Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

78letá Češka přes dvacet let burcuje dárce kostní dřeně. Do registru jich dostala už 15 tisíc

 

wasserbauerova big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

26

listopadu
2018

„Dveře ke kostní dřeni mi otevřel pan profesor Mihal v olomoucké dětské onkologii,” začíná vyprávění osmasedmdesátiletá Zdena Wasserbauerová. Léčil se tam tehdy její sedmiletý vnuk. „On k uzdravení kostní dřeň nepotřeboval, dvou a půl letý Honzík, který ležel vedle, ale ano,” pokračuje. V registru možných dárců, který byl tehdy ještě v plenkách, bylo velmi málo lidí a Honzík se dárce nedočkal. „Když jsem z tama odcházela, vždycky jsem brečela. Pan profesor Mihal řekl: ‚Brečet nepomůže, dělej pro to něco.’A tak jsem začala, i když jsem neměla žádné zkušenosti,” vypráví. Dnes už je to více než dvacet let, co objíždí Česko a snaží se ke vstupu do registru možné dárce motivovat. A přivedla jich už víc jak 15 tisíc. Osm desítek z nich pak skutečně kostní dřeň darovalo a zachránilo tak někomu život.

Začala tam, kde jí to bylo nejbližší - ve svém okolí a na pracovišti. Tehdy působila jako účetní ve strojírně, jako první tedy oslovila své kolegy. „Dodnes jim jsem vděčná, protože jich z pěti set vstoupilo do registru tři sta.” To považuje za svůj první velký úspěch, který ji motivoval k tomu, aby chodila po dalších štacích - k dobrovolným hasičům, na tělovýchovnou jednotu i další místa. „Když jsem pak odešla do důchodu, měla jsem životní náplň,” usmívá se. Dnes chodí zejména po středních a vysokých školách, přednáší o svém životním příběhu i aktivitách a snaží se burcovat mladé lidi k tomu, aby se do registru přidali. „Zatím jsem jich za těch jednadvacet let přivedla téměř patnáct tisíc. Z toho víc jako osmdesát skutečně darovalo,” pokyvuje hlavou. „Sama proto vidím, že to má smysl. Je to darovaný život.”

Paní Zdena říká, že jí aktivita kolem náboru dárců dodává chuť do života. Nemá pak čas pociťovat únavu těla i organismu a udržuje ji stále vitální. „Když mě někdy přemůže stáří nebo lenost, vzpomenu si na Jirku, který vloni v sedmnácti letech zemřel. Říkal svým rodičům: ‚Já budu mít za chvíli klid, ale vy to budete mít těžké.’ Když se mi nikam nechce, tak se stejně zvednu a jdu, protože si říkám, že tam třeba zrovna bude dnes někdo, kdo ten osud zvrátí a nebude už takový jako v případě Jirky,” říká odhodlaně.

wasserbauerova 4

Každý rok navíc prodává vánoční hvězdy, kdy výtěžek putuje na dětskou onkologii. „Vylepšujeme prostředí, pořádáme pro děti ozdravný tábor. Vždycky říkám, že za každou tou květinou je dětský úsměv. Ty děti se učí znovu smát. Do té doby je vidíte jen pod různými hadičkami, bez vlasů, jenom ty velké oči. Když je vidíte dovádět a zlobit, je to krásné,” usmívá se.

Trauma i rozpad rodiny

Vnuk paní Zdeny se před více než dvaceti lety na rozdíl od Honzíka, který za počátkem její aktivity stojí, z nemoci dostal. Dnes je mu třicet let a je zdravý. „Byla jsem z toho úplně vedle. Když pan doktor po deseti-měsíční léčbě řekl, že je sice vyléčený, ale dalších pět let se bude čekat, jestli se to nevrátí, byla to pro mě hrůza,” přiznává.

wasserbauerova 3

Rodinu pak podle ní taková situace mnohdy nenávratně poznamená. „Je to obrovský náraz, obrovské trauma. Tu rodinu to navíc trochu rozloučí, protože maminka jde s dítětem do nemocnice. Vznikají i finanční potíže. Za těch dvacet let vidím, že to mnoho rodin neustojí a po vyléčení se rozejdou. Je to hodně náročné pro všechny,” vysvětluje. Mužům podle ní může často připadat, že jsou na druhé koleji, protože manželka se v tu chvíli plně soustředí na život dítěte.

