Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

„Byl jsem namachrovaný. Na vozíku jsem rychleji dospěl,“ říká 22letý Ondra

 

ondra tupy big

richterovaKateřina Gamal Richterová
Autorka

Absolventka Blízkovýchodních studií a praktikující muslimka. Členka týmu HateFree Culture.

20

prosince
2018

Byl to jeden z letních dnů v roce 2015. Ondra, který si na léto našel brigádu, aby mohl splácet své auto, měl toho dne volno. Nikoho nenapadlo, že odpočinkový den, který trávil se svými přáteli, skončí tragicky. V podvečer se Ondra sešel s partou přátel na statku jednoho z nich v jihočeské Lhotce, kde grilovali a bavili se. „O nějakou chvíli později mi bylo horko, tak jsem se rozhodl, že se vykoupu. Rozeběhl jsem se a s rukama u těla jsem po hlavě skočil do nedalekého rybníka,“ vzpomíná na osudný den a pokračuje ve vyprávění: „ Pamatuju si už jen to, že jsem se topil. Kamarád mě vytáhl z vody a chtěl, abych se postavil, ale nešlo to. Pak už si vybavuju jen modrý světla a probuzení v nemocnici.“ Ondra, který spoléhal na to, že by ho kamarádi na mělčinu upozornili, si při nárazu do dna polámal obratle, později došlo k přerušení míchy. Poté, co byl převezen do českobudějovické nemocnice, strávil dva týdny v komatu. Během té doby podstoupil operaci a byly mu implantovány titanové obratle.  „Pamatuju si jen útržky,“ vzpomíná.

ondra tupy 1

Ondra krátce před skokem do vody, který ho přivedl na vozík

Měl jsem být mrtvý

Podle první prognózy neměl úraz vůbec přežít, podle další měl hýbat jen hlavou. „Po těch čtrnácti dnech mě převezli na spinální jednotku do Brna, kde jsem strávil dva měsíce,“ vrací se Ondra k počátku několikaměsíčního pobytu v nemocnici. Na spinální jednotce začala velmi náročná a intenzivní rehabilitace, kde se Ondrovi díky poctivému cvičení podařilo rozhýbat ruce. „Jsou tam opravdu profíci. Moc jim děkuju a vždy budu děkovat za jejich péči,“ říká vděčně Ondra. Po dvouměsíčním pobytu na spinální jednotce byl Ondra převezen do proslulého Rehabilitačního ústavu Kladruby, kde našel řadu spřízněných duší a velmi přátelský kolektiv. Zde ale také došel k uvědomění, že nohy už nerozhýbe a zůstane na vozíku. „Viděl jsem tam lidi, kteří měli mnohem lepší prognózu než já, a stejně nechodili. Tak jsem se začal víc zajímat o poškození míchy a v tu chvíli jsem přišel na to, že jsem byl vlastně jen kousek od umělé plicní ventilace a od hýbání jen hlavou po zbytek života. A tak jsem se začal všechno učit odznova, třeba se sám najíst, a pracovat s tím, co mi zbylo. Třeba jednou někdo vymyslí, jak „opravit“ míchu, a já budu zase chodit,“ nevzdává se Ondra naděje.

ondra tupy 6

K maturitě na vozíku

Ondra i během náročných rehabilitací a cvičení studoval, začal již na spinální jednotce. Měl před sebou maturitu a podle svých slov nepřipadalo v úvahu, že by ji nesložil. „Bylo to těžký, ale jiná možnost nebyla a já nemám v povaze věci vzdávat. Možná díky tomu, jak jsem měl pořád co dělat, jsem neměl černý myšlenky a depky,“ chválí si Ondra pozitivní vliv samostudia. O tom, že studoval pilně a přípravu na návrat do školy bral opravdu vážně, svědčí to, že v červnu 2016, tedy pouhé čtyři měsíce po návratu z Kladrub, úspěšně odmaturoval. Maturitní vysvědčení si tedy přeci jen, ač na vozíku, převzal. „Cítil jsem se blbě, lidi na mě hodně koukali. Ale byl jsem hrdý, že jsem to zvládl.“

