Blog Nadpis

Příběhy, články a rozhovory

V Bělorusku čelil ponižování, o azyl spolu s přítelem požádal v Česku

 

toli big

lukas houdekLukáš Houdek
Autor

Koordinátor projektu HateFree Culture. Vystudoval romistiku na FFUK v Praze. Věnuje se také vlastní umělecké tvorbě, ve které reflektuje téma identity, násilí z nenávisti a bezpráví.

21

listopadu
2018

Třicetiletý Anatoli Kostka, přátelé mu říkají Toli, pochází z Běloruska, z dvousettisícového města Babrujsk. Vystudoval gastronomii, následně ve svém rodném městě pracoval v restauracích jako kuchař. Na jeho vůbec poslední směně v jedné babrujské restauraci se rodina majitele nabourala do jeho telefonu a přečetla si intimní SMSky, které dokazovaly, že je gay. Dostal okamžitou výpověď a práci pak kvůli pomluvám nebylo možné najít ani v dalších zařízeních. Po čase se proto rozhodl se svým partnerem odejít - do Česka. O azyl požádali hned na letišti v Praze, asi po roce pak dostali doplňkovou ochranu. Na dny strávené v táboře v Zastávce u Brna nevzpomíná rád. Byly podle něj plné zastrašování a násilí ze strany některých dalších žadatelů. „Jednou vnikli k nám na pokoj, chytli mého přítele, mně také pokroutili a surově mě mlátili do obličeje. Ráno jsem měl úplně modrý obličej,” říká a dodává, že souvislost s jejich orientací to nemělo. Tajili to. Později se už on sám přestěhoval do Plzně, kterou si zamiloval a kde zapustil kořeny. Dnes pracuje pro švédskou firmu prodávající automobilové doplňky a se svou orientací je srovnaný. V Bělorusku tomu ale tak nebylo. „Musíš se pořád zapírat, tvářit se jako drsný chlap. Je to prostě hrozné,” říká. „Když pak nemáš na uších sluchátka, slýcháš, jak o tobě lidé za zády mluví, pokud se to prosákne.” V konzervativní běloruské společnosti bylo těžké tuto skutečnost přijmout i pro jeho matku. „Dnes myslím, že už je v pohodě. Ale nebavíme se o tom,” říká. Zato jeho starší sestra to nepřijala dodnes. Toli přiznává, že mu Bělorusko nechybí. Ti přátelé, kteří mu po roznesení informací o jeho orientaci zaměstnavatelem zbyli, za ním pravidelně do Plzně jezdí. On za nimi nemůže, podle jeho slov by ho v Bělorusku s největší pravděpodobností zavřeli. „Jsem Plzeňák,” směje se a dodává, že je dnes šťastný. Má však ještě jeden sen - najít milujícího partnera a založit rodinu. Zdá se, že je na dobré cestě. Nyní se totiž společně s jedním běloruským lesbickým párem chystá pokusit o zplození společného potomka. „Moc bych si to přál,” uzavírá.

toli 1

Toli (na koni) se sourozenci

Toliho matka dříve pracovala jako ředitelka kulturního domu, později jako ředitelka divadla. Otec působil jako řidič v továrně na výrobu pomůcek pro nevidomé. Poté, co onemocněl rakovinou, ze zaměstnání odešel a v roce 1999 zemřel. „Máma se pak snažila všechno táhnout sama. Sestra byla v druhém ročníku univerzity a tehdy i můj bratr právě nastupoval na vysokou, navíc v hlavním městě. Měla to hodně těžké,” říká. Matka proto z dosavadního zaměstnání v kulturní oblasti odešla a začala podnikat. Nakupovala zboží v Polsku a následně ho dovážela do Běloruska. Toli jí už od čtrnácti let ve volném čase v podniku pomáhal, aby na to nebyla sama.

toli 3

Toli s rodiči a sourozenci

Anatoli chtěl původně studovat geografii, budoucnost v tomto oboru ale v té době nevypadala nejlépe, proto se rozhodl pro změnu. A vystudoval gastronomii. Pět let potom pracoval jako kuchař a pekař. Když pracoval v jedné z restaurací v běloruském hlavním městě Minsku, nechal si ho jednoho večera zavolat zákazník. „Říkal jsem si, že je asi nějaký průšvih.” Ten mu ale nabídl práci kuchaře v Moskvě. Nadšený Toli, který se potýkal s finančními problémy, souhlasil a za dva týdny do Ruska odjel. Vydržel tam rok. „Moskva je na hlavu. Je tam chaos. Nechápu, jak tam lidé mohou žít,” říká. Vrátil se tedy zpět, a protože se mu podařilo našetřit dostatek peněz, začal s přípravou plánu na odchod. Nadobro.