Nekonečné čekání

Devatenáctiletý Jakub onemocněl v maturitním ročníku. Když se ho lidé ptali, co pro něj bylo nejtěžší, odpověděl, že čekání na vhodného dárce. „Pak už nebylo těžké nic,” přiznal podle paní Zdeny. Ona právě nekonečné čekání uvádí jako jednu z nejsložitějších věcí, protože kvůli nedostatku dárců v českém registru se stále najdou pacienti, kteří toho svého nenajdou a nakonec při čekání zemřou. „Ta naděje je strašně důležitá. Člověk dokáže ledascos, ale moře nepřeplave. Řeku ano, když vidí druhý břeh,” myslí si paní Zdena. Jakub dnes podle jejích slov hraje fotbal, tančí v kroji a pořádá zdravotní běhy. „Žije plnohodnotným životem. To mě na tom těší,” říká. „Máme transplantovanou roční Julinku nebo šedesátiletou paní,” doplňuje, aby ilustrovala, že se potřeba transplantace týká všech věkových skupin.

wasserbauerova 1

Zdena Wasserbauerová dnes působí jako dobrovolnice Českého národního registru dárců kostní dřeně, jezdí jako čestný host také na různé akce, podobně jako přijela na velkou nábo-rovou akci předminulý týden na Strojní fakultě brněnského VUT. Tu uspořádal havířovský spolek Alma Mater, jenž se ve svých aktivitách o nábor dárců snaží zrovnatak.

Paní Zdena tak není sama, často spolupracuje s dalšími dobrovolníky nebo iniciativami a síly tak zejména při větších akcích spojují. Jsou to také sami dobrovolníci, kteří odebírají vzorky z ústní dutiny, které posléze posílají k rozboru do registru.

Až moc často

Takovou dobrovolnicí, která je paní Wasserbauerové blízko, je pětatřicetiletá Draha Kráčmarová. I tu k hledání potenciálních dárců kostní dřeně přivedla osobní událost. V Letovicích vede spolek PaLetA, který pravidelně pořádá kulturní i charitativní akce. „Zhruba před dvěma lety se nám začaly stávat takové situace,” naznačuje Draha. Hned několik členů spolku mělo ve svém blízkém okolí někoho, kdo onemocněl leukémií. „V našem čtrnáctičlenném spolku jsme se tedy s tou nemocí začali setkávat až moc často,” říká. „Pro sedmnáctiletého synovce naší kamarádky jsme tak začali dělat nábory. Pro něj se bohužel vhodného dárce najít včas nepodařilo. Pokračujeme v tom ale na jeho památku dál,” dodává. Maminka zemřelého chlapce spolku řekla právě o paní Wasserbauerové a Draha se jí ozvala. Od té doby, tedy během roku a půl, už se spolu setkaly na několika akcích. A skrz ni se také dostala k ženskému spolku Alma Mater, který aktuální setkání na VUT v Brně i odběry vzorků z úst zaštiťoval.

wasserbauerova 6

Draha Kráčmarová

Člověk, který chce vstoupit do registru, by měl být ve věku 18 až 35 let a měl by být zdravý. Je nutné jen vyplnit příslušný dotazník a udělat si stěry z dutiny ústní. Pokud dojde k jeho výběru, bude povolán k lékaři k zevrubnému vyšetření. Když projde, odjíždí do Plzně, kde je světově akreditované pracoviště, jenž kostní dřeň odebere. To podle paní Zdeny probíhá dvěma způsoby - jeden je v narkóze z pánevních kostí a trvá kolem 40 minut, druhý asi tříhodinovou separací kmenových buněk z krve. Dárce je osloven v případě aktuální potřeby. Nedaruje tedy do zásoby, ale přímo pro konkrétního člověka. Po odběru se pak tkáň musí do 48 hodin dostat k příjemci.