ondra tupy 3

Ondra přebírá maturitní vysvědčení

Návrat domů

V Kladrubech strávil Ondra pět měsíců. Nakonec se mu z malé západočeské obce a jejího proslulého rehabilitačního ústavu ani nechtělo. „Bylo tam všechno uzpůsobené pro vozíčkáře. Doma se vše teprve upravovalo a já nevěděl, do čeho jdu,“ obával se. V malé jihočeské obci Žár, kde bydlí, ho navíc místní znali jako zdravého kluka a najednou se domů vrátil na vozíku. Nevyhnul se proto zvídavým pohledům, které ho zpočátku obtěžovaly. „Teď už jsem si na to, že se lidi dívají, zvyknul. Neřeším to,“ dodává. Kromě toho se musel Ondra naučit pohybovat se doma na vozíku a věci, které byl zvyklý doma běžně dělat, zvládat z polohy vsedě. Sem tam si vzpomene na své bývalé přátele. Podle jeho slov ho za celou dobu, co se zotavoval z těžkého zranění, nenavštívili. „Asi jsem si své tehdejší kamarády špatně vybral. Navíc já byl před úrazem machýrek s chováním dítěte,“ přiznává Ondra. „Vozík mě posunul. Řeším důležité věci, ne prkotiny. Táta o mně říká, že jsem rychleji dospěl. Ale ono je to taky daný tím, že bydlím na samotě, a tak je to sem s dopravou komplikovaný. Anebo se jen báli a nevěděli, jak se ke mně chovat,“ přemýšlí.

ondra tupy 7

Ragby jako nová vášeň

V létě 2016, rok po úrazu, pokračoval Ondra v rehabilitaci v pražském Centru Paraple. Tam si poprvé vyzkoušel ragby na vozíku, které ho nadchlo. Nebylo však v jeho možnostech během týdne dojíždět do Prahy na trénink. „Tak jsem založil ragbyový tým v Českých Budějovicích a dal jsem příležitost i dalším vozíčkářům,“ říká Ondra a vysvětluje, čím se liší klasický vozík od toho ragbyového: „Vozík na ragby je obrněný, je nižší a kola mají větší odklon než u normálního vozíku. Ten ragbyový má navíc vpředu většinou i „radlici“.“ Aby mohl tým vůbec fungovat, financuje ho Ondra ze svého, občas mu pomůže i jeho táta. „Pracuju jako praktikant ve společnosti Bosch,“ vysvětluje. Přesto však kluci postrádají například dostatek rukavic, míčů a neméně důležitý je také servis a oprava vozíků. A protože ne každý možnosti být součástí kolektivního sportu a svůj volný čas trávit aktivně využil, potýká se Ondra a jeho tým také s nedostatkem hráčů.

ondra tupy 4

S humorem proti osudu

Na svém instagramovém účtu má Ondřej vepsanou vzpomínku na svůj úraz, od kterého uplynulo tři a půl roku: „9.7.2015 jsem skočil do vody bez vody.“ I když nebylo Ondrovi vždy do smíchu, je humor, i ten černý, neodmyslitelnou součástí jeho života. „Černýho humoru je kolem mě hodně a já sám ho rád používám. Jsem rád, když lidi kolem rozesměju a zlepším jim náladu,“ směje se a doufá, že ho humor neopustí ani v nadcházejícím zkouškovém období. Ondra je totiž ve třetím ročníku na Jihočeské univerzitě, kde studuje obor Dopravní a manipulační technika.

ondra tupy 2

Pokud byste chtěli Ondrově ragbyovému týmu pomoci materiálně nebo přímo jako hráči, kontaktujte Ondru na jeho Instagramu.

