Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Jsem černý Čech,” říká přední ghanský ekonom. Vystudoval v Československu

 

atiboly big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

2

ledna
2019

Michael Kofi Atiboley je respektovaným ghanským finančníkem, který stál u zrodu ghanského investičního penzijního fondu. Své zkušenosti načerpal v Československu, kam v roce 1985 odjel na studijní stipendium. Vystudoval s červeným diplomem VŠE, v češtině. Říká, že právě studium u nás mu zachránilo život. Oba jeho rodiče totiž těsně před jeho přijetím na univerzitu zemřeli. „Bylo velmi těžké se nějak udržet nad vodou,” přiznává. První necelý rok strávil v Zahrádkách u České Lípy, kde na bývalém zámku probíhal intenzivní kurz češtiny. Už tam se spřátelil s řadou místních. „Někteří nás brali k sobě domů, na chatu. Kolikrát jsme tam přespali,” vzpomíná. Setkával se také s různými stereotypy z neznalosti a dodnes na ně reaguje hurónským smíchem. „Tehdy také běžel v televizi seriál Křováci. A lidé si mysleli, že takhle žijeme i my. A tak se ptali, jestli bydlíme na stromech a chodíme takhle polonazí,” říká. Náhoda tomu chtěla, že se na koleji Jarov seznámil s některými studenty aktivními v revolučním hnutí. Prožil tak s nimi Sametovou revoluci a na Václavském náměstí spolu s nimi cinkal klíči. Michael se po dokončení studií navzdory nabídnutému doktorandskému studiu do vlasti vrátil. Okamžitě našel uplatnění a zejména státní sektor se o něj začal prát. Dnes se těší velké váženosti, jeho jméno se často objevuje v médiích. Je ženatý, má čtyři děti a před časem je všechny vzal na návštěvu své milované Prahy, aby viděly, kde prožil nejzásadnější léta svého života, jak říká. Některé z jeho dětí dokonce mají česká jména. Jeden z nich se jmenuje Václav. „Jsem takový černý Čech,” směje se Michael. 

atiboly 19

Jeho otec celý život pracoval ve státní správě, matka byla v domácnosti. Michaelova situace nebyla snadná. Před nástupem na univerzitu, která je v Ghaně nákladnou záležitostí, totiž oba jeho rodiče zemřeli. „Bylo velmi těžké se nějak udržet nad vodou,” přiznává. Přesto však nastoupil na University od Ghana, ve stejné době se ale pokusil současně požádat o stipendium na studium v zemích sovětského bloku. Dozvěděl se o něm z novin, kde byla možnost stipendií pravidelně zveřejňována.

atiboly 20

Většina ze studentů podle Michaela odjížděla do Ruska, do Československa pak jezdili většinou tři lidé ročně. Ti, kteří se o stipendia hlásili, netušili, kam je příslušný ghanský úřad pošle, a tak se to často dozvídali až v průběhu pohovorů, případně až při rozhodnutí o přidělení stipendia. Podle jeho slov bylo podmínkou pro jeho udělení přijetí na některou z vysokých škol v Ghaně a dobré studijní výsledky. Výběr pak probíhal na základě pohovorů. „Tam se ptali na základní znalosti o Evropě, Československu a jeho státním zřízení,” vzpomíná. „Bylo pro mě hodně těžké od sebe odlišit Rakousko, Maďarsko a Československo, protože jsou ve stejném regionu. Ale u nás v Ghaně byly známé některé vaše společnosti jako Škoda, Jablonex a další. Takže jsem zmínil je,” dodává. Celkem se jich přihlásilo šestnáct, z nichž vybrali finální trojici, Michaela mezi nimi. Podle jeho slov ho to zachránilo. Neví totiž, jak by ve své situaci byl schopen vystudovat ve vlasti.