Každý čtvrtý

Do registru dárců se nyní zapsal také Tomáš Porubský, student Strojní fakulty VUT v Brně. „Dozvěděl jsem se o tom při paralelní běžecké akci, které jsem se účastnil. Přišlo mi to jako skvělé využití času,” říká. „Myslím, že je správné takhle pomáhat lidem. Pokud jsem já zdravý, nevidím důvod, proč nepomoct někomu, kdo je nemocný a potřebuje to,” pokračuje a dodává, že zápis do registru a odběr slin trvá jen chvilku.

wasserbauerova 2

Student Tomáš Porubský při zápisu do registru

Draha osvětluje, že transplantace kostní dřeně je potřeba při onemocněních tvorby krevních buněk, což je nejčastěji právě leukémie. Podle ní také stále panuje mezi lidmi neinformovanost. „Mnohokrát, když lidi přemlouváme, aby se do registru zapsali, říkají, že už dávají. Ale mají na mysli krev. Myslí si, že je to stej-né,” říká. „ Podle odhadů čeká na svého nepříbuzného dárce ročně přes 100 lidí, pro každého čtvrtého se pak zavčasu nenajde,” zmiňuje. Podle ní je pravděpodobnost, že se člověku z registru někdy ozvou, velmi malá. „Zvyšujeme tím ale šance těch, kteří budou dárce potřebovat, že toho pravého najdou včas,” říká.

Paní Zdena věřila, že rozvoj internetu a sociálních sítí přinese vyšší zapisování lidí do registru. K jejímu překvapení je tomu spíše opačně a ona tak musí stále osobně objíždět republiku. „Myslela jsem, že se nám lidi víc pohrnou,” vyjadřuje zklamání. „V Německu je v registru každý dvacátý občan, u nás každý dvoustý,” cituje statistiky. Dnes je podle ní v registru 83 tisíc Čechů, optimální k velikosti naší populace by přitom byl čtvrtmilion. Myslí si, že za tím stojí také neznalost, kdy se lidé domnívají, že vstupem do registru už dochází k odebírání kostní dřeně. A nezřídka se ho obávají. To přitom už dnes bolestivé není.

wasserbauerova 7

Legenda

Zdena Wasserbauerová se pro své nasazení, vlídné slovo i neutuchající energii stala legendou. Z jejích spo-lupracovníků a dalších dobrovolníků je cítit velká úcta a obdiv. „Paní Wasserbauerová je naprosto úžasný člověk. Byla jsem z ní úplně vedle. Díky své nelhostejnosti a životní energií i ve svém vyšším věku jezdí po celé republice. A tu energii rozdává dál. Kam přijde, tam je pohoda, vše funguje. Je pro nás všechny velkým vzorem,” hodnotí Draha. „Má mladého ducha a je s ní hrozná legrace. Jsme jako kamarádky,” usmívá se.

„Energii hledám těžko,” směje se paní Zdena. „Minulé úterý jsem byla v Holešově, v pátek v Řeznici, v sobotu v Uherském Brodu a celou neděli jsem pak byla v noční košili, protože jsem nebyla schopná,” dodává. Na otázku, proč se na to už ve svém věku nevykašle, jednoznačně odpovídá: „Mám pořád před očima toho Honzíka nebo teď i řadu dalších, kteří svého dárce nenašli. A nedá mi to,” uzavírá.

wasserbauerova 5

Chtěli byste se i vy zapsat do registru dárců kostní dřeně? Seznam míst, kde se můžete přihlásit, na-jdete ZDE.

