvezl na kolej Kajetánka. Tam jsem jednu noc přespal,” vybavuje si. „Myslel jsem, že tam budu bydlet. Brzo ráno mě ale vytáhli z postele, naložili do auta a jeli jsme neznámo kam,” dává se do smíchu. Odvezli ho na Florenc, kde ho posadili na autobus. „Řekli řidiči, ať mě vyloží v Zahrádkách u České Lípy. Já jsem seděl vyděšený v autobuse a vůbec jsem nevěděl, kam to jedu. ‚To budu chodit do školy někde na vesnici?’ ptal jsem se sám sebe. Pak najednou řidič zakřičel, že ten student má vystoupit.” Na zastávce na něj čekali další dva studenti z jiných zemí a dovedli ho do budovy bývalého zámku.

atiboly 16

Pan a paní Čechovi

Zahrádky byly jedním z mnoha míst v Československu, kde tehdy probíhaly devítiměsíční vyrovnávací kurzy pro zahraniční studenty. Vedle intenzivního studia češtiny se učili také matematiku, fyziku, chemii a další předměty. Právě na svůj pobyt v Zahrádkách Michael vzpomíná s velkou nostalgií. „Bylo tam krásně. Chodili jsme pěšky do České Lípy na nákupy, měli jsme tam hospodu, kam jsme chodili na pivo,” vykresluje. Velmi rychle si osvojil češtinu, díky tomu se začal spolu s dalšími studenty družit s tamními Čechy. „Někteří nás brali k sobě domů, na chatu. Kolikrát jsme tam přespali.” Zdůrazňuje, že většina lidí byla moc milá, i když i on se někdy setkával s nepříjemnými situacemi. „Někteří viděli černocha poprvé v životě.” Dodnes však s láskou vzpomíná na paní Čechovou s manželem, kteří byli právě učiteli na těchto intenzivních kurzech a ke kterým chodili s některými ostatními studenty na návštěvy, strávili u nich i Vánoce. „Pan Čech byl ředitelem instituce. Dodnes si je pamatuju. Ještě po tom, co jsem ze Zahrádek odjel do Prahy, jsme si posílali pohledy,” říká.

atiboly 3

Pohled od paní Čechové

Křováci

Michael se od počátku snažil orientovat na Čechy, nepřátelil se tolik s ostatními zahraničními studenty. Chtěl co nejrychleji zapadnout. A to jak v Zahrádkách, tak pak v Praze. V roce 1986 totiž nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, kde po pěti letech získal inženýrský titul s červeným diplomem. „Byl jsem hodně dobrý student, takže mě měli jak spolužáci, tak profesoři rádi. Na popularitě mu přidávalo také to, že každé léto odjížděl do Londýna. Na rozdíl od Čechů měl on jako zahraniční student cestu otevřenou. „Jezdil jsem tam každé prázdniny, měl jsem tam brigádu. Na tu jsem v Praze zůstal jen jednou, pracoval jsem v tiskárně a v dopravním podniku,” vzpomíná. Z Anglie pak svým přátelům přivážel různé v Československu nedostupné věci, uvařil večeři a vyprávěl jim, jak život na Západě vypadá.

atiboly 6

Michael s dalšími studenty v domě Čechových

Michael se setkával s tím, že lidé často o Ghaně nic nevěděli a jejich představy o Africe byly velmi pokroucené. „Lidé se mě ptali, jak jsem do Československa vůbec přijel. Nedokázali si představit, že máme letadla,” říká pobaveně. „Tehdy také běžel v televizi seriál Křováci. A lidé si mysleli, že takhle žijeme i my. A tak se ptali, jestli bydlíme na stromech a chodíme takhle polonazí,” propuká v smích.

