Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Byl jsem namachrovaný. Na vozíku jsem rychleji dospěl,“ říká 22letý Ondra

 

ondra tupy big

richterovaKateřina Gamal Richterová
Autorka

Absolventka Blízkovýchodních studií a praktikující muslimka. Členka týmu HateFree Culture.

20

prosince
2018

Byl to jeden z letních dnů v roce 2015. Ondra, který si na léto našel brigádu, aby mohl splácet své auto, měl toho dne volno. Nikoho nenapadlo, že odpočinkový den, který trávil se svými přáteli, skončí tragicky. V podvečer se Ondra sešel s partou přátel na statku jednoho z nich v jihočeské Lhotce, kde grilovali a bavili se. „O nějakou chvíli později mi bylo horko, tak jsem se rozhodl, že se vykoupu. Rozeběhl jsem se a s rukama u těla jsem po hlavě skočil do nedalekého rybníka,“ vzpomíná na osudný den a pokračuje ve vyprávění: „ Pamatuju si už jen to, že jsem se topil. Kamarád mě vytáhl z vody a chtěl, abych se postavil, ale nešlo to. Pak už si vybavuju jen modrý světla a probuzení v nemocnici.“ Ondra, který spoléhal na to, že by ho kamarádi na mělčinu upozornili, si při nárazu do dna polámal obratle, později došlo k přerušení míchy. Poté, co byl převezen do českobudějovické nemocnice, strávil dva týdny v komatu. Během té doby podstoupil operaci a byly mu implantovány titanové obratle.  „Pamatuju si jen útržky,“ vzpomíná.

ondra tupy 1

Ondra krátce před skokem do vody, který ho přivedl na vozík

Měl jsem být mrtvý

Podle první prognózy neměl úraz vůbec přežít, podle další měl hýbat jen hlavou. „Po těch čtrnácti dnech mě převezli na spinální jednotku do Brna, kde jsem strávil dva měsíce,“ vrací se Ondra k počátku několikaměsíčního pobytu v nemocnici. Na spinální jednotce začala velmi náročná a intenzivní rehabilitace, kde se Ondrovi díky poctivému cvičení podařilo rozhýbat ruce. „Jsou tam opravdu profíci. Moc jim děkuju a vždy budu děkovat za jejich péči,“ říká vděčně Ondra. Po dvouměsíčním pobytu na spinální jednotce byl Ondra převezen do proslulého Rehabilitačního ústavu Kladruby, kde našel řadu spřízněných duší a velmi přátelský kolektiv. Zde ale také došel k uvědomění, že nohy už nerozhýbe a zůstane na vozíku. „Viděl jsem tam lidi, kteří měli mnohem lepší prognózu než já, a stejně nechodili. Tak jsem se začal víc zajímat o poškození míchy a v tu chvíli jsem přišel na to, že jsem byl vlastně jen kousek od umělé plicní ventilace a od hýbání jen hlavou po zbytek života. A tak jsem se začal všechno učit odznova, třeba se sám najíst, a pracovat s tím, co mi zbylo. Třeba jednou někdo vymyslí, jak „opravit“ míchu, a já budu zase chodit,“ nevzdává se Ondra naděje.

ondra tupy 6

K maturitě na vozíku

Ondra i během náročných rehabilitací a cvičení studoval, začal již na spinální jednotce. Měl před sebou maturitu a podle svých slov nepřipadalo v úvahu, že by ji nesložil. „Bylo to těžký, ale jiná možnost nebyla a já nemám v povaze věci vzdávat. Možná díky tomu, jak jsem měl pořád co dělat, jsem neměl černý myšlenky a depky,“ chválí si Ondra pozitivní vliv samostudia. O tom, že studoval pilně a přípravu na návrat do školy bral opravdu vážně, svědčí to, že v červnu 2016, tedy pouhé čtyři měsíce po návratu z Kladrub, úspěšně odmaturoval. Maturitní vysvědčení si tedy přeci jen, ač na vozíku, převzal. „Cítil jsem se blbě, lidi na mě hodně koukali. Ale byl jsem hrdý, že jsem to zvládl.“

ondra tupy 3

Ondra přebírá maturitní vysvědčení

Návrat domů

V Kladrubech strávil Ondra pět měsíců. Nakonec se mu z malé západočeské obce a jejího proslulého rehabilitačního ústavu ani nechtělo. „Bylo tam všechno uzpůsobené pro vozíčkáře. Doma se vše teprve upravovalo a já nevěděl, do čeho jdu,“ obával se. V malé jihočeské obci Žár, kde bydlí, ho navíc místní znali jako zdravého kluka a najednou se domů vrátil na vozíku. Nevyhnul se proto zvídavým pohledům, které ho zpočátku obtěžovaly. „Teď už jsem si na to, že se lidi dívají, zvyknul. Neřeším to,“ dodává. Kromě toho se musel Ondra naučit pohybovat se doma na vozíku a věci, které byl zvyklý doma běžně dělat, zvládat z polohy vsedě. Sem tam si vzpomene na své bývalé přátele. Podle jeho slov ho za celou dobu, co se zotavoval z těžkého zranění, nenavštívili. „Asi jsem si své tehdejší kamarády špatně vybral. Navíc já byl před úrazem machýrek s chováním dítěte,“ přiznává Ondra. „Vozík mě posunul. Řeším důležité věci, ne prkotiny. Táta o mně říká, že jsem rychleji dospěl. Ale ono je to taky daný tím, že bydlím na samotě, a tak je to sem s dopravou komplikovaný. Anebo se jen báli a nevěděli, jak se ke mně chovat,“ přemýšlí.