atiboly 4

Zámek v Zahrádkách u České Lípy, kde Michael strávil 9 měsíců

Pražské zmatky

„Bylo třetího září 1985,” vybavuje si z hlavy Michael přesné datum, kdy do Prahy přiletěl. Přestože měl jet s dalšími dvěma Ghaňany, přijel nakonec úplně sám, oni dorazili později. „Byl jsem jediný černoch v letadle,” směje se. Na Ruzyni na něj měli čekat zástupci ghanské ambasády, když však dorazil, rozhlížel se a nikde nikdo. „Začal jsem panikařit. Byl jsem sám v Evropě, v zemi, kterou jsem neznal a nevěděl jsem, kam mám jít,” říká. „Pak ke mně ale přistoupil mladý muž a ptal se, jestli nejsem student a zda jsem z Ghany. Objednal mi taxíka, aby mě odvezl na kolej Kajetánka. Tam jsem jednu noc přespal,” vybavuje si. „Myslel jsem, že tam budu bydlet. Brzo ráno mě ale vytáhli z postele, naložili do auta a jeli jsme neznámo kam,” dává se do smíchu. Odvezli ho na Florenc, kde ho posadili na autobus. „Řekli řidiči, ať mě vyloží v Zahrádkách u České Lípy. Já jsem seděl vyděšený v autobuse a vůbec jsem nevěděl, kam to jedu. ‚To budu chodit do školy někde na vesnici?’ ptal jsem se sám sebe. Pak najednou řidič zakřičel, že ten student má vystoupit.” Na zastávce na něj čekali další dva studenti z jiných zemí a dovedli ho do budovy bývalého zámku.

atiboly 16

Pan a paní Čechovi

Zahrádky byly jedním z mnoha míst v Československu, kde tehdy probíhaly devítiměsíční vyrovnávací kurzy pro zahraniční studenty. Vedle intenzivního studia češtiny se učili také matematiku, fyziku, chemii a další předměty. Právě na svůj pobyt v Zahrádkách Michael vzpomíná s velkou nostalgií. „Bylo tam krásně. Chodili jsme pěšky do České Lípy na nákupy, měli jsme tam hospodu, kam jsme chodili na pivo,” vykresluje. Velmi rychle si osvojil češtinu, díky tomu se začal spolu s dalšími studenty družit s tamními Čechy. „Někteří nás brali k sobě domů, na chatu. Kolikrát jsme tam přespali.” Zdůrazňuje, že většina lidí byla moc milá, i když i on se někdy setkával s nepříjemnými situacemi. „Někteří viděli černocha poprvé v životě.” Dodnes však s láskou vzpomíná na paní Čechovou s manželem, kteří byli právě učiteli na těchto intenzivních kurzech a ke kterým chodili s některými ostatními studenty na návštěvy, strávili u nich i Vánoce. „Pan Čech byl ředitelem instituce. Dodnes si je pamatuju. Ještě po tom, co jsem ze Zahrádek odjel do Prahy, jsme si posílali pohledy,” říká.

atiboly 3

Pohled od paní Čechové

Křováci

Michael se od počátku snažil orientovat na Čechy, nepřátelil se tolik s ostatními zahraničními studenty. Chtěl co nejrychleji zapadnout. A to jak v Zahrádkách, tak pak v Praze. V roce 1986 totiž nastoupil na Vysokou školu ekonomickou, kde po pěti letech získal inženýrský titul s červeným diplomem. „Byl jsem hodně dobrý student, takže mě měli jak spolužáci, tak profesoři rádi. Na popularitě mu přidávalo také to, že každé léto odjížděl do Londýna. Na rozdíl od Čechů měl on jako zahraniční student cestu otevřenou. „Jezdil jsem tam každé prázdniny, měl jsem tam brigádu. Na tu jsem v Praze zůstal jen jednou, pracoval jsem v tiskárně a v dopravním podniku,” vzpomíná. Z Anglie pak svým přátelům přivážel různé v Československu nedostupné věci, uvařil večeři a vyprávěl jim, jak život na Západě vypadá.

atiboly 6

Michael s dalšími studenty v domě Čechových

Michael se setkával s tím, že lidé často o Ghaně nic nevěděli a jejich představy o Africe byly velmi pokroucené. „Lidé se mě ptali, jak jsem do Československa vůbec přijel. Nedokázali si představit, že máme letadla,” říká pobaveně. „Tehdy také běžel v televizi seriál Křováci. A lidé si mysleli, že takhle žijeme i my. A tak se ptali, jestli bydlíme na stromech a chodíme takhle polonazí,” propuká v smích.

