Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

Mezi dětmi bují agrese i bitky. Pokud řešíme problémy násilím, děti to opakují, varují streetworkeři

 

deti agrese big

marie skardovaMarie Škardová
Autorka

Marie Škardová (*1985) vystudovala obor Informační zdroje a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně. Věnuje se informační bezpečnosti, online komunikaci a nástrojům. V HFC se věnuje sociálním sítím a ověřování hoaxů.

27
listopadu
2018

Policie v Litvínově na Mostecku v posledních týdnech zaznamenala několik rvaček mezi dospívajícími. Násilných potyček se navíc dle informací strážníků účastnili také přihlížející, kteří přišli na základě internetové výzvy. Jedním z incidentů byla potyčka dvou dívek, která se odehrála nedaleko základní školy. „Jedna z nich u sebe dokonce měla boxer,“ popsal pro iDnes.cz velitel litvínovské městské policie Zdeněk Urban a dodal, že situaci přihlíželo asi deset dalších mladistvých. „Když se těch přihlížejících ptáme, proč tam jsou, odpovídají, že si na sociálních sítích přečetli výzvu, která je zaujala, a přišli se podívat. Víc ale, jako třeba co se mezi těmi, kteří se mají bít, stalo, prý nevědí. Je to hodně zarážející druh zábavy,“ podotkl Urban. „Streetworkeři řeší případy s nejrůznější mírou závažnosti - od pouličních bitek mezi jednotlivými skupinami dětí a mladých lidí, přes domácí násilí, po kyberšikanu i sebepoškozování,“ doplňuje Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork. Na současnou situaci má podle asociace vliv i celkový postoj společnosti. „Pokud žijeme v atmosféře netolerance a řešení problémů násilím, pak i děti řeší konflikty násilím, neboť si ověří, že to funguje,“ dodává.

„V klubech i terénech se setkáváme s projevy agrese v mnoha formách. Jedná se zejména o slovní agresi, nadávání, vyhrožování. Nezřídka však dochází i ke konfliktům part, které se za účelem konfrontace někdy i domlouvají na setkání. Zaznamenali jsme skupinové bitky, fyzické konflikty mezi dívkami či útok teleskopickým obuškem,” vyjmenovává pro HFC Tomáš Klumpar z pražského nízkoprahového Klubu Beztíže. „Během naší praxe jsme se setkali především s organizovanými rvačkami mezi dětmi a dospívajícími, rasismem a agresí s ním spojenou,” přidává pro HFC Jakub Seidl, kontaktní sociální pracovník klubu Jahoda.

„Děti se potřebují občas vytáhnout před těmi holkami, kluky, kteří jsou tam mladší. A potom mě napadá, že často vlastně od rodičů slyší, že věc se má vyřešit tak, že mají někoho zbít,” doplňuje pro HFC Zuzana Šťastná z klubu Ratolest Brno. „Stane se mezi našimi klienty, že rodič řekne dítěti, že je srab. Když má kluk 12-13 let, tak ho to raní a vrátí se k tomu chování, které v něm otec jako vzor podporuje. A alkohol je povzbuzuje,” dodává Šťastná.

deti agrese 1

Pravidla a konfrontace s důsledky

Podle Jana Vališe, pracovníka nízkoprahového klubu Vrtule v pražských Kobylisích, nejsou násilné bitky mezi skupinami dětí nijak neobvyklým jevem, naopak jsou součástí přechodového rituálu do dospělosti. Zakazovat takové jednání podle streetworkerů tedy většinou nebývá efektivní. „S dětmi je potřeba mluvit o tom, že ublížení na zdraví, omezování osobní svobody a podobně jsou trestné činy a že pokud se jich dopustí, ponesou následky,“ vysvětluje Martina Zikmundová. „Ptáme se, zda by nestálo za to, když už se potřebují porvat, nastavit pravidla a porvat se bezpečnějším způsobem. Aby se třeba nervalo najednou 30 lidí, ale aby dali boj jeden na jednoho, aby byl stanoven rozhodčí a vždycky přítomen někdo, kdo zasáhne, nebo přivolá pomoc, kdyby se něco stalo,“doplňuje Jan Vališ. Shodují se, že klíčové je i zapojení policie. „Konfrontace s důsledkem je pro naše klienty často tím zlomovým bodem, kdy začínají přemýšlet o svém jednání - pokud jsou v roli agresora - úplně jinak,“ komentuje Martina Zikmundová.

deti agrese 3

Mediace i prevence

„Pokud jsme konfliktu přítomni, vstupujeme do něj jako mediátoři s cílem učit děti pojmenovat důvod nespokojenosti a hledat smířlivější způsob vyřešení konfliktu. Pouze v případech, kdy by konflikt hrozil přerůst do fyzického napadání, informujeme zúčastněné o našich dalších krocích - u menších dětí máme větší šanci například rvačku sami zastavit, případně přivolat nějakého rodiče. Dalším stupněm zásahu je možnost přivolat hlídku městské policie,” popisuje pro HFC vedoucí terénního týmu klubu Jahoda Martin Pazlar, jak mohou do sporů zasáhnout streetworkeři. Ti se snaží s problematikou agresivity u dětí pracovat také preventivně.