toli 9

Toli v Moskvě

Tichá pošta

Jedním ze zásadních důvodů odchodu byla jeho sexuální orientace a zejména šikana na jejím základě. Když totiž ještě v Babrujsku pracoval jako kuchař v restauraci, nabourali se mu majitelé do telefonu, který našli na poličce, kam si běžně v zaměstnání odkládal osobní věci. „Nemohl jsem ho najít a pak jsem objevil jejich dceru, jak si čte všechny mé zprávy,” vzpomíná. Majitel za ním následně přišel s tím, že příští den už ho v práci vidět nechce. Doplatili mu plný plat do konce měsíce. „Já jsem si ale kvůli tomu v Babrujsku už práci najít nemohl. Obvolali totiž majitele restaurací a řekli jim, že jsem gay. Nikdo mi tedy práci nedal,” pokračuje. „Odstěhoval jsem se proto do Minsku, kde se mi něco najít povedlo, ale postupně se to začalo šířit i tam,” doplňuje. I proto pak odjel do Ruska.

toli 8

Vyrovnávání se s menšinovou sexuální orientací bylo pro něj velmi složité. Podle jeho slov je běloruská společnost homofobní, homosexualitu většina lidí považuje za něco nenormálního a proti přírodě. Těžká pak bývá puberta a doba ve školních lavicích, kdy takový člověk pod tlakem společnosti neví, jak dál. „Musíš se pořád zapírat, tvářit se jako drsný chlap. Je to prostě hrozné,” říká. „Když pak nemáš na uších sluchátka, slýcháš, jak o tobě lidé za zády mluví, pokud se to prosákne,” dodává.

toli 4

Ani samotný coming out jeho nejbližším nebyl vůbec jednoduchý. „Když mi bylo osmnáct, rozhodl jsem se mámě říct, kdo jsem. Pustil jsem jí nejdřív film, u kterého hned na začátku usnula a vůbec nic nepochopila,” směje se. Řekl jí to proto na rovinu příští večer. „A tak to začalo. Asi po dva týdny, každý večer, přišla ke mně do pokoje, sedla si na postel a začala s monology,” vzpomíná. Toli je po nějaké době utnul a na určité období byl podle něj klid. Když si našel přítele, a vodil ho také k sobě domů, matka na jeho přítomnost nijak nereagovala, ačkoliv věděla, jak se věci mají. Až jednoho dne. „On si s ní totiž chtěl promluvit. Řekl jí, že mě strašně miluje, chtěl by se mnou bydlet a založit rodinu. A ona ho vyhodila z bytu.” Tato vypjatá situace ale paradoxně nakonec v matce odstartovala proces vyrovnávání se s tím, kým její syn v konzervativní běloruské společnosti je, a začala se o milostný život a plány syna zajímat. „Dnes myslím, že už je v pohodě. Ale nebavíme se o tom,” říká. „Všichni moji bratři a sestry o tom ví také, ale každý z nich to bere jinak,” pokračuje. Starší sestra to nepřijala.

toli 10

Toli se svým prvním přítelem v Bělorusku

Ádijé

„Prostě jsem chtěl odjet,” odpovídá Toli na otázku, proč se rozhodl svou vlast opustit. Podmínky k životu v zemi jsou podle něj velmi těžké. „Plat jsem měl třeba 200 dolarů, 150 jsem z toho musel zaplatit za byt. Zbytek pak musel pokrýt dopravu i jídlo. To se nedalo,” kroutí hlavou. Odjel společně se svým partnerem, který na něj v Bělorusku čekal během jeho ročního působení v Rusku. „Původně jsem chtěl do Itálie, ale začátek v takové zemi by byl složitý. Můj přítel měl známého v Česku, a tak jsme spolu začali komunikovat přes Skype,” vzpomíná Toli. Jejich kamarád jim přislíbil pomoc v začátcích, navrhl jim také, aby u něj, než se postaví na vlastní nohy, bydleli.

toli 11

Poslední společná fotka s rodinou

Pár přijel na klasické turistické vízum, přestože už od počátku věděl, že bude žádat v Česku o azyl. Aby mohl o azyl požádat u nás, musel přiletět letadlem. „O azyl jsme požádali hned při vystoupení z letadla. Strávili jsme tam tři hodiny a vyslýchal nás jeden hodný a jeden zlý policajt. Pak nás zapsali a řekli nám, že máme 24 hodin na to, abychom se dostavili do tábora pro uprchlíky,” vybavuje si. Odjeli tedy do Zastávky u Brna. „Tam nám hodně věcí sebrali, nesměli jsme mít ani počítače nebo telefon. Odvedli nás na pokoj a dali nám základní věci jako povlečení nebo toaletní potřeby na první dny,” říká. Podstoupili kompletní zdravotní vyšetření a následoval první pohovor. Ty byly podle něj celkem tři, mezi kterými si úřady uvěřovaly informace. „Bylo to celkem rychlé,” hodnotí. V táboře totiž strávili necelý měsíc. Probíhala tam také výuka českého jazyka. Složení obyvatel bylo různorodé, převládali však lidé ze zemí bývalého Sovětského svazu.