ondra tupy 7

Ragby jako nová vášeň

V létě 2016, rok po úrazu, pokračoval Ondra v rehabilitaci v pražském Centru Paraple. Tam si poprvé vyzkoušel ragby na vozíku, které ho nadchlo. Nebylo však v jeho možnostech během týdne dojíždět do Prahy na trénink. „Tak jsem založil ragbyový tým v Českých Budějovicích a dal jsem příležitost i dalším vozíčkářům,“ říká Ondra a vysvětluje, čím se liší klasický vozík od toho ragbyového: „Vozík na ragby je obrněný, je nižší a kola mají větší odklon než u normálního vozíku. Ten ragbyový má navíc vpředu většinou i „radlici“.“ Aby mohl tým vůbec fungovat, financuje ho Ondra ze svého, občas mu pomůže i jeho táta. „Pracuju jako praktikant ve společnosti Bosch,“ vysvětluje. Přesto však kluci postrádají například dostatek rukavic, míčů a neméně důležitý je také servis a oprava vozíků. A protože ne každý možnosti být součástí kolektivního sportu a svůj volný čas trávit aktivně využil, potýká se Ondra a jeho tým také s nedostatkem hráčů.

ondra tupy 4

S humorem proti osudu

Na svém instagramovém účtu má Ondřej vepsanou vzpomínku na svůj úraz, od kterého uplynulo tři a půl roku: „9.7.2015 jsem skočil do vody bez vody.“ I když nebylo Ondrovi vždy do smíchu, je humor, i ten černý, neodmyslitelnou součástí jeho života. „Černýho humoru je kolem mě hodně a já sám ho rád používám. Jsem rád, když lidi kolem rozesměju a zlepším jim náladu,“ směje se a doufá, že ho humor neopustí ani v nadcházejícím zkouškovém období. Ondra je totiž ve třetím ročníku na Jihočeské univerzitě, kde studuje obor Dopravní a manipulační technika.

ondra tupy 2

Pokud byste chtěli Ondrově ragbyovému týmu pomoci materiálně nebo přímo jako hráči, kontaktujte Ondru na jeho Instagramu.

Foto: Archiv Ondry Tupého

Čtěte dále

Užívali drogy, demolovali město, dnes skáčí. Parkourista dává dětem ulice alternativu

Před 12 lety začal dnes 26letý Václav (Venca) Kumprecht s partou kamarádů trénovat parkour, sport, který využívá skoků, salt i předmětů k pohybu ve městě. Postupně se k nim přidávali další kluci i holky a tak začali parkour i učit. Během posledních let prošlo novoměstským týmem NERCO dvě stě dětí. Mnohé z nich Venca a jeho tým vytáhli přímo z ulice, kde je špatná parta strhávala k alkoholu, drogám a násilí. Společným úsilím pak ve městě vybudovali speciální hřiště, které je otevřené všem. Co jej motivuje k práci s dětmi, které se dostaly do problémů? Jaké jsou cíle NERCO týmu?


Marie Škardová 23. 1. 2019

Zavraždili mu otce, za války pomáhal ukrytým uprchlíkům. Dnes díky Čechům studuje

Pětadvacetiletý student Luther Yapelendi ze Středoafrické republiky má za sebou nelehkou cestu životem. Když byl dítě, zabili mu lupiči otce a stal se sirotkem. „Mně bylo devět let. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co se stalo,“ říká Luther a dodává: „Po smrti táty jsem musel na tři roky přestat chodit do školy, protože jsme zůstali bez peněz.“ Později mu do života zasáhl vleklý konflikt, během války se pomáhal starat o uprchlíky. „Velkou výzvou bylo také to, že na misii uprchlo i hodně těhotných žen, které tam pak rodily. Já sám jsem pak po porodech chodil omývat miminka. Z nemocí se objevovala hlavně malárie. Choleru jsme tam naštěstí neměli.“ Situace v zemi je i nadále velmi vážná a nový konflikt se může znovu rozhořet. Podle Luthera by ale lidé v zemi mohli rozpory překonat a smířit se. „Já jsem musel odpustit vrahům svého otce. Nechtěl jsem žít s pomstou. Pomsta je vždycky problém,“ říká L ...

Kvůli rakovině přišla o část tváře, u pojišťovny narazila. Na rekonstrukci obličeje se jí složili Češi

Mirka přišla v důsledku rakoviny v dětství o část tváře. Přes změnu vzhledu se dokázala přenést díky přátelům, zejména z LGBT komunity. Později vystudovala vysokou a dnes pracuje jako novinářka. Před pár lety se jí však obličej začal měnit, pod okem jí z tkáně stále více vystupuje titanová mřížka, která jí současně dále deformuje obličej. Mirka akutně potřebuje náročnou operaci v zahraničí, u pojišťovny však narazila. Požádala proto o pomoc veřejnost a nestačí se divit. Po několika týdnech se Češi na sérii potřebných operací v řádu asi pěti milionů složili. Přispěly jich tisíce.


Lukáš Houdek 21. 1. 2019

Přišli o domov, žili v chudobě. Díky Čechům teď v Afghánistánu podnikají

Lailuma pochází z Herátu v Afghánistánu. Dříve pracovala především v domácnosti, pečovala o děti, prala a uklízela. Pomocí organizace Člověk v tísni se zapojila do svépomocné skupiny a absolvovala kosmetický kurz. „Když jsem se naučila kosmetiku, využila jsem příležitosti a otevřela jsem si doma kosmetický salon. Od té doby jsem měla mnoho zákazníků - sousedů i příbuzných,” vypráví Lailuma, která nyní může pravidelně přispívat do rodinného rozpočtu. „Teď, když mám práci, jsem mnohem šťastnější než dřív,” podotýká.


Marie Škardová 20. 1. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.