„Problém řešíme preventivním působením jak během běžného klubu, tak i v rámci středečního programu DIP (dlouhodobý integrační program), kde se tématy rasismu, xenofobie a agrese zabýváme,“doplňuje kolegu Jakub Seidl. „DIP je nejpřínosnějším nástrojem pro řešení témat, na která mnohdy během běžného klubu nezbývá čas nebo není dostatečný klid. Jedná se o socioterapeutickou vrstevnickou skupinu, ve které pracujeme na rozvoji sociálních dovedností dětí. Prostřednictvím skupinových aktivit, her a dialogu podporujeme osobnostní rozvoj našich klientů. Cílem je vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém se společně učíme komunikovat, naslouchat druhým, spolupracovat a vyjadřovat vlastní názor,” shrnuje.

deti agrese 2

Pomoc v krizové situaci

Nízkoprahový klub Beztíže na problém reaguje individuálním i skupinovým poradenstvím i širokou nabídkou volnočasových a rozvojových aktivit, kde se mohou mladí lidé ventilovat své frustrace „Pravidelné workshopy parkouru, bojových sportů za účelem kultivace osobnosti, rapové workshopy a podobně,” vypočítává Tomáš Klumpar. „Nabízíme také pomoc v krizové situaci - vyslechnutí, hledání způsobů řešení, posilování pozitivní identity, provázení,” doplňuje. „Naši klienti se nám svěřují s problémy a tématy, kterým se rodiče často vyhýbají. Představujeme pro ně dospělou osobu, kterou ve svém okolí běžně nemají. Mohou k nám přijít jen tak zevlovat, jak sami říkají, zahrát si fotbálek nebo stolní hry, zarepovat. To hlavní ale je, že si mohou popovídat o věcech, které je tíží, od problémů ve vztazích, rodinných potížích až po experimenty s návykovými látkami nebo sexualitou,” uvádí Martina Zikmundová, ředitelka České asociace streetwork. Nízkoprahových klubů je v České republice podle Asociace přes 230. Veškeré služby jsou klientům poskytovány zdarma. Financování je zajištěné z krajských a evropských dotačních programů, stabilní podpora těchto služeb nicméně podle Asociace stále chybí.

Úvodní foto: Pixabay

Ostatní foto: Ratolest Brno

Čtěte dále

„S likvidací Romů za války došlo i k zapomenutí příběhů o jejich úspěšné integraci,“ říká Jana Horváthová

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

„Vždy jsem musela dokazovat, že jsem lepší než mužští kolegové,” říká slovenská astrobioložka

Astrobioložka Michaela Musilová má velké zkušenosti s izolací a pobytem v omezeném prostoru – účastnila se řady simulovaných letů NASA i dalších vesmírných agentur na Měsíc či Mars, jejichž cílem je připravit člověka na dlouhodobý pobyt ve vesmíru. „Být izolovaný znamená, že člověk ztratí určité svobody, člověku je odepřeno množství věcí, na které je zvyklý. Měli jsme různé krizové situace, například výpadek proudu nebo ztrátu vody, ale opravdu největší výzva byly mezilidské vztahy,“ říká Musilová. Lidem do současné karantény především doporučuje empatickou komunikaci. „Udělejte si čas velmi otevřeně si popovídat o citlivých věcech.

Jiří Pasz 25. 3. 2020

„Lidé nevědí, s čím se potýkáme,” říkají revmatici. Nemoc se přitom nevyhýbá ani dětem

V pěti letech začaly Marii Mocovou trápit velké bolesti nohou, následně prodělala také epileptický záchvat. Diagnostikována jí byla revmatoidní artritida, která v Česku zasáhne kolem 85 tisíc lidí. Přestože se příznaky nejčastěji projevují mezi třicátým a padesátým rokem, nevyhýbá se ani dětem. „Jelikož mám artritidu od pěti let a je mi osmatřicet, postižení jsou už v tuhle chvíli rozsáhlá. Mám deformity na prstech obou rukou, totální endoprotézu obou kyčlí, deformity na prstech nohou, postižení kolen, kotníků, ramen, loktů,” popisuje pro HFC Marie, jejíž stav je dnes díky biologické léčbě stabilizovaný. Nemoc s sebou nese řadu omezení v běžném i pracovním životě. Protože však není na první pohled vidět, potýkají se někteří nemocní s nepochopením okolí i diskriminací. Málokdo také tuší, že revma je třetím nejčastějším onemocněním u dětí a mládeže.

Češi provozují v Gruzii stacionář pro seniory spojený s hostelem pro turisty. Tráví spolu čas i vaří

„Důchod v Gruzii není k žití,“ říká Beáta Máthé z Organizace pro pomoc uprchlíkům, která pomáhá seniorům v gruzínském městě Chašuri. Důchod samotný je v této zemi pro běžného člověka náročný, situace je ještě horší pro uprchlíky či vnitřně vysídlené. „Mnoho z nich již nikoho nemá. Každý z nich má svůj příběh, ale společné mají jedno – všichni o někoho přišli. Nejčastější je ztráta syna nebo manžela,“ popisuje důvody pomoci Beáta a doplňuje: „Všechny babičky chodí v černém oblečení, a když si člověk s nimi sedne, vidí nejen smutek v očích, ale i sílu jít dál, a to i díky našemu centru.“

Jiří Pasz 25. 3. 2020

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.