atiboly 5

S ostatními mezinárodními studenty v Zahrádkách

Cinkání svobody

Jelikož do Československa přijel v roce 1985, prožil tu také jeden z nejzásadnějších momentů novodobé historie - Sametovou revoluci. „Byl jsem tam, byl jsem součástí toho davu,” říká pyšně. Studenti, kteří do ní byli aktivně zapojeni, byli jeho přátelé. Podle jeho vzpomínek hodně organizace probíhalo přímo na jeho koleji, kde bydlel, na Jarově. Pro něj samotného celá akce nevypadala nijak zvláštně a neznámě. Když byl ještě v Ghaně ve škole, proběhla v prosinci 1981 revoluce tam. „Já jsem se tady v Praze do revoluce příliš nezapojoval, spíš jsem své spolužáky sledoval, bavili jsme se o tom,” popisuje. „O té noci si ale pamatuju, že se vrátili na kolej, já jsem jim uvařil jídlo a oni pak zase vyrazili na protesty.” On sám se demonstrace na Václavském náměstí účastnil, spolu s ostatními cinkal klíčemi.

atiboly 15

Michael s přáteli na koleji

Penzijní fond

Po dokončení vysoké dostal Michael možnost pokračovat v postgraduálním studiu, on se v mezičase rozhodl v roce 1991 odjet do Ghany a odsloužit si „national service”, roční službu státu, kterou musí každý mladý absolvent univerzity ve své vlasti odpracovat před tím, než nastoupí do klasického zaměstnání. On se zapojil do tehdejšího programu OSN a začal zpracovávat finanční plány a rozpočet. Vedle toho učil z nabytých zkušeností a dovedností z Československa také další kolegy, vystupoval na různých konferencích a odborných setkáních. Tehdy si ho všimli lidé z vedení ministerstva financí a nabídli mu pozici. O rok později pak přešel do nově vznikajícího státního investičního důchodového fondu. Začal jako investiční asistent, časem se vypracoval na jeho generálního investičního manažera. „Do Československa jsem se pro doktorát už nikdy nevrátil,” říká.

atiboly 12

Michael s dalším z ghanských studentů v Československu - Kwasim Yirenkyim v zimě v Praze

„Studium v Československu mi neuvěřitelně pomohlo,” hodnotí tuto životní etapu Michael. „Možná bych dosáhl stejné pozice, kdybych chodil na školu v Ghaně, ale já jsem tu neměl nikoho, kdo by se o mě postaral,” říká. Dnes se jeho jméno objevuje běžně v novinách a je respektovaným finančníkem. A není to jen jeho případ. „Většina z nás, co jsme v Československu studovali, se po svém příchodu do Ghany dobře uchytila,” přikyvuje. Naučili se totiž často postupy, které v té době byly v Ghaně neznámé. Proto byly jejich myšlenky a práce po návratu do vlasti v mnoha ohledech revoluční.

atiboly 18

Michael při Májovém průvodu v České Lípě

Michael se po návratu do Ghany oženil a má čtyři děti. „Práce v pozici, jakou mám, v Ghaně zajišťuje dobrý život. Mám rodinu, mám vlastní dům a děti dokončují univerzitu,” říká. V Česku byl od té doby celkem třikrát při různých cestách do Evropy. Udělal si do Prahy zajížďku, aby si obešel místa, která ho formovala. „Jindy jsem tam zase přijel s celou svou rodinou, protože chtěli vidět, kde jsem žil a kde jsem chodil do školy. Vzal jsem je i na Jarov nebo do hospody, kam jsme chodili,” vypráví. Dodnes také mluví trochu česky. Čeština totiž byla podle něj jeho srdci vždy blízká a on se ji také velmi rychle naučil. Dodnes je také v kontaktu s českou ambasádou v Accře a pravidelně se účastní jejích akcí i oslav českých národních svátků. Některé z jeho dětí dokonce mají česká jména. Jeden z nich se jmenuje Václav. „Jsem takový černý Čech,” směje se Michael.

atiboly 14

Příběh Michaela Kofiho Atiboleyho bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Michaela Kofiho Atiboleyho

Čtěte dále

"Lidé tu na nás někdy reagují s averzí. Bojujeme s nálepkou levné práce," říká Běloruska žijící v Praze

„Historie České republiky a Běloruska je provázaná více, než si uvědomujeme. Málokdo třeba ví, že jeden z posledních dopisů prezident Havel poslal běloruskému politickému vězni,” říká Kryścina (32), která už 10 let v Čechách pracuje jako lektorka češtiny a tlumočnice. Přála by si, aby spolu lidé více mluvili a nestyděli se poznávat odlišné kultury. Snaží se tomu pomoci skrze facebookovou stránku BLRČR, kterou přesně za tímto účelem spolu s dalšími aktivistkami založila.