Foto: Lukáš Houdek

Čtěte dále

Tři mladíci byli před 36 lety křivě obviněni z vraždy a odsouzeni na doživotí. Propuštěni byli až nyní

Osmiletý Daniel Hunt z Tennessee byl koncem srpna svědkem požáru domu, v němž bydlel se svou rodinou. Plameny kromě jiného nemilosrdně pohltily i veškeré Danielovy hračky. „Požár začal v kuchyni. Nevím, jak k tomu došlo. Některé drobnosti šly ještě zachránit, třeba můj snubní prstýnek požár přežil, ale nic jiného,“ popsala pro CNN požár Danielova matka Kristen Wilburn.


Kateřina Gamal Richterová 5. 12. 2019

„Místo konzervace Chanova bychom měli podpořit obyvatele v odchodu do města,” říká expert

Už několik měsíců probíhají vypjaté debaty mezi vedením Mostu a Agenturou pro sociální začleňování a řešení situace v Chanově, který je od svého vzniku na konci 70. let sociálně vyloučenou lokalitou. Neshody byly také oficiálně důvodem, proč v říjnu Ústecký kraj vypověděl memorandum o spolupráci s vládní Agenturou, která pomáhá obcím a městům vyloučení některých obyvatel na jejich území řešit. „To znamená, že nesouhlasíme s postupem města, kdy chce udělat v Chanově další výstavbu formou unimobuněk, zvýšit tam tak počet bytových jednotek a tím to místo dál udržovat jako sociálně vyloučenou lokalitu,” říká Michal Kratochvíl, vedoucí Regionálního centra Západ, které pod Agenturu spadá. „Navrhujeme městu jinou variantu řešení, aby v horizontu desítek let využila trend, který v Chanově už nějakou dobu je.


 

Lukáš Houdek ...

„Lidé si myslí, že nepracujeme, jsme blbí a žijeme na jejich úkor,” říká muž bez domova

Šestašedesátiletý Libor Jelínek, přezdívaný Jelen, žije už přes 10 let střídavě na ulici, v ubytovnách či holobytech. „Štve mě, že nás hážou všechny do jednoho pytle. Dělají to s Romama a náma taky. Každý člověk je jiný,“ říká Jelen, který se na ulici dostal po rozchodu s manželkou a dodává, že na ulici se může dostat každý. „Stačí nějaká blbost, třeba dvakrát nezaplatit nájem, exekuce, rozvod… Cokoliv. Jednoho krásného letního večera jsem přijel domů a manželka s dětma byla pryč. Byt byl prodaný, já jsem tam našel cizí lidi, skončil jsem na ulici,“ popisuje Jelen začátek příběhu. 

Jiří Pasz 4. 12. 2019

Pomoc lidem bez domova, seniorům i zvířatům. Studenti burcují Čechy k dobrým skutkům

Pátého prosince loňského roku navštívila skupina dobrovolníků v převlecích anděla, čerta a Mikuláše mateřské školy a nízkoprahová zařízení v Ústeckém kraji, aby udělala radost dětem. Tak začala loňská Prosincová výzva dobrých skutků, kterou organizují studenti Fakulty sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Tomáš Nejedlý a Kamila Petrová. „Rozhodl jsem se, že v prosinci udělám každý týden dobrý skutek, který se bude týkat dětí, zvířat, lidí bez přístřeší a seniorů. Rád bych tímto motivoval ostatní ke konání dobrých skutků, ať už jsou jakkoliv veliké,” říká Tomáš. Projekt Dělám dobré skutky, který vymyslel, má tak za cíl motivovat co nejvíce lidí k zapojení a dobrovolnictví. Letošní prosincové dobré skutky začínají již zítra.

Marie Škardová 3. 1 ...

 

Agentura pro sociální začlěňování - logo

Úřad vlády České republiky - logo

eea grants

CT-V2-lgv2

Projekt HateFree Culture realizuje Agentura pro sociální začleňování, jeden z odborů Úřadu vlády ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Hlavním mediálním partnerem je Česká televize.