Foto: Archiv Ondry Tupého

Čtěte dále

Oliver se narodil s genetickým onemocněním. Rodiče v Česku iniciovali výzkum léčby vzácných onemocnění

Oliver se narodil před dvěma a půl lety těsně před Vánoci. Již v prvních měsících si rodiče všimli mírného zpoždění ve vývoji, které se časem stále prohlubovalo. Ve čtrnácti měsících se pak rodina dozvěděla diagnózu - Angelmanův syndrom, vzácné genetické onemocnění, které se v Česku a na Slovensku týká asi padesáti lidí. „Nikdy nezapomenu okamžik, kdy jsem si poprvé přečetla, co to je Angelmanův syndrom. Okamžik, kdy se vám zastaví srdce. Sevře hrdlo. Zaplaví vás tolik bolesti v jednom okamžiku. Moment, kdy máte pocit, že už se nikdy nenadechnete! Bylo vám sděleno, že vaše dítě je nevyléčitelně nemocné, do konce života zcela závislé na vás,” popisuje Oliverova maminka Lenka Matějková. Rodinu však zjištění nezlomilo a kromě Oliverka se rozhodla pomoci i dalším lidem s genetickými poruchami. Ve spolupráci s českými vědci a odborníky iniciovala ojedinělý výzkum léčby vz ...

Romové často neznají detaily o perzekuci svých předků. To teď mění mezinárodní tým badatelů

O romském holokaustu se začalo více mluvit až v posledních letech. V našem prostředí zejména v souvislosti s výkupem a bouráním prasečáku na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku. I z toho důvodu dosud řada pozůstalých nezná historii své rodiny, která v koncentračních táborech nebo táborech smrti skončila. To se nyní snaží změnit Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s washingtonským Muzeem holokaustu. Zejména Romům a Sintům z Česka nabízí zdarma jedinečnou možnost prohledání bohatých archivů amerického muzea i dalších databází a v případě úspěšného pátrání předání detailů o perzekvovaném příbuzenstvu. „Nemusí se vždy jednat o rodiny, které o svých předcích nevědí, může jít také o pátrání po konkrétních místech a událostech týkajících se příbuzných v dobových dokumentech a databázích, ke kterým mají pozůstalí obtížný přístup,” uvádí Renata Berkyov ...

„Při rasistických urážkách mají fotbalisté přestat hrát a odejít. Nastaví hranice,” říká odborník

Fotbal je nejrozšířenější sport na planetě. Rozděluje nás nebo spojuje? Martin Balcar, vedoucí kampaní Amnesty International a odborník na extremismus ve fotbale, si myslí, že neexistuje téma, které by lidi spojovalo více. „Na pólu, v posledním slumu, všude lze vzít míč a s kýmkoliv si zahrát nebo zabřednout do diskuze, zda Barcelona, nebo Real, zda Messi, či Ronaldo.“ Přesto má fotbalové fandění své stinné stránky, objevuje se v něm násilí i rasismus. „Existuje pro nás spousta omezení. Fotbal je jedno z mála prostředí, kde se můžete veřejně projevit doslova jako zvíře, bez zábran, a přitom je to chování sociálně tolerované. Lidi se jdou odreagovat, jdou se ,vyřádit'. To funguje u 95 % lidí. Těch zbylých 5 % ale posunuje rasismus či nenávist za hranu,“ vysvětluje Martin a dodává: „Celý fotbal je postavený na hecování, ironii, špičkování se, je to hra na válku.“

Pochází z Ghany, vystudoval v Československu. Působil jako prorektor na brněnské univerzitě

Na začátku 80. let přijel Samuel Darkwah z Ghany do Československa. Byl jedním z vybraných studentů, kteří tu v rámci mezivládních dohod mohli vystudovat a pak se vrátit do své domoviny a pokračovat ve své profesi. Nejhorší byly první Vánoce bez jídla, krkolomná komunikace, ale také propaganda, kdy Samuelovi ukazovali jen vzorová zemědělská družstva. Po revoluci pracoval na Mendelově univerzitě a od roku 2016 byl prorektorem na své alma mater.


Judita Matyášová 9. 6. 2019

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.