toli 16

Poslední Toliho běloruská zastávka. Minský činžák, kde až do odjezdu bydlel

Táborový horor

Zpočátku byl pobyt v uprchlickém táboře podle jeho slov snesitelný. „Po dvou týdnech ale nastal horor,” líčí. Do tábora přišlo několik mužů z Čečenska a Uzbekistánu, kteří začali dělat rozbroje a šikanovat některé ostatní žadatele. Podle Toliho byli na práškách, které zapíjeli alkoholem, což se pak projevovalo zejména ve večerních hodinách. Terčem se několikrát stal i Toli s partnerem. „Klidně tě mohli přijít zmlátit do pokoje, nebo venku. Jedné černošce například vyrvali kus vlasů,” vzpomíná. Přítomní strážníci tyhle situace podle něj nijak zvlášť neřešili. „Jednou vnikli k nám na pokoj, chytli mého přítele, mě také pokroutili a surově mě mlátili do obličeje. Ráno jsem měl úplně modrý obličej,” říká a dodává, že to dělali jen tak. Souvislost s jejich orientací to podle něj nemělo, protože to v táboře záměrně skrývali. Většinu času se pak před muži zapírali v pokoji, aby dalšímu násilí předešli.

toli 13

První Toliho fotka z Česka

V pobytovém středisku pro žadatele v Havířově, kam byli ze Zastávky přemístěni a kde měli na rozhodnutí o (ne)udělení ochrany čekat, nezůstali. Přijeli jen s dokumenty a uvedli, že na výsledek svého procesu budou čekat v bytě kamaráda v Praze. I proto, že po příjezdu do Havířova uviděli stejné muže, kteří je před tím v Zastávce u Brna šikanovali. Řízení pak trvalo celý rok, po který při čekání na rozhodnutí nesměli vycestovat ze země a nesměli ani pracovat. „Žili jsme z toho, co jsem měl našetřeno. Pomáhali nám také kamarádi z Běloruska. Posílali nám peníze,” vykresluje.

Pár nakonec získal doplňkovou ochranu, kterou si Anatoli nechává co rok obnovovat. Podle jeho slov stát veškeré důvody pro udělení azylu odmítl - byla mezi nimi také diskriminace kvůli sexuální orientaci. Důvodem, pro který mu zde bylo umožněno zůstat, je jeho možná perzekuce po návratu do Běloruska, kde by už jen fakt, že se snažil ze země uprchnout, mohl být důvodem k jeho zadržení.

Plzeň zaslíbená

V Česku žije už šest let. Po získání ochrany chvíli pracoval v jedné pražské trafice. Tam zažíval řadu těžkostí, protože češtinu vůbec neovládal. Zákazníci to ale podle něj přijímali s porozuměním a s negativními reakcemi se nikdy nesetkal. Po chvíli se odstěhoval do Plzně, kde žije dodnes. „Líbila se mi, je to stejně velké město jako Babrujsk, odkud pocházím.” Záhy se dal dohromady s novým přítelem, Čechem, a otevřeli si spolu pražírnu kávy. „Tři roky jsme to budovali, pak jsme se rozešli, ale dodnes jsme přátelé a s pár věcmi mu stále pomáhám.” Anatoli dnes česky mluví perfektně. Ministerstvo vnitra mu totiž v rámci integračního programu přidělilo soukromou učitelku češtiny. Dnes dělá nákupčího ve švédské firmě prodávající doplňky pro auta.

toli 15

Toli dnes

„Teď už je dobře,” usmívá se. Naráží tak na svobodu ve vztahu ke své orientaci, kterou už nemusí skrývat. „Nemusím už lhát, nemusím si vymýšlet přítelkyně a manželky. Můžu být sám sebou,” říká. Bělorusko jako takové mu vůbec nechybí, chybí mu ale rodina a přátelé, kteří mu po odhalení jeho orientace zůstali. Řada z nich za ním dnes do Plzně jezdí na návštěvu. On do Běloruska nemůže. Bojí se, že by skončil ve vězení. Česko je dnes jeho domovem. „Jsem Plzeňák,” směje se.