OPU 22. 3. 2019

„Nejprve panika a nejistota, dnes z ní máme radost,” říká otec dcery s Downovým syndromem

Tomáš Hečko je otcem tří dcer. U jedné z nich se spolu s manželkou týden po jejím narození dozvěděli, že má Downův syndrom (pozn. dále jen DS). „ Můj první dojem byl takový, že mi najednou skončil život, který znám. Že už to nikdy nebude jako dřív. Je to celkem slušná panika,” vzpomíná. Dodává, že se s tou skutečností ale velmi rychle srovnali právě díky empatické lékařce, která rodiče poučeně uklidnila. Anežce je nyní 7 let a chodí do první třídy klasické základní školy. Rok před tím nastoupila do školy na přípravku, aby si zvykla. „Všechno, co děláme, děláme proto, aby ona v dospělosti mohla žít co nejsamostatnější život. Což už dnes víme, že u ní půjde relativně velmi dobře. Běžný život ale znamenají také nějaké sociální vazby,” vysvětluje důvody, proč dceru nepřihlásili na speciální školu, ale běžnou základku, kde má u sobe asistentku pedagoga. Podle Tomáše je zásad ...

„Vegan se musí neustále morálně obhajovat,” říká popularizátorka vědy a veganka Selinger

V České republice žije odhadem asi sto tisíc veganů. Co vlastně dnes veganství znamená? Eliška Selinger, popularizátorka vědy a veganka, tvrdí: „Je to snaha vyhnout se zneužívání zvířat, jak nejvíce je to možné.“ To zahrnuje především nekonzumaci živočišných produktů, nekupování oblečení ze zvířat a kosmetiky testované na nich. Eliška se jako veganka nejčastěji setkává s nepochopením právě svých etických principů. „Lidé to velmi často vidí jen jako zdravotní volbu, navíc samozřejmě špatnou (smích) a z toho podle mě pramení velká řada dalších nedorozumění,” přibližuje budoucí lékařka a výzkumnice. Podle Elišky se vegani necítí morálně nadřazení, ač je jim to často vyčítáno. „Pokud někdo dává najevo, že je nadčlověk, tak to není veganstvím nebo jakoukoliv jeho jinou etickou volbou, ale tím, že je to prostě blbec. A blbce bohužel najdeme v každé lidské skupině, tomu lze jen velmi ...

Rakovina kůže sužuje albíny v Ghaně. Čeští vědci našli řešení. Vyvinuli pro ně levný ochranný krém

Lidé s albinismem se v Africe potýkají s předsudky, diskriminací i násilím a také s řadou zdravotních problémů. Nejvíce je ohrožená jejich světlá kůže. „Kůži chybí melanin, a to je ochrana před UV zářením. Pokud melanin nemáš a vystavíš se sluníčku, budeš mít popáleniny. A ty mohou vést k rakovině kůže. Slunci se u nás ale vyhneš jen těžko,” vysvětluje albínský sociální pracovník Kwame Andrews Daklo. „Opalovací krémy se v Ghaně dají sehnat, ale pouze ve velmi drahých nákupních centrech v hlavním městě. Mnozí si je nemohou dovolit,” upřesňuje. Spousta lidí tak na rakovinu předčasně zemře. S možným řešením nyní přicházejí Češi pod vedením Lukáše Houdka z HateFree Culture, který se situaci albínů věnuje. Brněnský chemik Vojta Kundrát mu nabídl svou pomoc při hledání udržitelného řešení a s kolegy z FCH VUT - Ústavu chemie potravin a biotechnologie tak z lokál ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.