atiboly 5

S ostatními mezinárodními studenty v Zahrádkách

Cinkání svobody

Jelikož do Československa přijel v roce 1985, prožil tu také jeden z nejzásadnějších momentů novodobé historie - Sametovou revoluci. „Byl jsem tam, byl jsem součástí toho davu,” říká pyšně. Studenti, kteří do ní byli aktivně zapojeni, byli jeho přátelé. Podle jeho vzpomínek hodně organizace probíhalo přímo na jeho koleji, kde bydlel, na Jarově. Pro něj samotného celá akce nevypadala nijak zvláštně a neznámě. Když byl ještě v Ghaně ve škole, proběhla v prosinci 1981 revoluce tam. „Já jsem se tady v Praze do revoluce příliš nezapojoval, spíš jsem své spolužáky sledoval, bavili jsme se o tom,” popisuje. „O té noci si ale pamatuju, že se vrátili na kolej, já jsem jim uvařil jídlo a oni pak zase vyrazili na protesty.” On sám se demonstrace na Václavském náměstí účastnil, spolu s ostatními cinkal klíčemi.

atiboly 15

Michael s přáteli na koleji

Penzijní fond

Po dokončení vysoké dostal Michael možnost pokračovat v postgraduálním studiu, on se v mezičase rozhodl v roce 1991 odjet do Ghany a odsloužit si „national service”, roční službu státu, kterou musí každý mladý absolvent univerzity ve své vlasti odpracovat před tím, než nastoupí do klasického zaměstnání. On se zapojil do tehdejšího programu OSN a začal zpracovávat finanční plány a rozpočet. Vedle toho učil z nabytých zkušeností a dovedností z Československa také další kolegy, vystupoval na různých konferencích a odborných setkáních. Tehdy si ho všimli lidé z vedení ministerstva financí a nabídli mu pozici. O rok později pak přešel do nově vznikajícího státního investičního důchodového fondu. Začal jako investiční asistent, časem se vypracoval na jeho generálního investičního manažera. „Do Československa jsem se pro doktorát už nikdy nevrátil,” říká.

atiboly 12

Michael s dalším z ghanských studentů v Československu - Kwasim Yirenkyim v zimě v Praze

„Studium v Československu mi neuvěřitelně pomohlo,” hodnotí tuto životní etapu Michael. „Možná bych dosáhl stejné pozice, kdybych chodil na školu v Ghaně, ale já jsem tu neměl nikoho, kdo by se o mě postaral,” říká. Dnes se jeho jméno objevuje běžně v novinách a je respektovaným finančníkem. A není to jen jeho případ. „Většina z nás, co jsme v Československu studovali, se po svém příchodu do Ghany dobře uchytila,” přikyvuje. Naučili se totiž často postupy, které v té době byly v Ghaně neznámé. Proto byly jejich myšlenky a práce po návratu do vlasti v mnoha ohledech revoluční.

atiboly 18

Michael při Májovém průvodu v České Lípě

Michael se po návratu do Ghany oženil a má čtyři děti. „Práce v pozici, jakou mám, v Ghaně zajišťuje dobrý život. Mám rodinu, mám vlastní dům a děti dokončují univerzitu,” říká. V Česku byl od té doby celkem třikrát při různých cestách do Evropy. Udělal si do Prahy zajížďku, aby si obešel místa, která ho formovala. „Jindy jsem tam zase přijel s celou svou rodinou, protože chtěli vidět, kde jsem žil a kde jsem chodil do školy. Vzal jsem je i na Jarov nebo do hospody, kam jsme chodili,” vypráví. Dodnes také mluví trochu česky. Čeština totiž byla podle něj jeho srdci vždy blízká a on se ji také velmi rychle naučil. Dodnes je také v kontaktu s českou ambasádou v Accře a pravidelně se účastní jejích akcí i oslav českých národních svátků. Některé z jeho dětí dokonce mají česká jména. Jeden z nich se jmenuje Václav. „Jsem takový černý Čech,” směje se Michael.

atiboly 14

Příběh Michaela Kofiho Atiboleyho bude součástí výstavy iniciované Velvyslanectvím ČR v Accře v červnu 2019, která bude mapovat česko-ghanské vztahy.

Foto: Lukáš Houdek a archiv Michaela Kofiho Atiboleyho

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.