Je však ještě jedna věc, po které touží. Rád by si našel partnera a založil rodinu. Nyní tuto možnost diskutuje se svými lesbickými kamarádkami z Běloruska a budou se o početí při jejich opakovaných návštěvách pokoušet. „Moc bych si to přál,” uzavírá.

toli 14

Foto: Archiv Anatoli Kostka

Čtěte dále

„Rasismus tě degraduje na prvoka,” říká česko-romský hudebník Holubec

Jindra Holubec, frontman kapely Amigoos, se narodil do romsko-české rodiny, spojuje tak oba světy tělem i duší. „To, že jsem půlka, jsem si začal uvědomovat až kolem osmnáctého roku života, jinak mi to nějak nedocházelo. Jasně, na fotbale mi říkali cigi, ale protože jsem vyrůstal na vesnici, kde žádní Romové nežili, tak jsem se tak necítil,“ odpovídá na otázku, jak se jeho kořeny projevují v reálném životě. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám romské kořeny,“ pokračuje Jindra „Spíše jsem na to hrdý a postupem času jsem to cítil jako plus. A díky tomuhle uvědomění jsem se taky snažil chovat ke každému stejně. Nikdy mě u toho nenapadaly myšlenky na to, že jsem snad jiný nebo tak něco.“ Jindra vyrůstal na Jesenicku a pracoval taky jako sociální pracovník. I proto o některých svých písních mluví jako o sociálních baladách a vyjadřuje se k tématům, jako jsou drogy, sociální dávky nebo nenávist. P ...

„Muslimové by se měli vůči urážkám politiků ozvat. Chybí dialog,“ říká 19letý Čech se syrskými kořeny

Mít exotické jméno nemusí být na škodu. „Je to dobrý způsob, jak začít rozhovor,“ říká devatenáctiletý Sufian Massalema. Problémy kvůli svému původu nikdy neměl, podle něj je česká společnost obecně tolerantní a nálady vyvolávají jen konkrétní jedinci, které je nejvíc slyšet. Co mu vadí, je chybějící dialog mezi Čechy a muslimy. „Každý se baví jen sám se sebou v uzavřené bublině, a to není dobře, přitom naše kultury toho mají tolik společného,“ vysvětluje student, který zdědil jméno a arabské kořeny po dědečkovi ze Sýrie.


OPU 7. 12. 2018

6 z 10 lidí žije v zemích, kde nemohou svobodně vyznávat víru

65letá židovská lékařka Sarah Halimi byla v dubnu 2017 napadena a vyhozena z okna svého bytu, který se nacházel ve třetím patře domu v Paříži. Její muslimští sousedé uvedli, že slyšeli pachatele během útoku křičet náboženská hesla a části Koránu v arabštině. Soud po dlouhou dobu nekvalifikoval případ jako zločin z nenávisti, což vyvolalo řadu demonstrací. Po deseti měsících byl útočník původem z Mali odsouzen za vraždu motivovanou antisemitismem, což bylo vyhodnoceno jako přitěžující faktor. Francie je domovem největší židovské populace v západní Evropě a mnoho z nich se v posledních letech stalo obětí vzrůstajícího počtu zločinů z nenávisti. Došlo také k prudkému nárůstu emigrace Židů, kteří odcházejí především do Izraele. Podle Zprávy o náboženské svobodě ve světě organizace Církev v nouzi 6 z 10 lidí žije v současnosti v zemích, kde náboženská svobod ...

Domovem české živnostnice prošly desítky lidí na útěku. Nyní přijme do rodiny 15letého Afghánce

Magdalena Pospíchalová je živnostnice na volné noze z Čelákovic. Už déle než tři roky aktivně pomáhá lidem na útěku. Vše začalo na podzim roku 2015, ve dnech, kdy bylo uprchlíkům zablokovaným u nádraží Keleti v Budapešti umožněno vydat se vlaky do Německa. Na Hlavním nádraží v Praze se tehdy sešla malá skupinka lidí s jídlem, aby jim cestu zpříjemnili. Krátce nato se spontánně zformovala skupina dobrovolníků, kteří po více než rok v pravidelných směnách obcházeli vlaky a uprchlíky aktivně vyhledávali, aby jim poskytli základní potřeby, poradenství a pomoc. Tehdy se také utvořila skupina lidí, kteří ubytovávali ve svých domovech uprchlíky přes noc, aby si odpočinuli před další cestou. „Domů si je brávali studenti, rodiny i matky samoživitelky. Museli to být ale také lidé, kteří mají tak trochu odvahu. Nebát se například reakcí sousedů. 


L ...